Fotbal v Praze před 15 lety, sedmý díl: Předvánoční pohádka o pražském králi střelců
Byl to takový od rána hezký den. Na svět přišlo další sluníčko v podobě mladého pána. Psal se rok 1978 a ani sudičky netušily, že vyroste do obrovských rozměrů, bude si podmaňovat fotbalové stadiony a na nich přinášet radost srdcím na jedné a zklamání fandům na druhé straně.
Ač křtěný Vltavou, brzy se ocitl v bájném kraji svého mládí i dospívání, v Cvrčovicích. Kousek od Kladna, kde měli chlapi tvrdé mozoly od těžké práce, ale tady v tom velebeném kraji se chlubili pekárnou. V Kanadě jsou na hokej, v Pardubicích na perník, v Plzni na pivo. Tady - chleby, housky, koláče, preclíky. Vůně z pecí se nesla od jednoho stavení ke druhému.
Měl náramnou babičku. Takovou jakou dnes sotva potkáte, protože současné babičky (ne všechny!) už spíše koukají na diskotéky, protože v našem uspěchaném atomovém věku mají děti zase děti. Ale jeho babička, jinak profesorka na gymnaziu, uměla krásně zpívat, a tak ho učila nejen kolik je deset a deset (aby si později dovedl spočítat prémie za fotbal), ale taky zpívat. Prostě - věnovat se vnoučkovi od malička.
Jezdívali do rodiště hlavy rodiny, do Blovice, kde byly krásné lesy a v nich houbařské eldorádo, kde byl čistý vzduch, který si Kladeňáci museli oblíbit, aby pročistili plíce.
Jednou se to nějak seběhlo, že začal toužit po kulatém nesmyslu, a tak se přihlásil do Kabla Kladno. Vydržel tam dlouho, střídal levou, pravou, hlavičkoval, chodil do soubojů. Začal v přípravce, pak postupoval. Nezanedbával učení - mučení. Vyučil se zámečníkem. Že uměl počítat víc než do sta a věděl hlavní města evropských metropolí a co je to Ohmův zákon, začal dělat nástavbu s maturitou.
Co to je dělat směnového mistra mobilních telefonů? Zeptejte se ho, vydržel u toho tři roky a moc ho to nebavilo. Miloval novinky, chtěl je, prahnul po nich. A při tom všem rozdával lidem dále radost na fotbalovém hřišti, ať to bylo v Břevnově, nebo teď v Přední Kopanině.
A pokud jde o práci? O ty novinky? Potkáte-li někde po Praze auto Opel Vivaro, 4SC 4625, tak tam sedí v něm za volantem určitě on. A co má uvnitř? Žádné tajemství, ale plnou sadu léků, tedy prášků, mazáni, prostě co lidem prodlužuje život - když to musí být. On sám by nejraději léky nebral, v mládí si pamatuje, že „jezdíval” na acylpirin, penicilin, to když měl nechtěný zápal plic.
A jak jde svět dál, je tu svatba. Manželka Jana je účetní, takže, pánové, vede pokladnu, je jakýmsi domácím bankéřem. A když se jim narodila dcerka Linda (před sedmi měsíci) byl celý nažhavený u porodu. Šťastný jak blecha odešel po dvou hodinách a jak to pak skončilo, si nejen sportovci dokáží představit. Ale neopakovalo se to, když před svatbou bydleli u rodičů a on zapomněl vyzvednout Alenu, což je jeho příjemná tchyně.
Žije pestrým, bohatým životem. Trenér Nos ho znal z Kladna, a tak mu nabídl angažmá v Přední Kopanině, bylo to o Vánocích roku 2004, právě rozvážel léky a ozval se mu mobilní telefon.
Chtěl prostě hrát a dávat góly, což se mu teď bohatě splnilo a ještě určitě neřekl poslední slovo. Víte, jak se dorozumí s manželkou? Hned po každém utkání jí esemeskuje, jak dopadl jeho tým a jak on.
Táta mu kdysi vyčítal, že málo střílí, tak ho nějak v duchu vyslyšel, a proto kraluje tabulce kanonýrů Přeboru hlavního města.
A při své postavě, není nijak zvláštní jedlík, životem ho nejvíce provázejí těstoviny, takže by to jednou mohl zkusit na jihu Itálie. Figurou by tam pasoval.
Jako kluk zbožňoval Platiniho, z našich pak Bergera a Skuhravého, v životě dal nejvíce šest gólů, teď v soutěži pět do sítě Ďáblic, za hattrick musí platit do společné kasy. Není to tolik jako u ligových profesorů, alespoň něco. Má sen, aby si jednou zakopal v divizi. Že by se to Přední Kopanině už co nevidět podařilo?
A málem bych zapomněl, jmenuje se BOHUSLAV STRNADEL.