Fotbal v Praze před 15 lety, druhý díl: záložník Burda a trenér Jeřábek v dobovém pohledu
Nejfotbalovější borec Prahy 2004. Aleš Burda z nejfotbalovější rodiny z Cholupic
Je mu osmadvacet a už toho má za sebou fotbalově dost. Odmalička chtěl být jen fotbalistou a pak zase - fotbalistou! Momentálně je zástupcem vedoucího v pražské restauraci U Čámrse, kde se lidé scházejí na dobré jídlo a taky (fotbalisté) mezi sebou probrat mezinárodní situaci...
Pochází z fotbalové rodiny, neboť táta už hrával, kopal i děda, takže se nedivte, že kdysi na Vánoce byl pro něj nejlepším dárkem kopací balón. Proto se hlava rodiny často na něj rozčiluje... „málo střílíš a uvědom si taky, že na hřišti jsou i branky.” Škoda, že už není děda, který dělal kronikáře, ten by mu to taky vytmavil. Ale přesto asi hodně umí, když jej vybrali a dekorovali jako nejlepšího plejera hlavního města za loňský rok.
Byl velice překvapený a taky mu to lahodilo, ale šest piv si na tu slávu nedal jako kdysi... s kamarády.
Jak začala vaše kariéra? „V osmi letech jsem jezdil hrát do Točné, protože v Cholupicích byli jen starší žáci. Dával jsem jednu kačku za autobus a pan Pečenka, jako první trenér v Točné, mě zasvěcoval do tajů tohoto sportu. Samozřejmě, že velkým rádcem byl i otec, který nevynechal žádný můj zápas a máti se taky občas přidala. Byla zvyklá, že jsme prostě fotbalová rodina a s tím se nedá nic dělat.”
Ve čtrnácti letech šel do dorostu Dukly a vydržel tam až do vojny. Hltal knížku Oty Pavla Dukla mezi mrakodrapy a sníval po večerech, jednou si takhle zahrát. Vyplatilo se mu to napůl, s týmem jezdili na zahraniční zájezdy do Rakouska, Německa i Itálie a tak se tam potkával s budoucími hvězdami Juventusu Turín, AS Bari, Udinese. Plno zážitků, vynikající parta, dobrá příprava na dorosteneckou ligu. Na trenérských lavičkách mladých celků Dukly se vystřídali Ivo Novák, Radek Sokol, Jiří Hamřík, Jarda Bendl. A domů vozil ze zahraničí vždy nějaký ten suvenýr a taťkovi, ač byl náruživý kuřák, cigarety ne.
Na Duklu má ještě jednu vzpomínku: „Hála se 1. liga mezi Duklou a Drnovicemi a já jsem byl nominován mezi dospělé. Dva dny předtím jsem se to dozvěděl od trenéra Matušky, přijeli rodiče, jenže jsem seděl jen na lavičce. Ale pro kluka z Cholupic to byl i tak neopakovatelný zážitek.”
Musel taky narukovat jídat vojenský komisárek, nastupoval za Lučan Žatec, kde trénoval Jaroslav Mixa, co kopával obránce v Teplicích.
Fotbalová rodina se bude rozrůstat. Jednoroční syn Jan dostal při křtu hned čtyři balony a při výročí jednoho léta od strýce Brabce (nespojovat se jménem někdejší hlavy našich sudích!) kompletní výstroj Liverpoolu. Nebylo by to špatné, kdyby tenhle dres oblékal třeba za dvacet let...
Fotbalista bílý jako anděl (to jsou dresy Cholupic) je samozřejmě ženatý, manželka Tereza je fyzioterapeutka v Krči, ale teď je na mateřské dovolené.
Poznali se při silvestrovské zábavě v Cholupicích, hrála volejbal, plave, lyžuje a jako svatební dar dostali od rodičů jedno podlaží v rodinném domku v obci, která má něco přes 400 duší a kde je nejlepší hospůdka, rovněž jménem U Čámrse. A pozor: náš fotbalista by mohl denně bramborové knedlíky.
Dá se říci, tak jako na place točí se soupeři - nejraději má souboje jeden proti jednomu - tak umí natočit i pivo. A podotýká, že manželka je ta, co ho „dělá”, aby byl ve formě a pořád fit. Tak jak se říkávalo, že Kopecký dělával Bicana.
Cholupice teď vedou přebor o čtyři body a škoda, že se toho nedožil dlouholetý funkcionář a duše všeho Jindřich Vácha. Mají teď aspoň vynikajícího sponzora v podnikateli Antoninu Vaňátkovi a ten, spolu s trenérem Petrem Kulíškem, mají největší zásluhu na vzestupu souboru. „Je to obětavec, jakého jsem nikde nikdy nezažil,” říká o trenérovi Aleš Burda. „Vždycky nás motivuje španělským pořekadlem (ve španělštině!) „nahoru - dolů - rovně - dovnitř!”
Hráči smekají před jeho obětavostí.
Do Cholupic se teď bude chodit zase na pohledný fotbal. Podzim se jim vydařil, na jaře může být ještě líp. Co kdyby jednou překonala divácká kulisa rekord, když tu hrála Slavia s Petrželou, Pečenkou, Zlámalem a do ochozů přišlo 1100 diváků? Dnes hraje za Cholupice jediný Cholupičan, a to je právě Aleš, jinak jsou hráči z Modřan, Libuše, Písnice. Každý pes - jiná ves.
Nejlepší zápas sehráli proti Horním Měcholupům, v půli prohrávali 0:1, pak 5:1 vyhráli a jak říká Aleš taky proti Dukle, kterou před 450 diváky porazili 4:2, v poločase opět prohrávali 1:2, a to dohrávali v deseti. Prostě jsou týmem na druhou půli. Ať s ní tedy hned začínají!
Když byl mladičký, obdivoval Garryho Linekera, teď si neumí vybrat, bylo by jich asi více. A tak se ptám: „jak přišla restaurace na jméno U Čámrse?” To je přezdívka táty. Pravda, každý má nějakou přezdívku už od mládí.
Nejlepší je tady: „mistr Prahy.” Což není přezdívka, ale fakt.
Aleš Burda vzpomíná: „Bylo to asi jedno z mých nejlepších fotbalových období. V Cholupicích se sešla jednak skvělá parta, jednak skvělí hráči. Počínaje Romanem Janouškem a konče místními odchovanci, všechno skvělí fotbalisti. V podstatě to tady táhli exligisti Roman Janoušek a Pavel Medynský. Byl to výsledek koncepční práce klubu, která vyvrcholila tímhle úspěchem. Škoda, že jsme po půlce sezony, kdy to bylo na postup z přeboru, nepostoupili. Kádr se nepodařilo udržet, Roman odešel ven, Pavel měl trenérské povinnosti. Srovnal bych to s tím, kdy jsme postoupili v roce 2009 do přeboru po boji s Podolím. To jsou takové milníky v kariéře. Na tohle se vzpomíná. Zápasy proti Dukle, kdy se to otočilo na 4:2, nebo s Horními Měcholupy úplně to samé. To byly nej zápasy. Dneska to říkat těm mladým klukům úplně nejde, doba je jiná. V Cholupicích by se na to mohlo brzy navázat. Rozrostla se mládežnická základna, rekonstruují se kabiny. Snad se v nich ještě budu převlékat do dresu.” (směje se)
Karel Jeřábek se zasloužilým uznáním. Takový je trenér roku!
Sympatický, atletická postava, trochu playboy, ale umírněný, vnímavý, přemýšlivý, když řekne A, hned taky dodá B. Člověk se až diví, že tento muž, který se celý život točil v kuchyni řady restauraci, neb je stoprocentním kuchařem, nemá ani trochu bříško. Znáte to - kuchaři víc ochutnávají než uvaří...
Ale Karel Jeřábek změnil zaměstnání a teď pracuje svědomitě u Pojišťovny Generalli v Praze 4. Je ročník 1962, rodákem z Vršovic, kde samozřejmě taky začínal s fotbalem a hrál pravé křídlo. Táta ho poprvé vzal na fotbal, samozřejmě na sešívané, bylo mu pět let a pamatuje, že soupeřem hochů z Edenu byla Trnava se všemi esy od Hagary, Kuny, přes Kabáta až k Adamcovi.
Z Vršovic se stal pak klub Actherm, dřív měl číslo 1870 a je zajímavé, což by patřilo do Guinessovy knihy rekordů, že našeho trenéra vychovával od žáků, přes dorost až do áčka jediný muž - Přemysl Horyna! „Měl autoritu, já pak od něj převzal do duše smysl té práce. Měl přísný pohled, když se na nás těma svýma očima zaměřil, tak jsme se dívali radši do země...,” vzpomíná Karel Jeřábek.
Jak vzpomínáte na kuchařinu v restauracích?
„Především to bylo náročné časově, proto ta změna. Nerad jsem dělal smažený sýr, to mne nijak nelákalo, naopak mou doménou byly omáčky.”
Kdo umí omáčky - to je pan kuchař! A co doma?
„Je to pravda, omáčky dělají kuchaři image. A pokud jde o rodinu, tak manželka Jarmila, jinak keramička, vaří a já se najím, aby byl klid a zbytečně se nenervoval. A jsem tady, takže je to s mým žaludkem i trávením v pohodě.”
Trenér Jeřábek má tři kluky jako buky, Michal hraje za ČAFC, Jirka za dorost Měcholup, nejmladší Jan je ve Spartě, a je fotbalový talent, takže by mohl jednou rodinu živit. Na otázku a co dcera? - vyhrkne trenér: „Prostě není, i když manželka stále žadoní...”
Osmnáct let byl ve Vršovicích, pak udělal příslušné trenérské zkoušky a oslovil ho prezident Horních Měcholup, pan Fischer, zda to nechce u žáků zkusit. Myslel, že se nejdříve coby trenér - nováček rozkouká, ale skočil do toho prakticky rovnýma nohama. Žáci byli tehdy na konci, nezachránili se, ale za posledních pět kol nasbírali pod jeho vedením jedenáct bodů. Za rok se vrátili.
A pak už byla cesta k A týmu Horních Měcholup, kde je druhou sezonu a trenérské ocenění si užívá na druhém místě tabulky pražského přeboru, nejvyšší soutěže matky měst.
Proč to dělá? Jasně: má rád fotbal, jeho napětí, věnuje se mu tak kolem 14 hodin týdně, což je bratru přes 50 hodin měsíčně. Přijdou ale horší chvilky. Když teď nedávno bylo mužstvo na soustředění v Solenici, objevila se marodka, tak tam bylo jen osm hráčů, takže z dobrého úmyslu sešlo.
Trenér Jeřábek má rád situace před zápasem, v němž o něco jde. Nikdy to nechce brát polovičatě. Kolektiv je mladý, z těch starších tam jsou Boris Kočí, Béda Vrabec a Robert Neumann, který prošel Bohemkou a Jabloncem.
Co takhle postup? „Zatím se o tom nemluví,” přiznává trenér. „Ani prémie nejsou vypsané, ale rozhodně bychom se tomu nebránili.”
Ještě nerad vzpomíná na „potupné” utkání s celkem Cholupic, kdy v prvním poločase vedl jeho soubor 1:0 a pak prohrál 1:5... Jak to skončí si netroufl ve svém nitru odhadnout, ačkoliv jako starý fotbalový vlk ví už před zápasem, jak to dopadne. Pozná to na hráčích, jak se rozcvičují, dělají si srandičky či jsou zamlklí.
Když hrával, byl jeho vzorem Johann Cruyff, z trenérů by nejraději debatoval s Borisem Kočím, který nedávno trénoval na Plzeňsku, teď je ve Spartě B a prošel toho dost a fotbalu hodně obětoval.
A co manželka? Prý nadává, ale přesto na fotbal chodí. S přáteli byli v loňském roce i oslavit konec roku v populární hospůdce na stadionu v Horních Měcholupech. Tam se zpívalo a alkoholicky se to nijak nepřehánělo („na silvestra se opíjejí jen amatéři” pravil legendární Miloš Kopecký), ale na Nový rok, to už byla pořádná stoprocentní nálada.
Vždyť se vykročilo do roku 2005, který může být pro tenhle tým, pro jeho trenére, třeba památný...
Karel Jeřábek vzpomíná: „Přiznám se, že už si na tu dobu moc nevzpomínám. Pamatuju se, že to byl můj první přechod od dorostu do dospělých, kdy jsme po roce s Horními Měcholupy vykopali přebor a pak bylo to vyhlášení, ani nevím, kde to přesně bylo. Ještě jsme to jeli slavit do Měcholup, do Klece. Vyhráli jsme to s Alešem Burdou, s kterým jsem se ještě setkal v Cholupicích před dvěma roky, kdy jsme tam hráli s Újezdem Praha 4, a to byl Aleš ještě funkční. Byl to můj první úspěch v dospělých. Pak jsem měl ještě Vršovice a Meteor. A k tomu samozřejmě Újezd Praha 4, takže jsem přebor vyhrál čtyřikrát.”