Sport je moje manželka, říká Treml z Uhelných skladů

Příjmení Treml sportovním znalcům evokuje basketbal, neboť jeho starší bratr Petr je někdejším reprezentantem, úspěšným ligovým hráčem a stále 10. nejlepším střelcem nejvyšší soutěže. Košíkovou hrál i Radek, avšak v šestnácti letech musel ze zdravotních důvodů skončit. Hned se dal na trenérskou kariéru a už po dvou letech vedl vrstevníky z USK v juniorské extralize. „To byl hodně těžký úvod do trenérského řemesla.“

Později působil v dalších klubech (Sokol Vyšehrad či Sokol Pražský) a dnes má ve sbírce coby trenér sedm mistrovských titulů z mládežnických kategorií. Po boku bratra Petra zase vedl národní tým kadetů, se kterým po stříbrném úspěchu na evropském šampionátu postoupili na mistrovství světa, kde si zahráli i proti americké reprezentaci. „Dostali jsme se mezi nejlepších 12, což až do loňského šampionátu byl jeden z největších úspěchů českého basketbalu v mužské a chlapecké kategorii. Za Američany tehdy nastoupili hráči, kteří teď působí v NBA. Byl to zážitek na celý život,“ vzpomíná Treml.

A koučování ho živí dál. Na Pražském basketbalovém svazu je trenérem krajských výběrů, je to obdoba fotbalových Grassroots trenérů. Jezdí s nimi na mládežnické olympiády, hledá talenty. Zároveň dělá rozhodčího regionálních soutěží a obsazuje sudí do zápasů. „Jsem takový pan Slavík a Čadský v basketbalové Praze.“

Že vytasí přirovnání s fotbalovými muži, nepřekvapí, protože fotbal je jeho láskou od dětství. Vyrůstal na Cibulkách, z okna koukal na hřiště Uhelných skladů, kterým často vypomáhal jeho tatínek. V osmi letech tady viděl i svůj první fotbalový zápas a i po 40 letech si ho do detailů vybaví. Později, když to klub se zeleno-černými barvami na konci 80. let dotáhl až do ČFL a trénoval ho Karol Dobiáš, tu začal psát reportáže ze zápasů.

„Když taťka zemřel, tak to tam pak chvíli moc dobře nefungovalo. Ale když se objevil Martin Janeček a později především trenér Robert Hlavica, tak mě ukecali, jestli bych jim nechtěl pomoct. A já se rozhodl, že s ohledem na taťkovo srdíčko, které tomu dával, budu v jeho odkazu pokračovat,“ popisuje Treml.

A tak už téměř deset let je u jeho jména oficiálně napsáno sekretář. On se usměje, že si k tomu vždy přidává zkratku „j.h.“. „Jak se píše v divadle – jako host. Všechno vyřeším, ale nemám moc času, takže konečné rozhodnutí posílám organizačnímu výboru.“

Nicméně pro klub dýchá. I když už měl několikrát laso z jiných oddílů, i když se Uhelným skladům zrovna teď v Pražská teplárenská přeboru nedaří, on tvrdí: „Nikdy jsem končit ani odcházet nechtěl. Tátův odkaz mě táhne na Cibulky, takže dokud to půjde, rád pomůžu. S klubem to intenzivně prožívám – když jsou výsledky šťastné, mám radost. Když ne, smutním. V srdci mám uhelňácké barvy.“

Samozřejmě nyní, když je A-tým v přeboru přikován u dna, smutní víc. Treml však optimisticky říká: „Nehráli jsme vůbec doma. Čekám, že až se dokončí rekonstrukce, tak se všechno zvedne.“

Je moc příjemné, když v nižších fotbalových soutěžích narazíte na jedince, kteří přesně symbolizují to, o čem by sport na této úrovni měl být. O srdci, oddanosti, vášni. „Fotbal, basketbal i jiné sporty spojuje jedna důležitá věc – v každém klubu musejí být nesmrtelní a idoly, bez kterých by oddíly nefungovaly. Na Uhelných skladech, když nebude dobrá duše Martin Kozel, tak nebudou Uhelky. Na Kopanině musí být Tomáš Cigánek, na Aritmě Tomáš Kubr. Já všechny takové lidi obdivuji, protože jsou to neskuteční srdcaři.“

Často se říká, že basketbal je sport vysokoškoláků, zatímco fotbal je zábavou pro široké vrstvy. Treml může obě prostředí porovnat, ať už jako činovník či obyčejný fanoušek, protože ho nepotkáte jen na hřišti Uhelných skladů, ale rád chodí do Kobylis na Admiru, do Vokovic na Aritmu či coby obyvatel pražské „čtyřky“ na Tempo nebo Modřany.

„Je to o lidech. I v basketbalu najdeme u mládeže, což se mi strašně příčí, rodiče, kteří si jdou jenom zakřičet. A zase ve fotbale je často krásné prostředí, slušní lidé i gesta fair play. Ano, možná je na hřišti u chlapů víc peprných slov, ale já vždycky říkám, že venku se to ztratí, zatímco v tělocvičně se to rozléhá. Nicméně zrovna pražský přebor je velice kulturní prostředí a všechny oddíly si díky sponzorům a práci svazu v čele s předsedou Dušanem Svobodou a ředitelem soutěží Františkem Vitovským zaslouží absolutorium. Ta soutěž je sledovaná, má opravdu vysokou úroveň. Je nad jiné přebory,“ myslí si Treml a vysvětluje proč: „Kluby se snaží informovat, přilákat diváky a už to není jen o nezbytném pivu a párku. A co víc – především tu padají branky a na ty by měli lidi chodit, ne na fotbaly 0:0.“

Treml tak dál pokračuje v rodinném odkazu, oddaně slouží Uhelným skladům a před čtyřmi lety se dočkal i hmatatelné odměny, kterou pečlivě doma opečovává. Klub tehdy triumfoval v Teskahor Cupu Pražského fotbalového svazu. „A já k těm basketbalovým medailovým přidal i jednu fotbalovou. V to bych nikdy nedoufal.“

TENTO ČLÁNEK VYŠEL V ŘÍJNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU PRAŽSKÝ FOTBALOVÝ SPECIÁL, KTERÝ SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE