Bez fotbalu jsem zbitej a zničenej, přiznává bývalý kanonýr, sudí a sekretář Moudrý

Bez fotbalu jsem zbitej a zničenej, přiznává bývalý kanonýr, sudí a sekretář Moudrý

Bez fotbalu trpí. A moc. Léta byl zvyklý být na hřišti. Jako hráč, rozhodčí nebo jako naposledy v roli manažera a sekretáře třetiligové Admiry. „U fotbalu jsem od šesti let a teď už je to rok a půl, co nejsem v žádném klubu. Doba je šílená, fotbal mi obrovsky chybí,“ posteskl si osmačtyřicetiletý Jaroslav Moudrý.

Čím se během koronavirové pauzy bavíte?
Chodím samozřejmě do práce. Když je pak fotbal v televizi, pochopitelně koukám. Třeba na anglickou ligu. Ta se sice hraje, ale bez diváků a fakt mi to přijde takové umělé. Oni sice pouštějí kulisu, ale do normální atmosféry to má daleko. Jsem z toho všeho zničenej, až bych řekl zbitej.

Aspoň se profesionální fotbal hraje. Během první koronavirové vlny se zastavily všechny soutěže...
To je pravda, amatérský fotbal je ale i teď mrtvej. Je to těžká doba pro všechny, pro hráče, pro rozhodčí, pro funkcionáře. V nadsázce řečeno je tak trochu konec světa. Kamarád říká, že jsme ve třetí světové válce a jsou chvíle, kdy s ním musím souhlasit.

Možná byste trpěl víc, kdybyste byl přímo součástí nějakého klubu. Nebylo by to ještě horší?
Tuhle situaci jsem jako funkcionář nezažil. Nevím, zda bych trpěl víc. Je ale pravda, že dělat bych nemohl nic. Leda sedět v kanceláři a koukat na hřiště... Já trpím, potřebuju prostě nějakou fotbalovou činnost. Byl jsem zvyklý koukat na zápasy, chodil jsem se sledovat hráče. A teď? Mám malou holčičku, tak jdeme na hodinu na procházku, hrajeme hry.

Když vás slyším, snad ji nenutíte hrát fotbal...
No to ne! (směje se) To už by mě paní doma zabila. Stačí, jak fotbal baví mě. Opravdu jsou to bez něj hodně složité chvíle. V restauraci ve Vysočanech, kde dělám, jsem párkrát v týdnu. Vydáváme jídla z okénka. Ve volnu chodím nakupovat, nebo jsem byl zkontrolovat chatu, bylo tam krásně.

Určitě také vzpomínáte, třeba na dobu, kdy jste ještě hrál. Došlo i na tyhle věci?
Teď jsem četl rozhovor s Robertem Hlavicou. Je to můj kamarád, taky je zažraný do fotbalu a souhlasím s ním. Taky jsem vytáhl sešity se starými články a fotkami, třeba z doby, kdy jsem hrál v Rakousku. Na jednu stranu je to krásný, na druhou stranu to taky bolí, když se teď nehraje. Vidím se tam v době, kdy jsem byl o dvacet let mladší a mohl jsem hrát.

Vás to pořád ještě táhne na hřiště v roli hráče?
Byl jsem si na podzim zahrát třikrát ve třetí třídě se synem. Je mi jasný, že už jsem starej pes. Vypadl jsem z trénování, ale bylo hezké být zase v kabině a zahrát si se synem.

Dáte k dobru nějakou vzpomínku z doby, kdy jste hrál v nejlepší formě?
Vzpomínám třeba na dobu, kdy jsem už pískal ligu. To mě přemluvil mecenáš Krhanic, abych si šel za ně zahrát. Měly tehdy šest bodů a nevypadalo to dobře. A já tam dal za třináct zápasů asi dvacet gólů. Nakonec z toho bylo nějaké osmé místo. A ten šéf klubu, postavou to byl takový Bud Spencer, mi moc děkoval. Pamatuji si jako dneska, jak za mnou po jednom gólu z trestňáku běžel, objal mě a řekl děkuji. Když jsem bydlel nedaleko a on pořádal zabíjačku, vždycky jsem byl pozvaný. To jsou krásné vzpomínky.

Co vy a rozhodčí? Třeba v éře, kdy jste se teprve dral soutěžemi nahoru?
Tady hodně vzpomínám na pana Melichara. Když jsem začínal pískat, byl šéfem rozhodčích v Praze. Naučil mě hodně věcí. A taky jsme jezdili hrát za jedenáctku rozhodčích, on zavelel a jelo se. Taky nemůžu zapomenout na Petra Kozlíka, který mě k pískání přivedl. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů. Povedlo se mi soutěžemi rychle vystoupat, ale na tyhle lidi já nikdy nezapomenu.

Současní rozhodčí mají k dispozici systém VAR a možnost konzultovat věci u videa. Co na to říkáte?
Že se mi myšlenka zavedení videa líbí, jen se musí dobře používat. Kdyby se mě někdo zeptal, zda video, tak odpovím ano. Někdy ale u přenosů trpím a z některých verdiktů trochu šílím.

A co pozice funkcionáře, kam jste se posunul ve fotbalovém žebříčku v posledních letech, ta vám také chybí?
Naposledy jsem byl v Admiře a vzpomínám na ni samozřejmě v dobrém. I tohle angažmá mě někam posunulo a myslím, že i já jsem klubu pomohl. I když jsem z toho vypadl, sleduji ji samozřejmě dál. Mám rád trenéry Frantu Peřinu i Pavla Gregora, skvělou práci tam odvádí vedoucí týmu Petrů. To je fantastický člověk. Moc mi to chybí. Na Admiře jsem se byl podívat, třeba když hrála v Benešově. Byl jsem na chatě, tak jsem sednul na vlak a za dvacet minut byl na zápase.

Koronavirová situace pořád brzdí sport a fotbal také. V Praze se mělo začít hrát v polovině ledna, ale přišel další odklad. Věříte, že se v brzké době soutěže rozjedou?
Bohužel musím říct, že je to pro mě pořád s velkým otazníkem a možná bude úspěch, když se odehraje ta potřebná polovina kol, aby se mohlo postupovat a sestupovat. Kéž bych se mýlil a hrálo se co nejdříve, fotbal nám všem fakt moc chybí a já věřím, že se do něj pak zase vrátím. Moc bych si to přál.