Kott skončil v Třeboradicích. Jsem spokojený, co se za 20 let povedlo. Byla to zlatá éra, říká bývalý šéf klubu

Když jste v roce 2001 přicházel do klubu, napadlo vás, že v třeboradickém fotbale vydržíte tak dlouho?
Nenapadlo. Ani mi nepřišlo, že už je to tak dlouho. Člověka to bavilo, léta běžela a postupně se některé věci měnily. Fotbalisté mají letní a zimní přestávku, dovolenou. Jenže když vedete klub, tak pauzy nemáte, žijete tím pořád. Samozřejmě hodně věcí ovlivnil a změnil covid. Kluci dva roky nehráli, řada těch starších ukončila kariéru. Už v létě jsem si říkal, zda nemám skončit také, ale po příchodu Viktora Pařízka jsem ještě pokračoval.

Když tedy nyní zajdete do areálu Třeboradic, s jakými pocity to bude?
Půjdu se kouknout, ale už ne jako klubový činovník. Myslím, že za tu dobu, co jsme byli v klubu, to byla zlatá třeboradická fotbalová éra. Musíte si uvědomit, že i když se udělala spousta práce, tak pořád byly a jsou Třeboradice klubem z okraje hlavního města, hůř se tam shánějí hráči.

Kteří něco stojí. Sám jste v rozhovoru říkal, že si v klubu na nějakou korunu přijdou. Chodí dnes i mladí hráči s nataženou rukou?
Jak kdy. Záleží, jak jsou vychovaní. Co ale převládá, tak to, že si mladí myslí, že mají fotbalově na Real Madrid. Navíc se občas objeví nějaký klub z B třídy, který má peníze, nabídne jim je a ten mladý kluk dá téhle soutěži klidně přednost před přeborem.

Přispělo k vašemu konci i to, že se výsledkově i herně na podzim nedařilo?
Tak se podívejte na sestavu, páteř týmu jsme měli zraněnou. Naši mladí kluci v sedmnácti přestali na dva roky kvůli covidu hrát fotbal a bude chvíli trvat, než se do toho zase dostanou. Skončil nám zkušený Pavel Grznár, obrovská osobnost týmu. Jak jsem ale řekl, o konci jsem uvažoval už dřív. V září jsem definitivně řekl, že dojedu podzimní část a pak odejdu.

Nestálo by za to dojet sezonu?
Já si myslím, že teď v zimě je doba na změnu lepší. Nové vedení bude mít víc času než v létě, kdy je pauza kratší. Je víc prostoru pro přivedení posil, což není nic jednoduchého, hráčů je a bude čím dál méně. Za ta léta si dovolím říct, že výkonnostní fotbal je na sestupu, bohužel.

Vy jste ale s posilováním týmu neměl takřka nikdy problém. Za Třeboradice hrála celá řada exligových známých jmen...
Zažili jsme v tomhle směru v Třeboradicích hezké časy, hráli jsme i dobrý fotbal. Povedlo se nám i přebor vyhrát. To byli v klubu skvělí fotbalisté, byla vynikající parta, trénoval Jirka Tesař. Všechno klapalo, jak mělo, to byla radost. V tu dobu jsme ale mluvili s hráči a řešili, zda jít do divize. Bylo to tehdy padesát na padesát. Bylo jasné, že ať se rozhodneme jakkoliv, vždycky bude někdo zklamaný. Na divizi jsou třeba úplně jiné peníze. A když se podíváte na období s covidem, poztráceli jsme skoro všechny sponzory. Je to složité.

Takže jste do divize nešli. Klubu také opakovaně unikala pohárová trofej. Je to pro vás kaz na dvacet let trvajícím spojení s Třeboradicemi?
Je to sport. Je zvláštní, že nás brali jako tým, který střílí hodně branek a my jsme během pěti pohárových finále nedali ani gól. Připisuju to tomu, že jsme chtěli tak moc vyhrát, až to prostě nešlo. Když se za těmi finálovými duely ohlédnu, tak nás ale přehrála vlastně jen Dukla.

Byly i další věci, co nedopadly tak, jak jste si představoval. Třeba doba, kdy do klubu přišel trenér Kabyl s řadou hráčů...
To je pravda, tenhle krok se nepovedl. Nejsme géniové, aby se povedlo všechno. Příchodů bylo skutečně moc a v týmu byly dvě party. Nakonec se musela zvolit cesta, jak z toho ven. Na druhou stranu jsme potřebovali hráče a zvolili tenhle krok. Léta běží a hráči stárnou, někteří končí, my jsme si nemohli pomáhat posilami z mládeže. Nejsme Tempo, které to s mládeží dělá skvěle a hráčsky si pomáhá z vlastních zdrojů.

Na srdci vás ale může hřát, že když jste šéfoval klubu, hrály za něj osobnosti jako Václav Drobný, Miroslav Baranek, Pavel Grznár, Peter Bartalský, bratři Macháčkové, nebo třeba srdcař Stanislav Nekolný. Jak na tyhle hráče vzpomínáte?
Začnu u Standy. To je živel, ale právě on do klubu přivedl Vencu Drobného, Míra Baranek, to byla zase práce Vaška. Ten přivedl i Petra Viktorina, který se stal obrovskou oporou, symbolem fotbalových Třeboradic, kapitánem týmu. Hráčsky nám hodně pomohl i Karel Kapr.

I při pohledu na ta jména. Nepřemlouvali vás v klubu, ať v roli šéfa pokračujete?
Ani moc ne. Teď to prostě budou mít v režii noví kluci a třeba se to pod jejich vedením někam posune. Jakým směrem, to ukáže čas. Vím, že opouštím klub, když je v tabulce na blbým místě, ale stojím si za tím, že je možné ji na jaře dotáhnout.

Tak úplně jednoduše bych to neviděl. Jak to mají nové šéfové klubu udělat?
Je třeba přivést do klubu čtyři hotové fotbalisty, nebo alespoň tři. Byl bych samozřejmě nerad, aby se sestoupilo. Ale všichni víme, jak je přebor těžkou soutěží, kdy padají čtyři týmy, jsou tam béčka, která si klidně pomůžou hráči, kteří mají smlouvy.

Mimochodem, vaše dcera sbírala úspěchy v aerobiku. Budete tedy teď jejím hlavním fanouškem a budete s ní víc jezdit na její závody?
Ve stejný den, kdy jsem se rozhodl skončit ve fotbale v Třeboradicích, ona skončila s aerobikem. Ona byla tehdy na závodech a řekla taky konec. Denisa bude samozřejmě sportovat dál. Hraje tenis, jezdí na snowboardu. Ona ve třinácti letech v aerobiku byla mistryní světa, Evropy, republiky. Co vlastně mohla dokázat víc?

Třeba mohla vyhrát olympiádu, ne?
Tam ale aerobik není.

Myslel jsem to tak, že se může zkusit prosadit v jiné sportovní disciplíně.
Ale ona bude sportovat a já si taky rád zajezdím třeba na kole. Zapomenout samozřejmě nemůžu ani na starší dceru. Katka jezdí na koni, na tu se taky budu chodit dívat.

Zažíváte po dvaceti letech týdny bez fotbalových povinností. Jak si je užíváte?
Co se týče mého působení, tak je konec. Mám volno, budu každých čtrnáct dní jezdit na hory a po očku budu sledovat, co bude s klubem dál. Já jsem spokojený, co jsme odvedli práce, co se tam povedlo udělat. Nyní přichází nová, čerstvá krev. Platí, co jsem říkal: ať bude hrát klub přebor, divizi, nebo A třídu, mám to na hřiště kousek a rád se zajdu na fotbal jako fanoušek podívat.