Vyhrál bitvu o život, porazil covid. Fotbal dál miluju, ale priority jsem změnil, říká Zendulka

Už jste se naučil žít bez fotbalových zápasů a tréninků?
Pořád žijeme v nějaké naději, soutěže se zatím nerestartovaly, člověk ale pořád hledá nějakou motivaci. Kluky, co mám v céčku, znám spoustu let, ještě jako malé děti, ročník 92 je i můj syn. Vytvořil se za ta léta mezi námi vztah. A teď jsou v chlapech a vzájemně víme, co od sebe můžeme čekat. Funguje tam nějaká chemie, je to dobře nastavené.

Komunikujete tedy s hráči na dálku?
Pořádáme online hospody, když to situace dovolila, tak jsme se scházeli. Někteří kluci chodí běhat do Hvězdy, takové to zdravé jádro, já venčím psy. Je tam provázanost i v tom, že tři z hráčů fungují ve Střešovicích i jako trenéři mládeže. I díky tomu jsme pořád v nějakém kontaktu.

Jak vypadá taková hospoda online?
Spojíme se na dálku, každý si dá doma pivo, nebo třeba zelenou, což je střešovická barva, to k tomu taky patří. Hecujeme se před nějakým zápasem, který se hraje. Padají různé hlášky, dvojsmysly, někomu se zpožďuje přenos, bavíme se, jak se v téhle době dá.

Pauza je hodně dlouhá, žijí hráči fotbalem takhle na dálku?
Sekretář má pořád nějakou práci kolem fotbalu. Třeba kontroluje, aby měli kluci zaplacené příspěvky na FAČR. Hladovost kluků po fotbale je obrovská. Při první vlně tam byl odliv hráčů, tam jsme to zvládli hlavně díky dobré střešovické mládeži. Kluci si zvykli na život bez běhání, firmy měly problémy, byly tam obavy ze ztráty zaměstnání. Teď je to sice dlouhé, ale cítím, jak jsou kluci nažhavení, jak moc by chtěli hrát. Paradox je v tom, že minulá zima byla hodně teplá a my jsme měli skvěle natrénováno. Dvacet lidí to odmakalo a my jsme čekali, že budeme mít dobré jaro. Jenže pak to dopadlo, jak to dopadlo.

A nedohrál se ani loňský podzim...
My jsme odehráli poslední zápas 2. října, prohráli jsme v Modřanech. Já jsem po tom utkání navíc upadl do covidu. V pondělí jsem dostal teploty, měl zimnici a skončilo to tak, že jsem byl měsíc a půl v posteli. Po šesti dnech jsem přestal dýchat a bojoval jsem o život, byl jsem pár dní v umělém spánku, dostával jsem kyslík, pomohlo mi nasazení léku Remdesivir. Když vás léčí tím kyslíkem, tak je sice tělo oslabené, ale myslí vám to parádně.

Nechcete mi říct, že jste i v té době myslel na fotbal?
V hlavě jsem ho měl. Třeba jsem si dal dvě tréninkové jednotky. Když už jsem pak byl na tom lépe, tak jsem dokonce jednoho šikovného ošetřovatele málem zlanařil do týmu. Jenže on dělal judo. Takže já jsem na ARO málem dělal nábor do našeho céčka.

To zní úsměvně, jinak to ale zrovna moc k smíchu nebylo, co?
Když vás takhle léčí, hodně rychle vám odchází svalová hmota a schopnost pohybu. Když už pak lépe dýcháte, tak jsem si dával vždycky nějakou tréninkovou jednotku, udělal jsem třeba tři dřepy, zvedal kolena, snažil jsem se chodit po chodbě. Ale dokážu vnímat to, že starší lidé tohle prostě nedávají. Takže je jim třeba po kyslíkové terapii z pohledu covidu lépe, ale prostě to nezvládnou pohybově.

Vy už jste kompletně fit?
Dodnes mě tělo večer bolí, jsem unavený jako po zápase. Ráno to pomine, ale po celém dnu to přijde zase. Může to podle všeho takhle trvat i rok, dech je naštěstí dobrý. Když už jsem to všechno prodělal, tak jsem si řekl, že zkusím taky pomoci a už třikrát jsem byl dát plazmu, rozšiřuji tu střešovicko-slavistickou DNA, kterou mám. To je totiž asi jediná výhoda toho, že mám těžší covid za sebou, že mám hodně protilátek.

Jako správce hřiště musíte být spokojený i s tím, jaký trávník vámi spravované hřiště má, ne?
Musím říct, že to bylo moc hezký. U nás máme čtrnáct týmů, takže se o víkendu hraje klidně osm, devět zápasů a hřiště dostává velký záhul. Teď si tráva nádherně odpočinula, až si člověk tu svoji zahrádku hýčkal, byla to trochu posedlost, vidět tu krásu. Ani se mi nechtělo na tu trávu někoho pouštět. Samozřejmě, že prodělaný covid spoustu věcí v mém životě změnil.

Mám tomu rozumět tak, že teď už byste na trávu pustil týmy kdykoliv?
Ta nemoc změnila můj životní pohled na spoustu věcí. Prostě si řeknu: No tak tráva vyroste znovu... Když člověk leží čtyřiadvacet hodin s maskou na tváři, dusí se, když se nadechujete, je to jako přes pytlík, tak se vám změní priority. Ležíte tam, přemýšlíte o rodině, o dětech, o životě.

Vy jste těžkou bitvu vyhrál. Začal jste si teď života víc užívat?
Koupil jsem si třeba nové auto, nastavil jsem si jinak priority. Jsem rád, že jsem třeba ještě před covidem stihl dovolenou v Chorvatsku, že jsem tam byl, protože si myslím, že letos nikam nepojedeme a kdo ví, zda za rok. Vzpomenu si, jak mi jednou kamarád říkal, ať s ním jedu na houby a mně se nechtělo, na obloze byl takový mrak. Člověk má prostě žít a ne něco odkládat. Zvláště když se vám stanou divné věci.

Jako třeba?
Když jsem se probudil z umělého spánku, tak jsem říkal ošetřovateli, jestli by nepustil televizi, že hraje Slavia s Beer Ševou. A on mi odpověděl, že je neděle a že už hráli. Já jsem si myslel, že je čtvrtek. Prostě jsem tu dobu prospal, ty dny v mém životě prostě nejsou. Člověk si uvědomí, kolik třeba za dva dny udělá práce, o tenhle čas já jsem prostě přišel. Byl to vlastně jediný zápas Slavie ve skupině Evropské ligy, který jsem neviděl.

Sledoval jste v nemocnici fotbal?
Vzpomínám si na zápas s Leverkusenem, když dal Sima gól. Měl jsem přístroje a obrazovku s různými hodnotami za hlavou. Když dal Sima branku, rychle jsem se otočil, abych viděl podle hodnot, jak se projeví ty emoce ze vstřeleného gólu. Ale nic se nezměnilo, tak jsem si říkal, že už je to se mnou špatný. Vedly ze mě různé hadičky a gól Slavie na ty hodnoty neměl vliv. Třeba jsem se ale jen podíval později...

Když jste mluvil o těch online hospodách, také jsem slyšel o fotbalových schůzkách na sirény. To se scházíte s fotbalovými kamarády v den, kdy houkají sirény?
To jsou takové naše brífinky, s tím přišel náš kamarád Sláva Houška. Scházeli jsme se jako trenéři-kamarádi vždycky v nějaké hospodě a jedlo se koleno, naposledy tohle fungovalo loni v březnu. Na Slávu, který už tady není, vzpomínáme i na fotbalovém turnaji v Dobrovízi, kde se pořádá Sláva Cup. Loni jsme ho stihli a věřím, že se letos v červenci turnaj zase uskuteční. Týmy tam jezdí rády.

Věříte, že se do léta fotbal rozjede?
Věřím, že ano, třeba aspoň na ten měsíc. Nálada by se dost uklidnila. Jasně, chápu, že nejsme Japonci, kteří si disciplinovaně všichni nasadí roušky, ale věřím, že se sport rozjede a fotbal se zase rozehraje, že se všeobecně lidu povolí opratě. Byl tu v určitém směru blahobyt a teď to není. Začíná nám být všem vzácné to, co nám sebrali. Kamarád Pavel Novotný třeba říkal, jak mu ten fotbal chybí, tenhle pocit známe všichni. Chybí nám kamarádi, pokec za klandrem.

A vám asi chybí i praní dresů...
No jasně, ale zase nejsem takový, že bych dresy rovnal do komínků, aby to zařezávalo.

Věříte, že se fotbal časem začne zase hrát. Na vlastní kůži jste ale poznal, jak drsný může covid-19 být. Co byste vzkázal lidem, co nyní volají po okamžitém rozvolnění omezení?
Poznal jsem na vlastní kůži, že covid fakt není nějaká rýmička. Když vidím ty protestující lidi na Václaváku, tak mě pěkně se..u. To si říkám, tebe bych chtěl vidět, jak uběhneš padesátku, nebo jestli by dokázal hodit míč do koše.

Takže byste hned opatření nerozvolňoval?
Pro sportovce, kteří si jdou zaběhat, bych opatření rozvolnil. Vždyť díky sportu jsem se z toho všeho nakonec dostal. Ale pro ty řvouny z Václaváku bych nasadil ten nejtěžší lockdown.