Legenda Admiry slaví kulatiny. Dostane Pivoda dárek v podobě nejlepšího výsledku v novodobé historii klubu?

Blíží se vaše významné jubileum, oslavy jsou již jistě v plném proudu. V jaké se cítíte formě?
Raději si ten svůj věk nepřipouštím. (směje se). Co se týče oslavy, tak v klubu jsem je oslavil v rámci dokopné po skončení podzimu. Řekl bych, že to bylo velmi veselé. Dokonce jsem si sekretářem Honzou Dobrým zazpíval písničku „Být stále mlád“.

To jste se pořádně rozparádil...
Zrovna to zpívání byla jeho iniciativa, ale moc jsem si to užil.

Co vás jako první napadne, když se řekne Admira?
Že je to právě třicet let, co v klubu jsem. Zrovna jsem si říkal, jak by vypadala ideální jedenáctka za tu dobu, co v Admiře jsem.

Hráčů jste musel zažít stovky. Asi taková skladba sestavy nebyla jednoduchá. Povedlo se vám to?
Je pravda, že bych takových jedenáctek mohl sestavit klidně pět. Nakonec jsem tu svou, podle mne opravdu nejlepší, dohromady dal. Ostatní ať se ale, prosím, nezlobí…

Kdo je tedy v nominaci?
Do brány bych dal Míru Millera. V obraně mám současného hráče Adama Čížka, to je odchovanec klubu, obrovský hecíř, v kabině vyvolává pokřiky. Dalším v obraně je Richard Margolius, k tomu jsem přidal další dva současné hráče - Mirka Horáka a Honzu Martinice.

Pojďme do zálohy a útoku.
Tady bych začal odchovancem Admiry Danem Smejkalem, vedle něj by byl Pavel Krmaš. Ten mě moc překvapil. Říkal jsem si, že by to mohl dotáhnout do české ligy, ale že bude válet tak dlouho v bundeslize, klobouk dolů. A s nimi Vojta Kubányi. A o ofenzivu by se starali s David Filinger s Petrem Chalupníkem, přičemž chybět nesmí samozřejmě Štěpán Zahálka. To je borec, který teď táhne klub.

Vybral jste si, kdo by tu vaši jedenáctku vedl jako trenér?
Stejně jako u hráčů jsem poznal celou řadu skvělých koučů. Byl tu Manda Linhart, Franta Adamíček, Miloš Beznoska, Josef Hloušek, Karel Jeřábek, Jirka Tesař. Ale stejně bych vsadil na současného trenéra Frantu Peřinu. To je obrovský srdcař, a když se někdy týmu nedaří, tak mám o něj strach, jak to všechno prožívá.

Vím, že nejste z Prahy. Jak jste se na Admiru vůbec dostal?
Do Prahy jsem přišel studovat žurnalistiku z Tábora. A na Admiru jsem se dostal ve chvíli, kdy jsem se přestěhoval z Prahy 6 do Prahy 8. Napřed jsem začal chodit jako divák. Hlasatelem byl tehdy pan Ladislav Heřmánek. Dal jsem se s ním jednou do řeči, a pak jsem za ním začal chodit do hlasatelny. Bohužel onemocněl a pan Ladislav Čadský, jehož život je spojen s Admirou už od dětství, mě oslovil, zda bych nechtěl tu roli hlasatele převzít.

Přišlo to v roce 1994, vzpomenete si na první zápas? Měl jste trému?
Můj první zápas bylo utkání Poháru ČMFS. Do Kobylis přijela Sparta a Admira to utkání prohrála čestně 1:4. Náš gól vstřelil Maršoun. Co se týče nervozity, jsem vystudovaný novinář, ale tady trochu tréma byla. Přece jenom to byla nová práce s mikrofonem, v hledišti bylo asi 1500 lidí. Ale nikdo neřekl, že by tam něco bylo špatně.

Postupně vaše pozice na Admiře sílila a přibíral jste si další práci, že?
Hlasatelem jsem byl od toho roku 1994, během let jsem se hodně skamarádil s tehdejším sekretářem panem Vavrušku. Spolupracovali jsme. On dělal programy a já mu pomáhal, postupně jsem to pak od něho převzal. Navíc žijeme v internetové éře, takže jsem bral jako povinnost, že jsem se chopil i tvorby příspěvků na klubový web. Jde samozřejmě o obsah, technicky se o stránky stará náš hráč Martin Čácha. Celkově moje pozice v klubu zní – mediální pracovník.

Vzhledem ke zkušenostem mě napadá, zda si nepřiberete do budoucna ještě něco dalšího...
Spíš jsem už několikrát vedení klubu říkal, aby se porozhlíželi po novém hlasateli, který to po mně jednou převezme.

Dokážu se vcítit do role sportovního novináře, který je na fotbale každý víkend. U vás je to jistě podobné. Jak se s tím vším dokázala vypořádat vaše žena?
Mám skvělou ženu Jitku, nesmírně si jí za to všechno vážím, jak bere vztah ke mně a k fotbalu. Ona je skalní zahrádkářka. A teď si představte, že v neděli ráno odjíždím z chalupy a ona místo, aby si přispala, tak v 5:45 vstane a odveze mě na vlak do sousední vesnice.

Vzal jste ji někdy za odměnu na fotbal?
Byla se mnou na utkání Ligy mistrů se Slavií v Dortmundu. Na Admiru zajde občas. Ale teď na podzimní dokopné byla a hrála důležitou roli.

Jak to myslíte?
Když jsem slavil šedesátiny, tak doma připravila výtečné buřty na pivě. A teď po deseti letech si na to Láďa Čadský vzpomněl. Tak je zase připravila a opět jídlo slavilo velký úspěch.

Fotbal máte bezpochyby rád. Bylo hned od dětství jasné, že bude vaším sportem číslo jedna?
Táta mě v nějakých šesti letech přivedl na Stadion míru, kde hrála Dukla Tábor druhou ligu. Tam to vlastně všechno začalo. Hrál jsem pak tehdy i sálovku. A moc dobré mužstvo jsme měli na gymnáziu v Soběslavi, kde jsem maturoval.

Je nějaký památný zápas, na který nezapomenete v roli hráče?
Zahrál jsem si jednou i v Londýně. Jedno utkání jsem si tam i zapískal.

Snad jste to nedotáhl do evropských pohárů?
Ne. Ten zápas ani nehrála Admira. Zájezd do Anglie pořádaly Dolní Chabry, se kterými jsem se svezl. Ty odehrály dvě utkání proti FC Civil Service, což je jeden z nejstarších klubů v Anglii. Ty zápasy, z nichž jsem jeden odehrál a jeden odpískal, si pamatuji, protože se hrály přesně v den, kdy měla pohřeb Lady Diana.

A co nějaké utkání Admiry, které nemůžete dostat z paměti?
Určitě bych zmínil zápas, kdy Admira postupovala z divize do ČFL v roce 1996. Tahali jsme se o postup s Vlašimí a v utkání na FK Tábor jsme potřebovali uhrát bod. Bylo to symbolické, protože jsem se tehdy vrátil do svého Tábora. Prohrávali jsme na Svépomoci 0:2, pak Jirka Urban snížil na 1:2. V nastaveném čase šel do vápna i brankář Petr Králíček a přihrál na gól Karlu Slukovi – 2:2. Tehdy se pořádně slavilo, myslím, že pod vlivem byla i řadicí páka u řidiče autobusu cestou zpátky. A pak nesmím zapomenout na dvojí vyřazení prvoligových týmů z Poháru ČMFS. Ještě jako divizionáři jsme vystavili stopku Viktorce Plzeň vítězstvím 2:1, když naše branky vstřelili Sluka a Chalupník. A o čtyři roky později v Kobylisích vypadla z poháru Viktorka Žižkov, kterou jsme už jako účastník ČFL udolali 3:2 dvěma góly Filingera a jedním Vopata. Hezké zápisy do klubové historie...

Je o vás známé, že fandíte Slavii. Jak moc jste si užíval utkání, kdy sešívaní přijeli na Admiru?
Slavii fandím, ale když se potkají v zápase červenobílí s černobílými, tak vždycky převáží můj vztah k Admiře. K té mám prostě, i z hlediska bydliště, blíž.

To je sice pravda, ale když se podívám na sbírku knih, které jste napsal, tak ta o Admiře mi ve výčtu schází. Jak je to s vaším psaním?
Co se týče mého psaní, tak jsem si v patnácti letech říkal, že bych chtěl o fotbale psát pro fanoušky v novinách. Napsal jsem článek o Dukle Tábor a oni mi ho otiskli tehdy v Obraně lidu. V tu chvíli jsem byl chycený. (směje se) Začal jsem externě spolupracovat s Jihočeskou pravdou, pro táborskou Duklu jsem připravoval programy k utkáním - a došlo to tak daleko, že mám jako autor za sebou dvě knihy o pražské Dukle, jednu o Slavii, Bohemce, Teplicích, Liberci, Táborsku... Co se týče Admiry, pro tu jsem připravoval při výročí klubu almanachy. Kniha by se nedala realizovat z finančních důvodů, fanouškovské - a hlavně čtenářské - spektrum Admiry je přece jenom nesrovnatelné se Slavií či jinými kluby z ligy.

Možná kdyby Admira vyhrála třetí ligu a dosáhla historického úspěchu...
Kdysi se hrála i druhá liga, ale to jsem ještě u Jordánu chodil do druhé třídy. Zatím je maximem klubu v novodobé historii druhé místo v ČFL z roku 1999. Je pravda, že v této sezoně je to rozehrané tak, že by Admira mohla tenhle zápis překonat. Na dokopné po podzimu mi dal sekretář klubu slib, že to k vítězství ve třetí lize Admira dotáhne. Chtěl po mně jedinou věc, abych pokračoval jako hlasatel dál.

To je zajímavá výzva, že?
Všichni víme, že představa toho, že by Admira hrála druhou ligu, je nereálná. V profesionálním fotbale je to úplně něco jiného. Vážím si samozřejmě práce každého, kdo na Admiře s fotbalem pomáhá. Všichni víme, že bez pana Přitasila bychom nemohli hrát ani třetí ligu, to je klíčový muž klubu. Věřím, že se do budoucna najdou i nějací následovníci. Nikdo nemládneme a takových nadšenců do fotbalu je méně a méně.

A co u vás doma, nemáte v rodině podobného milovníka fotbalu, jako jste vy?
Před dvěma lety se mi narodil vnuk Leonek. Zatím si jen tak kopeme do míče, takže nic podobného neřešíme. Ale moc bych si přál, aby hrál fotbal. Bydlí v Čakovicích, kde se fotbal hraje, tak uvidíme, jak to jednou dopadne.