Kombinace JM Chodov a reprezentace? Nic nemožného! Chirurg Teplan zvládá oboje

Četnost zastoupení lékařů v pražských mužstvech sice přesně neznáme, namátkou lze ale jmenovat Roberta Jůzka z Podolí či Alexandra Krivosheeva z Vyšehradu, kteří působí v Pražská teplárenská přeboru. Znáte se s nimi?
Znám doktora Jůzka, protože hrával rovněž za naši reprezentaci. Pokud se pamatuji, dosáhl s námi minimálně jednoho titulu mistrů světa. Teď už v repre není, každopádně je to však výborný útočník.

Jaké je vlastně složení reprezentačního týmu?
Většina mimopražských hráčů, hodně z Moravy, zastoupení však mají všechny kraje. Z Prahy jsme tři až čtyři. Máme v týmu i doktora Šindeláře, anesteziologa z Ústřední vojenské nemocnice, který je také hlavním lékařem fotbalové Sparty. Sám hraje za Libčice v okrese Praha-západ. Nevím, jak to časově zvládá, když jezdí se Spartou i na zápasy venku či na její soustředění. Už takhle jsme my doktoři málo doma.

Vy ale k tomu ještě zvládáte Hanspaulku, že?
Ano, hraju druhou ligu za Inter Ohradní. Tým, který jsme založili už na gymnáziu v roce 1998, a od té doby spolu hrajeme.

Jakými oddíly jste prošel?
Začínal jsem na Libuši, protože jsme tam bydleli. Pak jsem aktivní éru z důvodu studia přerušil a načas hrál jen ten malý fotbal. Přes lékaře jsem se dostal zpět k velkému fotbalu, začal hrát za Kosoř a nyní jsem čtyři roky v týmu Chodova. Kosoř byla pro mne moc daleko, bydlím na Praze 10 a Chodov je dostupnější.

V předchozí sezoně jste odehrál za Chodov 26 zápasů a dal dva góly, letos na podzim ale nic, žádný start. Proč?
Protože v loňském ročníku zdraví drželo, a tak jsem odehrál téměř všechno. Jenomže letos v létě jsem si zranil koleno právě na mistrovství světa lékařů, které bylo ve Vídni. A po celý podzim jsem se dával dokupy. Doufám, že už se zapojím do zimní přípravy a na jaře budu zase hrát.

Na vlastní kůži jste tak okusil, jak může být fotbal nebezpečným sportem…
Většina hráčů okolo jsou mladší, někdy výrazně, tedy i rychlejší a dynamičtější. Udržet s nimi tempo není pro tělo snadné, čas se nedá zastavit. A když udělá protihráč pohyb, který nečekáte, pak může snadno ke zranění dojít.

A jak je to při zápasech lékařů na mistrovství světa? Jsou řekněme méně ostré, nebo snad dokonce bez průvodních vulgarit či emotivních verbálních výlevů?
Řekl bych, že trochu decentnější zápasy lékařů jsou, to ano. Hrajeme proti cizincům, a pokud už nějaká ta nadávka padne, moc jich není, tak v rodné řeči, které soupeř nerozumí. I když podle intonace beztak poznáte, o co asi tak jde. Ono je to i tím, ta větší ohleduplnost, že na úvod šampionátu bývá zahajovací ceremoniál, kde se losují skupiny, a vládne okolo toho přátelská atmosféra. Všichni se poplácávají, že se znovu po roce rádi vidí. Letos ve Vídni se účastnilo čtyřiadvacet zemí světa, takže se jedná o velkou akci. Po losování už jsou ale všichni trochu odměřenější a soustředí se spíš na své zápasy. A musím říct, že během nich se tu a tam hra také přiostří, rozhodně nahrajeme bezkontaktně. Občas dokonce člověku vytane na mysli, zda to vůbec ještě splňuje myšlenku turnaje, kdy si mají lékaři vyměňovat navzájem odborné znalosti, a přitom si zahrát fotbal. S takovou ideou zhruba před čtvrtstoletím šampionát vznikl. Nicméně počet zúčastněných zemí přibývá a tím i vůle uspět, hrát vyloženě na výsledky, dostat se co nejdál. Takže jak už jsem zmínil, občas se přiostří a padají i karty.

Jak probíhá zmíněná komunikace mimo hřiště, výměna odborných znalostí?
Součástí mistrovství je i kongres, který probíhá většinou dopoledne. Konají se přednášky a každá ze zúčastněných zemí by měla mít nejméně dvě. Odpoledne potom probíhají zápasy. Odborný faktor se vzájemnou výměnou znalostí je tudíž opravdu součástí této akce.

Jak dlouho se účastní český tým šampionátu?
Od roku 2013, kdy proběhl v Maďarsku. Původně se hrálo jen na jednom místě, v Barceloně – coby turnaj lékařů pro omezený počet zemí, ne tedy ještě šampionát. Ten vznikl právě před deseti lety, turnaj byl rozšířen a současně zavedeno střídání pořadatelství. Toho roku dostala Česká lékařská komora pozvání na mistrovství světa v Budapešti: naštěstí prezident České lékařské komory, doktor Milan Kubek, je velkým fanouškem fotbalu, a tudíž ho celá věc zaujala a neuložil ji k ledu. Tehdy u toho byl i špičkový chirurg profesor Adamec, jenž zamlada hrával za Spartu. Chopil se toho společně s doktorem Martinem Engelem, šéfem Lékařského odborového svazu, rovněž fotbalovým nadšencem. Na základě inzerátu v lékařském časopise Tempus Medicorum se vytvořil tým doktorů různých oborů z celé České republiky: udělala první nominace a první sraz jsme měli na Aritmě. Odehráli jsme několik přípravných zápasů a coby nováčci šampionátu získali stříbrné medaile, přestože jsme po příjezdu do Budapešti vůbec nevěděli, co nás čeká. Ve finále přišla prohra až na penalty s Německem. Tím, že jsme skončili hned napoprvé druzí, myšlenka a vůle hrát dál pokračovaly. Tým se postupně obměnil, doplnil a scházíme se několikrát během roku. Hrajeme přátelské zápasy většinou s týmy, z nichž naši hráči pocházejí. A jednou ročně jedeme na šampionát.

Zajímavé, že se hraje každoročně. Jak dlouho akce trvá? Klasické mistrovství světa před rokem v Kataru bylo téměř celý měsíc…
Mistrovství se koná v létě, obvykle počátkem července, a protože si na něj všichni bereme dovolenou, nesmí trvat déle než týden. Všechny země absolvují šest zápasů, protože po vyřazení hrají ještě o umístění. Střídá se hokejově. Pro nás je jen dobře, že se hraje každoročně, protože se podíváme do řady zajímavých zemí. Tak třeba v roce 2014 to byla Brazílie, kde současně probíhalo i normální, velké mistrovství světa. My jsme hráli na severu země v Natalu. Díky fotbalu jsme navštívili také Argentinu, Mexiko či USA. V roce 2018 jsme pořádali šampionát my v Praze, hrálo se na pěti až šesti hřištích, v Braníku, na Motorletu, a tak podobně. Finále se konalo na strahovském stadionu Evžena Rošického. Dostali jsme se do něj, ale prohráli s Anglií.

Coby předseda sdružení Czech National Medical Football Team jste měl nejspíš při domácím šampionátu napilno, že?
Přesně tak, z toho důvodu jsem si ho ani moc neužil, protože jsem se hodně staral o organizaci, takže stres, aby vše klaplo, jak má. Navíc jsme museli řešit skandál, protože některé týmy z východu měly v sestavě nelékaře. Což bylo odhaleno: nemohou nastoupit sanitáři či zdravotní bratři, tedy osoby bez diplomu. Proběhlo tudíž odborné přezkoušení, při němž tito hráči samozřejmě vyhořeli. Je mnohem příjemnější být v zahraničí jako host, myslet jen na fotbal, nové prostředí a akci si v klidu užít.

Mistrovství světa bylo sice v Praze, nicméně mediální publicita byla okolo něj méně než skromná.
Zkoušeli jsme se do médií dostat, asi se tohle moc nedařilo. Možná dnes už by se to snáz zviditelnilo alespoň prostřednictvím sociálních sítí. Pravdou je, že diváci se rekrutovali většinou jen z řad příbuzných či přátel hráčů.

V rozhovoru pro Českou televizi předloni v červnu jste zmínil, že váš, nebo chcete-li náš tým, byl až dosud pokaždé ve finále. Stále to platí?
Bohužel už ne. Platilo to v prvních sedmi ročnících naší účasti: pokaždé až do finále, z toho tři zlaté a čtyři stříbrné medaile. V Maďarsku a rok nato v Brazílii jsme byli druzí, potom v roce 2015 v Los Angeles jsme se stali poprvé mistry světa. Rok nato v Barceloně jsme obhájili titul a do třetice jsme získali prvenství v roce 2017 v Leogangu, což je v rakouských Alpách. Takže něco jako zlatý hattrick. Potom jsme byli v Praze druzí, stejně jako na šampionátu 2019 v Mexiku. Následně už přišly covidové restrikce. V roce 2022 jsme byli v Argentině, na jihu země v Mar del Plata. Tam jsme vypadli ve čtvrtfinále a skončili šestí, což byl náš první relativní neúspěch. Letos ve Vídni jsme rovněž prohráli ve čtvrtfinále: s naším nejméně oblíbeným soupeřem Anglií. O co méně jsou její hráči techničtí, o to víc jsou silově vybavení a jejich důrazná hra je hodně nepříjemná. Nakonec jsme byli pátí.

Máte v realizačním či organizačním týmu vůbec nějaké fotbalové specialisty, nebo úplně vše obstarávají jen lékaři?
Ano, staráme se sami. Vše organizujeme ve třech, čtyřech lidech. Ale srazy, které máme, vždy organizuje jeden z našich hráčů, který odsud pochází: zajišťuje tak soupeře, hřiště, ubytování a společenský program. Sponzoři se moc nehrnou, je těžké někoho sehnat. Našimi partnery jsou finanční poradenská skupina Broker Consulting a společnost NGSS, věnující se kybernetické bezpečnosti. Pomáhá určitě lékařská komora: částkou, jež pokryje základní náklady startu na mistrovství. Samotný poplatek za účast, pouhá registrace, činí okolo šesti tisíc eur. V tom ale není cesta, hotel, stravování, nic. My hráči si tohle hradíme z valné části sami. Mívali jsme spolupráci s FAČRem, který poskytl dresy a vybavení, to se ale teď bohužel zhoršilo.

A kam se chystáte napřesrok, v roce 2024?
Tak to je velká výzva, protože to bude v Brisbane. Austrálie byla naším snem, teď se ale z hezké představy vracíme do reality. Náklady na cestu i pobyt tam jsou totiž docela enormní, například jenom letenka vyjde na padesát tisíc korun. Nemluvě o tom, že cesta tam a zpět prodlouží šampionát dohromady tak o tři dny. Takže sestava, která tam pojede, bude složena spíš ze starších, finančně zajištěnějších hráčů. Je to zkrátka o něco náročnější než obvykle.

V této souvislosti se nabízí otázka, co na to říká rodina?
Jsem ženatý, máme dvě děti, už trochu starší dceru a malého chlapečka. A nebýt tolerance manželky a rodiny, nemohl bych v národním týmu být. A kromě toho hrát ještě fotbal za Chodov. Manželka je oční lékařkou a na některých šampionátech byla se mnou, což bylo hezké, protože šlo tak napůl o společnou dovolenou. A ví, že když se někde proběhnu, budu pak doma v lepší náladě. Za tuto podporu jsem moc vděčný a mohu za ni jen děkovat.

Zmínil jste i Chodov. Mimochodem, hrál jste loni v září v utkání s Klánovicemi, které skončilo skandálem v podobě vážných výhrůžek rozhodčímu od diváků i vašich funkcionářů?
Ano, hrál, a vzpomínky na to nejsou moc hezké. Zápas byl rozhodnut víceméně už v první půli, takže druhá se spíš jen dohrávala. Mohu si myslet, že zápas rozhodčímu tak docela nevyšel, určitě tím ale nechci obhajovat události po konečném hvizdu. Ty už jsem ani neviděl, byli jsme v hráčské kabině. Ať tak či onak, podobné excesy by se neměly dít ve fotbale ani jiném sportu. Klub byl potrestán a další zápasy proběhly z našeho pohledu v klidu, neměl jsem pocit, že by nám chtěl někdo něco jakoby vracet.

Teď z trochu jiného soudku: proč se nikdo z trojice Dukla Jižní Město, Háje Jižní Město a JM Chodov nikdy nedokázal probojovat do republikových soutěží, když máte na obrovském sídlišti takový potenciál s množstvím dětí?
Máte pravdu, vysvětlení pro to ale nemám. Nejspíš to všechno vychází z tréninkových možností, navíc my na Chodově nemáme tréninkové hřiště. Kromě toho na Jižním Městě je silná základna florbalu, který si zde vyzobal spoustu dětí pro sebe.

Vaše zaměstnanecké angažmá v nemocnici Na Homolce dává tušit, že děláte ve svém oboru pokroky. Zkrátka bez rostoucího stupně erudice by to asi nešlo.
Část středoškolského studia jsem absolvoval v USA, medicínu jsem pak už dělal tady. Třináct let jsem působil ve Vinohradské nemocnici, pak jsem přešel na Homolku. Věnuji se břišní chirurgii a chirurgii střev včetně nádorových onemocnění. A Na Homolce máme robotický přístroj Da Vinci, což je zcela moderní technologie. Právě kvůli možnosti věnovat se robotické chirurgii ve svém oboru jsem změnil profesní působiště, a věnuji se tomu zatím čtyři roky.

Proč jste se stal doktorem, je asi jasné, když je váš tatínek lékařskou kapacitou v oboru nefrologie.
Samozřejmě ho těší, že jsem se vydal v jeho lékařských šlépějích. Naštěstí mě ale nenutil vyloženě do svého oboru, protože jsem si vybral chirurgii. Mám ještě starší sestru, která ale není lékařkou, je nutriční terapeutkou, takže dělá do výživy.

A na závěr: koho byste rád viděl na postu trenéra reprezentačního áčka?
Nemám úplně favorita, ale asi bych volil mezi Ivanem Haškem a Miroslavem Koubkem.