Modřanská fotbalová chlouba: mládež. Nastartovat ji pomohlo Tempo, klub je pyšný na Bambini ligu

Na práci s mládeží jste náležitě pyšný. Jak na tom v současnosti modřanský klub je?
Co se týče mládeže, tak máme v současnosti třináct soutěžních týmů. Až do kategorie starších žáků jedeme ročníkově. Máme přípravky, mladší a starší, tam máme pět týmů. Hrajeme Notového ligu, kde jsme nováčky, to beru jako obrovský posun. Navíc máme ještě jeden tým ročníku 2013, tam hrajeme soutěž na jedno hřiště, což nám ale bohatě stačí.

To je pořádná porce mládežníků. Jak složité je vše zvládnout?
Je to zápřah. Co se týče přípravek, tam se pod to hodně podepsal Tomáš Kubr z Aritmy, který mi hodně pomohl náš klub posunout do té soutěže. Patří mu velký dík.

V čem byla jeho pomoc zásadní?
Komunikujeme spolu už delší dobu, co se týče fotbalu. Letos se Novotného liga rozšiřovala a Tomáš ví, že jsme s mládeží v Modřanech začali docela dobře pracovat, tak přišla nabídka, zda bychom soutěž zvládli pokrýt ročníkově. Ptal se, zda si na to troufáme.

A vy jste mu dal kladnou odpověď.
Úplně nadšeně jsem řekl, že ano. Je to pro nás zase obrovský krok dopředu. Před pár lety by to bylo něco nemyslitelného.

Když říkáte, že před pár lety by to bylo něco nemyslitelného. Kdy se to tedy v Modřanech zlomilo a začalo se víc dělat s mládeží?
Já jsem vlastně do výboru klubu spolu s kolegy Lukášem Ballkem a Tomášem Vodrážkou šel v roce 2016, a to jsme měli všeho všudy v mládeži skrze celý klub nějakých čtyřicet dětí. Dneska jsme na nějakých 250 dětech, což nebylo jen tak, dostat se na tohle číslo.

Jak jste děti přilákali?
Ze začátku jsme samozřejmě využívali akce Pražského fotbalového svazu. Jako je třeba Můj klub, Měsíce náborů, do klubů chodili na tréninky ligoví hráči. U nás tenkrát byli dnes už bývalí fotbalisté Sparty Vatajelu a Karavajev. Přišli i trenéři mládeže ze Sparty, kteří se o všechno postarali. My jsme to tehdy hodně propagovali, děti opravdu přišly i z okolních klubů, ze škol. Tyhle akce jsme ze začátku dělali pravidelně a myslím, že nám to na startu výrazně pomohlo nabrat členskou základnu. Chci určitě zmínit také spolupráci s Tempem.

Tam pracují s mládeží skvěle. Inspirovali jste se na Lhotce?
Stali jsme se partnerskými kluby, což je na téhle úrovni i dnes trošku nevídaná věc, že spolu dva okolní kluby takhle spolupracují. Je pravda, že můžeme Tempu jen obrovsky děkovat. Díky Jardovi Teplanovi, panu Koubkovi a dalším.

Dovedu si představit, že to na začátku nemuselo být ale úplně jednoduché, přece jen jste byli rivaly, ne?
Bylo těžké rozjet spolupráci. Bylo tam vnímání dětí a rodičů, že když se neprosadily děti na Tempu, tak přecházely do Modřan, pokud chtěly zůstat u fotbalu. První schůzka, když jsme tam byli já a Tomáš Vodrážka, tak nebyla příjemná. Naštěstí si vše brzy sedlo.

V určitém směru se asi nelze divit, na podobné spolupráce se vážně jen tak nenarazí.
Jak jsem již jednou zmiňoval, dneska ti kluci z Tempa u nás tvoří základ dorostu a starších žáků, spolupráce funguje dál skvěle. Nemůžeme si ji vynachválit. Byl to skvělý krok, co se nám povedl. Vřele bych to doporučil všem dalším klubům, pokud mají vedle sebe nějakého silného partnera. Ať ho zkusí oslovit. Samozřejmě si vše musí sednout i lidsky. Tady byl patronem všeho Jarda Teplan z Tempa a všechno funguje skvěle.

Jak vás to vůbec napadlo, spolupracovat s Tempem?
Tempo oslovilo nás, protože jejich členská základna už tenkrát byla obrovská a nechtěli, aby děti končily s fotbalem a sportováním. Tempo už tehdy bylo partnerským klubem Sparty a touhle spoluprací se uzavřel nějaký pomyslný trojúhelník, kdy Sparta byla na vrcholu, Tempo bylo mezikrok a my jsme byli tím třetím do party. Jasně, jsme pořád po sportovní stránce z téhle trojice na nejnižší úrovni, ale díky té spolupráci se dostáváme výš a výš. Už jsme navíc také oficiálně partnerský klub Sparty. I to je pro nás obrovská prestiž.

Zmínil jste, že Modřany mají 250 dětí. Nepřijde chvíle, kdy zase váš klub osloví někoho z okolí a nabídne mu spolupráci?
To už u nás funguje. Je to trošku komplikovanější. Snažili jsme se oslovit několik klubů z okolí, abychom navázali nějakou spolupráci ohledně hráčů i hracích ploch. Domluvili jsme se s Písnicí, tam se snaží mládež nastartovat.

Jsou teď v nadsázce řečeno, trochu ve vaší roli, když jste startovali spolupráci s Tempem?
Jsou trochu v jiné pozici, dělají to v málo lidech, nemají to zatím pokryté trenérsky. Trošku to asi skřípe, ale věřím, že se jim to nějakým stylem podaří nastartovat. Je tam Emil Stach, dává tomu maximum, co může, a doufejme, že bude další klub v Praze, co začne pořádně pracovat s mládeží.

Na jaké číslo se vlastně ohledně mládeže Modřany mohou dostat?
My už jsme v současné chvíli kapacitně na hraně. Jak jedeme ročníkově, tak o přípravkách jsem už mluvil. V mladších žácích máme A, B, C, D, starší žáky máme A a B, máme mladší a starší dorost, kde jedeme pochopitelně dvouletý cyklus. Momentálně poznáváme, že jsme na totální kapacitě areálu. Máme jednu travnatou plochu, která dostává šíleně zabrat, a malou umělku, kde můžeme hrát zápasy maximálně 7+1 a níž.

Jak situaci chcete řešit? Hledáte pro využití okolní hřiště, zkoušíte oslovit školy?
Hledáme. Začali jsme spolupráci právě s okolními školami. V jedné z nich už nám rok funguje kroužek, který vede náš trenér mládeže Michael Lukič a teď jsme oslovili další dvě školy s nějakým formátem spolupráce. Jsou školní hřiště, kde bychom se třeba mohli domluvit na nějaké spolupráci. Školy se tomu nebrání, samozřejmě jsou majetkově pod Prahou 12 či Prahou 4. My si na radnici stěžovat určitě nemůžeme. Jak může, tak pomůže. Máme také v okolí hřiště volný plac, kde bychom si dokázali představit vybudovat jedno malé hřiště.

Kde je problém?
Ten pozemek má soukromého majitele. Radnice se snaží ho získat, ale zatím je to běh na dlouhou trať. Ten člověk nežije v Česku a je asi trochu šprajclej. V katastru je to vedené jako sportoviště, takže nemůže uvažovat o tom, že by to byl stavební pozemek. Nám by obrovsky pomohlo získat další hrací plochu, je to hudba budoucnosti. My se teď soustředíme na to, že chceme přestavovat komplet celý areál. To nás nemine. Část našeho hřiště a kabiny spadají do plánu Prahy směrem k návaznosti na Pražský okruh. Budeme muset částečně ustoupit a přijdeme o náš současný barák, který je už pro nás nedostačující. Už máme nakreslené plány, proběhlo to přes radnici, vše je schválené. Čekáme na poslední razítka a začne se shánět to nejhorší.

Peníze...
Ano. Věřím, že jak Praha, radnice, NSA, nás nenechají ve štychu a nějak to dáme dohromady. Barák, co máme nakreslený, je nádherný. Bohužel, co se týče hřiště, tak vzhledem k tomu, že máme obrovské problémy s vodou a starost o trávu je mimořádně náročná, tak hrací plocha bude umělá tráva. Vím, bude tu další klub, co bude bez travnaté plochy. Ale my to nezvládáme udržovat v nějakém ideálním stavu. Teď v létě jsme udělali kompletní rekultivaci. Ale máme šestnáct soutěžních týmů a každý den na hřišti běhá přes sto hráčů. A hřiště to nezvládá.

Když přišla řeč na maximální kapacitu mládeže. Děláte v takové situaci vůbec nábory?
Nábory neděláme. Nám se děti hlásí samy. Je to i díky nárůstu bytů v našem okolí. Pořád se staví, přicházejí noví lidé. Problémy v tomhle směru nemáme. I díky tomu, že u nás funguje Michael Lukič, tak k nám přicházejí hráči z okolních klubů. Vidí, že se snažíme to dělat dobře. Máme super trenéry, pořád je ale na čem pracovat i na téhle úrovni. Povedlo se nám složit skvělý trenérský tým, a to od školičky, kterou jsem vlastně ještě nezmínil. To je další kategorie, kterou naplníme. Když ji otevřeme, tak během týdne je kapacita plná a každý den volá nebo píše někdo další. Ale my máme kapacitně dané nějaké hranice, chceme, aby všechny děti hrály, aby měly maximální minutáž. Trenéři si berou na zápasy minimum dětí na střídání, aby měly minimální prostoje, aby byly furt na hřišti. Pak vidíme obrovské pokroky. Kluci, nad kterými se pomalu lámala hůl, tak dostali maximální minutáž a jdou obrovsky nahoru. Doufejme, že brzy budeme mít v áčku odchovance. To je náš cíl. Chceme vychovávat nejen slušné lidí, ale i hráče do mužů - do áčka a béčka. A pomalu se bavíme, zda nezaložíme i céčko. To je ale zatím hudba budoucnosti.

A jsme zase zpátky u Tempa, které si hráče pro mužské kategorie vychovává.
Určitě. Tempo je sportovně někde jinde. My se posouváme. Ale někdy je těžké posunout ročník do vyšší soutěže, protože se tam sejdou fakt silné týmy. Loni to jednomu celku uteklo o bod. Ale pohybujeme se v horních patrech, což nás těší. U mladších žáků na výsledky zase úplně nekoukáme, ale do budoucna je náš cíl, abychom šli výš. V roce 2016 jsme si dávali postupné cíle. První bylo mít členskou základnu, mít pokryté všechny kategorie. To trvalo několik let. Dvakrát se stalo, že nám celý tým přetáhly okolní kluby. To bylo bolestivé. Když myslíte, že jste udělal krok dopředu a najednou jste o dva vzadu. Ale nás to nepoložilo. Furt jsme trpělivě pracovali a dnes máme konečně pokryté komplet týmy od přípravek po starší dorost.

Jaký je váš další cíl?
Bavíme se o horizontu pěti, deseti let. Nikam se netlačíme, chceme jít přirozenou cestou, ale postupně chceme dostávat týmy do vyšších soutěží, kdy je stropem pro mládež Pražský přebor. Víme, na co klub má a nemá. Bojujeme se zázemím a jít někam na sílu, to nechceme. Určitě nechceme přetahovat kluky odjinud. Chceme si vychovat svoje. Je pravda, že k nám někteří kluci přecházejí, a tam je tedy jedna věc, co podle mě není normální. A to jsou přestupové částky, které si některé kluby říkají. To mi tuhne krev v žilách. To je obrovský problém výkonnostního fotbalu. My pak nemůžeme naše děti posouvat někam zadarmo. Je to logické. Ale snažíme se najít rozumnou cestu, třeba symbolickou částku.

Jak moc je pro modřanský klub důležitá podpora Pražského fotbalového svazu, Prahy, radnice?
Snažíme se v maximální míře čerpat dotace i všechny granty, to má na starosti předseda klubu Lukáš Ballek. On komunikuje s paní Šebkovou ze svazu i s Národní sportovní agenturou. Snažíme se všeho využívat maximálně. Velice si vážíme podpory Prahy 12, která je výrazná. My si v tomhle směru nemůžeme stěžovat. Samozřejmě by podpora sportu měla přicházet i z jiných pater...

Zmínil jste Michaela Lukiče i celý trenérský tým pro mládež. Jak složité bylo jej sestavit?
Je to složité pořád, protože se rozrůstáme. Každý půlrok potřebujeme čtyři nové trenéry. Teď před sezonou to byl oříšek, ale nějak jsme to dokázali. Chceme jít cestou, aby děti při tréninku byly v permanenci. Aby na jednoho trenéra bylo maximálně deset dětí, aby to mělo šťávu. Ale ne všechny kategorie máme pokryté třeba třemi trenéry, někdy by byli třeba i čtyři. K tomuhle jsme se museli propracovat. Taky se stalo, že jsme se s některými trenéry museli rozloučit, když se neztotožnili s naší cestou. Je to přirozený vývoj. Některé trenéry jsme si vychovali, zapojujeme dorostence, ke školičce chodili pomáhat žáci. Pomáhají i rodiče. Teď třeba funguje nový dorostenec, začínají u přípravek. Je to velká škola, musí to mít přirozený vývoj. Ondra Voska u nás trénuje šestým rokem, to je jeden z trenérů fungujících pod PFS, pořád se vzdělává. V letošním roce dokončil specializovanou licenci trenér mládeže UEFA B. Je tu Martin Saladiak, studuje, herně i trenérský dává fotbalu maximum a také letos dokončil licenci UEFA B. Ve školičce skvěle funguje Evička Farníková.

Se školičkami je spojena i jedna modřanská specialita. Pochlubíte se?
Je to tři roky zpátky, co jsme přišli s projektem Bambini liga. To u nás pořádáme každý půlrok dva turnaje. Během turnaje je u nás na hřišti nějakých sto dětí. Hřiště je plné, je to ohromná radost, tohle vidět. Projekt se podařil, jezdí hrát i mimopražské kluby. Je to obrovský pokrok. Ke školičce docházejí i trenéři ze Sparty v rámci spolupráce. Třikrát pak šla naše děcka jako doprovod sparťanů při lize nebo při poháru, to je pro všechny obrovský zážitek a prestiž. Je to paráda. Ale samozřejmě je před námi pořád hodně práce, nemůžeme si říkat, že je všechno jenom růžové.

Co máte na mysli?
Třeba jsme zkoušeli založit tým holek, který hrál dorosteneckou ligu, tam se to bohužel vůbec nepovedlo. Chybami se člověk učí, vzali jsme si ponaučení. Musíme řešit problém s hracími plochami. A mrzí mě i horší spolupráce s okolními kluby. Není tam moc touha vše provázat.

Ale stejně to zkoušíte.
Je pravda, že se to daří změnit. Teď nás oslovil další okolní klub, co se před pár lety na tu spolupráci tvářil špatně a teď přišel, že by měl zájem. Jsme na začátku, ale takhle by to mělo být. Podařilo se nám výrazně změnit vnímání našeho klubu v rámci Prahy. Věříme v to. Snažíme se komunikovat s pány Kubrem i Vitovským. Snažíme se vychovávat i rozhodčí. Máme dorostence, co začíná pískat. Pořádáme i zimní ligy, teď bude druhý ročník pro mladší přípravky a mladší žáky. Zápasy necháváme pískat naše mládežníky, aby to poznali z druhé strany, aby získali respekt. Snažíme se pochopitelně komunikovat i s rodiči, aby co nejméně docházelo k nějakým výstřelkům. Rodiče máme perfektní. Pomáhají, žijí s klubem. Chtějí šály, dresy, to nás hřeje. Je to odměna a snad i signál, že tu práci děláme dobře. Chci taky říct, že by to nemělo vyznít špatně vůči předchozímu vedení klubu. Tam Petr Šimončík a Luděk Vošta udělali obrovský kus práce. Díky nim klub vlastně přežil. I my se učíme, posloucháme názory ostatních, jsme otevření věcem, co mají hlavu a patu. Hlavní je, aby děti zůstaly u sportu. Ne každý je Messi a Ronaldo, ale u dětí vidíte obrovské pokroky. Michael Lukič ukazuje dalším trenérům, jak pracovat. To byl také obrovský krok, který nám pomohl.