Hledal talenty v Číně i Brazílii, teď vede Páník dorost v Újezdu nad Lesy

Ozval jste se ze školy. To znamená, že k trénování jste si přibral i práci učitele?
Je to tak, teď jsem se v Újezdu nad Lesy kromě trénování domluvil i na učitelování. Co se týče fotbalu, ve středu jsme měli první trénink, všichni jsme si to užili. Bylo krásné počasí, byli jsme na trávě, kluků přišlo dost.

Asi byli hráči pochopitelně nažhavení, vždyť nemuseli nejen na tréninky, ale ani do školy, všechno se odehrávalo na počítači či různých aplikacích...
Je to pravda. Mám z toho prvního tréninku pozitivní pocity. Samozřejmě jsme s týmem průběžně komunikovali, takže jsem věděl, že kluci mají do fotbalu chuť. Nezaznamenal jsem, že by někdo nechtěl přijít. Spíš se fakt těšili a nestalo se, že by někdo řekl, že končí.

Pauza bez fotbalu, hraní zápasů a trénování, se pořád protahovala. Jak jste se s tou těžkou dobou vyrovnával?
Změna je život. Brali jsme to tak, že nemůžeme brečet nad rozlitým mlékem, ale musíme to vzít a nějak se s tím popasovat. Snažili jsme se na to dívat pozitivně. Myslím to tak, že rodiče i děti budou mít teď do fotbalu větší chuť, že si kluci půjdou o to radši zahrát.

Takže hráči neměli nějaké dané úkoly, co musejí dělat?
Nějaké individuální plány měli, ale striktně jsem netlačil, aby je plnili. Nezasahoval jsem do toho, co dělají. Spíš jsem je nabádal, aby si šli zaběhat do lesa, ale nemuseli mít u toho nějaké hodinky nebo telefon, aby je kontrolovala nějaká aplikace, nebo aby se u toho natáčeli. Všichni jsme věděli, že už takhle tráví u počítače hodně času, takže z jakékoliv aktivity venku jsem měl radost, ale bylo to v jejich režimu.

Podmínky pro trénování, když už tedy bylo povoleno, se hodně měnily. Jak složité to bylo v tomhle směru?
Dělat něco po dvojicích a deset metrů od sebe, to přece bylo nesmyslné. Takový trénink není záživný. Kluci chtějí střílet na branku, zahrát si. Takže jsme rádi, že se trénuje, dodržujeme, co se dá, ale nikdo nemůže čekat, že budeme mít pravítko a měřit, zda to jsou právě požadované metry. Myslím, že to tak vnímá hodně trenérů.

Viděl jsem ve vaší vizitce, že jste působil v řadě klubů z vyšších soutěží, jak jste se vlastně dostal do Újezdu nad Lesy?
Bydlím v Praze už osm let, čtyři roky jsem dojížděl za prací k mládeži do Mladé Boleslavi. A pak tam byla i zahraniční výzva, kdy se v Číně rozjížděl takový projekt FAČR. Mě tyhle výzvy baví, šel jsem do Číny a byl tam nějaký čas. O těch věcech by se dalo mluvit klidně půl hodiny. No a když jsem se vrátil, tak jsem začal pomáhat tady v Újezdu.

Zkuste krátce říct, jakou zkušeností byl čínský projekt?
Je to celkově o vnímání společnosti. Určitě tam nemůžete jet s tím, že se snažíte Čínu změnit. Musíte se přizpůsobit. Byla to fantastická zkušenost, i když ten projekt FAČR po půl roce skončil. Pak jsem se vrátil do Prahy a dohodl se v Újezdu nad Lesy, kde klub chystá nějaký další projekt v součinnosti se školou.

Zmínil jste, že vás baví zahraniční výzvy, působil jste v Polsku a pak i v Brazílii. To musel být jiný svět, že?
Když porovnám Čínu a Brazílii, tak to byly vážně dva různé světy. Třeba když vezmu míru talentu. V Brazílii jsou talentovaní všichni. Hraje se ve městě, za městem, všude, ta citlivost na balon, jakou mají. To, co jsem viděl... Tam jsou spousty neskutečných talentů. To v Číně je nejpopulárnější basketbal a míra talentu je jinde.

Jak jste se do Brazílie dostal?
Působil jsem dva roky v Polsku a jeden z tamních lidí zakládal v Brazílii akademii. Chtěl tam vychovávat hráče a připravit si je pro evropský fotbal. Pak by je přivezl a kluby by je angažovaly. Každý týden či dva se udělal nábor. Přišlo na něj třeba dvě stě hráčů a vybralo se z nich dvacet, pětadvacet. Dalo se jim ubytování a jídlo, ti kluci byli šťastní. Za pár měsíců jsme měli plné centrum. Pracovalo nás tam pět trenérů, já, Polák a tři Brazilci. Trénovalo se a pak se hrála vnitřní liga.

Dotáhl se projekt do konce? Povedlo se přivést hráče do Evropy?
Po čtyřech měsících jsme měli výběr devatenáctiletých kluků. Vyrazili jsme na turné po Německu, kde jsme hráli zápasy se stejně starými týmy z bundesligy. A taky si dvakrát zahráli proti devatenáctce Sparty. Ti kluci byli pohromadě čtyři měsíce a oni ji dvakrát porazili. To jen na ukázku toho talentu.

Čekal bych, zda nějaké laso nepřiletí rovnou z Letné. Měla Sparta zájem o hráče?
Určitě ano, o pět, šest kluků měla zájem. Ale my jsme měli před sebou ty zápasy v Německu, nemohli jsme hned přijít o pět hráčů. Nakonec do Sparty nikdo neodešel, ale byli kluci, co pak působili v Německu, Polsku i v Rusku. Někteří se vrátili domů, přechod do Evropy je hodně složitý, jsou fixovaní na rodinu, někomu se třeba začalo i stýskat.

Co kdyby vás někdo angažoval jako skauta pro Brazílii?
Zkušenost v Brazílii byla super, jsem s pár lidmi pořád v kontaktu. Každou chvíli mi nabízejí hráče a taky říkají, ať přiletím. Říkají, že s covidem je to tam v pohodě. Brazílie je země otevřená a srdečná. Nabízejí se různé projekty, jednu dobu jsem i komunikoval se Spartou, ale je to celé hodně náročné. Ať už z pohledu financí, tak jsou i nějaké předpisy ohledně samotných hráčů. Největší kluby touhle cestou jdou, je to pro ně zajímavé.

Když vezmeme to, že jste i trenérem. Máte v tomhle směru ambice pokračovat v rodinné tradici a posunout se k áčku, do kategorie dospělých?
Pracuji v Újezdu nad Lesy, zapojil jsem se do F-evoluce, do projektu mládeže s Tondou Barákem. Momentálně vidím budoucnost tady. Jako trenér těžko mohu ovlivnit systémové věci, mě oslovuje koncept výchovy mládeže.

Váš otec ale trénoval ve třetí lize, strýc Bohumil Páník je v nejvyšší soutěži...
Táta trénoval v Kroměříži, byl to můj první trenér. Se strejdou jsem dokonce pracoval, byl jsem v Baníku Ostrava, když tam byl šéftrenérem, byl to takový můj učitel. Uvidíme, jak dopadnou volby, ale vidím smysl v práci udělat něco s fotbalem. Vlak nám v mnoha směrech ujíždí, my stojíme a pořád váháme, zda nastoupit. Určitě má smysl do toho jít.