Historie fotbalu v Praze

Jako nikdo nezpochybňuje, že kolébkou fotbalu, nejrozšířenější sportovní hry planety Země, je Anglie, právě tak v českém fotbalovém prostředí patří obdobné postavení a uznání Praze.

Začátky fotbalu v Praze

První řádné utkání podle nejčastěji připomínané zprávy sehráli v srpnu 1892 místní soupeři v Roudnici. Nelze však vyloučit, že bylo pouze první, o kterém se dochovaly informace. Přinejmenším o celé desetiletí dříve proháněli fotbalový míč členové Lesehalle (Čtenářské besedy), studentského spolku pražských Němců;  pro evropský starověk této hry je příznačné, že v seznamu sportovců Lesehalle lze objevit i anglická jména. Spolek se v rámci veřejného cvičení pokusil už roku 1882 zorganizovat i fotbalové klání; svědčí o tom žádost adresovaná c. k. policejnímu ředitelství. Reakci úřadu ani výsledek předpokládaného mače  bohužel neznáme…

V květnu 1885 zaznamenal časopis Cyklista, že v Klubu velocipedistů Praha „pěstuje se vedle jízdy na kole i football“. Když se roku 1891 vrátil ze studií v Cambridge mladý pan Emerich z knížecího rodu Thurn-Taxis,  přivedl i tři Angličany. Jeden byl učitel Shakespearova jazyka, druhý komorník, třetí  zahradník, všichni však patřili ke zdatným fotbalistům a pomohli na zámku v Loučeni dát dohromady zámeckou jedenáctku. Její nejstarší dochovaný výsledek pochází až z roku 1893, kdy v Praze podlehla 0:4 týmu ERV (Bruslařského a veslařského spolku) Regatta. I tento klub patřil pražským Němcům, ale jeho fotbalový dres oblékali i Angličané a Češi. Vysoké vítězství dokazuje, že to nebyli začátečníci.

Roku 1891 přišel na svět AC Praha; rok poté vznikl při Literárním spolku Slavia jeho Akademický cyklistický odbor, který se brzy proměnil ve Sportovní klub stejného jména; roku 1893 byl založen Český  footballistický kroužek Akademického gymnazia a po několika měsících změnil název na ČFK Kickers; konečně téhož roku opustila skupina nespokojenců řady AC Praha a vytvořila si vlastní AC Královské Vinohrady, který roku 1894 přijal jméno AC Sparta.

Roku 1896 se na Císařské louce uskutečnila první organizovaná soutěž, „Národní zápasy mužstev, kopaný míč cvičících“.  Vyhráli jej Kickers před Slavií, Spartou a ACP. 29. března v něm došlo k prvnímu duelu obou „S“.  Na trávníku vyhrála Sparta 1:0, ale rozhodčí – praotec téměř všeho českého sportu Josef Rössler-Ořovský – po utkání gól odvolal (podle tehdejších pravidel musel být stvrzen souhlasem obou kapitánů). Výsledná plichta pomohla červenobílým díky lepšímu skóre ke druhému místu.

Praha, matka českého fotbalu

Téměř výhradně pražskou záležitostí se stalo i ustavení Českého fotbalového svazu. Došlo k němu v sobotu 19. října 1901 v staroměstské restauraci U zlaté váhy v ulici Karoliny Světlé. Ze sedmnácti zakládajících klubů bylo deset přímo z hlavního města: AC Praha, FK Horymír, FK Hradčany, Letenský FK Česká vlajka, FK Malá Strana, SK Meteor Praha VIII, SK Olympia Praha VII, SK Slavia, AC Sparta a SK Vyšehrad. Další čtyři, AFK Karlín, ČAFC Královské Vinohrady, SK Olympia Košíře a a SK (pozdější AFK) Union Žižkov, sídlily ve městech, která už prakticky srostla s metropolí v jediný celek, i když se oficiálně jejími městskými částmi stala až roku 1922 při vytvoření takzvaně Velké Prahy. Venkov zastupovaly zatím pouze SK Plzeň, FK Union Plzeň a AC Roudnice. Z Prahy byl logicky i první svazový předseda: stal se jím čtyřiadvacetiletý medik Karel Freja, původně střední útočník (takže podle dobových zvyklostí nejlepší hráč) a kapitán původně Slavie, ale v době volby už vinohradské Čafky.

Svaz se měl k světu. Ujal se organizace Mistrovství Čech, které se hrávalo už od roku 1897; z jeho devíti cyklů vyhráli první dva (uskutečněné na jaře a na podzim 1896) Kickers, třetí německý DFC, dalších šest Slavia a poslední ČAFC – tedy samí Pražané. Roku 1906 po několikaletém půstu mistrovskou soutěž nahradil atraktivnější a společensky prospěšnější turnaj o Charity Cup (Pohár dobročinnosti). Značná část jeho výtěžku vždy připadla sanatoriu pro nemocné plicními chorobami v Pleši. I tady napořád vyhrávaly týmy z Prahy a nejbližšího okolí: v jedenácti ročnících, sehraných do roku 1916, kdy třetí rok první světové války definitivně znemožnil další pokračování,  z „pravých“ Pražanů  čtyřikrát vybojovali trofej slávisté (v prvním případě na to stačilo jejich B-mužstvo) a dvakrát sparťané, z předměstí třikrát žižkovská Viktorie a dvakrát (hned v úvodních ročnících) SK Smíchov.

Rovněž v obnoveném svazovém mistrovství, uskutečněném čtyřikrát v rozpětí šesti let, prokázal vždy pražský fotbal svou prioritu: roku 1909 získal prvenství Staroměstský SK Olympia, 1912 Sparta, 1913 a 1915 Slavia.

Výhradně pražskou záležitostí se stalo i šest „mezistátních“ utkání mužstva Čech v letech 1906 – 1908 – pět s Maďary, v duchu tehdejšího názvosloví mužstvem Uher, a jednou s anglickými amatéry. První reprezentanty dodaly Slavia, Smíchov, Meteoru VIII a Sparta. Po bezčasí mezinárodního bojkotu českého fotbalu (byl výsledkem vídeňských intrik proti české snaze zviditelnit se za hranicemi habsburské monarchie i na poli sportu) následovalo roku 1909 další utkání s anglickými amatéry. V něm se poprvé a ještě na dlouhou dobu naposled uplatnil i mimopražský hráč, Ctibor Malý z SK Pardubice, který však předtím během vysokoškolských studií působil ve Slavii.

Roku 1911 se uskutečnilo utkání s Francouzi (4:1) a Angličany (2:1) na takzvaném amatérském mistrovství Evropy v Roubaix, hraném za účasti pouze těchto tří týmů. Jádrem mužstva, které přivezlo domů pohár, byli slávisté, doplnění dvěma sparťany a jedním smíchovským borcem.

Čas pro středočeskou župu

Už roku 1901 byl s ohledem na cestovní vzdálenosti, znesnadňující pravidelné měření sil s pražskou elitou, založen Svaz footballový pro královské město Plzeň; v srpnu 1908 byl přetvořen v Západočeskou župu, první regionální organizaci pod střechou ČFS. Průkopníkem v tom směru měl vlastně logicky být pražský fotbal, ale dlouho jej k tomu vůbec nic nenutilo – bezkonkurenční počet klubů i hráčů mu zaručoval dominantní postavení ve svazu. Jak ale fotbal stále více dobýval český venkov a posléze i Moravu a Slezsko, sílily i tendence k regionálnímu členění. Když byly v lednu 1918 položeny základy k obnovení národního svazu, rozpuštěného na jaře 1916 úředním rozhodnutím c.k. místodržitelství, došlo i k rozdělení fotbalových Čech do osmi žup.

Praha se stala centrem daleko nejpočetnější a už tím nejvlivnější Středočeské župy. Tu si ovšem nelze představovat v rozloze, řízené dnes Pražským a Středočeským svazem. Vedle metropole do ní patřilo území celých dnešních okresů Praha západ a Praha východ, dále už jen menší díl Nymburska a Mělnicka, západní části Kolínska a Kutnohorska, většina Benešovska a Dobříšsko. Příbramsko a Berounsko se staly jádrem Podbrdské župy, Mladoboleslavsko patřilo do Severočeské, Rakovnicko do Severozápadočeské. Vlastní župu mělo zprvu Kladensko. Fotbalově bylo dost silné, jeho kluby byly v té době zdánlivě nevyčerpatelnou zásobárnou hráčů pro pražskou elitu – ale už proto se chtěly s kluby z hlavního města utkávat v pravidelných soutěžích. Proto na prahu roku 1920 zaklepaly na dveře Středočeské župy. Ta se pak tím víc stala státem ve státě, domácí fotbalovou supervelmocí. Její I. třída, byla až do vzniku ligy jaksi samozřejmě celou zemí považována za vrcholnou domácí soutěž. Jisté je, že nejméně polovina jejích účastníků nenacházela v dalších regionech vážné soupeře. Roku 1919 ve finálovém turnaji mistrovství republiky sparťané vyklepli tři mistry dalších žup souhrnným skóre 17:0. Když se po třech letech celostátní soutěž zopakovala, nasadili je raději rovnou do finále – a v něm rozdrtili Hradec Králové 7:0. Většina soupeřů v župní extratřídě dala Železnému týmu rudých mnohem víc práce…

S prohlubováním respektu ke středočeské I. třídě rostl i zájem o účast. Z původních devíti týmů se postupně rozšířila na dvanáct, pak čtrnáct, šestnáct – až roku 1924 dostoupila inflace k dvaadvaceti. Jejich potýkání bylo rozvrženo do dvou let a nakonec zůstalo nedohráno. S přicházejícím profesionalismem dozrál čas k dlouho vytoužené revoluční změně.

O body v tramvajové lize

Dnes se tak přezdívá městskému přeboru – ale s notnou nadsázkou, vždyť v současné pyramidě českých soutěží představuje až pátý výkonnostní stupeň. Roku 1925 se však jednalo o nejvyšší soutěž tehdejší Čs. footballové asociace, i když všech deset zakladatelských klubů bylo z hlavního města. O rok později se mezi ně zařadilo Kladno, ale teprve po dalších třech letech překročila liga hranice Středočeské župy, když si v ní s návratem pod křídla asociace zajistil účast Teplitzer FK. Také přední moravské týmy nebo dnešní bratislavský Slovan se už svou kvalitou blížily k pražskému výkvětu, ale než neustálé cestování do Prahy byly pro ně ekonomicky přínosnější přátelské zápasy s nejlepšími vídeňskými mužstvy. Nakonec ale ani Moravané a Slováci neodolali ligovému vábení.

Zlom přinesl soutěžní ročník 1934-35. Ve dvanáctičlenné lize zbylo už pouze pět pražských týmů. Z župy tu dále byly Kladno a Kolín. Z dalších účastníků byly dva z Plzně, po jednom z Brna, Prostějova a Teplic (TFK). Tentokrát však na vrcholnou soutěž nenavazovala profesionální II.liga, nýbrž  čtyři divize, otevřené i nejlepším amatérským souborům. Středočeská župa si i tady uchovala své výsadní postavení – měla vlastní divizi. Druhá patřila českému venkovu, třetí Moravě a Slezsku a čtvrtá Slovensku a Podkarpatské Rusi. Středočeská z nich ještě dlouho potom byla mimo jakoukoli pochybnost  sportovně nejkvalitnější. Na jejích špičkových zápasech se běžně scházely několikatisícové návštěvy.

Prestiž župy umocňovaly i osobnosti, které se střídaly v jejím čele. Proslulým bojovníkem za práva malých klubů se stal „Železný župan“ Josef Fanta, zástupce nejprve AFK Karlína a později Karlínského teamu. Neméně slavným předsedou byl Rudolf Henčl z Viktorie Žižkov, z mimopražských pak zejména kolínský Jaroslav Bezecný. Hlas středočeských fotbalových šéfů měl v asociaci vždy mimořádnou váhu. Patřilo ke zvyklostem, že s tímto postavením byla spojena i funkce asociačního kapitána – stavitele národního mužstva. Posledním, kdo spojil oba úřady v jeden, byl v období před únorem 1948 Jiří Pichler z žižkovského Unionu.

Předchůdce celostátního poháru

Středočeský pohár, to byla nějak vážená soutěž! Tím cennější, že prvních soubojů o Československý pohár se náš fotbal dočkal až roku 1961…Turnaj byl zpravidla vylosován tak, aby se obě „pražská S“ mohla střetnout až ve finále. Mnozí fanoušci, zpracovaní některými nepříliš zasvěcenými novináři, v tom viděli protekci pro oba superkluby. Ve hře však bylo něco jiného: strategie župy. Čistý výtěžek z rozhodujícího utkání totiž plynul do její pokladny. A  duel červenobílých s rudými pokaždé znamenal plné hlediště některého z letenských stadionů!

Z dvaadvaceti ročníků vždy dramatické soutěže v letech 1918 – 1942 (v letech 1937 – 1939 se nehrála) vyhrála devět Sparta, osm Slavia, čtyři žižkovská Viktorka a jeden Bohemians – vlastně Bohemia, protože to bylo v letech, kdy  klokani museli z rozhodnutí nacistických okupantů hrát pod názvem, který ztratil svou anglickou podobu. V té době se začalo hrát o Českomoravský pohár, a tak mu župní soutěž vyklidila pole. Když se však po osvobození nepodařilo vytvořit celostátní pohárovou soutěž, došlo roku 1948 k pokusu obnovit slavnou tradici Středočeského poháru. Většině historických publikací ten fakt uniká, ale uskutečnil se jeden ročník, v jehož finále v prosinci 1948 Sparta poprazila Slavii 4:0. Jenomže pár dní poté Středočeská župa definitivně vzala za své – a pohár s ní…

Cesta k Pražskému svazu

Poúnoroví vládci dosazovali do všech společenských organizací místo volených funkcionářů své lidi. Ve fotbalu k tomu využili přechod územního uspořádání z dosavadních zemí na kraje, uskutečněný k 1. lednu 1949. Župy byly jednoduše rozehnány, činovníci do čela krajských odborů kopané byli vybráni vyšší mocí. Následky rozvratu se začali zabývat, až když nás fotbal začal valem upadat.

Po třech letech koexistence hlavního města a středočeského regionu v rámci Pražského kraje došlo k oddělení. Počínaje soutěžním rokem 1952 (v těch časech se hrávalo v obráceném gardu jaro – podzim) začaly mít metrople a kraj své vlastní soutěže. Premiéra těch pražských ve zmíněném roce měla jednu kromobyčejnou pozoruhodnost: té době neexistovala II. liga ani divize, a tak přebor ÚNV Praha (jak se oficiálně nazýval) představoval druhý nejvyšší soutěžní stupeň. Nic na tom nemění, že paralelně s ním se v Československu hrálo dalších devatenáct krajských mistrovství! Tak si v přeboru zahráli i slávisté a klokani, kteří právě sestoupili z ligy!  A spolu s nimi tam působilo ještě půl tuctu dalších exligových týmů. Jen je třeba umět číst v tehdejších tabulkách a za vnucenými dobovými názvy objevovat potlačovanou tradici: Sparta B (to byl někdejší SK Libeň, spojený s letenským klubem v ČKD Sokolovo),  ČKD Dukla (Čechie Karlín), Pražský průmysl masný (Nuselský SK), Instalační závody (ČAFC), Loděnice Libeň (Meteor VIII) a Jawa (SK Nusle)…

Taková to byla doba. Hýřila ne vždy dobře uváženými změnami, po kterých brzy přicházely další. Někdejší odbor kopané městského výboru tělovýchovy a sportu se dál proměnil ve fotbalovou sekci tělovýchovných orgánů hlavního města Prahy a posléze obnoveného Čs. fotbalového svazu (který ovšem až do roku 1990 neměl plnou samostatnost), až byl posléze vytvořen dnešní Pražský fotbalový svaz, územní organizace ČSF.