Sedmigólový střelec Šůs vzpomíná na svoji kanonádu. Fotbal si užívá jako divák, radost mu dělá malý syn

Sedmigólový střelec Šůs vzpomíná na svoji kanonádu. Fotbal si užívá jako divák, radost mu dělá malý syn

Nezapomenutelný, jedinečný. Tyhle superlativy se i po letech přesně hodí k popisu výkonu, který předvedl v červnu 2012 v Pražská teplárenská přeboru Jakub Šůs v dresu Hájů (na fotografii v modrém). Tehdy, ve svých dvaceti letech, dal tento záložník sedm branek Meteoru B (11:2) a postaral se o výjimečný střelecký zápis. „Ale už byli střelci blízko, všiml jsem si, že šest branek už někdo dal,“ usmívá se bombarďák ve fotbalovém důchodu.

Působení na Hájích jste ukončil nedlouho po vašem výjimečném střeleckém představení. Čekal bych, že vás to spíš povzbudí. Nebo jste si řekl, tohle už nepřekonám a končím?
Je pravda, že kopačky na hřebík jsem pověsil už dávno. Na Hájích dokonce chvíli po té kanonádě. Bylo to v době, kdy jsem odmaturoval, byl jsem s přítelkyní, z které je nyní už manželka. Cítil jsem, že mě už fotbal tolik nenaplňuje. I proto jsem po druhém gólu říkal trenérovi, aby mě vystřídal.

Na Hájích jste sice skončil. Pak jste ale ještě hrál za Hvozdnici a také futsal...
To je pravda, ve Hvozdnici jsem si jednou zahrál i s Tomášem Řepkou. A futsal jsem hrál s kluky z Hájů. Jenže jsem měl dlouhodobě problémy s kotníkem, byl jsem zraněný a postupem času si řekl, že už to stačilo. Myslím, že se na tom podepsalo i to, že jsme hráli na Hájích na té umělce. Jednou jsem byl takhle ze hry na čtyři týdny, nic jsem nemohl. Znamenalo to omezení v práci, kolem mě byl prcek, který rostl. Doktor mi navíc zdůraznil, že se ty problémy mohou opakovat. A tak jsem se rozhodl skončit. Samozřejmě mě ještě lákají, abych si šel zahrát, ale je konec.

Teď byste stejně nemohl hrát. Koronavirus zastavil nižší soutěže a vy byste musel kousat dlouhou pauzu. Takhle vás bolí třeba méně, ne?
Je to šílené. Vím o pár klucích, kteří už mi říkali, že se ani k fotbalu nevrátí. Zvykli si a vyhovuje jim být doma, třeba si zaposilují, to jim stačí. Co je ale šílené, je situace z pohledu dětí. Sice mají nějaké on-line tréninky, ale to je málo. Kolega v práci má jedenáctiletého syna, ten se třeba sešel s kamarády na hřišti a někdo na ně zavolal policii, která je nutila, ať si nasadí roušky.

Háje za vaší éry válely v přeboru, dlouho hrály na umělé trávě, teď by mohly na trávu přírodní a nic...
Když jsem začínal, hrálo se i na škváře. Pak na trávě a nakonec na umělce. Tam se potom hrálo pořád. Bylo to šílené, bylo krásně a my museli na umělou trávu... Teď pro změnu soutěže zastavil covid.

Jak často přijde řeč, když se potkáte s tehdejšími spoluhráči, na váš super výkon proti Meteoru B?
Sice se s některými tehdejšími spoluhráči setkáváme, a to i s rodinami, ale tohle mezi sebou neřešíme. Je to spíš náhoda, že se někdo třeba v práci podívá na google a najde tam článek, tak se potom vyptává. (směje se)

Ale sedm vstřelených gólů jedním hráčem je výjimečných. Co se vám vybaví, když si na to vzpomenete?
Tehdy jsem to fakt ani nějak nevnímal. Hodně gólů bylo takových, že mi to kluci připravili, já byl dobře postavený a stačilo to jen doklepnout do sítě. Naposledy mi to připomenul u nás v práci Tomáš Urban, co hrál za Bohemku a za Slavii. Věděl o těch sedmi gólech od táty, tak jsme se o tom bavili. Říkal mi, že hráče, jako jsem byl já, nenáviděl, že byli strašně rychlí. (směje se)

Tehdy jste chtěl střídat už po dvou gólech. Nakonec jich bylo sedm, do kasy mělo putovat 770 korun, což jsou na přebor slušné peníze. Kdo je tehdy zaplatil?
Já jsem to rozhodně neplatil. Trenéra jsem žádal o střídání, že už mám dva góly. A on odpovídal, ať dám ten hattrick, že za mě pak klidně zaplatí. Takže peníze fakt zaplatil trenér, ale já ho varoval dopředu. (směje se)

Sledoval jste po očku, jestli vás někdo nepřekonal?
Nikdy jsem to nějak přehnaně neřešil, ale když dal někdo šest gólů, tak mě napadlo, že už byl ten střelec blízko. Ale co vím, tak snad sedm gólů nikdo v přeboru nedal.

Hledal jste váš výjimečný zápas někdy na internetu, abyste si ho připomněl?
Možná jsem to někdy zkoušel, ale nenašel jsem ho, takže jsem těch sedm gólů znovu neviděl. Třeba to teď zase zkusím, myslím, že tehdy už přenosy z přeboru na internetu byly.

Byl to nejlepší zápas, jaký jste odehrál?
Co se týče nastřílených gólů, tak určitě. Pro mě osobně to bylo neskutečné. Ale taky nemůžu zapomenout na éru ze staršího dorostu, to se nám neskutečně dařilo, byli jsme vážně silní.

O tom všem můžete jednou vyprávět vnoučatům, co?
Těším se na to. (směje se) Zatím mi dělá velkou radost syn. Jsou mu tři a má to v noze, jsem na něj pyšnej. Do ničeho ho nenutím, ale chce si kopat a je úžasnej. Střídá levou a pravou nohu, vypadá to, že má fotbal v genech. Nebudu ho hnát hned ve čtyřech letech někam do oddílu, ale když bude chtít hrát fotbal, tak budu rád. Už se těším na to, až to situace dovolí a fotbal se vrátí zase do normálu.

Zajdete se, tedy když se hraje, občas na Háje podívat na fotbal?
Jak jsem říkal, z těch kluků, co kopali se mnou, je většina pryč. Jezdil jsem za nimi, když kopali za Modřany, měl jsem to při cestě na chatu. Dal jsem si pivo, kouknul na fotbal a bylo to fajn.

Fajn je asi i to, že vás teď nebude pokladník týmu žádat o příspěvek za rozhovor, že?
To si z té doby taky pamatuji, že jsme to oslavili a já se druhý den probudil a hned mi volal nějaký novinář kvůli těm sedmi gólům. A za chvíli volal druhý. A za oba ty rozhovory jsem do kasy platil, to už trenér nedal. (směje se)