Foto: Pavel Jiřík st.
Červenobílá barva je pro mě jedna velká srdeční záležitost, vzpomíná na roky s fotbalem Václav Kozel

Červenobílá barva je pro mě jedna velká srdeční záležitost, vzpomíná na roky s fotbalem Václav Kozel

Jako fotbalista to moc vysoko nedotáhl. Pak se pustil do bafuňářské práce a nakonec se stal externím redaktorem časopisu Pražský fotbal a následně spolupracoval s webem fotbalpraha.cz. Prahu tak s fotbalem procestoval křížem krážem. Václav Kozel tak má na co vzpomínat. Osobně se známe takřka padesát let, takže si budeme tykat i v následujícím rozhovoru.

Fotbal tě provázel celý život, že zasáhne vyšší moc a budeš několik měsíců bez fotbalu, to jsi asi nečekal. Jak současnou situaci prožíváš?
Za mých pětasedmdesát let jsem takovou situaci nezažil. Od začátku října máme v areálu na Dukle zavřeno, nefunguje bazén, pára ani sauna, a tak jsem doma. Chybí mi každodenní kontakt s lidmi, a kdyby nebylo mojí čtrnáctileté pudlinky, tak bych snad ani paty z domu nevytáhl. Jediná klika je, že se hraje profesionální fotbal. V televizi tak sleduju nejen domácí ligu, ale i zahraniční soutěže. Hlavně pak to, jak se skvěle daří těm dvěma sešívkám v londýnském West Hamu.

Pokud to ještě šlo, zašel jsi v Praze někdy na fotbal?
Na fotbal jsem určitě nezanevřel, ale na stadiony se už nehrnu. Pokud si dobře vzpomínám, tak na živém mači jsem naposledy byl loni v Edenu, když končila liga a Slavie v nadstavbové části porazila Jablonec 4:0.

Tvoje srdce bije pro červenobílé slávistické barvy. Alespoň Slavie ti dělá radost, že?
Je to tak. Červenobílá barva je pro mě jedna velká srdeční záležitost. Měli jsme to v rodině. Táta se mnou odmalička jezdil do Vršovic a vždycky říkal, že se tam jdeme dívat na kašpárky. Dobře si pamatuju, jak se jednou ve stařičkém Edenu, při zápase s Plzní (v jejíž barvách tehdy exceloval i známý hokejista Sventek) mačkalo v hledišti víc jak čtyřicet tisíc lidí. V dorosteneckém věku oblékal sešívaný dres i můj mladší brácha, takže na Slavii nedám dopustit. I teď mám ze Slávinky velkou radost a věřím, že pokud se liga dohraje, tak to potřetí dotáhne k vítěznému konci.
V souvislosti se Slávií přidám ještě jeden těžko uvěřitelný příběh. Když mě bylo asi deset let, jezdil jsem často s tatínkem na návštěvu do Holešovic, kde v jednom činžáku bydlel jeden z nejlepších fotbalových kanonýrů světa Josef Bican a táta se s ním velmi dobře znal. Ten měl dva kluky Pepu a Ivana. S nimi jsem si na ulici před domem často kopal s míčem. Pak jsem dlouhých 65 let nikoho z nich neviděl, ani o nich nic neslyšel. Až teď, s jedním z nich, mladším Ivanem, bydlím v jednom domě na Žižkově. Nedávno se k nám přistěhoval a je o patro výš. Když jsem mu jednou ve výtahu zážitky z dětství připomněl, vůbec na nic si nepamatoval, dokonce se mě zdálo, že mě snad ani nevěří a přestože jsme stejně staří, tak si zatím dál vykáme.

Fotbal jsi aktivně hrál, léta jsi funkcionařil, pak spolupracoval jako redaktor s časopisem Pražský fotbal a následně pracoval pro web fotbalpraha.cz. Jak na tyto své životní etapy ve fotbale vzpomínáš?
Fotbal jsem hrál od útlého dětství a dokonce už v pěti letech jsem od něho měl přeraženou nohu. Nějakou vyšší soutěž jsem ale nikdy nehrál. V dorostu jsem oblékal dres Rudé Hvězdy Praha, kde se na škvárovém oválu známé Markéty proháněl i světoznámý plochodrážník Luboš Tomíček. Po vojně mě brácha nasměroval na okraj Prahy 6 do Řep, kde on bydlel. Byli jsme domluveni, že tam budeme spolu hrát, ale on tam nakonec nenastoupil ani k jednomu utkání. Já tam nakonec vydržel víc jak deset let a k tomu si později přibral i funkci sekretáře. Když jsem v polovině osmdesátých let začal přestavovat chalupu v Lázních Bělohrad, kde mimochodem vyrůstal i známý sportovní novinář Franta Černoch, proháněl jsem kulatý nesmysl po pažitech jičínského okresu. A když jsi mě, jako kamarád z mládí, zlákal na sekretařinu do Zličína, začal jsem na stará kolena obouvat kopačky i tam, v jejich rezervě. 

I z tohoto prostředí si určitě vzpomeneš na nějakou veselou příhodu?
K tomu mám i jednu pikantní záležitost. Určitě víc jak rok jsem totiž dělal sekretáře, a to jak v Řepích, tak i v sousedním Zličíně. Byla to taková rarita v Praze, která byla velmi úsměvná zejména při vyřizování přestupů mezi oběma kluby. Moje jméno tak figurovalo na obou stranách přestupních lístků a lehčí přestupy tak nikde jinde neproběhly.

Dal bys k dobru nějakou historku z tvé redakční práce?
Velice rád vzpomínám na časy, když jsem spolupracoval jako redaktor s časopisem Pražský fotbal a později pro web fotbalpraha.cz. Za tu dobu jsem poznal mnoho lidí, kteří se kolem fotbalu točí, anebo se jím baví. V časopisu se psalo i o ligových zápasech, takže díky akreditacím jsem měl možnost na tiskovkách poznat i nejznámější sportovní novináře. Nezapomenu třeba na žižkovské tiskovky, kdy už deset minut před závěrečným hvizdem pospíchali někteří novináři do tiskové místnosti na vyhlášené chlebíčky, a když pak v závěru padly nějaké góly, tak dodatečně zjišťovali, jak to do té brány vůbec spadlo a kdo to tam dotlačil. Na přeborové zápasy jsem hrozně rád jezdil až za Uhříněves do nedalekých Královic. Byla tam velice dobrá parta kolem manažera a duše klubu Ladislava Janouška. Navíc tam vždy měli velmi dobře opečené klobásy, takže ani o poločasové přestávce jsem se nenudil. Dobrá pohodička panovala i v Březiněvsi, kde hrávala své mistráky rezerva střížkovské Bohemky. Odtud se táhla vůně tradičních bramboráčků pomalu až k Ďáblicím a já jim rovněž málokdy odolal. Živě vzpomínám na to, jak se třeba v přeboru zachraňovaly Kyje a já psal o skvělých obranných zákrocích Jindry Trpišovského, který tam v té době působil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že o několik let později se tento urostlý stoper stane jedním z nejuznávanějších trenérů nejen u nás, ale pomalu i v Evropě.

Jako důchodce pracuješ v sauně na Julisce, takže máš k fotbalu stále blízko. Potkáváš se tam s lidmi od fotbalu?
Je to pravda. Jestli se nemýlím, tak na Dukle kroutím už třináctou sezonu. Pomalu se tak ze mě stal i Dukelák. Přál bych si, aby se tady první liga zase hrála, už kvůli krásném stadionu. Pracoval jsem tady jak v sauně, tak teď převážně v parních lázních. A vídám se nejen s fotbalisty, ale i s jinými sportovci Dukly. K těm nejznámějším patří sprinter, trojnásobný halový mistr světa, Pavel Maslák nebo oštěpaři Kuba Vadlejch a Víťa Veselý. Z těch dřívějších nesmím zapomenout na olympijského vítěze v desetiboji Romana Šeberleho, současného televizního moderátora. Často ke mně přijde i bývalý trojskokan Jirka Vyčichlo, který bojoval na olympiádě v Montrealu a pamatuje si snad všechny světové rekordy v atletice a nebo bývalý kormidelník Jirka Pták, který jako první veslař v historii nastoupil na šesti olympiádách.

A z fotbalistů?
Musím jmenovat oblíbenou partu bývalých internacionálů, kteří si to každou sobotu pravidelně rozdávají na pověstné katovně a pak se ke mně ještě přijdou ohřát. Patří mezi ně dlouholetý kapitán Dukly Venda Samek, Jirka Němec, Honza Fiala, Pepa Jurkanin (který stačil obléknout dres obou pražských S), Míra Mlejnek a donedávna i František Knebort, přezdívaný Kendy. Když má čas, objeví se tady i Petr Rada, současný trenér Jablonce, a toho pak je plná pára. Nechybí ani šéf celé party internacionálů Štěpán Phillip, který má vše pod palcem a organizuje přáteláčky po celém Česku. Nakonec nesmím zapomenout ani na jednu z velkých postav dukláckého fotbalu Rudlu Kučeru, který ještě před rokem páru s chutí navštěvoval. Jednou jsem mu připomněl, jak kdysi hrála Dukla na Bohemce, já tam tenkrát byl a Dukla vyhrála 3:0. Všechny góly padly z penalty a všechny chladnokrevně proměnil právě Rudla. On se na mě podíval a skromně s ledovým klidem odpověděl: „To jsem nebyl já." Jen jsme si tenkrát oba nevzpomněli, kdo v té bráně Bohemky stál.