Slavoj Spořilov i Dynamo Černý Most. Marek Bělor odkrývá trenérské i sportovní plány

Vaše fotbalová kariéra se pohybuje tak trochu ve vlnách. Jak to s vámi fotbalově vlastně bylo?
Začínal jsem hrát ve Slavoji Hloubětín. Jenže v pubertě jsem si střihnul takovou pauzu a přednost dostaly jiné věci. Takže jsem se k fotbalu vrátil v nějakých šestadvaceti. Pokračoval jsem v Xaverově, ale přiznávám, že po stránce fyzičky jsem byl mrtvej, nebylo jednoduché to dát, když vás tam cvičí daleko starší soupeři. No a teď fotbalově pokračuji v novém klubu Slavoj Spořilov. Tam jsem přešel nejen já, přivedl jsem tam i řadu kluků z futsalového Dynama Černý Most.

Co vás to napadlo?
Oslovil mě Jarda Dolejš, že tam hledají nějaké hráče. S futsalem byl problém, tak jsme to šli zkusit na Spořilov, kde vznikal nový klub. Pro mladé kluky to byla velká škola. Naskočili do zápasů, kde se hrál dospělý fotbal na velkém hřišti, na to nebyli zvyklí. Prohrávalo se, ale kluci do toho šli. Jenže pak všechno zabrzdil covid a ta pauza už je hodně dlouhá. A vypadá to, že se soutěže jen tak nerozjedou, když čísla ohledně covidu rostou, nebo v lepším případě stagnují. Těžko se hledá motivace i k tréninku, když nevidíte před sebou nějaký bod, kdy by se třeba mohlo začít hrát.

Cítím, že máte obavu, jak to s klubem ze Spořilova zamává. Může nastat problém s nedostatkem hráčů?
Jak jsem říkal, máme hodně mladých hráčů, kteří jsou na začátku kariéry. Fotbal by je měl pohltit, stát se takovou jejich drogou, jenže oni místo toho nemohou ani trénovat. Ti mladší ani nechodí do školy, ráno vstanou, pustí si notebook a jinak nemusejí nic. Hodně z kluků taky začalo hrát e-sporty, tak kdo ví, kolik z nich se pak bude chtít vrátit k té tréninkové dřině a běhání v zápasech.

Jak se s touto situací vyrovnáváte vy sám?
Já mám ty věci ohledně fitness a kondice rád, ale přiznávám, že v téhle době je to těžké i pro mě. Samozřejmě, že koukám na fotbal v televizi, na Ligu mistrů, českou ligu, ale chybí mi naše zápasy. Měl jsem v plánu udělat si trenérské béčko, ale vysedávat u skypu, to není pro mě. Jsem radši, když to budu dělat s lidmi ve třídě, osobně si s nimi popovídám. Po internetu jsem tyhle věci dělat odmítl. Složitější je to o to víc, jak je ta pauza delší a delší. Když se loni covid objevil, všichni měli strach z té nemoci, v létě se ale začalo trénovat, byli jsme i na soustředění v Mělníku u Rudolfa Kraje, jenže když se na podzim soutěže rozjely, za chvíli byl kvůli covidu zase konec.

To je smutná realita. Realizovat se ale ve fotbale chcete, minimálně jako kondiční trenér. Snažíte se prý dohodnout spolupráci s některými z pražských klubů, jak jste úspěšný?
Zkusil jsem oslovit pár klubů s tím, že jsem fitness trenér a mám i licenci C, zda nebudou mít zájem o spolupráci, až se situace vrátí do normálu. Měl jsem schůzku se zástupci přeborového Újezdu nad Lesy, bavili jsme se o tom, jak by to mohlo fungovat. Měl bych být jako asistent u staršího dorostu. Beru to jako ohromnou šanci, láká mě to, je to vstup na pozici, jakou bych chtěl jednou dělat. Do Újezdu nad Lesy to mám navíc jen kousek.

Plány máte ale i na sídlišti Černý Most, kde už dlouho žijete a rozjel jste tam i futsalový klub Dynamo Černý Most. To byl hodně zajímavý projekt...
To je pravda. Já jsem dělal správce školního hřiště a viděl jsem tam šikovné kluky, jak hrají fotbal na malém hřišti. Na Černém Mostě bohužel nikdy nebyl fotbalový tým, ale napadlo mě zkusit z těch kluků udělat tým, založit klub a hrát futsal. Povedlo se to a na naše zápasy chodilo třeba šedesát lidí, i když jsme hrávali nejnižší soutěže.

Pozornost poutalo Dynamo i díky tomu, že jste měli ve svém středu hráče snad patnácti národností. Jak se vám povedlo takhle složit tým?
Sešli se kluci z celého světa. Bylo jim čtrnáct a víc a šlo se do soutěží proti dospělým, všichni bydleli na Černém Mostě. Je pravda, že když tým vznikal, byly tady ze strany některých politických stran takové nálady a názory proti imigrantům. My jsme chtěli dát najevo, že jsme proti tomu a proti všem formám rasismu. U nás v týmu se ukázalo, že všechno může v pohodě fungovat. Jasně, že někdo je povahou horká krev, je tam větší temperament, ale žádný problém, že by se někde něco popralo, jsme nikdy neřešili. Vedle sebe dokázali fungovat muslim a křesťan, v týmu byli Češi, Slováci, Romové, Afghánec, Bulhar, Srb, Vietnamec nebo taky hráč z Venezuely. Kluci, co měli platit příspěvky čtrnáctého, je platili dřív.

A co problém s komunikací?
Za někoho prostě mluvil fotbal. Třeba ten hráč, co byl u nás z Venezuely, hrál v Itálii za Cagliari, to bylo tehdy v tamní druhé lize. Nějaké věci jsme se třeba i naučili ze španělštiny či italštiny jako rapido, prego, ani tady nebyl problém.

Zaznamenal jste nějaký problém se soupeři?
V tom směru, že jsme byli tým takhle složený, ne. Tam to spíš soupeř někdy hůř kousal, že za něj hráli dospělí chlapi, co si šli zahrát po práci, a pak je tam na hřišti cvičil nějaký patnáctiletý kluk. Asi se našel tým, co nás třeba neměl rád, kluci si něco vyslechli. Ale já jsem své hráče nabádal k tomu, aby je podobné věci hlavně vyhecovaly k lepšímu výkonu. Říkal jsem: tak mu to oplať tím, že dáš gól. Byli to mladí kluci, bavili je finty alá Messi, futsal si moc užívali. Taky jsme se dostali do povědomí díky sloganu Forza Dynamo - Stop rasismu. Hodně nám také pomáhala Městská část Praha 14. Zaplatila nám soustředění, pomohla s pronájmem hřiště, opravdu si té podpory vážíme.

Taky jste na fotce klečeli na koleně. Trochu to připomínalo nedávné protesty Black Lives Matter.
Jenže my jsme to gesto udělali už v roce 2018. Je pravda, že se o nás vědělo, třeba na Facebooku jsme měli 1800 lajků. Bohužel teď nemůžeme hrát futsalové soutěže, kluby, které tam chtějí působit, se musely změnit na spolky nebo akciové společnosti, a to se nám nepovedlo. Chtěli jsme proto hrát s ostatními kluby, co na tom byly podobně, soutěž PKFL. Jenže tady zaúřadoval covid a ta soutěž se ani nerozjela. Přes to všechno si pořád ale stojím za tím, že potenciál na Černém Mostě je obrovský.

Myslíte ohledně fotbalu, nebo mluvíme obecně ve sportovní rovině?
Láká mě plážový fotbal, tam jsem ve spojení s jeho předsedou, je tu Dynamo Černý Most ve Streetbalu, tedy basketbalu, kdy hrají 3 na 3. A můj sen je, že by na Černém Mostě jednou vyrostla hala, kde by byly týmy florbalu, basketbalu, házené, volejbalu a měli jsme tu i fotbalové hřiště. Ti lidé by si to zasloužili. Viděl jsem to ve futsalovém Dynamu, kde třeba kluk, co vyrostl v deštném pralese, bosou nohou dával rány do futsalového míče. Ti kluci jsou upřímní a ctižádostiví, opravdu by si tu podporu zasloužili. Uvidíme, co dovolí situace, kdy se vrátíme na hřiště alespoň k tréninku.

foto: Kristýna Bílková, https://kristynabilkova.cz/