Trenér Hegedüs se po deseti letech vrací do hlavního města. Kde získal angažmá?

V hlavním městě jste dlouhá léta nepůsobil, jak se to seběhlo, že jste zavelel k návratu?
Po konci v Kunraticích jsem v Praze nepůsobil deset let. Fotbalově jsem odešel z Prahy, působil v Zelenči, krátce v Šestajovicích, pak jsem byl pět a půl roku v Sibřině. Tam když jsem přišel, bylo tam sedm hráčů a dávali jsme to dohromady. Situace v klubu se měnila, byli tam hráči z Prahy, nechtělo se jim dojíždět, a když je máte prosit o to, aby v klubu vůbec zůstali, je to složité.

Chápu to správně, že v tomhle rozpoložení přišla nabídka z Uhříněvsi?
V Sibřině došlo k nějakým změnám, z kterých jsem byl smutný. Byla tam dobrá parta, měl jsem tam i pár kluků, s kterými jsem prožil úspěšnou kunratickou éru. Znám se s Martinem Kovaříkem, ještě z doby, kdy hrál za Zápy a on mi řekl, ať se do Uhříněvsi přijedu podívat. Tak jsem neodolal a nakonec jsme se dohodli. Líbí se mi, jak to v klubu funguje. Snažím se co nejvíce fotbal v klubu navnímat, sázím na to, že si s hráči buduji blízké vztahy. Myslím to tak, aby tam byla důvěra, a když mají problém, aby se ho nebáli říct.

Co na to říkali vaši svěřenci v Sibřině?
Došlo na to, že ti kluci volali, zda by nemohli přejít do Uhříněvsi se mnou. Měli informace, že se tam fotbal dělá skvěle. Není to tu na tréninku oddělené áčko a béčko. Když na to hráč má, dostane šanci v prvním týmu, pro nikoho není problém jít pro změnu pomoci rezervě. Co se týče mojí osoby, tak jsem se i našel v tréninku gólmanů. Na starosti mám prioritně klubové béčko, ale jezdit budu pochopitelně i na zápasy s áčkem.

Vypadá to, že jste v novém působišti nadšený. Je to tak?
V Uhříněvsi jsem přes měsíc a líbí se tady. Kluci jsou tu skvělí, je vidět, že chtějí, chodí na tréninky v dostatečném počtu. Je tady třeba kustod Pavel Maninský, ten je jako táta těch kluků, má fotbal moc rád. Za mě vládne v klubu ideální stav.

Po konci v Kunraticích jste netušil, kam ve fotbale dál. Opustil jste hlavní město a teď jste zpátky. Ožil jste?
Když si vzpomenu na tu dobu, tak jsem si říkal, jestli to vydržím bez fotbalu. Ale ta láska byla tak velká... Není to jen o zápasech, přijdete do kabiny, kde padají vtípky, vidíte, jak se hráči posouvají, zlepšují. S rostoucím věkem se smiřujete s tím, že už sám nemůžete hrát, ale fotbal milujete a zůstáváte.

Těšíte se na nějakého soupeře speciálně?
To se ptáte jistě na Kunratice, s nimi budeme hrát. To je srdcovka. Prožil jsem tam dobré čtyři roky, moc rád na to vzpomínám. Je mi jasné, že se tam hráči vyměnili, ale těším se. Zvědavý jsem i na týmy, co jsou tady okolo nás. Vracím se po deseti letech, bude to pro mě všechno zajímavé.

Uhříněves se netají, že by se jí líbilo do budoucna posunout týmy výš. S tím asi nebylo těžké se ztotožnit, co?
Myslím, že je to tady krásně sladěné. Jsou tu hráči, co jsou lídry a vodiči týmu, a jsou tu i dělníci, takže je to ideální stav. Ze všech cítím emoce a touhu s tím něco udělat a dostat se výš. Kdyby se klub povedlo dostat do přeboru, všichni by byli šťastní. Rádi bychom to v budoucnu dokázali. Já jsem to s týmem dokázal, oslavy byly nádherné, moc bych přál klukům, aby to zažili. Fakt je tu skvělá parta, když je třeba, jde se bez remcání pomoci béčku. Výš by chtěla Uhříněves vytáhnout oba týmy. Příprava byla tvrdá, kluci dřeli.

Už se těšíte, až to vypukne?
To tedy ano. Praha je Praha, poznám jiné hráče i rozhodčí. K těm je třeba mít úctu, ta by měla být. Chtěl bych, aby když bude někdo mluvit o Uhříněvsi, aby se o klubu mluvilo jen a jen v dobrém.