Foto: Pavel Jiřík st.
Plním si sny: Řídím traktor a pískám fotbal

Plním si sny: Řídím traktor a pískám fotbal

Rok 2020 – navzdory koronavirové pandemii – považuje za rok svých splněných snů. Na to, že naproti vám sedí křehká mladá žena, tedy poněkud netradičních snů. Na jaře si VERONIKA VOROBLJEVOVÁ, jinak v civilu doktorandka ekonomie, udělala řidičák na traktor, aby jednou mohla farmařit na statku babičky. A na podzim odmávala první dva zápasy jako rozhodčí. Přihlásila se totiž do svazového projektu Chci pískat, který hledá nové sudí.

Nemůžeme začít jinak než zjistit, proč se mladá inženýrka ekonomie vrhne na kariéru rozhodčí?
Můj taťka ještě doteď hraje fotbal. Já sama byla vychována ve fotbalovém prostředí, od dětských let jsem chodila na jeho zápasy. Ta vášeň mi zůstala dodnes, protože – samozřejmě když to situace ještě dovolovala a snad zase brzy dovolí – chodím do Edenu na Slavii. Jsem sice pouhý fotbalový teoretik, ale mám tu hru ráda jako divák. Z čehož právě vznikla myšlenka, že bych si mohla splnit takový menší sen a dostat se na fotbalové hřiště jako aktivní účastník. Na to, abych začala sama hrát, už je docela pozdě, takže mě nadchlo stát se rozhodčí.

Říkáte, že je to menší splněný sen. Kdy se vám v hlavě zrodil?
Měla jsem vždycky ráda sport. Plavala jsem, moc ráda běhám. Ale až teď uzrál čas, že si troufnu jít na hřiště a zkusím pískat. Před deseti lety bych na to neměla, bála bych se, teď se na to naopak těším. Jsem smířená i s těžkostmi, jaké přináší být ženou na hřišti, která je jen teoretik, protože sama fotbal nikdy nehrála. Ano, nemám úplně nejlepší vstupní pozici, ovšem mě nadchl už průběh, když jsem někoho oslovila, zjišťovala, co bude potřeba. A pak se nemohla dočkat září, kdy se rozjely semináře.

Přiznám, že by mě zajímala reakce lidí ze svazu, když jim na dveře „zaklepala“ půvabná křehká žena, že se chce pískat fotbal.
Ono to mělo postupný vývoj. Než jsem se přihlásila do kampaně Chci pískat, hledala jsem si potřebné informace. Oslovila jsem dokonce předsedkyni komise rozhodčích žen Lucii Ratajovou, protože jsem chtěla nejdřív vědět, jestli to zvládnu při práci, jak moc mi případné soudcování bude zasahovat do všedního života. Abych se na něco nedala a až následně zjistila, že na to nemám čas. Chtěla jsem vědět, jestli zvládnu fyzické testy, jak dlouho takové školení trvá a co od toho mohu očekávat. A jestli vlastně jako laik fotbalu k něčemu budu.

Rozhodčích je obecně málo, takže každý zájemce je vítán, že?
Ano. Takže jsem si zadala on-line přihlášku, kde jsem si vybrala příslušný okresní fotbalový svaz. Do týdne se mi ozvali, doladili jsme začátek školení, přišly mi detailní informace. Od začátku jsem od lidí ze svazu cítila absolutní podporu a že mají z mého zájmu radost. Byli přátelští, nechtěli o mě – a myslím, že to platilo i v případě chlapů – přijít třeba kvůli nedostatečné informovanosti. Vyšli mi ve všem vstříc, počítali s tím, že hned nebudu vědět, co práce konkrétně obnáší. A já musím říct, že jejich podpora a nadšení jsou jedním z důvodů, proč mě baví pokračovat dál.

Jakou konkrétní radu jste potřebovala?
Třeba co s oblečením. Protože když vstoupíte do školení, tak už během prvního semináře můžete začít rozhodovat jako pomezní či hlavní sudí. Tak jsem řešila dres a kopačky, což byl trochu problém, protože už v té době byly omezené možnosti nákupu. Zároveň jsme hned na začátku dostali důležité kontakty, legislativu a pak se rozjel seminář, kde to už bylo o pravidlech.

Co vaši spolužáci? Nebyli překvapení, kdo s nimi sedí v učebně?
Nesetkala jsem se s žádnou zvláštní reakcí, navíc tam se mnou byla ještě jedna slečna. Rozhodně jsem se necítila, že bych tu neměla být či nějak nepatřičně. Připadala jsem si jako každý jiný, byť je jasné, že tu byla, je a bude převaha chlapů.

Sama jste říkala, že jste měla strach, zda to zvládnete časově. Půjde to?
Rozhodčí mi hned říkali své zkušenosti a na rovinu přiznali, že celý víkend mají jen fotbal a že manželky nemají moc radost. Je jich málo, a tak musejí zvládnout víc zápasů. Já si zatím čas zorganizovat umím, ovšem mám za sebou jen dva zápasy, takže bych byla moc chytrá, kdybych řekla, jak moc se mě práce sudího dotkne. Jasně, nějaký rozdíl oproti dřívějšku tam bude, možná nestihnu v sobotu nebo neděli uvařit oběd, ale těším se na to, nic mě neodrazuje. Snad jen terminologie fotbalu je pro mě náročná, protože ne všechno se dá okoukat z pozice diváka. A jste překvapení, co všechno je schované v pravidlech. Dokonce si myslím, že sami hráči, kteří fotbal dělají roky, to nevědí a do detailu je neznají.

Říkala jste, že vás motivoval tatínek, který pořád fotbal hraje. Tak jak reagoval, když se dozvěděl, že jeho dcera půjde na hřiště s píšťalkou?
Nejdřív z toho neměl dobrý pocit. Bál se, že dcera bude na place chudák a schytá to. Ovšem potřebovalo se mu to rozležet v hlavě, teď už je z toho nadšený a zdá se mi, že se tím dokonce i chlubí po příbuzenstvu a kamarádech. Často si voláme, protože já bydlím v Praze, ale rodinu mám v jižních Čechách. Zajímalo ho, jak všechno funguje, co jsem se dozvěděla na semináři. Pro mě je zároveň konzultantem. Když něco nechápu z pravidel, tak mi to vysvětluje.

Jeho obavu, že to schytáte, chápu. Fotbal je o emocích, lidé u klandru se často chtějí vykřičet, mnozí hráči jsou horká hlava. Jste připravená na pokřiky z hlediště či ostřejší slova na hřišti?
Zatím mé první dva zápasy byly bez diváků, takže o to jsem byla „ochuzena“. Neříkám, že bych zvládala stresové situace úplně dobře, ale jsem si vědoma, že určitě tam bude pár lidí, kterým se nebude líbit mé rozhodnutí a nějakým způsobem mi to spočítají. Počítám s tím. Těžko mohu dopředu říct, jak to budu snášet, ale určitě nad tím budu přemýšlet, budu se sama sebe ptát, jestli jsem se rozhodla správně. Nicméně nechci, aby mě strach a obavy odradily. Mám už nějaké životní zkušenosti, do konfrontací jsem se dostala a myslím, že emoce, o kterých mluvíme, k fotbalu patří.

Už jste zmínila, že máte za sebou dva zápasy. Jaké byly?
Šlo o kategorii staršího dorostu.

Uf, vyfasovala jste rovnou puberťáky.
Jak jste se ptal, jak na mě reagovali na semináři, tak tady byl znát jejich nechápavý výraz ve tváři i v očích: Co tady ta holka dělá? Ale na konci zápasu, když jsme se loučili, říkali, že to bylo super, ať v tom pokračuji dál a že mi drží palce. Nevím vyloženě o nějakých zásadních chybách, že bych jednomu z mužstev uškodila, takže mě brali pozitivně.

Jaký byl průběh?
První duel byl na Přední Kopanině a druhý v Hrdlořezích. Musím říct, že to bylo ze všech stran velmi přátelské prostředí. Byla jsem na čáře, takže první, co si zpětně vybavím, že jsem zpočátku měla strach mávnout, jakkoliv rozhodnout. Zkrátka pustit se do všeho, co jsem dělala poprvé, ať už šlo o ofsajd, střídání. Nevěděla jsem, jestli to dělám dobře, nebyla si jistá. Ve druhém zápase jsem z toho měla už lepší pocit. V tom, co signalizuji hlavnímu, jsem byla jistější. I ostatní mi říkali, že čím víc utkání budu mít za sebou, tím to bude lepší, projev bude sebevědomější a nebudu se tolik bát.

Měla jste k ruce poradce?
Při druhém zápase jsem měla sluchátko, kdy jsem rovnou komunikovala s hlavním rozhodčím. V prvním jsem pak měla u hřiště podporu. Hodně mi pomáhali, nebylo to tak, že by mě na svazu rovnou hodili do vody. Taky proto se těším na další zápasy, neboť vím, že to nebyla katastrofa. Přiznám, že můj sen je jednou být hlavní rozhodčí, ale jako pomezní ho teď mohu pozorovat, učit se, což mi prospívá.

Tatínek vás podpořil, jak reagovaly třeba vaše kamarádky?
Musím přiznat, že každá reakce je odlišná. Někdo mě skoro obdivuje, že jsem se do toho dala, protože samy pravidlům nerozumějí. Jiná se zase podivuje: Co sis to vymyslela? Takže jsou i negativní reakce, ale já si je dokážu obhájit, protože je pro mě důležité, že mě to baví a chci si za tím jít. Asi to není všední, když se žena vydá na takovou cestu, na druhou stranu ženy-rozhodčí jsou, průkopnice byly dávno přede mnou. Kdo mě zná, tak ví, že se dokážu pustit do ledasčeho. Že když jsem řekla, že poběžím půlmaraton, že si za tím jdu. Že když jsem řekla, že si udělám papíry na traktor, udělám je. Protože to byl jeden z mých dalších snů, které jsem si chtěla splnit. Okolí ví, že když se do něčeho dám, tak to dokážu i dotáhnout.

Traktor? To je v mých očích další nečekaný sen u ženy.
Chtěla bych si totiž časem koupit traktor k babičce na statek, takže řidičák na něj, který jsem na jaře dodělala, byl takovou přípravou, abych se k tomu jednou skutečně rozhoupala.

Chtěla byste farmařit?
Teď jsem zvyklá žít v Praze, ale ráda trávím víkend na venkově. Takže si umím představit, že bych tam příležitostně farmařila. A když bych na to byla šikovná, bude mě to bavit, třeba bych zůstala. Ale abyste si nemyslel, nekoukám jen na fotbal, nejezdím jen na traktoru, mám i klasické koníčky jako žena.

Jaké?
Mým velkým koníčkem je běhání, které se dá provozovat i v této době. A ono takové proběhnutí okolo Hostivařské přehrady je v posledních týdnech často největším zážitkem dne. Před uzavřením jsem chodila ráda tancovat, věnuji se shuffle dance, který asi nikde nepoužiji, protože je to spíš druh tance na nějaký hudební festival. A mou úplně největší vášní je sbírání šatů, které si sama navrhuji a moje švadlena je šije.

Kolik jich máte?
Okolo sedmdesáti.

Probůh!
Tak potřebujete na léto, jaro, podzim. To naskáče.

To chápu. Není snem mít vlastní salon?
V tom mám omezené možnosti, protože neumím šít. Dělám to čistě pro radost, navrhuji, co se líbí mně. Už bych na to vzhledem k pracovnímu vytížení – dělám na Nejvyšším kontrolním úřadě, kde mám na starosti finanční audity – a tomu, že v Plzni studuji doktorát na ekonomii, neměla časovou kapacitu. Takže profesionální salon přenechám jiným.

Teď mě napadá, jestli jsou vůbec ženské dresy pro rozhodčí?
Ne, musela jsem si kupovat pánský, nejmenší velikost S. Pro ženu není příliš praktický, trenýrky jsou velké, dres plandá, takže mi švadlena musela všechno zmenšit, aby mi sedl.

To by teď mohl být úkol pro vás: navrhnout dres pro ženy-rozhodčí. Předpokládám, že nejsou pro něj striktní pravidla – asi má určené barvy, musí mít odznak, ale mohl by mít elegantnější ženské zapínání i třeba ženský límeček, ne?
Děkuji, teď jste mi vnukl myšlenku, že bych je mohla trošku pozměnit. Já měla zatím odborníka taťku, se kterým jsem konzultovala, jak mají být dlouhé trenýrky, jak moc volné triko, protože jsem nechtěla na hřišti příliš vybočovat. Neměla jsem tendence něco hodně zužovat, zkracovat, zkrátka trochu jsem chtěla být jako chlap.

Probrali jsme reakci táty, kamarádek a teď asi řadu čtenářů zajímá, jak vzal vaše rozhodnutí přítel. Nevadí mu, že budete víkendy trávit ve společnosti tolika chlapů?
Tady je jednoduchá odpověď: Mým fanouškem určitě nebude, protože nemá rád fotbal. Ale chodíme spolu krátkou dobu, takže neměl možnost protestovat a navíc si mě našel už jako sudí.

Váš rozlet coby rozhodčí zastavil koronavirus. Jak se těšíte na jaro, kdy by se regionální soutěže měly zase rozběhnout?
Moc! Jen – stejně jako kdokoliv jiný – nedokážu odhadnout, kdy to bude. Nicméně v tom mezidobí jsme měli semináře on-line a v lednu nás čekají závěrečné testy na ukončení akademie, ty rovněž proběhnou on-line. Aspoň se teď člověk mohl plně soustředit na tu teoretickou část, kterou já potřebuji nejvíc získat a nasát. Když si budu v této oblasti jistější, mohu se lépe i rychleji vpravit do samotné hry.

Když jste seděla jako divačka v Edenu, sledovala jste počínání sudích?
Ano, především toho hlavního. Beru to zodpovědně, takže si zpětně pouštím i zápasy, a když se probírám teorií, tak si vyhledávám konkrétní situace, abych vše lépe pochopila. Při duelech teď často sleduji každý krok rozhodčího.

Jaké pravidlo se vám nejhůř dostává pod kůži?
Mám problémy s ofsajdem, protože vyžaduje rychlou reakci, neustálé soustředění, být na správném místě a okamžité rozhodnutí. A myslím, že je to obtížná záležitost i pro zkušeného rozhodčího. Není to tak, že bych nechápala, co ofsajd je, problém mi dělá jeho odhalení na místě a správně se rozhodnout. Protože se stačí podívat na chvíli jinam a už nevíte, kde ti hráči stáli. Je nutné, abyste se pohyboval na úrovni posledního.

Už jsme mluvili o řadě vašich snů. Jaký je ten v pískání? Dotáhnout to jednou až do Edenu anebo bude splněný, už když jako hlavní zažijete zápas v „pralesní“ lize?
Mám samozřejmě od sebe nějaká očekávání, že bych chtěla dosáhnout maxima, co zvládnu. Ale je těžké je nahlas říct dopředu a vytyčit si cíle, o kterých nemohu vědět, jestli je reálně zvládnu. A abych je veřejně prozrazovala, to bych si pěkně naběhla. Chci dojít co nejdál, jak v to závislosti na mých možnostech půjde a jak budu zvládat svou roli. A když dokážu ukočírovat zápas – jak jste sám řekl – v pralesní lize, tak i to pro mě bude úspěch. Mám pochopitelně v hlavě ještě další sny, ale teď je nejdůležitější, abych rozvíjela ty současné. Splnit si sen o sudí totiž není jen o tom se rozhodnout a přihlásit se, ale musíte pokračovat v započaté práci. Je o studiu, o odvaze jít na hřiště i smířit se s negativní odezvou. Je mi jasné, že na mě budou čekat nástrahy. Ale jo, letošek je jinak rok mých splněných přání.

Mimochodem koukali přátelé, když jste třeba o silvestrovské noci řekla: Tak v roce 2020 bych se chtěla naučit řídit traktor a pískat fotbal?
Já raději o snech a plánech nemluvím nahlas, protože by mi je rozmlouvali. Přijdu až s fází, kdy je to rozjeté a jen oznámím, že jsem se přihlásila do autoškoly na traktor, zaplatila ji a příští týden mám domluvené jízdy. Jinak bych se k tomu nedostala. Zažila jsem to už jako mladší, když jsem chtěla odjet na rok či dva do zahraničí. Řešila jsem to s rodinou, ale moc mě nechtěla pustit. Tak jsem ji nakonec postavila před hotovou věc a na rok odcestovala do Švédska.

Teď je ještě potřeba odškrtnout ten půlmaraton, že?
Ano. Trénuji a počkám si, až se závody vrátí. Ale jinak běhám hlavně pro radost.

Jaký plánujete čas?
Není to nic hezkého. Teď jsem běžela 16 kilometrů a dala jsem to za 1:25, takže žádný zázrak.

Počkejte, to je tempo 5:20 na kilometr, což je solidní výkon.
Myslíte? Ale já ještě nejsem spokojená. Takže nepoběžím na čas, ale na to, abych to zvládla.


KDO JE VERONIKA VOROBLJEVOVÁ
Narodila se v roce 1988 v Písku. Vystudovala Západočeskou univerzitu v Plzni, kde se stala inženýrkou ekonomie, teď si na zdejší Fakultě ekonomické dodělává doktorát. Pracuje na Nejvyšším kontrolním úřadě, kde má na starosti finanční audity. „Je to hodně o zodpovědnosti a znalostech, protože musíte do detailu znát problematiku účetnictví.“ Je svobodná a loni se rozhodla, že se stane sudí, aniž by předtím aktivně hrála fotbal. 

TENTO ČLÁNEK VYŠEL V PROSINCOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU PRAŽSKÝ FOTBALOVÝ SPECIÁL, KTERÝ SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE


Související články