Řeporyjská legenda Rychtařík: v dorostu sbíral tituly se Spartou, s bratry válel za Motorlet, teď fandí

Prozraďte, co se vám při přebírání ceny honilo hlavou?
Bylo toho hodně, příhod, co jsem ve fotbale ve všech těch rolích zažil, bylo nepočítaně. Ale myslel jsem na to, že jsem byl na to předávání už docela dlouho připravený. Je to cena za rok 2019 a ceremoniál se kvůli covidu snad třikrát odkládal. Ale tentokrát to klaplo.

Nebleskly hlavou vzpomínky na dobu, kdy jste s fotbalem začínal, nebo na období, kdy jste přišel do Řeporyjí, s nimiž jste dlouhá léta spojen fotbalovou pupeční šňůrou?
S fotbalem jsem začínal, když mi bylo deset, to už je opravdu dávno. A do Řeporyjí jsem šel vlastně fotbalově dožít, když mi bylo pětatřicet, teď je mi jednasedmdesát. Fotbal je můj život, ještě v minulém roce jsem nastupoval za starou gardu. Teď už je asi konec, uvidíme, co se stane, až se bude hrát a z klubu mi zavolají. (směje se)

S fotbalem jste začínal v Motorletu, dotáhl jste to i do Sparty. Jak vzpomínáte na tato období?
V dorostu jsme byli se Spartou mistry republiky, za její béčko jsem hrál ve třetí i druhé lize. Byl jsem na vojně v Dukle Tábor, kde jsem měl celou řadu vynikajících a známých spoluhráčů. Léta jsem si užíval divizi v Motorletu.

Asi nejjednodušší byla z fotbalových řemesel, která jste zkusil, role hráče. Souhlasíte?
Přesně tak, hráč to má nejjednodušší. Ale když se daří, tak je to i v roli trenéra v pohodě. Já jsem to zažil, když jsme postupovali do přeboru. Když jste členem výboru, tak je to zase jiná práce. Všude je ale třeba mít fotbal rád.

Jestli jsem dobře hledal, v minulosti jste figuroval i mezi sponzory řeporyjského klubu.
Na prvním místě byl určitě někdo jiný, já nejsem podnikatel, takže jsem něčím přispěl, ale v hlavní roli tam byli jiní lidé.

Ve vedení řeporyjského klubu už nyní nefigurujete. Kdy jste se rozhodl stát hlavně nadšeným fanouškem?
Ve výboru jsem skončil před třemi lety, v klubu to vzali do ruky mladší. Přinesli novou krev, nápady. Na tabulku se nám sice v posledních dvou letech dobře nekouká, ale udělalo se hodně práce, co se týče zázemí. Pracovalo se na hřišti, tribuně, restauraci. Za klub nastupují mladí kluci, vlastně se přivedl jen zkušený Martin Fenin. To byla práce našeho starosty Novotného.

Byl jste na něj, stejně jako další fanoušci, zvědavý?
Určitě. Stejně jako všichni ostatní. Vždyť je to bývalý reprezentant, který toho hodně prožil. Jen toho za nás moc neodehrál, soutěže se zastavily kvůli koronaviru.

Je hezké, když má starosta vaší městské části takový zájem o fotbal, co?
To je na dlouhé povídání. Tady ale musím prozradit, že když jsem byl trenérem, tak jsem ho nechal zachytat si za naše áčko. Byl snaživý, byl hrát i za starou gardu.

Teď se nedá hrát, čím se zabavíte, když nemáte fotbal?
Samozřejmě, že mi chybí. Sice už nejsem v klubu v žádné roli, ale máme takovou partu pěti důchodců a jezdíme s týmem na všechny zápasy, na domácích zápasech máme svoje židle. Jezdíme pěkně hromadnou dopravou, abychom si mohli dát pivo. Jenže nemůžeme na fotbal ani do hospody, doba je hrozná. Kluci dlouho nemohli ani trénovat, samozřejmě něco děláte individuálně, ale to je něco úplně jiného. Jsem zvědavý, zda se všichni vrátí a budou hrát.

Třeba si lidé začnou fotbalu zase víc vážit, co myslíte?
Je to možné. Tohle je nejtěžší doba, jakou prožíváme. Co se týče zájmu o fotbal, v Řeporyjích jsme měli velmi slušné návštěvy, možná největší. Všichni už si přejeme, aby se zase začalo hrát.

Vy jste celá fotbalová rodina, můžete si zahrát třeba s vnoučky. Jak jste na tom v tomhle směru?
Já mám jen vnučky (směje se), ty k fotbalu netíhnou, mají své koníčky jako třeba tancování. To brácha si s vnoučkem kopnout chodí. Tomu je deset a někdy brečí, že nemůže trénovat. Snad se to obrací k lepšímu. A co se týče rodiny, zahráli jsme si tři bratři divizi za Motorlet. A dokonce jsme nastoupili i se syny, takže o nás tehdy ve Večerníku psali jako o Klapzubácích. Jeden brácha teď chodí se mnou na ty fotbaly, nejmladší se už věnuje jiným koníčkům.

Na jakou dobu, z pohledu řeporyjského fotbalu, vzpomínáte nejraději?
Třeba na dobu po revoluci. Všude vládla dobrá nálada, bylo tu skvělé vedení klubu. Vzpomínám třeba na to, jak jel na soustředění do Krkonoš plný autobus hráčů a fanoušků. Hrál se přebor a byla to paráda. A taky jsme jednou jeli na zahraniční zájezd do Alp, tehdy jela stará garda, áčko a fanoušci. Byl to jediný zahraniční zájezd v historii klubu.

To musel být zážitek, do zahraničí jste se asi podíval i se Spartou, ne?
Vzpomínám na to, protože jsme hráli jako dorostenci zápasy na hlavním stadionu. Ta utkání byla předzápasem před áčkem. A v hledišti bylo třeba třicet tisíc lidí, někdy bylo už úplně narváno, tedy pětatřicet tisíc lidí. Z toho člověku běhá mráz po zádech, když si vzpomenu.

Co vlastně říkáte na současnou Spartu?
Střídavě oblačno. Začalo to angažováním trenéra Stramaccioniho. Ale v poslední době se snad Sparta zvedá. Teď bojuje o druhé místo s Jabloncem, ale jde to správným směrem, takže myslím, že v další sezoně už z toho druhé místo bude. Slavia je ještě vpředu. Prostě se to mění v takových cyklech. Dlouho vládla Sparta, pak tam byla pár let Plzeň, teď hraje prim Slavia. Věřím, že se na špici Sparta zase vrátí.

A kdy se vrátí do Pražská teplárenská přeboru Řeporyje?
Samozřejmě bych si to přál. Máme v týmu mladé kluky, ve vedení je mladší generace, která si vede výborně, umí udělat dobrou práci. Věřím, že se Řeporyje v budoucnu vrátí, teď se ale potřebujeme hlavně zabydlet v I. A třídě. Myšlenky na přebor chtějí čas, ale v Řeporyjích se hrál docela dlouho, takže bych chtěl, aby se k nám vrátil.

Počítám, že na fotbal v těžké době koukáte alespoň v televizi. Máte někde na poličce i cenu Václava Jíry?
Na fotbal samozřejmě koukám. Když máte O2, tak si můžete vybírat, je na co koukat. Pomalu nevíte, co si pustit dřív. A co se týče těch cen. Zlaté medaile z doby ve Spartě mi visí v kůlně, tu poslední cenu mám doma na skříňce, takže se občas podívám.