Foto: Pavel Jiřík st.
Rok a půl neviděl rodiče, začal studovat školu, ale také sekat trávu. Jak tráví pauzu italský rychlík z Vltavínu?

Rok a půl neviděl rodiče, začal studovat školu, ale také sekat trávu. Jak tráví pauzu italský rychlík z Vltavínu?

Bez fotbalu už je pořádně dlouho. Amatérské soutěže už na podzim loňského roku zastavil koronavirus, a tak Carlo Maione, italský rychlonohý křídelník z Loko Vltavín, sleduje sport svého srdce alespoň v televizi. A protože pracuje v hotelu, kde bydlela před pár dny i česká reprezentace, byl v kontaktu i s tuzemskými fotbalovými špičkami. „Z Walesu se vrátili pořádně smutní,“ přiznává čtyřiadvacetiletý hráč. „Češi neměli prohrát, ale bohužel, fotbal už je někdy takový,“ dodá.

To musí být pro vás hodně zvláštní situace, když sám nemůžete hrát a přitom se v zaměstnání potkáte s nejlepšími fotbalisty z Česka. Trpíte při fotbalové pauze hodně?
Samozřejmě je to těžké, ale nezbývá nic jiného, než to přežít. Nemůže se skoro nic. Chvíli je situace lepší, jenže pak se to zase otočí a pravidla, co se může a nemůže, se rychle mění. Trpíme všichni, to není jen o mně.

Pauza se neustále protahuje, jak to máte s přípravou?
Když se soutěž přerušila v říjnu, tak jsme ještě chodili společně s týmem běhat. Jenže pak byla pauza delší a delší, takže jsme spíš dostávali pokyny, abychom samostatně něco dělali.

Trenér Freisler je známý, že si na fyzičce zakládá, že?
To je pravda, je tvrdý. Ale já mám výhodu, protože já běhám rád. Nemám problém. Horší je samozřejmě to, že nemůžeme hrát. Tak se na fotbal koukám aspoň v televizi. Naposledy jsme koukali v hotelu s Honzou Nováčkem, který kromě jiného o fotbale píše a rozumí mu, na zápas Česka s Walesem. Často spolu fotbal rozebíráme.

Když jste zmínil hotel, ten byl kvůli koronaviru také určitou dobu zavřený. To muselo být hodně nepříjemné, co?
Minulý rok byl zavřený, ale naštěstí jen na pár měsíců. Bylo málo lidí, mohli jsme pak ubytovat jen lidi, co byli na pracovní cestě. Kdo přijel třeba na výlet, museli jsme ho odmítnout.

Zmínil jste, že jste v zaměstnání sledovali fotbalovou reprezentaci. Chápu to správně, že si v práci berete noční směny?
Je to pravda, mám noční. Ale když se hraje, tak před zápasy si noční pochopitelně neberu. V práci vědí, že hraju fotbal a hrajeme většinou v sobotu dopoledne, takže noční před zápasem prostě pracovat nemůžu.

Stalo se někdy, že jste třeba do práce před zápasem někdy musel?
Jednou. Ale to bylo jen před přátelákem, kdy se na poslední chvíli měnil termín a já už to nemohl vyměnit. Hráli jsme proti Vyšehradu a já byl docela unavený. Myslím, že to i trenér poznal.

Možná byste teď i do zápasů šel, kdyby se mohlo hrát. Závidíte v dobrém rezervám profesionálních klubů, že mohou hrát a trénovat?
Budou mít výhodu, budou připravenější. To je prostě fakt. Když to situace dovolí, tak budeme určitě potřebovat nějaký čas na přípravu. I kdyby to byly tři týdny, bude to málo, béčka budou ve výhodě. Moc bych si přál, abychom mohli co nejdříve alespoň trénovat. A taky věřím, že se sezona nějak dohraje, alespoň ten podzim, aby se dohrál.

Asi vás nenapadlo, že bude pauza takhle dlouhá. Neříkal jste si, že fotbalu třeba necháte?
Je to dlouhé, ale všichni jsme věděli, že se situace zase může zhoršit. Uvidíme, zda a kdy se to teď rozjede a jak to bude s testy. Ale to, že bych třeba s fotbalem skončil, nebo šel do budoucna hrát jen nějakou nižší soutěž, na to jsem ani nepomyslel. Je mi čtyřiadvacet, mám fotbal rád, určitě chci hrát dál a zkusit se dostat třeba i výš.

Pro vás to je možná všechno těžší, protože jste v Česku jako cizinec. Jste Ital, ve vaší zemi byla situace ohledně covidu hodně vážná, pak to zase bylo horší v Čechách. Nechtěli rodiče, ať se vrátíte domů?
Je pravda, že se to hodně měnilo. Třeba teď sem chtěla letět máma a den před odletem její let zrušili - do konce dubna ani nic nepoletí. Doma chtěli, abych přijel, to je jasné, vždyť já jsem už rodiče rok a půl neviděl, kromě nějakých videohovorů. Je to těžké. Táta, to je vyznavač klasického neapolského stylu rodiny, ta je pro něj nejvíc.

Tak to musíte být všichni pořádně trpěliví. Když jsme si rozhovor domlouvali, tak jsem zaslechl, že se dopoledne budete učit. Pilujete češtinu?
Pustil jsem se do studia Vysoké školy ekonomické, tedy italské školy. Přes počítač budu dělat testy, na zkoušky bych měl jezdit do Itálie. Ještě rok budu makat a zkusím se fotbalově prosadit, ale musím myslet i na další život, když udělám školu, bude se to hodit.

Mimochodem, češtinu jste zvládl perfektně. Cizinci přitom říkají, jak je pro ně těžká.
Docela těžká je. První učitelkou byla moje přítelkyně, pak jsem začal chodit do české školy pro Italy. Kamarádka rodičů je její ředitelkou. Nejrychleji jsem se samozřejmě naučil fotbalové pokyny, to je jasný. Když se člověk naučí mluvit, získá víc kamarádů, ve všem je to jednodušší.

V tomhle se trochu lišíte od spoluhráče Martina Abeny, ten se mi zdá s češtinou i po letech bojuje, co?
Když se spolu bavíme, tak anglicky. Když přišel do Čech, tak hrál profesionálně a dá se říct, že všechno zvládal bez češtiny. Za něj mluví fotbal, na hřišti to umí. Občas ale česky něco prohodíme, není to tak, že by vůbec neuměl. On se vždycky začne smát a říká, že česky mluvit nepotřebuje.

A co vy, jak to řešíte, když si chcete popovídat italsky?
To si dáme s kamarády videohovor a klidně propovídáme celou noc.

Když byl hotel zavřený a nemohl vydělávat, jak jste situaci řešil, nenašel jste si brigádu?
Nejdříve jsem byl na pracáku, pak jsem se staral kamarádovi o zahradu, sekal jsem tam trávu.

S tou měl Vltavín, co si pamatuji, trochu problém. Aby vás šéf klubu Neuberg nyní neangažoval jako experta...
Je pravda, že někdy naše hřiště nebylo nejlepší, ale že bych se o něj měl starat já... (rozesměje se) No, uvidíme, co by na to šéf klubu Neuberg říkal. Teď si všichni hlavně přejeme, aby nám dovolili trénovat a potom i hrát.



Související články