Formánek vypráví o letech bez trénování, kreslení standardek u televize, proměně fotbalu i možném návratu

Začal jste trénovat jako hodně mladý, v kolika to přesně bylo letech?
Ano, začal jsem hodně brzo, vlastně mi bylo ještě osmnáct. Poté, co jsem skončil ve starším dorostu na Tempu, kdy jsem se poslední rok protrápil se zdravotními problémy. Důvodem tedy byly jak zdravotní problémy, tak jsem se musel podívat férově pravdě do očí a říct si, že žádná závratná hráčská kariéra mě nečeká, pokračoval jsem čistě pro zábavu. Protože jsem fotbalem žil a nastoupil do prváku na vysokou školu, což mi dávalo časový prostor věnovat se trénování skoro na profesionální úrovni, tak jsem velice rád využil nabídku Davida Vavrušky, který mě rok vedl ve starším dorostu, abych mu u staršího dorostu dělal asistenta. Po půl roce odešel David na Libuš a nám se s Pavlem Řehákem podařilo postoupit z pražského přeboru do tehdejší dorostenecké divize. Následně jsem převzal starší dorost, který jsem vedl dva roky. Poté jsem ve 22 letech dostal nabídku trénovat „A“ mužstvo na Tempu, které prošlo kompletní přestavbou a podařilo se nám – po nepříliš povedeném začátku sezony - postoupit hned první rok do přeboru.

Teď už ale několik let netrénujete, proč vlastně?
Nepřišla nabídka, kde bych dokázal skloubit rodinu, zaměstnání a fotbal, který by se dělal na úrovni, s nadšením a profesionalitou, kterou si představuji. Asi jsem už ve věku, že chci dělat, co mě baví a čemu budu dávat 100 procent, ale současně to očekávám i od ostatních. Je celkem jedno, zda se jedná o přebor nebo ČFL.

Po konci na Přední Kopanině, což bylo začátkem roku 2013, jste mluvil o tom, že chcete další angažmá uzpůsobit tomu, abyste viděl svoje děti. Lze to na úrovni ČFL a divize, kde jste se pohyboval, vůbec skloubit? Od té doby netrénujete...
Určitě to jde. Záleží na tom, jak jsou děti staré, jakou dostanete podporu od rodiny. Protože jsem se většinu svého trenérského života pohyboval na výkonnostní úrovni, tak je třeba vybalancovat trojúhelník rodina-zaměstnání-fotbal. Pokud však máte bydliště na jihu Prahy, pracoviště na severu Prahy, tak třeba divizní Rokycany nebo Čáslav, to je smrtelná kombinace, to se prostě nedá, i kdybych sebevíc chtěl. Něco bych zákonitě musel šidit, a to jsem nikdy nechtěl.

Chodí vám stále nabídky na trénování? Případně prozradíte, z jakých výkonnostních úrovní?
S postupem času je jich méně a méně, ale stále se ještě limitně neblížím k nule. Ale je jasné, že čím déle je člověk mimo dění, tím méně nabídek bude chodit. Navíc trenérů je hodně, vzdělávání trenérů v České republice jde správným směrem – minimálně já to tak vnímám – spousta mladých trenérů čeká na svoji šanci. Převážná část nabídek byla z divize, byla i jedna z ČFL a několik přeborů. Nejvíce mě mrzela ta, kterou jsem opakovaně dostal od Míry Vernera do Tatranu Rakovník. Podruhé jsem už byl prakticky rozhodnutý, že ji přijmu, ale když jsem si v pracovní den vyzkoušel, zda se to dá stihnout, tak se to prostě nedalo. Co mě velmi mrzelo, bylo jednání s ženskými prvoligovými týmy. Bohužel ani v jednom případě to nedopadlo, stejně jako působení u WU 19 v době, kdy u „A“ mužstva žen působil Standa Krejčík. V České republice to není tak většinově vnímané, ale ženský fotbal má v sobě neskutečný potenciál.

V Praze, ale nejen v ní, jste na úrovni divize a ČFL měl dobré jméno a trenérské renomé. Bylo těžké fotbal opustit?
Hezky se to poslouchá, ale stejně jako není nic staršího než včerejší noviny, tak je to stejně i s trenéry, kteří opakovaně musí dokazovat, že dokáží mužstvo posouvat, sbírat body a rozvíjet hráče. Všichni navíc víme, že pokud se týmu nedaří, tak často bez ohledu na to, jakou práci trenér odvádí, bývá on tím prvním, kdo se vymění. Pro majitele nebo sportovní ředitele to bývá to nejjednodušší a nejlevnější řešení. Často se pak řeší důsledky místo příčin. Bylo to samozřejmě těžké a navíc zvláštní nezvyk, který vám zcela nabourá zažraný stereotyp. Pokud vezmu jenom trenérskou kariéru, tak najednou nemusíte mít dovolenou jen dva týdny na přelomu června a července a o Vánocích, nemusíte druhý den víkendu jít sledovat soupeře, nemusíte koukat na video, nesledujete koho vám nominovala komise rozhodčích, v práci můžete být bez omezení, aniž byste utíkal z porady, protože musíte být na hřišti půl hodiny před tréninkem. Je to prostě jiné.

Chybí vám fotbal, myšleno aktivní trénování na lavičce? Nebo už jste si zvykl?
Chybí. Práce s týmem, speciálně tréninkový proces, si myslím byla - a snad i stále je - moje stránka, navíc mě vždy hrozně bavila. Na druhou stranu: nějaký ten rok netrénuji, takže i když mi zápasový adrenalin chybí, tak by při návratu zcela jistě přišla předzápasová nervozita a člověk by musel rychle obnovit svoje zvyky a intuici. Ovšem ani jízda na kole se nezapomíná, stačí první šlápnutí. Pokud vidím v televizi zajímavě rozehranou standardku, tak si ji hned nakreslím, případně rozkreslím do variant.

Děti rostou, máte tedy ještě ambici se jednou vrátit na lavičku?
Stopky, píšťalku ani kopačky jsem na hřebíček nepověsil. Pouze už jsem vyhodil CD/DVD přehrávač, video bych si pouštěl na USB nebo někde na cloudu. Určitě ambice stále mám, navíc se zkušenostmi, které asi nejsou nutnou podmínkou, ale spíše výhodou. Tím myslím jak životní zkušenosti, tak zkušenosti z psychologie nebo třeba vedení lidí. Obdobně se mi zkušenosti z trénování hodily v mém profesním životě, takže to bude taková reciprocita.

Ve 23 letech jste získal trenérskou UEFA A licenci, byl jste i jako asistent ve druhé lize. Stál jste někdy nad rozhodnutím, že byste do toho šlápl naplno a trénováním se živil?
UEFA A licenci jsem si udělal velmi brzo a byl jsem v kurzu s Františkem Veselým, Petrem Kostelníkem a Jindřichem Trpišovským. O profesionální kariéře jsem začal reálně uvažovat až po příchodu z Radotína do Sparty Krč, především pak po postupu do druhé ligy. Asi jsem však na to neměl dost odvahy jako hráč bez profesionální kariéry, vsadit vše na jednu kartu. Sparta Krč i ve druhé lize fungovala v poloprofesionálních podmínkách, živil jsem rodinu a měl zaměstnání, na které jsem 5,5 roku studoval vysokou školu. Rodiče mě vždy vedli k tomu, že vzdělání je nejdůležitější. UEFA Profi licence, to jsou čtyři semestry studia, kdy každý měsíc máte týden prezenční výuku. To prostě nešlo se zaměstnáním, které jsem měl, kombinovat. Platí, že pokud chcete studovat UEFA Profi licenci, tak již ve fotbale musíte pracovat, být svým pánem nebo mít podporovatele. Já jsem na to neměl "koule".

Kteří trenéři vás vlastně nejvíc ovlivnili?
Ovlivnili mě jak ti, kteří mě vedli v mládeži jako Kolář, Tošnar nebo Juda, tak ti, se kterým jsem spolupracoval jako asistent nebo hlavní trenér. Trenérskou jiskérku ve mně zažehl zcela jistě David Vavruška, svou rozhodností, zarputilostí, nesmlouvavostí a touhou se jednou fotbalem živit. Fotbalem se živí, přesto ušel za těch skoro 25 let dlouhou cestu a dnes je to jiný David Vavruška, který se vedle trénování věnuje i mentálnímu koučinku. Michalovi Štanclovi vděčím za to, že si mě do Krče vytáhl Juraj Šimurka, kterého jsem předtím znal jen z televize a myslím, že jsme vytvořili sehranou dvojici, kdy on byl koučem a já se podílel na přípravě a vedení tréninkového procesu. Rád vzpomínám na Martina Hřídela, který přišel na konec druhé ligy, přinesl úplně jiný pohled a styl, nakonec i díky tomu, že Martin podepsal tehdy ještě prvoligové Kladno, jsem dostal možnost vést Krč ve dvou druholigových utkáních, které jsme proti Jihlavě a HFK Olomouc obě shodně vyhráli 1:0, což sice neznamenalo záchranu, ale já dostal možnost vést Krč do následující sezony v ČFL, kde jsme i přes všechny problémy uhráli třetí místo. Za to je potřeba poděkovat Martinovi a doufám, že jeho následující životní cesta nebude tak klikatě složitá jako doposud. Zapomenout nesmím na Tomáše Zmatlíka, který mi dělal asistenta na Tempu, v Krči i na Vyšehradě. Měl odvahu jít dělat asistenta mladému cucákovi, který ve 22 letech šel dělat chlapy a vždy dokázal přinést jiný pohled na situaci nebo na soupeře. Navíc se vždy poctivě věnoval sledování soupeřů.

Jak se vůbec fotbal za těch 20 let od získání vaší UEFA licence A změnil?
Určitě se změnil, a to dost zásadně. Je rychlejší, silovější, schopnosti i dovednosti hráčů jsou na vyšší úrovni. To vidí každý v televizi. Já si myslím, že největší změny v televizi vidět nejsou. Především to, že fotbal, tedy spíše to vše okolo něj, je komplexnější a tím myslím řádově. Začíná to tréninkovým procesem, jeho specializací i důkladností, například využívání mentálního tréninku, způsobem výběru hráčů během mládežnických kategorií, rozsahem a důkladností skautingu, analýzou vlastní hry i hry soupeře, s tím spojenou datovou analýzou, která prakticky probíhá online. Dál je to monitoring stavu hráčů, jejich zatížení a s tím spojeným lékařským, fyzioterapeutickým a regeneračním zajištěním. Trenér se dnes definitivně posunul do role výkonného manažera, který si musí vybrat tým a na základě relevantních informací od něj činit zásadní rozhodnutí, která rozhodují o úspěchu či neúspěchu.

Začínal jste na Tempu, prošel Radotínem, Krčí, Vyšehradem a Přední Kopaninou. Na které období vzpomínáte nejraději a proč?
Každé angažmá mělo něco, proč na něj vzpomínám. Tempo první trenérské krůčky, které hned první rok s dorostem přinesly postup. Po čtyřech letech u staršího dorostu a ve 22 letech nabídka vést „A“ mužstvo, které řada trenérů odmítla, protože po několika nepovedených sezonách odešla řada zkušených hráčů. Sázka na „své dorostence“ a několik starších hráčů, kteří se rozhodli pokračovat. Přes nemastný, neslaný začátek postup do přeboru a několikaleté úspěšné působení. To skončilo hlubokým lidským zklamáním, které přetrvává dodnes, bylo však životní zkušeností, kterou oceníte mnohem později. Radotín byla zkušenost s přeborem, ale úplně jiná než na Tempu, zcela jinak poskládaný tým, jiná filozofie fungování klubu, rozdílný styl práce s týmem, jiný tréninkový proces, prostě zcela odlišné podmínky. Sparta Krč a ČFL se svými klady i zápory, poloprofesionální podmínky, větší vliv majitele na fungování klubu než v předchozích případech, tým složený prakticky jenom z vysokoškoláků, budování týmu, který se od boje o záchranu posune až k postupu, včetně následné zkušenosti s profesionálním fotbalem. Zkušenosti s pozicí hlavního trenéra v týmu hrajícího ČFL. Dodnes jsem přesvědčen, že jen díky tomu, že byl tým tak dobře poskládán a měl charakter, tak dokázal překročit své limity. Vyšehrad - podobně jako Tempo a Radotín v přeboru - se zásadně lišil od Krče, a to prakticky ve všech ohledech. Velmi mě mrzí, že přes povedené jaro jsme se nezachránili. Dnes je již celkem jedno, co bylo příčinou. V divizi tým hrál čelo tabulky, ale na postup ani v jednom roce neměl. Přední Kopanina byl, a dozajista stále je, rodinným klubem, kde všechno leží na Tomášovi Cigánkovi.

Je jeden fotbalový moment, výsledek, úspěch, který řadíte nad ostatní?
Všechny postupy jsou sladké, tím spíše, pokud nejste favoritem soutěže. Já jsem takové postupy zažil tři. Dva s Tempem a jeden s Krčí, všechny byly, dá se říct, překvapivé a neočekávané. V paměti každému utkví, pokud si vyzkouší profesionální soutěž. Já si to jako hlavní trenér zkusil ve druhé lize ve dvou zápasech a celá druholigová sezona v pozici asistenta byla velká zkušenost, tím spíš, že jsem vždy ke každému zápasu přistupoval tak jako by byl poslední, který odtrénuji. Stejně vysoko stavím i to, pokud se hráči, kteří prošli týmem, který jsem trénoval, se dostanou do profesionálních soutěží a dokáží se tam prosadit.

Kteří z hráčů pro vás byli výjimeční a proč?
Bylo jich dost. Na Tempu to byl Vašek Nechvíla, fotbalista od přírody. Kdyby byl silově trochu lépe vybaven a sám si posunul své nastavení v hlavě, tak mu mohla být ČFL malá. Z Radotína mi utkvěl v paměti Radek Toman, srdcař a železný muž, na kterém stála obrana. V Krči byla spousta zajímavých jmen, nerad bych na někoho zapomněl, ale nejdéle jsem spolupracoval hráči jako Horkavý, Kordiak, Švejda, Waldhauser, kteří v té době patřili k mladším. Byli tam samozřejmě zkušenější jako Šilhavý, Krejcar nebo samozřejmě Houštecký, kterého jsem vedl později i na Vyšehradě a v současnosti je součástí trenérského štábu ve Slavii. Trojice těchto hráčů vytvořila základ pro vybudování velmi silného týmu. A ještě jednu větu k Houšťovi: pokud vám o něm někdo bude povídat neuvěřitelné historky, tak je to pravda. Kdo to nezažil, tak neuvěří. (úsměv) Zajímavostí bylo, že Krčí v té době prošlo spousta výborných brankářů, kteří dnes působí nebo působili v první lize jako Hanuš, Švenger nebo Diviš. Na Vyšehradě mi v hlavě utkvěl především Jirka Bošanský pro svoji skromnost a neskutečnou pokoru a pracovitost, v závěru působení pak Dalibor Slezák, který i ve svých letech měl týmu co dát. Poté již dal přednost trenérskému působení v Boheminas 1905. Na Kopanině jsou to dvě nezapomenutelná jména, a to Míra Verner a Jirka Švarc, brankář, který se přes svůj relativně vyšší věk snažil být na každém tréninku a dokázal neuvěřitelné. Skloubit své náročné zaměstnání s působením na úrovni divize a současně být neskutečným vzorem pro ostatní.

Jak vlastně berete současnou dobu bez možnosti hrát fotbal, chodit se na něj dívat? Hodně se řeší, že to bude mít pro mládež devastující účinky. Souhlasíte?
Je to hrozně složitá situace. Nikdo z nás jsme nic podobného nezažili, trvá to hrozně dlouho, navíc se nejedná o problém regionu, jednoho státu nebo kontinentu a řešení této situace má politický, společenský i filozofický aspekt, které často jdou proti sobě. Myslím, že úkolem nás trenérů, právě proto, aby dopady pandemie nebyly především na mládež tak devastující, je, aby v rámci bezpečnostních a režimových opatření byl zachován tréninkový proces, byť třeba v režimu individuálního nebo skupinového režimu, tak jak dovolí nastavená protiepidemiologická opatření. Hledal bych i pozitivní věci. Myslím si, že nás současná situace může v některých oblastech posunout. Třeba plánování individuálních tréninků, způsobu a formy komunikace s hráči a rodiči, ale také způsob sledování a monitoringu hráčů během tréninku se za poslední rok i na nižších výkonnostních úrovních významně posunul.

Roky se angažujete na webu www.trenink.com. Stále vás to baví?
Jsem majitelem stránek www.trenink.com a dělám všechno. Je potřeba si uvědomit, že stránky věnované fotbalovým trenérům zaměřeným na fotbalový trénink vznikly v roce 2004, kdy prakticky neexistovaly sociální sítě, tak jak je známe nyní. YouTube byl spuštěn až o rok později a nebylo úplně snadné sehnat materiály, které by pomohly trenéry posouvat dále. Cílem projektu, který vždy byl koncipován jako nekomerční, bylo a je dát trenérům, především pak těm mládežnickým, inspiraci pro přípravu svých tréninků a cvičení. Inspiraci pro fotbalovou a trenérskou práci, která nás - přes všechna úskalí - tolik baví. Vždy jsem se snažil, aby www.trenink.com nebyl one-man show a hrozně rád bych dal prostor třeba i začínajícím trenérům, aby prezentovali svoji práci. Budu rád, pokud trenéři seberou odvahu a nebudou se bát podělit se o své znalosti a zkušenosti nebo třeba natočí část svého tréninku.

Sledujete své bývalé kluby, chodil jste se na ně dívat, když to ještě bylo možné?
Nevím, jak to mají ostatní, ale protože já jsem prošel jen pět klubů, tak vždy v neděli nebo v pondělí jsem pročetl výsledky za uplynulý víkend, případně kouknul na výsledky klubů, kde působili někteří moji bývalí svěřenci. Vždycky jsem si vybíral zápasy, kde někoho znám, ať už hráče, nebo trenéry. Snažím se být v obraze.

Ve fotbale se pohyboval i váš bratr, který pískal přebor. Zůstal v nějaké formě u fotbalu?
Tady musím opatrně. Pokud bych bratrovi řekl, že pískal, tak ten by mě hned uzemnil tím, že píská se na nádraží nebo - slušně řečeno - na lehké děvy, ale že on utkání řídil. (úsměv) Myslím, že dvě nebo tři sezony po sobě byl mezi trojicí nejlepších rozhodčích pražského přeboru, ale minimálně se účastnil takzvaného „života po životě“ rozhodčích, který často rozhoduje o tom, kdo, kdy a kam postoupí. Jak ho znám, tak to neměl zapotřebí. Dnes úspěšně podniká, jeho specializací jsou vodohospodářské stavby, a to jak projekční činnost, tak zpracování odborných posudků nebo soudněznalecká činnost.