Čtvrt století šéfuje Meteoru Praha VIII. Co říká Miloslav Volf o výchově mládeže i budoucnosti?
V roce, kdy jste se narodil, slavil Meteor 56 let. Jak a kdy se vaše cesty protnuly?
V patnácti letech jsem do Meteoru přestoupil z karlínské - dnes již neexistující - Tesly. Poměrně brzy jsem začal nastupovat v dorostenecké lize.
Jak se váš vzájemný vztah vyvíjel až do doby, kdy jste se postavil do čela klubu?
S přestávkou dvouletého vojákování v Dukle Tachov jsem na Meteoru dál působil jako hráč v divizi a ve třetí lize do svých 27 let. Pak se na dlouhých sedmnáct let naše cesty rozešly. V roce 1996, kdy klub slavil 100 let od svého založení a padá z divize, se nechávám přemluvit lidmi, kterých jsem si nesmírně vážil, a přicházím jako sportovní ředitel. Po šesti měsících se stávám předsedou klubu.
Na té cestě jste určitě potkal řadu zajímavých lidí. Na koho vzpomínáte nejraději?
Ano, byla jich nekonečná řada. Spousta zajímavých a úspěšných lidí, kteří dominovali jak ve fotbalovém prostředí, tak i osobním životě. Nechci však nikoho jmenovat, mohl bych někoho opomenout a navíc zde není ani prostor. Přece jen za všechny alespoň dva. Prvním je Pepa Vojta, sparťanská legenda a olympijský vítěz, který mi neuvěřitelně pomáhal před vojnou, při mých prvních startech za dospělé. A druhým je Franta Kopač, s kterým mě pojí přátelství dodnes. Všem ostatním se omlouvám!
V roce 2004 spadl Meteor dokonce až do I. A třídy. Rychle se ale vrátil do přeboru, který v sezoně 2007/2008 vyhrál a šel do divize. Tu vyhrál v sezoně 2012/2013 a následně dvě sezony působil v ČFL. Přišel sestup do divize, ve které hraje Meteor dodnes. Jak hodnotíte tuto vývojovou etapu v historii klubu?
Prvních deset let ve funkci bylo krušných, pád z divize, mládež nebyla v kondici odpovídající tradici, personální obsazení nebylo podle mých představ, ale hlavně zanedbaná, až zoufalá infrastruktura. V dalším období se klub stabilizoval a poslední dekádu, která stále pokračuje, můžeme hodnotit jako nejúspěšnější v poválečné historii. Je to zásluha týmu, který se nám podařilo vytvořit - trenéři, vedoucí, správci, pořadatelé a vedení klubu. Platí zde co v předchozí otázce, nemohu všechny jmenovat, ale za všechny patří poděkování panu Stehlíkovi - neuvěřitelně pracovitý člověk.
Pochlubit se můžete určitě mládeží. Starší dorost, stejně jako starší žáci, se probojovali dokonce do nejvyšší republikové soutěže. Jaké to je vybudovat takto úspěšnou mládežnickou základnu?
Je to nádherně formulovaná otázka, která mě těší. Vyčerpávající odpověď by byla na knihu. Část odpovědi je uvedena výše, ale jednou větou. Je to velice složitý, vyčerpávající proces trvající třeba deset let.
Je to hlavní strategie klubu, pracovat s vlastními odchovanci?
Ano, byli bychom blázni, nejít touto cestou. Víte, máte radost, když na hřišti vidíte vlastní odchovance. Není to však tak jednoduché, někdy klukům chybí trpělivost, snad i pokora, nechápou, jak je složité adaptovat se na dospělý fotbal.
Klub by si s touto mládežnickou základnou určitě zasloužil Českou fotbalovou ligu. Dvě sezony jste byli blízko postupu. Ta první se nedohrála, ta druhá je zatím nedohraná. Jak tuto skutečnost hodnotíte? Věříte, že se soutěž dohraje?
My nechceme postupovat za každou cenu, máme v mužstvu hodně mladých talentovaných hráčů a víme, že je třeba tým stabilizovat. A navíc zatím marně hledáme nového Fíčka. Co se týká soutěží, tam já mám jasno. Vím, že absence fotbalu a sportu obecně je malou tragédií pro celou populaci, ale dohrávat soutěže za každou cenu, upravovat rozpisy soutěží, neustále měnit termíny a vymýšlet další a další nesmysly, považuji za nezodpovědné. Měsíc trénujeme, dva ne, co to zanechá na hráčích? A ještě jedna věc. Amatérský a profesionální fotbal. Rozdíl v možnostech přípravy se totiž úzce dotýká i amatérských soutěží. Takže já považuji eventuální dohrání za neregulérní a současně si nemyslím, že se dohrají.
Covidová pandemie fotbal neskutečně drtí. Nemáte obavy, že řada hráčů začne místo fotbalu řešit své existenční problémy, že si děti najdou jinou zábavu než fotbal?
Je to tvrdá realita, ale bohužel pravdivá. Týká se to hlavně dětí, a to je mi strašně líto, protože hlavně kvůli nim to všechno děláme.
Zkuste se zahledět do budoucnosti, co tam vidíte?
Spíš co bych tam chtěl vidět. V první řadě významně větší podporu sportu obecně ze strany státu, a to nejen finanční. Ve fotbalovém hnutí větší akcent na výchovu mládeže, hlavně na tu přípravkovou kategorii, přehodnocení kritérií rozdělování finančních prostředků. Nezdá se mi totiž, zmíním pouze jednu věc, že hlavní podmínkou pro přidělení SCM nebo Akademií, a tím pádem získání velkých finančních zdrojů, je účast mužstva dospělých v profesionální soutěži. Tomu tedy opravdu nerozumím. Závěrem chci říct, že pokud si nebudeme škodit sami sobě, teď mám na mysli průzkum Národní sportovní agentury, pokud se najde politická vstřícnost i v budoucnu, tak vidím sport, a tím i fotbal, v růžových barvách.