Ferrari nepotřebuji. Peníze dám raději do fotbalu, říká Šmicer

Jeho sedmnáctiletý syn Jiří zatím sedí na střídačce a proti FC Ambassadors dostane šanci až v závěru mače. Vladimír tu však je hlavně proto, aby okoukl, kdo ze zálohy klubu z pražského předměstí může brzy povýšit do hlavního týmu v I. A třídě. Ten totiž od začátku září trénuje. „Bylo to přání předsedy klubu, tak jsem moc neměl na vybranou,“ řekne Šmicer a hned se na jeho tváři objeví typický úsměv.

Tím šéfem dolnochaberského oddílu je rovněž on, a jak dokáže i následující rozhovor, rozhodně není v klubu jen nastrčenou reklamní tvářičkou, ale člověkem, který pro něj dýchá i mu finančně pomáhá. „Raději dám peníze do chaberského fotbalu, než abych si kupoval Ferrari či Porsche,“ vypráví Šmicer, jedna z největších osobností, která se v pražském fotbale pohybuje.

Když se řekne Vladimír Šmicer, tak mi okamžitě naskočí nároďák, Liverpool, Slavia, ale hned za nimi i Dolní Chabry, jako byste k nim patřil odjakživa. Kdy to spojení začalo?
V roce 1996, kdy jsem tam koupil barák. Ale začal jsem v něm bydlet až po 11 letech, když jsem se definitivně vracel z Bordeaux. Hrál jsem v tu dobu za Slavii, nicméně jsem věděl, že až jednou skončím profesionální fotbalovou kariéru, spojím další fotbalový život právě s Chabry.

To se tam už na váš konec museli klepat, ne?
Měl jsem tu kamarády, takže jsem vždycky v létě za ně jako profík relativně „načerno“ hrál přáteláky, turnaje a už se těšil, jak si po kariéře s nimi zakopu také soutěž. Vybavím si, jak jsem tu musel splnit i jednu sázku. Chabry v roce 2001 vyhrály Pražský fotbalový pohár a díky tomu se kvalifikovaly do hlavní soutěže. Měly před sebou zápas s Admirou, kterou kdyby porazily, půjdou na Spartu. A já klukům slíbil, že když se jim to podaří, tak každému z nich dám podepsaný balon všemi hráči Liverpoolu. A oni fakt vyhráli. Takže jsem musel nechat podepsat 16 míčů, což bylo něco strašného. Jeden den jsem jich přinesl osm a kluci v kabině křičeli: Hele, to si děláš srandu, ne? Když jsem druhý den dorazil s dalšími osmi, už si mysleli, že s nimi kšeftuji. Peklo. Pak jsem je vyfoukl a celou krabici poslal do Česka. Vím, že je kluci pořád mají, a kdyby je dali na trh, budou mít velkou cenu. My v tom roce 2001 vyhráli s Liverpoolem pět pohárů a měli fakt silný mančaft.

Až tedy přišel rok 2009, vy ukončil kariéru ve Slavii a konečně jste se oficiálně ocitl v dresu Dolních Chaber.
A hned jsem si řekl, že si musíme udělat nějaký dobrý tým, aby nás to bavilo. Takže za nás hrál tchán Láďa Vízek, Ivan Hašek, Patrik Berger, Erich Brabec i Jirka Rosický, zkrátka úplný „dream team“. Kamkoliv jsme přijeli, mělo to atmosféru, i když je pravda, že ne vždycky byla přátelská. On v té době dělal Ivan Hašek předsedu svazu, takže jsme někam přijeli a rozhodčí se mu chtěl zavděčit. Hráli jsme venku a on nám připískával. Po 20 minutách už to Ivan nevydržel, šel za ním a povídá: Prosím tě, začni to foukat normálně, nebo tady dostaneme všichni do držky.

Co soupeři, chtěli se na vás vyhecovat? Pamatuji si vyprávění herců Vetchého a Trojana, kteří taky nastupovali v nižších soutěžích a docela dostávali naloženo od diváků i protihráčů.
Musíte hrát chytře, protože když z někoho chcete dělat blbce, začnete to vodit, dávat mu housle, dostanete nakopáno. Je to o respektu, který k soupeři máte. Když hrajete jednoduše, nic nevymýšlíte, tak nemáte problém. Samozřejmě se v každém mančaftu najde hráč, který na vás přitvrdí, chce vás trefit. Do toho lidi od klandru křičí: Netancuj kolem něj, zajeď do něho, takže se kluci nechají vyhecovat. Ale tím, jak jsem fotbal hrál dlouho, už u soupeře poznám, kdo do toho chodí, kdo je magor, kdo kope kolem sebe. Nikdy jsem tak nezažil nic likvidačního.

Po zápase přišlo společné focení, autogramy?
Byli rádi, že si proti nám zahráli. Nic nám nedarovali, motivovali jsme je, nechtěli se nechat obejít a už vůbec prohrát. Byli vyhecovaní, ale pak jsme si po zápase podali ruce. Já nepatřím k těm, který by do jiného kopal, naštvaně nadával, a myslím, že mě tak v té soutěži brali. Občas si pořád chodím zahrát za naše béčko a i tady to probíhá s velkým respektem z obou stran.

Jedna věc je chodit si zahrát pro žízeň, aby člověk po kariéře nepřibral. Jiná věc je ale šéfovat klubu. Kdy jste s tím začal?
Po jediném roce v Chabrech za mnou přišli, že se volí nový předseda, jestli bych ho nechtěl dělat. Říkali: Tady s tím nikdo jiný nehne. A já viděl staré kabiny, špatné podmínky, moc to tu nefungovalo, tak jsem souhlasil. Dělal jsem sice u nároďáku, ale věděl jsem, že reprezentační akce jsou jednou za měsíc a že bych to měl časově zvládnout. Stal jsem se předsedou, zažil první složitý rok, kdy jsme se rozkoukávali, ale pak dali dohromady velmi slušný tým. Často cestuji, takže jsem potřeboval kolem sebe lidi, kteří mi pomohou či toho udělají víc než já. Já byl spíš na rozhodovací věci. Samozřejmě do klubu dávám i nějakou finanční podporu, protože to upřímně dám raději do areálu, než bych si kupoval Ferrari či Porsche. Raději peníze utratím v chaberském fotbalu.

Což je vidět. Zázemí vašeho stadionu se mění k lepšímu.
Ano, hned jsme spřádali plány, že postavíme nové kabiny, protože jsme měli na hřišti nedůstojné buňky. Čtyři roky jsme žádali o grant a dotace na nové šatny. První roky, když jsme nebyli mezi vybranými, jsme prožívali velké zklamání. Ale zůstali jsme trpěliví, rok co rok jsme vypisovali žádosti znovu, čekali na svou šanci, až se na nás skutečně dostalo.

Přitom by si člověk řekl, že když je ve vedení klubu Šmicer, který zná v českém fotbale kdekoho, půjde to snadněji.
Taky jsem si myslel, že to dostaneme rychleji. (úsměv) Ale ono je to dvojsečné. Asi se taky báli, aby se neříkalo: No jo, přišel Šmicer, tak jim to hned přiklepli. Nicméně po třech letech jsem si říkal, jestli už něčemu neškodím já. Že se někdo může bát, jestli to nedostávám z nějaké protekce, tak to raději dali jinému. Člověk si ale musí uvědomit, že není sám, že klubů, které něco potřebují, je víc.

Navíc jste asi nežádali o pár set tisíc, že?
Přesně tak. Byl to projekt za 15 milionů, z toho byly tři miliony naše spoluúčast a pomohl nám pražský magistrát. Přes léto ale do hřiště cpeme hodně peněz, přispívá nám i obec a vrací se to na podzim, kdy ho máme v dobrém stavu. Nicméně máme dost týmů, takže v přestavbě areálu pokračujeme dál. Dali jsme si horizont patnácti let, kdy vše chceme dokončit. Nejprve jsme museli začít se zázemím, které bylo v katastrofálním stavu. Kabiny jsme zbořili, postavili nové s menší klubovnou, která slouží i jako hospoda. Nechtěli jsme nic velkého, protože v Chabrech máme tři hospody a nemělo smysl budovat čtvrtou. Přidělali jsme krásnou pergolu a teď si chceme dva, tři roky počkat, pošetřit peníze, abychom mohli spolufinancovat projekt, kdy chceme otočit hřiště a postavit 70metrovou umělku na trénování. Máme asi 130 dětí, od listopadu do února nemáme kde trénovat, přitom jde o pět měsíců, které se v Praze celkem dají přežít venku. Není tu taková zima, aby to nešlo. Teď chodíme po tělocvičnách, půjčujeme si umělku. Nicméně zase to bude stát pár milionů.

Lidé se čím dál častěji stěhují na okraj Prahy, případně za ni. Takže si umím představit, že i zájem o fotbal u vás roste. Je to tak?
Je, máme hafo dětí. Teď se tu stavějí nové Chabry, počet lidí vzroste z pěti, šesti tisíc na dvanáct. To je dobrá zpráva, protože náš cíl je, abychom se stali sběrovou oblastí. Podchytíme mladé a ti lepší pak mohou jít do nedaleké Admiry či dalších klubů. Jsme s takovou rolí spokojení. Nechceme konkurovat Admiře, Spartě, Slavii. My jsme tu od toho, abychom děti přivedli k fotbalu, nadchli je pro něj, a když náš klub přerostou, ať jdou dál. To je náš úkol, nechceme si hrát na nějaký velkoklub.

To zní velmi rozumně.
Ano. Chceme podporovat ty, kteří zůstanou, aby měli rádi Chabry, a je nám ve finále jedno, jestli hrajeme I. A třídu nebo přebor. Chceme, aby hráli zdejší kluci, aby se místní sešli na fotbal a aby s námi společně klubem žili. Mohl bych sem natahat hráče, kopat přebor, divizi, jenže proč? Co by to mělo za smysl? Já chci, aby se Dolní Chabry chodily koukat na kluky, které znají. Aby se na fotbale scházela komunita a bavila se.

Pomáhá právě tady vaše tvář a jméno? Když jako rodič budu vědět, že klubu velí osobnost vašeho formátu, že vás skutečně mohu potkávat u hřiště, tak pro mě bude mít oddíl rozhodně větší kredibilitu.
Byl bych rád, kdyby si to lidi takhle řekli. A právě kvůli dětem mě moc těší, že se podmínky v areálu zlepšují. Že je za námi vidět nějaká práce a nemusím se stydět. Když jsem byl předsedou a viděl staré kabiny, tak mi stydno bylo. I proto tvrdím, že místo toho, abych hrál spokojeně přebor se třemi, čtyřmi lidmi, které musíte platit, dám raději peníze do stadionu. Každý by měl dělat to, na co má, a nehrát si na něco jiného. Nesnáším typy zbohatlých podnikatelů, kteří vtrhnou na nějakou vesnici, začnou platit hráče, vyvíjet tlak na rozhodčí a z přeboru se rázem vidí v lize.

Ty příběhy taky většinou špatně končí.
Přesně tak! A je to jenom tím, že si kluby neuvědomují roli, kterou mají plnit. Nechci si hrát na Slušovice či Blšany. Jsem šéfem klubu, kde teď i trénuji, hrávám za béčko. Mám kluka v dorostu a ta práce mě tu baví. Rád si na stadionu sednu, koukám na zápasy, třeba i žáčků. Kamarádi u nás mají malé děti, takže mi dělá radost, že v areálu jsou lidé, že to tu žije. Sednou si, dají si kafe a udržujeme tím místní společenský život.

Musejí také být rádi, že jste nezůstal anonymním občanem, ne? Často se stává, že se hvězdy „skrývají“ ve svých domech a místní je téměř neznají.
Ono je to potřeba a díky tomu, že jsme otevřeným klubem, nás podporuje obec. Starostka vnímá, že jsme oddíl, který rozhodně nepatří mně, ale je sdružením členů. My na hřiště pouštíme děti ze školy, když pořádají akce, a radnice vidí, že peníze, které od nich dostaneme, jsou vidět. Že si je nikdo nenechává u sebe, neplatíme hráče v áčku. Jdou do areálu. Nedávno jsme udělali hezký dětský koutek, pořádáme s obcí letní kina. Symbióza mezi obcí, klubem a lidmi tu je. Navíc místní moc dobře vědí, že v Chabrech bydlí Láďa Vízek, velká osobnost československého fotbalu, Patrik Berger a já. Bavím se o Chabrech v televizi, novinách a i díky fotbalu jsou mezi lidmi v Praze víc známé, což mě těší.

Fotbalem jste si vydělal, dobře investoval. Mohl jste teď s nadsázkou ležet na kanapi, být třeba čestným předsedou ve Slavii. Ale i tak jste šel dělat „venkovský“ fotbal. Proč?
Mně se líbilo, že to, co se v klubu bude dělat, mám absolutně ve své režii, pod svou kontrolou. Že když si vybuduji tým pěti, šesti lidí, tak to, co si řekneme na výboru, skutečně uděláme. A já mám moc to ovlivnit. Ve Slavii bych samozřejmě takové pravomoci neměl. Tam bych musel zpočátku hodně poslouchat, učit se. V Chabrech jsem věděl, že se budu muset učit taky, ale rozhodující slovo mám já a jsem skutečně výkonná moc. Ve Slavii by to nebylo a neumím si představit, že bych šel do jiného klubu. Nicméně jsem moc potěšen, že mě ve Slavii berou jako legendu, vyjdou mi s prvním posledním vstříc a mám tam hodně privilegované postavení. Takže to nakonec dopadlo ideálně. Na Slavii se chodím dívat na top úroveň, zajdu za kluky do kabiny, pokecám s trenéry a vidím se s vedením. Fanoušci mě mají rádi. A když něco dělám, tak je to u nás v Chabrech, a já jsem s tímto stavem maximálně spokojen.

Co je na té šéfovské práci nejtěžší?
Sehnat trenéry k mládeži. Pražský fotbalový svaz nám na ně přispívá, ale stejně je to práce pro lidi, kteří musejí být srdcaři. Často pomáhají jako asistenti tátové, jindy dělávají vedoucí družstev a bez takových hrdinů by to nešlo. Ale sehnat dobré trenéry je nejtěžší úkol. A je to problém celého fotbalu i českého sportu. Všichni mluví o důležitosti pyramidy, takže je velmi klíčové, co děti hned na počátku naučíte. Tam budujete základ, a proto je nesmírně zásadní k těm nejmladším najít někoho, kdo jim správně a poučně řekne, co mají dělat. Já měl kliku, že když mi bylo šest, vzal si nás děda, který hrával druhou ligu a trénoval nás. Učil nás placírku, šajtli a věděl, co dělá. Teď máte kolikrát u nejmenších nadšené babičky, maminky – díky samozřejmě za ně –, ale často to není ono.

Na druhou stranu slýchám chválu napříč sportovními oddíly třeba na program Můj první klub, který přináší peníze pro tyto trenéry.
Ano. I já musím říct, že podpora od fotbalové asociace či Pražského fotbalového svazu je skvělá. Je tu projekt Létající trenéři, že když má někdo problém u nejmladších kategorií, ozve se a oni přijedou udělat ukázkový trénink. Je řada dalších programů a kdo se zajímá, objeví množství možných dotací a podpory. Funguje i to, že trenéři mládeže mohou chodit na kurzy, vzdělávat se a zlepšovat. Lidi z asociace si uvědomují důležitost, že čím erudovanějšího trenéra budeme mít, tím budeme vychovávat víc talentů. Jde to ruku v ruce. Když kluka začnete fotbalové věci, které by měl umět v osmi, pořádně učit ve třinácti, čtrnácti, tak už je pozdě. Něco doženete, ale to by musel být hodně talentovaný. Nicméně i z méně talentovaných můžeme při správném tréninku a vedení vypilovat šikovnější fotbalisty, jen se to musejí učit od šesti, sedmi let.

Dolní Chabry hrávaly přebor, poslední sezony bojovaly o postup zpět. Teď jste předposlední v I. A třídě. Jaké jsou vlastně ambice týmu?
Poslední dvě sezony jsme měli smůlu. Před rokem a půl jsme už postoupili, oblékli jsme si postupová trička a slavili. Poslední tři kola jsme pak hráli kluky, kteří předtím nedostávali tolik minut, a ztratili jsme čtyři body. A ty se potom ukázaly jako nesmírně klíčové. Týden před losováním soutěží jsme se totiž dozvěděli, že Olympia Radotín nechce hrát ČFL a přihlásila se do pražského přeboru. Tudíž z I. A třídy nepostupují čtyři celky, dva z každé skupiny, ale jen tři. A nám na ten třetí chyběly dva body. To bylo velké zklamání, hlavně pro kluky. Přišel postup, jenže ve skutečnosti jsme zůstali v I. A třídě. Letos na jaře jsme zase měli pět bodů na třetího, už se v přeboru viděli, jenže tentokrát přišel covid-19, takže jsme opět nepostoupili. Dvakrát jsme tedy byli jednou nohou v přeboru, proto jsme se před touto sezonou chlácholili, že do třetice to vyjde. A hele – jsme předposlední. Fotbal je zvláštní.

Trápí to vedení?
My jako výbor nedáváme áčku cíle, že musí postoupit. Chceme, aby se hráči fotbalem bavili, a když uvidíme, že je kvalita dobrá, podpoříme je. Děláme všechno pro to, aby měli odpovídající podmínky, aby fotbalové a servisní věci byly na úrovni. Ovšem cíle jsou na mužstvu. Klukům opakujeme: Hrajte pokaždé na vítězství, a když to na konci sezony dá postup, půjdete dál. A když sestoupíme, stane se. Nikdo vás střílet nebude.

Jaké tedy jsou ambice?
Ambice si tedy u nás vytváří tým a trenér. My jako vedení máme ambici, abychom měli hezký areál, který funguje. Aby každý, kdo sem přijde, byl vítaný, měl potřebné zázemí a hráči nadšení. Jsou to tři roky, co jsme hráli přebor, ještě po třech jarních kolech byli pátí, šestí. Pak se nám ale zranilo šest klíčových hráčů a my najednou prohráli deset zápasů z deseti. A spadli jsme. Uklidňoval jsem kluky, že je to jen fotbal a nic se neděje. Že budou mít možnost vrátit se zpátky. Moc chtěli, protože přebor je svou kvalitou dobrá soutěž, vysílá se, píše se o vás. Ale nyní se to vyvinulo tak, že budeme mít problém se záchranou.

Říkal jste, že ambice si u vás stanovuje tým a trenér. Jako byste zapomněl, že teď jím jste vy.
No jo. Petr Klouček, který tým vedl čtyři roky, najednou na vlastní žádost po čtyřech kolech odešel. Nás to překvapilo, byli jsme v šoku. Zároveň jsem řekl: Po čtyřech kolech nikoho nového shánět nebudu, vezmu to sám. A stal jsem se takovým koronavirovým trenérem.

Co to znamená?
Je koronavirus, nikam nemohu létat, protože hodně jezdívám s Liverpoolem nebo vyrážím za svými zálibami. Ale teď mám prostě čas úterý a čtvrtky vést tréninky a o víkendu i zápasy. Kluci byli spokojení, že tím koučem budu já, protože mě znají. Ale bilance zní děsně – čtyři zápasy a čtyři porážky. Z toho jsem odkoučoval dva duely, protože u dalších dvou jsem nemohl být. Měl jsem koronavirus. Máme pět kluků dlouhodobě zraněných a je to znát. Navíc třeba proti béčku Aritmy jsme nedali penaltu v poslední minutě, jindy naopak v poslední dostali. Zatímco minulé dvě, tři sezony se většinou zápasy v závěru překlopily v náš prospěch, teď je to proti nám. Ale aby bylo jasno – rozhodčí pískají dobře, žádný zářez. Po osmi kolech jsme předposlední, protože si to zasloužíme, na soupeře jsme neměli.

Tak snad trenér bude mít dál důvěru předsedy.
Když koukám do zrcadla, tak ji zatím cítím. (smích) Ale není sranda prohrávat, zvlášť my na to nebyli v I. A třídě zvyklí. Jsme smutní, leží na nás deka, ale věřím, že sezonu ještě otočíme.

Zároveň nyní začíná období, kdy se sport musí kvůli epidemiologickým opatřením obejít bez diváků. Jaký bude fotbal před prázdnými tribunami?
Já jsem rád, že diváci teď nepřijdou na naše zápasy, protože to není nic ke koukání. Ale vážněji – je to moc smutné. Nejen v Chabrech, ale na vesnicích a v menších městech obecně platí, že je fotbal společenská událost. Na naše domácí zápasy chodí 150 lidí a není u nás jiný sport na podobné úrovni, kam by mohli zajít. Bez nich to bude smutné. Já prázdné tribuny nerad vidím na profesionální i amatérské úrovni a obecně jsem hodně proti koronavirovému zavírání venkovních zápasů. Rozumím, že v hale je riziko nákazy vyšší. Ale když na čerstvém vzduchu bude stát 100 lidí, budou mít klidně roušky, tak jsou v mých očích podmínky daleko příznivější než v uzavřeném metru, kde je to často hlava na hlavě. Nedává mi žádnou logiku, abychom zakazovali stát lidem venku u klandru a dívat se na fotbal. Tím koronavirus rozhodně nezastavíme. Zato na něj mohou koukat z hospody a nalévat se bez roušky pivem. To je prostě nesmysl.


KDO JE VLADIMÍR ŠMICER 
Vladimír Šmicer se narodil 24. května 1973. S fotbalem začínal v rodných Verneřicích na severu Čech. S profesionálním fotbalem začínal ve Slavii, se kterou postupně získal tři tituly. Po úspěšném evropském šampionátu 1996 přestoupil do francouzského Lens a později do vysněného Liverpoolu, kde se s Milanem Barošem stali prvními českými vítězi Ligy mistrů. Štístko, jak zněla roky Šmicerova přezdívka, dal dokonce ve finále soutěže i gól a pak v rozstřelu proměnil penaltu. V národním týmu odehrál 81 zápasů, dal 27 branek. Později u reprezentace působil jako manažer. Je ženatý, manželka Pavlína je dcerou olympijského vítěze Ladislava Vízka.

TENTO ROZHOVOR VYŠEL V ŘÍJNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU PRAŽSKÝ FOTBALOVÝ SPECIÁL, KTERÝ SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE