Můj první trénink? Rozbrečel jsem se, přiznává s úsměvem „klokan“ Nerad
Stojíte na trávníku svého mateřského klubu Sokol Řepy. Co se ve vás odehrává za pocity?
Je pravda, že ten pocit je jiný. A to z jednoho důvodu. Je tu tráva. Když jsem já začínal, byla tu ještě škvára. S tím je spojená taková menší nostalgie. Sice jsme tu tehdy žádný velký úspěch neudělali, ale užíval jsem si to. Už je to spoustu let.
Vzpomenete si na první moment v Řepích?
Můj první trénink byl kousek dál než na tomhle hřišti. Tam už je teď louka. Trénovali tam malí kluci a holky. Bylo mi asi pět let. Přišli jsme sem tehdy s tátou. Pamatuju si, že když jsem přišel, tak jsem se rozbrečel. Bylo to spíše smutkem. Trenéři nebyli příliš nadšení, že jsem se rozbrečel.
Čím pro vás fotbal v samém začátku byl?
Začátek byla radost. Jen fotbal a radost. Tehdy jsem přišel ze školky pak školy, vzal si boty a šel jsem hrát fotbal. S klukama jsme chodili na tréninky dřív a kopali si ještě mezi sebou.
Takže se v Řepích od vašich časů příliš nezměnilo?
Na hřišti stojím poprvé po deseti letech. Nejzásadnější změnou je ta tráva. Ta je rok nová. Tím, že byla škvára, tak se trénovalo jinak. Kantýna je ovšem pořád stejná.
Jak často chodíte navštívit svůj bývalý klub?
Kluci, se kterými jsem začínal, už tu nehrajou. Před třemi roky jsem se ještě chodil dívat. Tehdy se ovšem hrálo v Košířích. Tady jsem byl, ještě když se hrála třída.
Jste s někým ze svých spoluhráčů v kontaktu?
Začínal jsem tady s Karlem Hrubešem, který je teď ve Slavii. Teď jsem v kontaktu tak s deseti klukama.
Vzpomenete si na to, jaká byla tehdy v kabině parta?
Vím, že jsme hráli chvíli na škváře v Motole. Tehdy jsem nastupoval s většíma klukama než jsem byl já. Dosáhli jsme velkého úspěchu, když jsme vyhráli Pražský přebor. Škoda, že to více kluků nedotáhlo výš.
Měl jste tehdy nějaký fotbalový sen?
Tak jsem o tom tehdy asi nepřemýšlel. Spíše jsem si chtěl zahrát a dát co nejvíce gólů. První fotbalový sen přišel až v Bohemce, kdy jsem snil o tom, že si zahraju Gambrinus ligu.
Na jakém postu jste v Řepích hrával?
Vždycky jsem byl v záloze. Jelikož jsem nebyl moc velký, tak mě strkali na posty jako krajní záložník. Až po přestupu do Bohemky se ze mě stal špílmachr.
Změnil se za tu dobu přístup trenérů k výchově mládeže?
To záleží na trenérech. Každý si jede svou filozofii. Změnilo se to i tím, že svět jde dopředu. Všichni se chtějí srovnávat s Barcelonou. S malýma klukama se pracuje víc. Když jsem začínal, tak to bylo spíše o zábavě a o hře samotné.
Proč jste si vlastně vybral Řepy?
Proto, že tu bydlíme. Mám to dvě stě metrů od baráku. Hledali jsme nejbližší tým. To rozhodlo.
Dostával jste za své výkony nějakou odměnu?
Dostával jsem za gól Kinder vajíčko.
Vzpomenete si na nějaký velký zážitek v Řepích?
Určitě. Historek byla spousta. Třeba to, jak jsme jednou vyhráli halový turnaj v Dobřichovicích. Tenkrát se nakoupilo dětské šampáňo a slavilo se. Taková řepská oslava. Psalo se o tom v novinách.