Fotbal v Jiříkově vidění

Jak těžké je fotit fotbal?
Mladší: Z mého pohledu moc ne, protože čerpám z toho, že jsem sám hrával, a tudíž předvídám, co se bude na hřišti dít. Mnohem těžší je pro mě fotit sporty v hale, třeba dělám pro Slavii futsal, který je mnohem rychlejší. Stejně tak jsem zkusil florbal, volejbal a bylo pro mě složitější se zorientovat. Takže na samotném fotbale je asi nejtěžší si nastavit foťák s ohledem na světelné podmínky, ať už jde o umělé osvětlení či vrhající se stín od tribuny.
Starší: Souhlasím, že zkušenost hráče je pro focení hodně důležitá. Jednou jsem šel fotit frisbee, které jsem jako sport předtím nikdy neviděl a nevěděl, v čem hra spočívá. Vy ale musíte znát její princip, kam se akce bude asi rozvíjet. Takže když jde člověk na jiný sport, třeba na plochou dráhu či na koně do Chuchle, je dobré se nejdřív podívat na internet, jak to fotí někdo jiný. A pak se taky držet někoho, kdo vypadá, že do toho prostředí patří, a není jouda jako já.

Kalkulujete i s tím, kdo je na tom jak v tabulce? Že je lepší stát u branky outsidera, protože tam se bude hrát častěji?
Mladší: Předpověď je důležitá, nicméně pro mě je důležitější zadání, které mám. Když fotím Bohemku, jdu většinou do útoku, ale když dostanu úkol vyfotit našeho brankáře, tak je jasné, že na útočné půlce ho těžko cvaknu. Proto jsem jeden poločas v obraně. Podobně když třeba hrajeme proti Slavii. Když zase fotím pro někoho jiného, který chce mít všechny hráče, znamená to, že se musím během zápasu pohybovat, abych je pokryl. Ale samozřejmě v lize máte omezení, nemůžete pochodovat kolem celého hřiště jako v přeboru.
Starší: Rovněž je důležité, jak je fotograf vybavený a kam jeho technika dosáhne. Já se svým „šumítkem“ fotím do 30 metrů, hodně přecházím, což mi Pavel vytýká. Jenže musím, protože bych měl jenom ty samé hráče. Navíc potřebuji mít směsku mančaftů i rozhodčí, takže jsem fotograf-chodec. Chlapi s vybavením za půl milionu zvládnou z jednoho místa obě půlky.

Za půl milionu? Kolik stojí taková profesionální výbava?
Mladší: U té nejlepší se tělo, tedy samotný fotoaparát, pohybuje okolo 160 tisíc a objektiv přijde na 260 tisíc. Já mám dvě těla po 55 tisících, jeden objektiv za 80 a další za 50 tisíc.
Starší: Mně na Prahu stačí tělo za 20 a objektiv za 40 tisíc. Ale mám dvě těla a šest objektivů.

Mluvili jste o tom, že důležitou roli hraje předchozí fotbalová kariéra. Jaká byla ta vaše?
Starší: Jsem z Tábora, takže jsem začínal hrát za zdejší Vodní stavby Tábor, což je dnes Táborsko. V šestnácti jsem se dokonce dostal do výběru kraje, kde jsem si na stoperu zakopal s Frantou Strakou. V roce 1977 jsem ale odešel na vojnu do Prahy a pak s fotbalem skončil.
Mladší: Já od druhé třídy hrál ve Střešovicích. V mladším dorostu jsme pak hráli přípravu s Bohemkou. Ta neměla moc lidí, protože zrovna nastávala reorganizace soutěží, a pan trenér Michal Juda, legenda mládežnického fotbalu, mě oslovil. Tehdy se ze srandy říkalo, že prošel celou Prahu a vybral nejvyšší kluky. Mými spoluhráči byli Pavel Hašek, Roman Bednář, Michal Klesa či Martin Kolář, který pak získal titul v Anderlechtu. Vtipné je, že jsme se později tady v Ďolíčku potkali, když oni hráli a já je fotil. Tehdy jsem ale byl spíš nosič vody.

Jak jste synovu kariéru prožíval?
Starší: Byl jsem mu po boku. Když hrál ve Střešovicích, stal se ze mě tátotrenér. Udělal jsem si licenci C, manželka byla spokojená, že je mladej pod kontrolou, že ho hlídám, a už méně ráda, že přijdeme oba stejně špinaví od škváry. Bavilo mě to. Snažil jsem se dělat každý trénink jinak. Čerpal jsem z časopisu Fotbal a trénink, kam ligoví trenéři, kteří jezdili na stáže do zahraničí, malovali cvičení. Byl jsem do toho zažraný, však i manželka říkala, že když za námi přicházela na trénink, že jsem byl slyšet o dvě ulice vedle. Nakonec jsem se stal ve Střešovicích správcem.

Taková fotbalová romantika, co?
Starší: Zažil jsem ještě škvárové hřiště, takže jsem si užil smykování s radlicí, lajnování vápnem, rozmetání louží. Když se udělala umělka, staral jsem se o ni i o trávu. Na tu jsem byl až přehnaně choulostivý, což dnes přiznám, tak jsem na ni nikoho nechtěl moc pustit. Hromada lidí mi vyčítala, proč musejí na umělku, když je tráva jen lehce vlhká. Ale už dávno jsem se správcováním skončil, takže teď nejsem vrátný a školník, který jen napomíná či zakazuje. Fotím si a nefandím v přeboru nikomu.

Právě ve Střešovicích vás zaujal přebor a nižší soutěže, abyste je fotil?
Starší: Moc ne. Tehdy Střešovice hrály I. A třídu a já jako správce jsem přišel do kontaktu s rozhodčími. Mnozí sudí, kteří jsou dneska v lize, tu začínali. Staral jsem se o ně, kolikrát třeba nepřišel lajnovej, tak jsem šel na čáru já. A to mě bavilo. Postupně jsem taky pro Střešovice začal fotit, ale jako správce jsem musel být za brankou, protože jsem se nemohl nikam vzdálit. A tak jsem se s objektivem spíš soustředil na sudí než na hru. Oni se pak často ptali, jestli to dám na internet, byli prostě vděční, že je taky někdo fotí. A co se týče toho přeboru, tak když jsem se pustil do jeho focení, musel jsem si na mapě kolikrát hledat některá hřiště. Takové Královice byly pro mě konec světa.

Předpokládám, že vy jako syn jste později následoval ve focení tátu?
Mladší: To si všichni myslí, že jsem se k tomu dostal přes něj. Ale nebylo to tak. Jasně, když jsme byli malí, tak nás fotil do rodinného alba.
Starší: Taky jsem si první foťák pořídil v roce 1980, kdy se narodila dcera. Byl to Zenit-E, fotil jsem na kinofilm a některé fotky si pak sám vyvolával v koupelně.
Mladší: Tati, teď zase budu mluvit chvilku já, jo?
Starší: No dobře.
Mladší: Naše kariéry fotografů jdou paralelně, nebylo to tak, že by táta řekl: Začni fotit jako. My se do toho pustili zhruba ve stejnou dobu, a to kolem roku 2001, kdy jsme rozjeli web Střešovic. Byli jsme jeden z prvních klubů v Praze, který měl internetové stránky, a samozřejmě jsme potřebovali fotky. Tak jsme si koupili první digitální foťák, úplně obyčejný. K focení jsem se tedy dostal náhodou, ne že bych k tomu extra tíhl.

Jak to pokračovalo dál?
Mladší: V roce 2002 jsem odmaturoval, šel na civilku a během ní dostal nabídku, abych ve Střešovicích pomáhal Martinovi Pačandovi jako asistent trenéra. Později s ním šel i do Motorletu, až jsme se dostali do Bohemky. Byli jsme u dorostu C, ale jezdili s áčkovým dorostem, kde jsem vždycky fotil poločas. Pak přidával jiné mládežnické týmy, až jsem poprosil, jestli bych si nemohl zajít zafotit i chlapy. Bohemka zrovna hrála v Edenu proti Kladnu. Fotky se líbily. Chodil jsem víc a víc a v té době tu dělal tiskového mluvčího Jaroslav Köstl, dnes asistent Jindřicha Trpišovského ve Slavii, se kterým jsme se postupně dohodli na penězích.

Kdy se zlomilo to, že jste se stal profesionálem?
Mladší: Kolem roku 2012. Zrovna jsem si dělal trenérskou B-licenci na Strahově, kde bylo hodně lidí z ženského fotbalu a oslovili mě, jestli bych nechtěl fotit ženskou reprezentaci i ligu. Ženská kopaná se rozhodla být vidět. Tak jsem do toho bouchl. Pamatuji si, že jsem zrušil stavební spoření a koupil si foťák za 100 tisíc.

Je rozdíl mezi focením mužského a ženského fotbalu?
Mladší: Samozřejmě hra je trochu pomalejší, protože se obecně bere, že holky jsou výkonnostně na úrovni starších žáků U15. Jsou ale zarputilejší. Nicméně u nich i u chlapů si dávám pozor, aby lidi vypadali na všech fotkách dobře. Nemám rád zkroucené ruce.
Starší: Zkrátka grimasy, které toho člověka zesměšňují.
Mladší: Třeba u holek, když zastavují balon, tak se jim hodně nalijí stehna, což ven nedávám. Prezentuji jejich fotbal jako hezký sport.

Přesto neříkají: Nemáš tam nějakou hezčí?
Mladší: Jo, jo. Ptají se, protože si myslí, že se třeba na některé fotce smějí ošklivě. Ale ona to není pravda nebo to má jiné vysvětlení, že další jejich fotky jsem na výběr neměl. Často se ptají i kluci z Bohemky, jestli nemám nějakou fotku s ním, ale já mu říkám, že ne, protože byl daleko. Anebo prosí, jestli nemám aspoň nějakou špatnou, klidně rozmazanou. Ty ovšem ven nedám.
Starší: Já si pamatuji, jak jsem poprvé přišel na ženskou reprezentaci. Před zápasem začal doktor jedné z hráček tejpovat nohu, ona si zula kopačku a já zíral, jak měla hezky nalakované nehty. Byl jsem zvyklý na chlapské fotbalové nohy plné puchýřů a otlačenin, ale ona je měla krásné. Tak jsem hned udělal snímek.

Musel jste změnit i svůj pohled na ženský fotbal? Že byste k němu dřív přistupoval s předsudky?
Mladší: Asi jsem nikdy neříkal, že mají být u plotny, ale jak jsem neznal jejich příběhy, neuměl jsem si uvědomit, kolik tomu věnují úsilí. Ve Spartě je holka z Pardubic, která je do čtyř v práci, pak přijede do Prahy na trénink, večer zase zpátky. Doma je v devět večer a ráno zase v šest naběhne do práce. Teď se to ve Spartě či Slavii zvedá, hráčky dostávají profesionální či poloprofesionální smlouvy. Sice to není na uživení jako u chlapského fotbalu, ale pro studentky je to fajn. Někdy se mi právě proto líbí ženský fotbal víc než chlapský. Ano, je pomalejší, ale basketbalistky by taky dostaly od chlapů.
Starší: Už byste zase mohli pustit ke slovu mě.

Právě se na to chystám. Jak vypadá váš zápas v přeboru?
Starší: Musím tam přijít včas, aspoň hodinu dopředu. Nasaju atmosféru, zajdu si do hospůdky, dám si klobásku a pivo. Pokecám se známými, pozdravím se s rozhodčími. Je to společenská událost. Už nemusím mít žádné označení, každý mě zná. Chci žít s mančafty, když mě požádají o fotky, pošlu jim je. Navíc přebor je velice zajímavý, člověk tak potká spoustu bývalých ligových hráčů a krásně se fotí. Pro mě je to o mnoho zajímavější než třetí liga, divize.
Mladší: Táta je takovej všudezdejší. Mají ho všude rádi. Ale já jsem podobný typ, taky hodně otevřený. Když jedu třeba na ligu žen do Brna, chci tam být rovněž dřív. Pokecáte s lidmi, které jste dlouho neviděl. Pozdravíte holky, vědí o vás, a když vedou 4:0, radují se vám do objektivu. I klukům z Bohemky občas o poločase, když vedeme 2:0, říkám: Hele, sedím tam, ať víš, kde se máš radovat. A pak je super, když to vyjde.
Starší: A někdy zase ne. Na podzim tu hrál Milan Havel. Pavel někde seděl, on dal gól a utíkal k němu slavit. Jenže mladej už tam nebyl, protože chvíli před tím si přesedl na jiné místo.

Asi jste hrdý na to, že jste už pevnou součástí týmu, ne?
Mladší: Kecal bych, kdybych tvrdil, že nejsem. Člověk poznává fotbal z jiné strany. Jsou tu skromnější podmínky, ale… Sice bych byl rád, kdybych si vydělal na hypotéku, ale zase je to tady takové rodinné, fanouškovské, a peníz taky nějaký dostanu. Mám k tomu ženský fotbal, který mě asi živí víc. Už jsem si na to i založil agenturu, takže pomáhám se sociálními sítěmi, fotím, píšu články, dělám grafiky i točím videa.
Starší: A je do toho zažraný. My jsme třeba na společné dovolené ve Vysokých Tatrách a po cestě zpátky mladej zjistí, že zrovna v Uherském Hradišti hrají ženy Sparty. Tak tam zastavíme, on je nafotí a jedeme dál.

Vás asi taky rádi vidí u hřiště…
Starší: To ano. Ale specialisté jsou v Královicích a na Uhelných skladech. Tam, když přijedu, hned volají: Ajaj, zase je tady Pavel, tak to prohrajeme. Baví mě i práce pro tento Speciál, protože často bývám u rozhovorů, dokonce se mohu na něco zeptat a musím říct, že jsem ještě nikdy nenarazil u amatérského fotbalu na blbce. Ať to byl hrající fyzik či traktorista, byli to úžasní lidé.

Už za vámi přišel nějaký hráč Bohemians a prosil, ať mu nafotíte svatbu?
Mladší: Možnosti byly, ale já se svatbám vyhýbám. Pár jsem jich nafotil, ale nejsem na to tak dobrý jako lidi, kteří se tomu plně věnují. Takže jim do toho nefušuji. Jsem schopen to nafotit reportážně, ale takové ty romantiky, odlesky, mlhy, tak v tom zběhlý nejsem.
Starší: Dvě svatby jsme dokonce dělali spolu, ale my skončili u toho, jak ženich a nevěsta koukají za stromem.

Zastupujete se navzájem v případě potřeby?
Mladší: Jen minimálně. Ale teď pojede táta do Jablonce, protože já musím být s reprezentací. Ovšem já ho vždycky kritizuji, tak dopředu říkám, že to bude trošku horší, než když jsem tam sám. (smích)
Starší: Je to technikou, věkem, ale lepším se. Pro mě je na lize úchvatné, že jste jen kousek od jeviště. Slyšíte rozhodčího na lajně, jak komunikuje se sudími, slyšíte pokyny trenérů.

Mimochodem je focení na digitál mnohem snazší než dříve na film?
Mladší: Já už sportovní focení na film nezažil, ale musím uznat, že mi digitální způsob přijde lehký. Udělám fotku, pošlu si ji na mobil a kluci u počítače ji mohou do minuty použít na sociální sítě. A mám velký výběr, protože při zápase udělám 500 až 700 cvaknutí.
Starší: Já v přeboru tak 350.
Mladší: Když nemá člověk extra nejdražší techniku, tak samozřejmě není všechno povedené a musí víc nacvakat. Pak jsou profíci jako Vlasta Vacek, který cvakem šetří.
Starší: To je další věc, která mě na lize poutá. Že se potkáte s fotografy, které jste znal jen z novin. Jako je právě Vlasta Vacek, který fotí pro Právo a Spartu, Michal Sváček z MF DNES či Mária Rušinová z Blesku.

Letošek je rokem pandemie. Jak moc vás zasáhla ekonomicky, protože když se nehraje, logicky nemůžete tolik fotit?
Starší: Já to mám jako přivýdělek, takže mi chybí spíš to pokecání, protože co si doma pokecám s manželkou o fotbale. Aspoň ale utřídím staré fotky a zařadím si je do archivů.
Mladší: Naštěstí liga nebyla moc dlouho přerušená. Ale měl jsem ponížené peníze na FAČR, tak jsem si požádal o „pětadvacítku“. Přišla mi a zhruba pokryla to, o co jsem přišel. Jasně, utekly mi nějaké kšefty, ale mohlo být hůř.

PAVEL JIŘÍK STARŠÍ (62)
Specializuje se na nižší fotbalové soutěže v Praze, i proto od roku 2011 spolupracuje s Pražským fotbalovým speciálem. Zprvu se soustředil především na rozhodčí v rubrice Pod palbou, v roce 2013 mu pak vyšla první fotografie na titulní stránce. Byl to Petr Junek, dnes útočník Třeboradic. Fotí i pro Tempo a používá značku Canon.

PAVEL JIŘÍK MLADŠÍ (37)
Fotí pro Bohemians a ženskou reprezentaci, také proto musel do konce listopadu podstoupit už 14 testů na koronavirus. Pracuje i pro futsalovou Slavii a občas dodává fotografie pro Fortunu. Používá značku Nikon.

TENTO ČLÁNEK VYŠEL V PROSINCOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU PRAŽSKÝ FOTBALOVÝ SPECIÁL, KTERÝ SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE