Fenomén Trpišovský. Jak na kouče vzpomínají v pražských klubech, kde působil?

Trenér Trpišovský toho má v kariéře ještě hodně před sebou. Jak se tvářil na to, že by měla vzniknout tahle kniha?
Čekalo se na to, jak bude vůči nám Slavia vstřícná, aby nám trenéra odevzdala, když to tak řeknu, a vydala nám ho na milost. Řešili jsme vztah vydavatelství a Slavie a věděli jsme, že to může být kámen úrazu. Řešilo se i to, kdybychom ho vyloženě neměli. Ale knížka nakonec vznikla a šli jsme postupně po všech jeho angažmá, tedy i klubech z nižších soutěží. Jindra Trpišovský tam samozřejmě také mluví, používáme tam i výpovědi, co řekl nám, nebo jinam do médií. Samozřejmě o knize věděl, jinak bych do toho nešel, nedělal bych mu něco za zády. A musím taky přiznat, že v první reakci nebyl z knihy vůbec nadšený.

Co mu vadilo?
Přišlo mi, že mu to není příjemné. Pak jsme se o tom bavili, jak by to mohlo vypadat bez jeho účasti, tak se ten pohled trochu změnil. Byť vím, že extra radost z toho pořád nemá. Ta knížka není oslava Trpišovského kariéry. Samozřejmě do velké míry ano, jeho úspěchy si o to říkají, to co on dokázal vybudovat prakticky ve všech klubech, kde byl, je úspěch. On je dobrý jako chlap. Je tam ale i řada pasáží, které by on sám asi nerad medializoval a zveřejňoval. Je tam napsáno o vztahu s mecenášem Fandou Jampílkem, o neúspěchu v dorostu Bohemky. Je tam všechno, nechtěli jsme nic zamlčet. Proto má i tak kniha hodnoty a příběh je ucelený.

Příběh tedy ale začíná v nižších soutěžích, že?
Začíná to Čechií Karlín, klubem, který už neexistuje. Tam to absolutně začalo, v pražské I. A třídě a na téhle úrovni se třeba potkal s trenérem Davidem Vavruškou, který nás velkou částí té knihy provází. Je to zásadní, mluví o jeho tréninkových začátcích, jak se tehdy bavil o fotbale, jak se na něj díval, jak ho vnímal. Byl to člověk, co ho donutil, aby si udělal trenérskou profilicenci a byl to člověk, co s ním třeba úzce řešil, jak má fungovat obrana.

Obrana? Trenér Trpišovský je přece symbolem kouče, který vyznává atraktivní a velmi ofenzivní fotbal...
Je to tak, ale obrana u něj také hraje obrovskou roli. Na tom, jak má vypadat obrana, ale začínal. David Vavruška popisuje, jak spolu hrály jejich týmy. A ten zápas skončil 0:0 a byly jen jedna nebo dvě střely na bránu. Když pak šli trenéři probrat utkání na pivo, tak byli nadšení z toho, jaká to byla skvělá taktika, jak to týmy do puntíku splnily. V Čechii to začalo, pak šel právě za Davidem Vavruškou.

V hlavním městě působil také v Horních Měcholupech. Jsou právě ony dalším klubem, o nichž se v knize píše?
Ty předcházely Viktorii Žižkov. To byl předstupeň toho jeho úplného vzletu pro profifotbal a skvělých výsledků. Ale jeho první větší krok v Praze byl druholigový Xaverov, tam byl na přelomu tisíciletí jako asistent Luboše Urbana. A taky měl na starosti starší dorost, tam se dal dohromady třeba se současným asistentem Zdeňkem Houšteckým. Tady začíná víc i propojení s mecenášem Fandou Jampílkem. Ten mu leckdy radil, jak se v určitých chvílích kariéry zachovat.

Vidíte, to jméno je myslím pro většinu fotbalových fanoušků neznámé...
On sám také nemá k fotbalu žádný větší vztah, ale v řadě okamžiků dokázal poradit, jak se má Jindra rozhodnout. To se vztahuje třeba k momentu, kdy dostal nabídku jít dělat asistenta do Slavie Dušanu Uhrinovi mladšímu. A on mu řekl, že ani náhodou, že v té chvíli už nebude Jindra dělat nikomu asistenta. A řekl mu, že jestli to vezme, tak už s ním nikdy nechce nic mít.

Přitom by posun z tehdejšího Žižkova do Slavie dával v očích mnoha lidí smysl, že?
Jindra sám chtěl, kdyby to bylo čistě na něm, tak tam šel. Ale nakonec to nevzal. Pak ale přijal názor kamaráda, že bude lepší, aby zůstal hlavním trenérem Viktorky Žižkov. Pak šance na první ligu stejně přišla. Byl v Liberci a nakonec i v té Slavii...

Vraťme se ale k nižším soutěžím. Dostal prostor každý klub, kterým Jindřich Trpišovský prošel?
Přesně tak. Snažili jsme se najít v každém klubu člověka, který ho zažil a je s ním třeba dodneška v kontaktu. Nenašli jsme člověka, který by se zdráhal o Jindrovi mluvit, stranil se toho. Vzpomínky byly hezké, mluvilo se o věcech, o kterých se moc neví. I o těch, co nemusí být na první dobrou jenom hezké. Šlo se hodně do hloubky. Mluví se třeba o tom, jak byl u dorostu Bohemky. A ta kapitola má název: Jediná velká prohra.

Tehdy ale právě dělal s Davidem Vavruškou, ne?
Byli to obrovský kámoši, co si plánovali, že jednou budou dělat fotbal spolu. Jindra je původem velký fanoušek Bohemky a najednou si ho David do Bohemky přivedl jako šéftrenér dorostu. A mysleli, jak teď fotbal budou dělat, jak si vysnili a jak to teď všechno bude ono. A ono to totálně nedopadlo a skončilo to fiaskem. Dorostu pod Jindrou se nedařilo a byl vyhozen. Byl tam i moment, kdy si oba trenéři udělali zle. O co šlo je v knize vysvětleno. No a pak se šel Jindra uklidit do Hradištka.

Což je opravdu malý klub kousek od Štěchovic a je to místo, které znají spíš trampové než fanoušci fotbalu...
Tam šel do I. A třídy. Jen na krátkou dobu, pár zápasů. Jestli mu nabízeli snad pětistovku za zápas, už ani nevím kolik. Potřebovali se zachránit. To byl konec podzimu. S týmem ho dojel vítězně. Tu sezonu s nimi dokončil a dokonce postoupil do kraje. To byl historický úspěch. Byl to neznámý milník. A pak už nabral směr Horní Měcholupy.

Což je druhý klub, který už nyní neexistuje. Koho jste oslovili tam?
Mluví tam jeho asistent Kuba Slezáček, stejně jako Jiří Jindra, s kterým pak byl i ve Viktorce Žižkov.

Mapuje se i hráčská kariéra?
V úvodu knihy ano. Jestli byl talentovaný, jak si vedl v chlapech, jaký byl na hřišti. On měl zdravotní omezení, ambice měl, chtěl se prosadit jako hráč. Ale kvůli zdravotním trablům brzy věděl, že z toho nic nebude. S přibývajícím lety to věděl víc a víc. Myslím, že to byl typ hráče, kterého by on sám ve svém týmu nechtěl. On chce dynamické silné hráče, co dokážou pendlovat sem a tam. Na druhou stranu měl jako hráč super střelu, chodil k přímákům, traduje se, že si vždycky povykasal trenky, měl silné nohy. Ty trestňáky mu tam létaly, byly to bomby.

Řeší se i možná budoucnost Jindřicha Trpišovského?
Je to tam. Ale je to velká neznámá. Klíčový je pro něj klubový fotbal, takže ten, kdo ho vidí třeba v reprezentaci, tak k tomu podle mého vede ještě pořádný kus cesty a musel by k tomu asi opravdu dozrát. Kdy by si řekl, že už nemá potřebu být s týmem každým dnem.

Prorokuje mu někdo tenhle směr, tedy že skončí u národního týmu?
Spíš ne. Lidi si ho tam představit dovedou, ale právě teprve až projde dalším vývojem. Zatím říkají, teď je to nemyslitelné. Má před sebou výzvy ve Slavii, kde se mu tým hodně protáčí.

Co dalšího čtenář v knize najde? Zkuste přidat nějakou pikantnost.
Řeší se tam třeba to, jaký má být zasedací pořádek na lavičce. Kde by měl sedět realizační tým a hráči. Realizák by měl být usazený při sobě, aby hráči neslyšeli, co si povídají. Padají i věci, co by se třeba hráčům nemusely líbit. I na tyhle věci došlo.

I vy sám máte fotbal rád. V mládežnických kategoriích jste to dotáhl do ligy. Jste šéfem fotbalového oddělení ve Sportu. Dala vám ta kniha něco i v tomhle směru?
Celkově mi to hodně pomohlo. Tam obrovskou práci odvedl můj kolega Štěpán Filípek. To byl tahoun a já bych mu chtěl poděkovat, protože on už má nějaké knížky za sebou. Bylo to někdy zničující a náročné. Člověk měl tu knížku v hlavě, když šel spát, i když se probudil. Ale zvládlo se to a jsem za to moc rád. Fotbal miluju. Vždycky pro mě bylo hřiště vztahově to nejbližší a je doteď. I tady v Praze jsem třeba hrál Pražskou ligu malého fotbalu. S lidmi z Bosny a Chorvatska, s výbornými hráči, jsme to dotáhli až do první ligy. Část z nich hrávala v Hajduku Split, Dinamu Záhřeb. Byl tam i fotbalista, který prošel Fiorentinou a AC Milán. To byl hráč, u kterého jsem poprvé na vlastní oči viděl, že dal někomu jesle tam a zpátky.

Jako trenér fungujete u mládežníků v Uhříněvsi. Jak je vám v téhle roli?
Naskočil jsem už v minulé sezoně, kterou ale ovlivnil covid. Nehrálo se. Tahle je v lecčems podobná. Mrzí mě, že to s prací a dojížděním zase tolik nezvládám. Stíhám v průměru jeden trénink týdně. Nic to ale nemění na tom, že s těmi malými kluky rád pracuji na hřišti.

Vědí kluci, že píšete do novin?
Ano. Už když mě tam šéftrenér žáků Tomáš Podvín přivedl, tak říkal při představování, že jsem novinářská hvězda a bývalý vynikající hráč. Jeden klučina, který hraje za mladší žáky, mi řekl, že by chtěl jednou být sportovním novinářem. Líbí se mi, jak je to v tom klubu nastavené, jak to hezky uchopili. Mají skvělé zázemí, úžasné. Tři hřiště s přírodní trávou a jedno s umělou, to nemá řada klubů v lize. Skvělé je, kolik je tam dětí, trénujeme třeba ve dvaceti. To je nádhera.