Foto: Pavel Jiřík st.
Rodinný podnik Lipence

Rodinný podnik Lipence

Pravidelní čtenáři Speciálu si možná vybaví kominíky z Lipenců, bratrance Pavla Vodrážku a Josefa Vladyku. Ti nejsou zdaleka jedinými, koho v tomto klubu pojí příbuzenské vztahy. Početnou rodinnou kolonii zde tvoří i HALGAŠOVI, táta Vladimír se syny Janem a Martinem. Všichni hrají za B-tým – ten nejstarší sice jen občas, zato plní i funkce trenéra a vedoucího mužstva. S ohledem na jejich zjevné sportovní geny se nabízí otázka, kam až to dotáhne ten nejmladší. Vždyť Vladimír hrál za Strakonice třetí ligu a Jan je mistrem republiky ve skocích do vody! I když to má tak trochu háček…

Loni jsme ve Speciálu měli rozhovor s tátou a syny Vajnarovými ze Střešovic. Ti si spolu nikdy nezahráli soutěžní zápas, vy prý už ano…
Vladimír: S Honzou jsem hrál od jeho sedmnácti let, takže jsme odkopali tři sezony. S Martinem, který se k fotbalu vrátil po delší pauze, až od této sezony. Všichni tři společně máme tak pět zápasů. Vím, že poprvé jsme spolu hráli v létě na turnaji v Dolních Břežanech, pak si vybavuji ještě jeden mistrák, tuším, že ve Slivenci.

Jak jste si na hřišti vyhověli?
Jan: Hráli jsme vedle sebe na stoperu a podle mě to bylo bez problémů. Mně to vyhovovalo možná víc, než kdybych hrál s někým jiným. Táta mě učil fotbal odmala, takže mu na hřišti věřím.
Martin: I když už běhá trochu míň, než běhával. (usmívá se)
J: Ale technicky je na tom pořád výborně. Mě to s ním moc bavilo.
V: Zrovna ve Slivenci jsme v posledních osmi minutách ztratili vedení 2:0 a remizovali 2:2.

Jaké jsou z pohledu táty a zároveň trenéra přednosti a nedostatky synů?
V: Oba by mohli zapracovat na fyzičce. Moc se jim nechce trénovat, hlavně tomu staršímu. Hledá výmluvu, proč nepřijít na trénink, místo toho, aby hledal možnost, jak na něj přijít. A pak práce s balonem. Nikdy nehráli mimo Lipence, takže měli tréninky jen dvakrát týdně. A to se samozřejmě projeví. Když jsem byl mladý, trénovali jsme čtyřikrát týdně, takže v člověku něco zůstane. To je stejné jako v jiných sportech nebo obecně v jiných činnostech. Když něco děláte často a pravidelně, tak se to naučíte.

Vy jste se fotbal naučil dobře, pan Kábele z vedení Lipenců mi říkal, že jste to dotáhl až do třetí ligy.
V: A to jsem s fotbalem začínal pozdě, až ve dvanácti letech. Ve Strakonicích, protože pocházím z jihu Čech. Postupně jsme to z kraje dotáhli až do třetí ligy. Sice jsme po roce spadli, ale po čase jsme se vrátili a třetí ligu hráli asi čtyři roky.

Jak vaše kariéra pokračovala?
V: Postupně jsem se posouval k Praze. Po Strakonicích jsem hrál dva a půl roku v Milíně, pak jsme si postavili baráček v Lipencích a já tu v roce 2005 zakotvil. Od té doby jsem tady, ale poslední rok už hraju jen málo, mám problémy s koleny. Když nemusím, už tam nelezu. Ať to táhnou mladí.

Když jsme u mladých, tlačil vás táta do fotbalu?
M: Určitě netlačil, ale přivedl mě k němu. Hrál jsem v Lipencích do svých deseti let, ale pak jsme už nedali dohromady jedenáct hráčů, takže se to rozuteklo. Já nikam nepřestoupil, začal jsem hrát tenis. K fotbalu jsem se vrátil až před touto sezonou, po čtyřleté pauze.
J: Když jsme se sem nastěhovali, bylo mi nějakých pět let. A viděl jsem, že Lipence žijí fotbalem. Hráli ho snad všichni kluci ve školce a já se k nim přidal. Vytvořila se tu dobrá parta, ale jak přišla puberta, spousta kluků od fotbalu odpadla. S některými jsme se sešli zase až v dospělých.

Když táta kopal třetí ligu, nechtěli jste jít v jeho stopách a pokusit se ve fotbale prorazit?
J: Byl jsem to na dvou trénincích zkusit ve Slavii. Ale rychle jsem zjistil, že tam ti kluci chodí na trénink od šesti let pětkrát týdně, k tomu jednou týdně zápas. To pro mě nebylo. Nechtělo se mi tolik obětovat. Pro mě fotbal znamená sejít se s lidmi, se kterými se rád vídám, zahrát si, pak si společně sednout a probrat u piva zápas. Ve fotbale jsem se nikdy za ničím nehnal, beru ho jako zábavu.

Martin zápasy u piva ještě probírat nemůže, ale v patnácti by na kariéru ještě mohl pomýšlet, ne?
M: Kluci, se kterými jsem hrával v Lipencích, tehdy přestoupili do Povltavské fotbalové akademie. Ta působí v krajském přeboru, hrála i divizi. Možná bych to tam zkusil s nimi, ale nikam výš mě to zatím netáhne.

Přednosti a nedostatky synů jsme už nastínili. Vladimíre, prozradíte, který z nich pobral víc talentu?
V: U Martina je vidět, že když si teď jde s kluky třikrát týdně zakopat i mimo tréninky, tak pomalu získává techniku. Honza po mně možná pobral víc prostorového vnímání, hraje stopera, má celou hru před sebou. Je důrazný, nebojí se. Já taky nikdy nešel pro ránu daleko, stoper musí být ostřejší.
J: To byla moje velká výhoda v dorostu. Někdy v šestnácti jsem vážil přes osmdesát kilo a ostatní kluci měli šedesát. A to jsem ještě měl fyzičku, takže se mi běhalo úplně jinak.

Jak významnou roli hraje ve vašich životech Sokol Lipence?
V: Hrál jsem za čtyři kluby, ve Strakonicích jsem strávil osmnáct let a v Lipencích je to už patnáct. V tuto chvíli už se dá říct, že jsou pro mě osudovým klubem. Přitom můj první zážitek tady to nenaznačoval. Když jsme se sem přestěhovali, šel jsem se podívat na mistrák „áčka“, které tenkrát hrálo okresní přebor. A když jsem přišel domů, řekl jsem manželce, že takový prales nikdy hrát nebudu. A za rok už jsem tu s kluky hrál. (směje se) Postupem let vidím fotbal jinak, vnímám to tak, že je hlavně o partě. A místní kluci to berou stejně, po zápase se jde na pivo, někdy se to rozebere míň, někdy víc…
J: Já už dva roky nebydlím s rodiči, žiju s přítelkyní v Rudné. Ale i když mě tam kluci přemlouvali, ať jdu hrát za ně, jsem pořád doma tady. Nechce se mi měnit klub, jsem tu zvyklý. Navíc to mám autem jen dvacet minut.
M: Pro mě jsou Lipence hlavně zásadní kus života, strávil jsem tu celé dětství. I kdybych někdy třeba přestoupil, pořád bych sem na zápasy chodil koukat.

Dozvěděl jsem se, že před touto sezonou posílila Lipence řada cizinců. Jak se to semlelo?
V: V B-týmu jsme se potýkali s tím, že na zápasy se scházelo stěží jedenáct hráčů. Dokonce se objevily i myšlenky, že „béčko“ zrušíme. Ale v tu dobu se předseda klubu Jiří Pavlíček seznámil s učitelem angličtiny, který vedl mužstvo cizinců působící v nějaké podnikové lize. Domluvili se, že si dáme přátelák, a když se tu těm klukům bude líbit, přestoupí k nám. Dopadlo to tak, že dva, tři pravidelně nastupují za A-tým a nějakých šest nám pomáhá v béčku. Sice jsme podzim zakončili na předposledním místě, ale už nemáme problémy, že bychom se nesešli. Ti kluci hlavně mají chuť si přijít zahrát fotbal, což je nejdůležitější.

Odkud jsou?
M: Z celého světa. Angličan, Italové, Argentinec, Švýcar, Srb, Francouzi, Kanaďan… Jsou to kluci od pětadvaceti do pětatřiceti let, mladí, samostatní, vzdělaní. Do kabiny zapadli. I do hospody. (usmívá se)

Jak je to s komunikací? Anglicky mluvíte?
J: Když jsem ještě studoval, tak jsem mluvil. Jenže pak jsem z toho vypadl. Takže když tihle kluci přišli, měl jsem zpočátku trochu trému, jak se s nimi dorozumím. Ale ono na hřišti stačí pár slovíček. Za mě je to oživení a zábava, užívám si to.
M: Přijít do šatny a začít mluvit anglicky, na to jsem opravdu nebyl zvyklý. Ale baví mě to.
V: Já anglicky mluvím velmi málo, pomáhají mi spoluhráči. Ale oni se ti kluci snaží mluvit česky, většina z nich tu žije už několik let, takže spoustě věcí rozumějí. A jak říkal Honza, těch povelů v této soutěži moc není. Na začátku si řekneme rozestavení, pak už jsou to velmi jednoduché pokyny typu záda, dopředu, levá, pravá.

A je to opravdu tak, že bez nich by B-tým přestal existovat?
V: Nakonec jsme se rozhodli, že i kdyby ti kluci nebyli, musíme „béčko“ udržet. Protože ve chvíli, kdy skončí B-tým, začne postupně uvadat i A-tým.

V Lipeních je víc rodinných klanů, že? Stačí se podívat na jména na soupisce…
V: Je to tak. Kromě bratranců kominíků třeba Čechovi, Ondra je stejně starý jako já, má syny, kteří jsou zase stejně staří jako moji kluci. Jarda Kábele má také dva, starší hraje za „béčko“, mladší hlavně píská, ten to vzal z opačné fotbalové strany. V béčku hrají i bratři Krůtové a před námi tu byly další klany, Vokurkovi, Kerbachovi, Ciprovi, Rulíkovi… Bývá to tak, že když tu hraje táta, přivede sem syna. Dá se říct, samozřejmě s nadsázkou, že fotbal v Lipeních dělá pár rodin.

Co vlastně děláte v civilním životě? Začněme od nejmladšího.
M: Chodím na gympl do Radotína, jsem v prváku. Takže mám před sebou ještě pár let studií.
V: Já doufám, že alespoň osm, když do toho počítám vysokou školu. (usmívá se)
J: U mě to bylo trochu složitější. Ve třeťáku na střední jsem ukončil studium a dodělával jsem ho dálkově s tím, že jsem rovnou začal pracovat. U jednoho telekomunikačního operátora jsem prodával na lince. Potom jsem asi tři čtvrtě roku pracoval pro mámu, která dělá v realitní kanceláři. A pak jsem se posunul na post obchodního zástupce vůči firemním zákazníkům u jiného telekomunikačního operátora. Jsem tam přes rok a půl a naprosto mi to vyhovuje.

Vladimíre, jste spokojen s tím, kudy se ubírají životní cesty vašich synů?
V: Jsem. Starší si to musel vybojovat. Když jsme mu říkali, že alespoň maturitu si musí dodělat, projevovala se jeho býčí povaha a nechtěl poslechnout. Uvolil se, až když mu totéž začali říkat i kamarádi. Ale práce ho baví a to je nejdůležitější. Člověk má dělat věci, které ho baví. A když si k tomu vyděláte pěkné peníze, je to příjemný bonus.

A vy pracujete kde?
V: Už asi devět let pracuji pro hotelový řetězec Czech Inn Hotels. Jsem na pozici obchodního ředitele a s kolektivem bývalých profesionálních sportovců máme na starost obchodní divizi menších a středních hotelů.

Můžete nějaké jmenovat?
V: Mezi známé hotely naší sítě patří Don Giovanni, The Grand Mark nebo Iris Hotel Eden. Ty ale spravují kolegové z divize velkých hotelů, mimochodem také sportovci.
(Do rozhovoru vstupuje redakční všudybyl Pavel Jiřík)

PJ: Nespolupracují Don Giovanni a Iris s FAČR?
V: Spolupracují, máme podepsanou smlouvu na pět let. Reprezentační výběry při srazech bydlí právě tam, na menších hotelech jsme měli různé mladší výběry typu U-16 nebo U-15. Pro nás je to samozřejmě obrovská reklama, ostatně na každém podpisu máme uvedeno, že jsme partnerem FAČR.

Co přesně máte na starosti?
V: Zjednodušeně řečeno je to o tom, že ty hotely musím naplnit. Takže hlavně komunikuji s cestovními kancelářemi a s danými hotely. Vlastně pod sebou mám nějakých šest set pokojů, které musejí být neustále plné, určuji ceny, stanovuji si partnery. Lidé o mně říkají, že jsem workoholik, který pracuje ráno i večer, v sobotu i v neděli, ale mě ta práce opravdu moc baví. A fajn je na ní i to, že si to vždy zařídím, abych mohl jít na fotbal.

Nabízí se, že z této pozice budete mít dobré jazykové vybavení. Přitom jste naznačil, že angličtinou zrovna nevládnete.
V: Přiznávám, že jazykové vybavení mám špatné. Z dob minulých mám ruštinu, maturoval jsem z ní v roce 1990, takže něco v hlavě zůstalo. A protože žena pracovala v cestovním ruchu s Italy, tak umím i trochu italsky. Angličtinu se pořád učím, ale pořád jsem začátečník.

Takže cizinci v Lipeních jsou vítanou možností, jak ji zlepšit?
V: Určitě, protože člověk se jazyk vždy nejlépe naučí za běhu v plném provozu.

Mají Halgašovi kromě fotbalu nějaké další koníčky?
V: Vždy jsme se se ženou snažili, aby kluci byli všestranní. Já je směroval k fotbalu, manželka k ostatním sportům. Jen ať sami řeknou, čím vším prošli.
J: Odmala jsem kromě fotbalu hrál tenis, pak jsem jednu dobu závodně skákal do vody. Máma mě do toho trošku tlačila, ale ve finále mě to bavilo. Dokonce jsem vyhrál mistrovství republiky.

Tak to je parádní úspěch!
V: No, oni tam soutěžili dva a ten druhý to trochu pokazil. (směje se)
J: (směje se) Ale na to už se nikdo neptá! Jinak jsem dělal ještě florbal, bojové sporty, kickbox a krav-maga. Bylo toho hodně a dalo mi to fyzickou všestrannost, což je k nezaplacení. Oceňuji to i při fotbale, do kterého mi třeba tenis dal výbušnost.
M: Hodně sportů, kterým se věnoval brácha, jsem dělal taky. Až na florbal. Jako on jsem hrál tenis, skákal jsem do vody.

A nebyl jste náhodou vy tím druhým účastníkem mistrovství republiky?
M: (směje se) Ne, to ne. Ale jak brácha říkal, že mu ostatní sporty něco daly do fotbalu, tak podle mě to funguje i opačně. Že mi fotbal něco dal do ostatních sportů, třeba do tenisu.
V: A naším společným velkým koníčkem je lyžování. Jezdíme dvakrát během zimy, v lednu a v březnu. Jsme parta kamarádů, co se postupně nabalila až do takových počtů, že nás je padesát a jezdíme dvěma autobusy.

Kam nejraději?
V: Máme oblíbené středisko Kronplatz. Podle nás je to nejkrásnější kopec, takže jiný už ani nehledáme a jezdíme jen tam.

Funguje u vás pracovní deformace v tom smyslu, že detailněji hledíte na ubytování?
V: Ano, v tomto ohledu jsem velmi pracovně deformovaný. (usmívá se) Vždy se snažím si z toho něco vzít. Italové v sobě mají zakořeněný přátelský, vřelý přístup k zákazníkovi. V tomto ohledu se u nás máme ještě hodně co učit. Češi jsou neustále naštvaní, pořád se jim něco nelíbí. A přitom se máme skvěle.

Zmínili jsme i poslední členku rodiny. Taháte vlastně maminku do fotbalu?
V: My jsme se vlastně díky fotbalu potkali. Jeli jsme na turnaj na Sardinii a ona nám dělala překladatelku z italštiny. Tenkrát byla fotbalem nepolíbená, pak se mnou s fotbalem projezdila celou republiku. Když začali hrát kluci fotbal a tenis, tak jsme si to rozdělili. Žena na tenis, já na fotbal. A někdy musela stíhat obojí. (usmívá se) Až s odstupem času si uvědomuji, jak nám třem čutálistům byla a pořád je velkou oporou a za to jí patří obrovské díky.

VLADIMÍR HALGAŠ
Věk: 47
Post: stoper

JAN HALGAŠ
Věk: 20
Post: stoper

MARTIN HALGAŠ
Věk: 15
Post: krajní záložník

Tento rozhovor vyšel v zimním čísle časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE