Foto: Pavel Jiřík st.
Chybí hlavně osobní kontakt, smích a společně sdílená radost, říká k dlouhé pauze šéftrenér mládeže Tempa Teplan

Chybí hlavně osobní kontakt, smích a společně sdílená radost, říká k dlouhé pauze šéftrenér mládeže Tempa Teplan

Mládežnický fotbal trpí. A jak to vypadá, ještě nějakou dobu trpět bude. Jak aktuální stav vnímá Jaroslav Teplan, šéftrenér mládeže FC Tempo Praha, klubu s jednou z největších mládežnických základen v Praze? Kromě negativ vidí na současné situaci i některá pozitiva a do budoucna se dívá optimisticky. „Věřím, že s očkováním se všichni brzy vrátíme na hřiště a budeme se bavit hrou, jakou je fotbal. Hlavně si musí všichni uvědomit, že děti jsou 20 procent populace a 100 procent naší budoucnosti!”

Amatérský fotbal, včetně toho mládežnického, se v České republice zastavil před pěti měsíci. Nehrají se zápasy, nemůže se ani trénovat. Jak aktuální stav vnímá šéftrenér mládež FC Tempo Praha?
Nastalá situace je velice smutná a už trvá strašně dlouho. Bohužel všechno se mění ze dne na den, vláda nemá žádný systém, sport dětí a mládeže vůbec neřeší, po tom, co ho v půlce října vypnula. A tím tady vzniká velká nejistota nás všech, kteří se v tomto prostředí pohybujeme. Nikdo nevidí světlo na konci tunelu, což je pro nás o to horší. Zároveň jsme se z blahobytu a dostatku všeho dostali do situace, kterou nikdo z nás nezažil a je pro nás velmi nepříjemná. Najednou všichni zjišťujeme, že všechno, co bylo automatické, najednou není. Jedno z mála pozitiv této doby je, že děti začínají být v určitých věcech samostatnější a zodpovědnější. Bohužel do budoucna zde převládají spíše negativa, jako jsou snížená fyzická zdatnost a zvýšený sedavý způsob života, sociální interakce - sociální sítě absolutně nenahrazují osobní setkání, schopnost projevovat se ve skupině, apatičnost, chybí disciplína, režim a našla by se řada dalších.

Klub disponuje jednou z největších mládežnických základen v Praze. Jak se vám v současné atmosféře pracuje?
Musím říci, že u nás v klubu je spousta kvalitních a šikovných trenérů, kteří jsou pro kluky schopni vymýšlet spoustu činností a zároveň do nich kluky motivovat. Pokud shrnu celé to pětiměsíční období, tak my jsme ho v podstatě z poloviny strávili na hřišti v rámci vládních opatření. V prosinci jsme trénovali ve skupinách po šesti, v lednu a únoru po dvojicích s dostatečnými rozestupy dvojic od sebe, což výrazně pomohlo psychice dětí, trenérů, ale i rodičů, kteří nám byli velmi vděční za tuto možnost. V březnu však přišlo úplné vypnutí, a tak jsme najeli na on-line tréninky, které máme dvakrát týdně ve skupinách s kondičními trenéry. Trenérské schůze máme rovněž on-line, ale všechno je to takové neosobní. Člověku chybí především osobní kontakt, smích a společně sdílená radost.

Máte zpětnou vazbu od kluků, jak se udržují, jak v omezených podmínkách trénují?
Mimo pravidelných on-line tréninků jsou trenéři s klukama v neustálém spojení. Ať je to formou whatsappu nebo zoomu. Takže s klukama pravidelný kontakt udržujeme a snažíme se s nimi bavit nejen o fotbale, ale i o dalších aktivitách, které dělají, nebo jak zvládají školu. Tohle je však v kompetenci jednotlivých trenérů, každý to má trochu jinak nastavené. V přípravkových kategoriích musíme rovněž vnímat to, abychom nedávali takové úkoly, které výrazně zapojují i rodiče, neboť ti to v této době nemají vůbec jednoduché, protože musí řešit vlastní práci, do toho se více učit s dětmi a teď by v podstatě měli být ještě trenéři nebo kameramani videí, které bychom chtěli. Takže řada věcí je založena na důvěře. U starších kategorií mají kluci ještě běžecké plány, které musí plnit a posílají fotky z různých aplikací.

Pomáhá vám řada iniciativ a videí s možnostmi trénování v domácím prostředí?
Určitě ano, člověk neustále hledá nějakou inspiraci, jakým způsobem klukům udělat tréninky doma zábavnější. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že například děti v přípravkových kategoriích v podstatě jen plní úkoly, ale při tom si chtějí hrát. Hledáme různé způsoby motivace, různé výzvy nebo soutěže, ale všechno jsou to jenom drily, běžecká či koordinační cvičení, posilování či jednoduchá gymnastická cvičení. Všechno je to fajn a potřebné, ale dětem chybí především hra a sociální kontakt se svými vrstevníky. U starších kategorií je to velice obdobné, je těžké pro psychiku rok pouze posilovat či běhat někde po lesích a x-krát se připravovat na restart soutěží. Kluci se taky chtějí potkávat se svými vrstevníky, ale hlavně chtějí hrát fotbal. Myslím si však, že kategorie dorostů či starších žáků je mnohem těžší motivovat než kategorie přípravek. Trenéři zde mají hodně důležitou roli psychologa. Nám strašně moc pomohlo, že jsme měli tréninky na hřišti ve dvojicích, a ne po celou dobu formou on-line tréninků. Vím, že na řadě míst však tuto možnost neměli a myslím si, že to bude mít nedozírné následky.

Naposledy FAČR spustila projekt „Mistrovství ČR v individuálním tréninku." Zapojil se váš klub? Kolik hráčů se přihlásilo?
Jelikož iniciátory této akce na FAČRu jsou i naši trenéři, tak bylo „povinností”, aby se náš klub do této akce zapojil. Všichni kluci skrze kategorie o tom byli informováni a je pouze na nich, jakým způsobem se do soutěže zapojí, jak si budou body zapisovat. Aktuálně máme v soutěži zapsaných 104 hráčů.

Dnes a denně máme možnost číst názory dětských psychologů, sociologů a pedagogů, jak pandemická krize ovlivní vývoj současné mladé generace. Co si myslíte o tom, jak to poznamená vztah dětí ke sportu, zejména k fotbalu?
Myslím si, že všechny děti, až se vrátí ke sportu, tak si budou každou chvilku užívat a hlavně se ukáže jejich vztah a vybudovaná láska k danému sportu, o které se tak často bavíme. Tady se ukáže práce nás trenérů, jakým způsobem jsme s dětmi - nejen v průběhu pandemie -  pracovali. Bohužel velkým konkurentem trenérů je aktuálně pohodlnost, není žádná disciplína a režim, vlastně to ani nebolí jako trénink, závislost na počítačových hrách nebo sociálních sítích - jediné věci, která není zakázaná a omezená, či na populárním Netflixu. Takže děti, které milují pohyb, a rodiče je v tom podporují, tak by se vztah neměl změnit. Spíše se budeme bavit o dětech z menších klubů, které to měly jako volnočasovou aktivitu bez ambicí, aby něco dělaly, zda-li se vrátí.

Máte nějaké signály, že se někteří vaši hráči k fotbalu nevrátí?
Nám výrazně pomohlo, že jsme měli tréninky na hřišti, takže neočekáváme, že by někdo kvůli pandemii měl končit. Samozřejmě výjimky mohou být, ale zatím o nich nevím. Pokud se však bavím s kolegy, nebo čtu různé komentáře či diskuze, tak se bojím, že úbytek hráčů ve fotbale bude veliký. To čekání na „normální” trénink či zápas je strašně dlouhé a pořád je návrat na hřiště v nedohlednu. Tonda Plachý se neustále snaží iniciovat schůzky na NSA, kde dává náměty a podněty, alespoň k částečnému tréninku. Dokonce proběhla mezi trenéry v republice anketa, kolik kluků se nakazilo koronavirem v rámci tréninku. To číslo bylo opravdu nízké, riziko přenosu při tréninku venku bez užití šaten je skoro nulové. Nastalá situace v nemocnicích je však natolik vážná, že nepředpokládám brzký návrat k normálnímu tréninku, natož k zápasům.

Hypoteticky předpokládejme, že amatérský fotbal obživne v květnu. Jak dlouho se ten mládežnický bude z této historicky nepoznané pauzy vzpamatovávat?
To je otázka, na kterou nedokážu odpovědět. Všechno se ukáže, až se rozjede normální režim. Pak se budou sčítat veškeré ztráty, které dětský, potažmo amatérský sport či fotbal, postihnou, a kolik bude potřeba času na celkovou rekonvalescenci. Ale co teď můžu říci, tak děti již nedoženou svoje pohybové zkušenosti, zážitky a prožitky, které jim tato doba sebrala. Hlavně bych chtěl přede všemi trenéry v klubech smeknout klobouk - za sdílení vlastních nápadů, jakým způsobem motivují kluky, a co pro fotbal dělají - to je hlavní důvod toho, proč fotbal nebude mít takové ztráty, které by mohl mít.