Foto: Pavel Jiřík st.
Spokojený jsem, ale jen do jisté míry, ohlíží se za podzimem ​předseda komise rozhodčí Ulrich

Spokojený jsem, ale jen do jisté míry, ohlíží se za podzimem ​předseda komise rozhodčí Ulrich

V rámci ohlédnutí za statistikami Pražská teplárenská přeboru jsme vám přiblížili i celkový přehled statistik rozhodčích soutěže. V této souvislosti jsme požádali o hodnocení a pohled na práci rozhodčích během podzimní části soutěží v Praze muže nejpovolanějšího, předsedu komise rozhodčích PFS Jiřího Ulricha.

Jak jste celkově spokojený či nespokojený s průběhem podzimní poloviny soutěží z pohledu vaší komise?
Takto jednoznačně vyjadřovat spokojenost či nespokojenost je velice ošidné. Jsou věci, se kterými jsem spokojený, ale jsou i jiné… Když odpovím hodně zeširoka, tak je to jako v životě. Všude kolem sebe můžeme vidět lidi i věci milé a krásné, ale i věci a jevy, které mají k dokonalosti daleko. A právě k životu mi porovnání s fotbalem připadá nejpřiléhavější. Určité věci fungují, ale vždycky je na čem pracovat, co vylepšovat. A chceme-li něco vylepšovat, je třeba mít kvalitní informace, tedy zpětnou vazbu. V našem případě o jednotlivých utkáních a výkonech našich rozhodčích. O té jsem přesvědčen, že ji máme. Zejména od delegátů, ale i z dalších zdrojů. Odpověď na otázku tedy zní – spokojený jsem, ale jen do jisté míry. A je víc než jisté, že jaro, kdy kluby bojují o konečné umístění, postupy i sestupy, bývá ve fotbale náročnější než podzim. Takže je třeba, aby i rozhodčí byli kvalitně připraveni. Aby s „posledním hvizdem“ již mysleli na jaro. A na tom pracujeme!

Mezi laickou i odbornou veřejností měl pozitivní ohlas postup vaší komise, kdy jste začali publikovat v zápisech z jednání komise hodnocení zápasů s výčtem chyb ve vybraných zápasech, případně dobrá rozhodnutí rozhodčích. Jak hodnotíte tento postup jako komise po podzimních zkušenostech?
Na vaše konstatování a následnou otázku lze reagovat vcelku pozitivně. Kdybych nebyl přesvědčen o užitečnosti tohoto opatření, nikdy bych k němu nepřistoupil. Pochopitelně že to může mít i svou stinnou stránku. Rozhodně není cílem rozhodčí, resp. jejich případné chyby, jakkoli skandalizovat. A takové zveřejnění může mít k bulváru poměrně blízko. Leč u mne převládá přesvědčení o užitečnosti tohoto opatření. Považuji to za žádoucí otevřenost. Chyby nezastíráme. Opakem by bylo zveřejňování případných trestů za chyby rozhodčích v rámci řízení utkání. Nejedná se vlastně o tresty, ale například o omezení delegací určitého rozhodčího. Pokud k jistému omezení delegací u některých rozhodčích dochází, na počet utkání či na určité kluby, je to čistě interní věc. Jak již bylo naznačeno – nezaměňujme tato omezení delegací za disciplinární tresty. Pokud by se rozhodčí dopustil disciplinárního prohřešku, pak nechť je trest veřejný. Stejně jako například u hráčů. Prohřešky disciplinárního charakteru řeší vždy disciplinární komise. U rozhodčích stejně jako u hráčů. A tresty jsou zveřejňovány. Rozhodnutí Komise rozhodčích ohledně případných chyb rozhodčích v rámci řízení utkání by však mělo být vždy interní.

Po dvou nedohraných ročnících se množí názory, že na hřištích panuje větší nevraživost mezi účastníky zápasů. Rozhodčí více čelí slovním atakům ze strany laviček i samotných hráčů. Vrcholem byla inzultace v Cholupicích. Vidíte situaci stejně? Budete jako komise na tyto skutečnosti reagovat pro jarní polovinu soutěží?
Jak reagovat? Z naší strany především snahou o maximální zkvalitnění řízení utkání. Tak, aby případná chybná rozhodnutí rozhodčích nebyla primární příčinou zmíněné agresivity či nevraživosti. Je velice smutné, dojde-li v rámci sportu situace až tak daleko, že aktéři utkání se ve své zaslepenosti přehnanými momentálními emocemi dopustí té osobní trapnosti, že fyzicky napadnou rozhodčího. Fyzické napadení je ovšem krajní případ. Zvýšenou nevraživost, nesportovní projevy a slovní agresi pochopitelně nemůžeme nevnímat. Tyto tendence ovšem nejsou žádnou velkou specialitou pražského fotbalu či fotbalu jako takového. Vyplývají z celkového vývoje naší společnosti a atmosféře uvnitř ní. To už ale není tématem toho rozhovoru...

Vraťme se k nejvyšší soutěži v metropoli, Pražská teplárenská přeboru. Podle naší analýzy se v soutěži vystřídalo celkem 53 arbitrů, 29 hlavních a dalších 24 asistentů. Objektivně musíme uznat, že mezi hlavními je sedm těch, kteří odřídili jen jeden zápas. Většinou ti, kteří přišli na výpomoc z KR ŘKFČ. Například v nedohraném ročníku 2019/2020, kdy bylo odehráno také srovnatelných 16 kol, se vystřídalo celkem o 17 rozhodčích méně. Nabízí se otázka, jestli není lepší kvalitní špičku zúžit a dát těm nejlepším víc prostoru.
Zúžit špičku a dát těm nejlepším víc prostoru… To zní krásně! Realita je ovšem taková, že všichni rozhodčí přeboru a I. A třídy jsou využiti v rámci každého víkendu maximálně, často přejíždějí z jednoho pražského hřiště či stadionu na druhé, a pochybují, zda má smysl se z černého rozhodcovského oblečku převlékat do civilu a pak zase nazpět. A to je řečeno jen v mírné nadsázce. Všichni rozhodčí přeboru a I. A třídy jsou během víkendu obsazeni nejméně na jedno utkání v každé z těchto dvou vrcholných soutěži, a kromě toho řídí ještě několik dalších zápasů v nižších soutěžích a soutěžích mládeže. Skutečně nelze obsazovat osm utkání pražského přeboru stále stejným úzkým okruhem několika top-rozhodčích. Velmi rychle by se u klubů opotřebovali, a ještě rychleji by pro ně přestali být „top“. Naopak by se nekontrolovatelně zmnožily vetace rozhodčích od klubů. Zkušenost je taková, že u dospělých by jeden rozhodčí neměl v roli hlavního řídit utkání jednoho mužstva víc než 2x za půlsezonu, ještě lépe jen jednou. Předchází se tím problémům. Když si pak spočítáte, kolik rozhodčích na tento systém potřebujete, tím víc oceníte přínos „hostujících“ rozhodčích ze soutěží ŘKČ. Ti přinesou kromě žádoucí kvality i tolik vítaný čerstvý vzduch. Navíc se v těchto případech vždy jedná o rozhodčí pocházející z Prahy, takže žádný cizorodý prvek.

V profesionálních soutěžích jsou rozhodčí z Prahy vidět. Třeba Ondřej Berka a Jan Petřík patří mezi nejlépe hodnocené. Vidíte mezi současnými arbitry v Praze jejich nástupce?
To víte, že vidím. Stejně jako jsem viděl u dvou jmenovaných, když ještě pískali přebor. A nebyli to samozřejmě jen tito dva. Šikovných kluků postoupila za ta léta celá řada. Přitom nebudu zastírat, že mnozí z nich vypadali opravdu slibně. Jenomže jedna věc je talent, a druhá souhrn mnoha dalších vlastností a okolností, někdy i štěstí. A špička je úzká. Dostat se až tam a prosadit se, to je zcela výjimečné. Važme si proto, že v tuto chvíli máme Ondru Berku a Honzu Petříka. Ale určitě přijdou i další. Ústy klasika – vstanou noví bojovníci!

Na závěr poprosíme o váš nejhezčí, respektive nejhorší zážitek z podzimní části soutěží. Co vás nejvíc potěšilo, a co vás nejvíce zklamalo?
O nejhorším zážitku není pochyb. Inzultace rozhodčího v Cholupicích. Dále se už o ní nechci šířit. Naštěstí závěr Disciplinární komise byl odpovídající. Nejhezčí zážitek tentokrát nepochází z hrací plochy. Asi nejvíc mě potěšily naše dva vzdělávací programy rozhodčích Akademie rozhodčích, respektive Vzdělávací program rozhodčích. Ten první – Akademie rozhodčích – zásobuje naši listinu novými jmény, adepty píšťalky. Přihlášených je mnoho – za několik let existence se dají počítat na stovky, což Praze mohou závidět všechny kraje bez výjimky. Samozřejmě těch kluků, ale i dívek, kteří či které vydrží počáteční nápor, ať už myslíme vzdělávací požadavky na ně kladené, či pak zejména prvá setkání s realitou, s prvními zápasy, potažmo chováním zúčastněných, je malá část, možná 15 - 20 %. Ale buďme vděčni i za toto číslo. Druhým programem pak je Vzdělávací program rozhodčích. Do toho jsou zařazováni již zkušenější perspektivní rozhodčí. Děje se tak v zájmu dalšího vzdělávání a navyšování kvalifikace, což je nedocenitelné. V obou těchto programech se významně angažují zejména pánové Richard Hlaváč a Pavel Sýkora, bez jejichž iniciativy a nekonečné poctivé práce by nebylo ovoce. A za to jim patří náš dík! 


Související články