Foto: Pavel Jiřík st.
V těžké době se dal Zdeněk Buřil na vaření. Kdy si v Praze připadal jako mezinárodní delegát?

V těžké době se dal Zdeněk Buřil na vaření. Kdy si v Praze připadal jako mezinárodní delegát?

Legenda, která žije fotbalem. Nadšenec trpící tím, že se nehraje. A také člověk, kterého zná nejspíš v Praze každý fanoušek. Známý rozhodčí a nyní delegát Zdeněk Buřil je zkrátka v hlavním městě nepřehlédnutelnou postavou. Příhod má za léta strávená na zeleném pažitu spousty a o pár z nich se podělil v rozhovoru pro fotbalpraha.cz.
Jak snášíte těžkou dobu bez fotbalu?
Co můžu dělat? Koukám na anglickou ligu, jak hraje Souček ve West Hamu, mám rád Tottenham, kde je můj oblíbený trenér, který vždycky něco vyvede. V Německu se rád mrknu na Bayern a Dortmund. No a když se hraje, tak pochopitelně sleduju českou ligu. Na dvou obrazovkách. Na jedné mi jede třeba Jablonec a na druhé Slavia. Fotbalem žiju a na každý zápas se těším. Je jasné, že mi chybí, abych byl někde na zápase. Všude mám za ta léta přátele, možná jich mám díky fotbalu i víc, než bývá zvykem. Jednou bylo na utkání 280 lidí a zástupce jednoho z klubů mi říkal: Těch 279 lidí vás Zdeňku znalo. Teď se nehraje. Tak chodím na procházky k Hostivařské přehradě nebo do Kunratického lesa.

Hlavně, že drží zdraví.
Pokud se ptáte na covid, tak na začátku prosince jsem lehký prodělal. Bolely mě klouby a záda, neměl jsem chuť k jídlu, takže to byl podobný průběh, jako měl třeba trenér Jablonce Petr Rada. I tak to ale nikomu nepřeju. Pil jsem jen čaj, člověku nic nechutnalo. Naštěstí je to pryč.

Takže už vám zase chutná?
Jakmile jsem se toho zbavil, tak jsem vyplenil lednici. (směje se) A taky, když jsou zavřené restaurace, tak jsem si našel nového koníčka. Volám si s kolegou Slavíkem.

To není nic zvláštního, že si zavoláte a proberete fotbal, ne?
Jenže já jsem se v téhle době vrhnul na vaření, takže se bavíme o receptech. Já jsem za tu dobu zhubnul čtyři kila a on o čtyři kila přibral. Vždycky mu říkám, co mi to dáváš za recepty, to je samá dieta. (směje se)

Chystáte si nějaké exotické speciality?
Třeba dneska budu dělat knedlíky plněné uzeným se zelím, sypané cibulkou. Ale pozor, já mám třeba hodně rád buřtguláš, ne obyčejný guláš. Vaření je teď můj koníček. Jen musím pořád myslet na jednu strašnou věc.

A to?
Čtrnáctého ledna přijde den, kterého jsem se bál. Bude mi totiž sedmdesát. Pořád si říkám, jak to uteklo. V hlavě mám pořád, jak jsme slavili šedesátku. Já jsem si říkal, že na sedmdesátku si půjčím Strahov, aby se tam všichni vešli. A teď nebude nic, protože nařízení nic nedovolí. Člověku se všechno honí hlavou. Teď jsem četl o tom, že zemřel Miloš Beznoska. Toho já jsem pískal, zažil jsem ho, když byl v Bohemce jako asistent. Byl to bezva kluk a fotbalista. Zemřel a člověka napadne, jak dlouho tady ještě bude...

Tak svoje strahovské plány odkládáte na osmdesátku... Určitě máte ale i veselejší myšlenky. Čím dalším se při spoustě volného času bavíte?
Studuji. Koukám na videa, která chodí z komise rozhodčích, kde jsou testy. Jedno jsme třeba dostali 21. prosince pod stromeček. A taky koukám do slovníku.

Učíte se cizí jazyky?
No, stalo se mi, že jsem přišel jako delegát na zápas I. A třídy a pískal Ital, dál pak v kabině byli Slovák a Rus, já tam byl jediný rodilý Čech. Ono je to složité jim pak posudek tlumočit v angličtině. Syn si ze mě dělal legraci, že jsem se stal mezinárodním delegátem.

A co zmíněné testy u videa? Vás přece jako zkušeného matadora nemůže nic rozházet, nebo ano?
Je tam třeba čtyřicet otázek a máte na ně třicet minut. Zrovna nedávno jsem udělal chybu jakou nikdo jiný ne. Byla tam otázka, jak daleko musí být hráč útočícího týmu při standardní situaci od zdi hráčů týmu, který se brání. A já, jak jsem zblblej koronavirem a panem Prymulou, kdy se všude psalo, že rozestupy musí být dva metry, tak jsem dal tuhle odpověď. Musel jsem se smát. Až pak mi došlo, že pan Prymula nezná fotbalová pravidla. Tuhle chybu jsem měl jako jedinej. (směje se)

Testy u počítače vás ale nerozhodí po technické stránce, máte dokonce i Facebook, což u vašich vrstevníků není zrovna obvyklé. Co vás k tomu vedlo?
Všichni mladí kolegové ho měli, bavili se o tom. Tak jsem si říkal, proč bych ho neměl mít já. Přece nejsem tak blbej. S počítačem dělat umím. Dvacet let jsem v Praze obsazoval soutěže od I. B třídy dolů. Vždycky mi říkali: No jo, ty děláš ty nižší soutěže a já vždycky říkal, že ne. Já dělám pražské soutěže. Přebor a I. A třídu obsazoval někdo jiný, to je pro Prahu jako první a druhá liga. A já obsazoval zbytek světa, kolegům jsem vždycky povídal, aby i žáčkům říkali, že nehrají nižší soutěže, ale ty pražské.

Když jste mluvil o tom, že sledujete fotbalové zápasy v televizi. Dokážete se na ně po letech s píšťalkou podívat jako fanoušek, nebo je prostě sledujete jako rozhodčí?
Zvuk mám vypnutý, to víte, že na to neustále koukám jako rozhodčí. To v člověku pořád je. I když přijdu na zápas jako delegát, prostě vnímáte a poznáte, že něco třeba fakt rozhodčí v danou chvíli nemohl vidět, že mu tam přeběhl hráč.

Teď když mají soutěže v Praze nucenou přestávku také jistě vzpomínáte. Fotbalových příhod musíte mít za ta léta spoustu. Dáte nějakou k dobru, kterou současná hráčská generace nemůže pamatovat?
Měl jsem před lety na starosti Pohár zemědělských novin, obsazoval jsem rozhodčí, rozhodovalo se o pořadatelství. Hrály tam týmy JZD (tehdejší jednotná zemědělská družstva) a turnaj hrálo třeba pět stovek týmů z celé republiky. Bylo to hodně prestižní a když třeba nějaký tým postavil "černocha", tak byl vyloučen. Na místo v turnaji čekali další zájemci. Tak se mi stalo, že třeba v sedm ráno volal nějaký předseda JZD od Olomouce. Už věděl o průšvihu jiného týmu a říkal, že jsou první na čekačce. Chtěli hrát, i když měli jet třeba někam k Českým Budějovicím. Povídal: Vždyť my tu máme jen tu dřinu, tak chceme hrát a mít radost, vezmeme dva autobusy a jedeme.

Pro malé vesnice to asi byla událost, co?
Po revoluci to upadlo, ale vycházely o tom i články. Člověk musel vědět, jaké má kromě fotbalových výsledků to a to družstvo i výnosy z polí... Ale na zápasy chodila spousta lidí, babičky v šátcích, sešla se celá vesnice, byla to událost. Hrálo se to třeba v Kostelním Hlavně. Už je to dávno, ale vzpomínky zůstávají. Já si teď hlavně přeji, aby se situace co nejdříve zlepšila a zase jsme se všichni potkali na fotbale. Vážně mi to moc chybí. Teď se navíc nehrálo ani Silvestrovské derby, tam jsem chodil i na tiskovky. Fotbal je pořád můj život.