Trenér Kopač slaví sedmdesátiny. Co říká na Spartu či trenéra Fíčka? Kvůli fotbalu psal i premiérovi

Zjevně vás mrzí, kam covidová omezení poslala svět. Bolí to hodně?
Vím, že musíme daná nařízení respektovat, určitě to neříkám kvůli tomu, že bych koukal na sebe. Ale prostě jsem trenérem ligového dorostu v Meteoru, kde mě to moc baví. Člověk mezi mladými roztaje, to mládí ho nabíjí. A těch kluků, co nemohou trénovat a hrát, je mi líto. Vždyť oni strádají, přitom by se měli připravovat na přechod do dospělého fotbalu. To období není jednoduché, všichni víme, kolik kluků v tomhle věku třeba i s fotbalem skončí. A oni nemají nejen zápasy, ale ani tréninkové dávky. A problém už je ve druhé sezoně v řadě.

S Meteorem jste si soutěž chtěli užít, co?
Možná jsme některými soupeři pasováni do role podřadnějšího soupeře. Ale já cítím, že kluci moc chtějí, určitě za tu dobu udělali krok dopředu. V téhle sezoně jsme šest zápasů prohráli - všechny proti špičce. A musíme si přiznat, že špičkové ligové týmy jsou stále jinde. Stojím si ale za tím, že jsme schopní se polepšit. I když ligové týmy mají výhodu, protože řada z dorostenců má profesionální smlouvu, a tak se schovají za možnost, že mohou teď i při těch omezeních trénovat. Já těm klubům nezazlívám, že téhle možnosti využívají. Jen je mi líto, když mně volají kluci a ptají se, kdy už si zatrénujeme také my.

Je pravda, že opatření a omezení se spíše v posledních týdnech stupňují.
Už je toho moc, je to tragédie. Podívejte se na děti, jsou vlastně už druhým rokem bez tělocviku. Kluci teď mohou chodit třeba běhat, ale potřebují pracovat s míčem, pracovat na obratnosti. Teď je období, které může rozhodnout o tom, zda se v budoucnu v dospělých čapnou, nebo třeba skončí.

Vypadá to, že se s tím nehodláte smířit, co?
Zašlo to tak daleko, že jsem si kvůli tomu psal i s premiérem. Kvituji, že si moje podněty poznamenal a je rád, že jsem se ozval s tím, že vše prověří. Ve fotbale mám něco za sebou, snažil jsem se mu naznačit, že kluci v tomhle věku potřebují koncepční přípravu, mám zájem na tom, aby se fotbalově rozvíjeli. Pan premiér mi odepsal, že vše pošle pánům Blatnému a Hniličkovi. Snažil jsem se je přesvědčit, aby se v případě posunu do mírnějšího stupně dalo aspoň trénovat. Nevím, jestli se to podaří, ale v duchu si říkám, že aspoň něco zkouším dělat.

Hráči asi od vás mají tréninkové plány, to je však ve vašich očích málo, že?
Ano, mají individuální plány, mohou chodit třeba běhat, ale fotbal je kolektivní sport a je třeba příprava na hřišti. Vždyť i před Vánocemi jsme do týmu pumpovali dávky, protože se 23. ledna mělo hrát. Museli jsme do nich dostat kondici. Potěšilo mě, jak k tomu kluci přistoupili, byli pracovití, svolní makat. Jenže pak se termín začátku posunul. Všechno to přišlo vniveč. A jsme zase bez fotbalu.

Koukáte na něj aspoň v televizi?
Sleduji ligu i zahraniční soutěže, pochopitelně vnímám i dění v českém fotbale. Každý má na ty věci svůj pohled, já mám jako trenér něco za sebou a jde mi o to, aby měl fotbal tendenci jít nahoru. Takže kluky určitě nešetřím. Přijdou k nám jako posily hráči, co byli zvyklí trénovat třeba dvakrát v týdnu - a u nás makají, když tedy fotbal jede, pětkrát. Jedině tak to má smysl. Nestavím si sám nějaké slavobrány, ale podívejte se na mladé kluky z áčka Meteoru. Je tam řada těch, co prošla dorostem – třeba Novotný v sedmnácti letech, Němec. Dělám to proto, abych těm klukům pomohl vzhůru. Jsem náročný vůči sobě i vůči ostatním. A jsem s nimi, když se nedaří, nebo se jim věci povedou.

V kariéře toho máte hodně za sebou, pořád z vás ale čiší elán a energie, zápasy prožíváte stejně jako v nejvyšší soutěži mužů...
Něco se za tu dobu povedlo, no. Ať už jsem byl u toho jako druhý asistent, nebo jako hlavní trenér. Člověk musí umět vystoupit a říct si svoje. Někdy musíte říct hráči i nepříjemné věci. Nebo jsem se třeba jako asistent pořádně pohádal s hlavním trenérem, jako jednou s Jirkou Kotrbou, ale to k fotbalu prostě patří. Jinak bych tam přece nemusel být. Já jsem prostě nikdy nebyl zticha. A nejsem ani teď. Prožívám to tady stejně jako v lize. Když na mě někdo řval, klidně jsem mu odpověděl, ať si vezme tu cedulku a jde za mnou.

Máte za ta léta na co vzpomínat.
Třeba na Žižkov, na práci s Vláďou Táborským a Ivanem Horníkem. Spoustu let jsem byl v Příbrami u Jardy Starky a vzpomínám na to moc rád. Byl jsem tam kus života. Když čtu negativní reakce na Jardu Starku, tak musím říct, že my dva jsme kamarádi. Nedám na něj dopustit, to co on řekl, to platilo. Pak jsem zažil třeba tu éru v Mostě, kdy tam pánové Kabíčkové nakoupili zahraniční hráče a v jednu chvíli jich tam bylo třeba dvacet. Nebo angažmá na Žižkově. Hrálo se v neděli dopoledne, mělo to svoji atmosféru, fanoušci s námi jezdili, rád na to vzpomínám. Jen prohrané finále poháru s Hradcem je jedním z největších zklamání, co mi fotbal přinesl.

A co Sparta, kde jste pracoval třeba s Tomášem Rosickým?
Tam jsem strávil devět let. Prošel jsem to od mládeže, přes B dorost a ligový dorost až k juniorce, kde mi dělal asistenta Jiří Rubáš, což byla pro mě pocta. Chvíli jsem spolupracoval s trenérem Ježkem. No a později jsem byl asistentem Zdeňka Ščasného u áčka, kdy jsme hráli o Ligu mistrů. Krásných vzpomínek je vážně moc. Teď mi bude sedmdesát, uteklo to, ale fotbal je pořád jeden.

Jste s Tomášem Rosickým stále v kontaktu?
On mi říká: zavolejte, rád vás uslyším. Vím, není ve Spartě v jednoduché pozici. Nikdy to není o jedné pozici, vždycky musíte mít spolupracovníky. Když to někdo vidí zvenku, je jednoduché být chytrý. Ale není to otázka jednoho člověka. Na Spartu mám krásné vzpomínky, strávil jsem tam dlouhý čas, získal titul, medaile, něco v tom srdci pořád zůstalo a mrzí mě, že se Spartě nedaří, jak by se dařit mělo. Stejně tak vím, že Václav Kotal je pracovitý trenér, ale prostě ne všechno vyjde. (Ve středu večer byl Kotal od áčka Sparty odvolán)

Vy jste jako trenér stál třeba proti Jindřichu Trpišovskému, který nyní velí Slavii, ale tehdy trénoval Horní Měcholupy v nižších soutěžích. Co říkáte na jeho progres?
Potkali jsme se při utkání ve třetí lize. Klobouk dolů před ním, ale je to i o celém realizačním týmu, dal ho dohromady. Znám i Zdeňka Houšteckého, toho jsem trénoval. Je tam i Pavel Řehák, to je srdcař, každý z těch lidí má svoji důležitou úlohu. A k tomu všemu musíte mít mančaft a vhodně ho doplňovat. To všechno se Slavii nyní daří.

Překvapilo vás, jak se v Anglii chytili slávisté Souček s Coufalem?
Samozřejmě šli nahoru, ale všechno dotvoří vždycky celý tým. Někdo jim dá přihrávku, z které třeba pak oni těží. Ale samozřejmě vidíte, jak Souček jde do každého souboje, nic nevypustí, dává důležité góly. Coufal zase neúnavně pigluje lajnu. Z pohledu českého fotbalu je škoda, že není větší konkurence pro Slavii. O Spartě řeč byla, Plzeň dosáhla velké věci, ale už je taky trochu okoukaná, hráči jsou starší.

Když jsme u těch trenérů. Co říkáte na kouče Meteoru Jana Fíčka, někdejšího excelentního kanonýra?
Ikskrát jsem o něm uvažoval, když ještě hrál, jestli by nenašel uplatnění v lize. Uměl kopat. Když jsem pak trénoval Meteor, pochopitelně jsem využíval toho, co on uměl. Měl výbornou kopací techniku, uměl rozehrát standardku, měl skvělý výběr místa, dokázal si poradit. Jediné minus pro mě bylo, že toho moc nenamluvil. Jako trenér má všechno před sebou, začal u mládeže, teď je u áčka v divizi. Jde svojí cestou, má ambice. I pro něj je škoda, že se nehraje, protože i on se trenérsky pořád obrušuje a učí.

Prozraďte, čím si uděláte radost k sedmdesátinám, když už je nemůžete oslavit přímo na fotbalovém utkání?
Oslavím je s rodinou, to je jasné. Pochopitelně se budu těšit i na to, až je oslavím na fotbale. Snad to přijde, čím dříve, tím lépe. A když by nešlo hrát, tak aby se alespoň trénovalo.