Foto: archiv Jana Hradila
V Miškovicích se fotbalem dobře bavím, říká mladík. Vydělává v dresu Sparty

V Miškovicích se fotbalem dobře bavím, říká mladík. Vydělává v dresu Sparty

S fotbalem začínal ve Slavii jako brankář, momentálně si ale stoupne mezi tři tyče jen sporadicky, to už musí téct jeho týmu pořádně do bot. Jan Hradil si užívá fotbalu jako hráč v poli, kde válí v pražské I. B třídě za Miškovice. „V bráně už mě to tolik nenaplňuje, není to tak, že bych chytat nechtěl. Třeba v derby proti Čakovicím jsem do branky šel a vyhráli jsme. V Miškovicích si to ale celkově náramně užívám,“ říká 23letý Hradil, který ve hře FIFA hraje za Spartu. Tohle angažmá ho živí, jinak se fotbalu věnuje pro zábavu.

S velkým fotbalem jste začínal ve Slavii a teď hrajete esport na nejvyšší úrovni za Spartu. Jak to s těmi vašimi začátky bylo?
Jsem z Mladé Boleslavi, táta fandil Slavii a já měl rád fotbal. Dostal jsem se do Slavie, táta měl radost, ale já to nějak neřešil, byl jsem jen rád, že jsem v ligovém týmu. Byli jsme tam ale tři brankáři a já chtěl co nejvíce chytat, takže jsem se po pár letech stěhoval do Meteoru. A když jsem se už šel podívat na fotbalovou ligu, tak to bylo v Mladé Boleslavi a postupem času na Spartu, na Jardu Blažka, Řepku, to bylo nejvíc.

V Meteoru jste byl spokojenější?
Byl jsem tam celý dorost, v devatenáctce jsme hráli nejvyšší soutěž, nastupovali jsme třeba proti Ostravě. Bylo to na té nejvyšší úrovni. Jen jsem si během té doby vykloubil koleno, to bylo hodně špatné zranění, které se mi navíc pak během let ještě několikrát vrátilo. V chlapech jsem už ani moc šanci nedostal, jen když měla třeba jednička trest za červenou kartu. Nakonec to skončilo mým odchodem do Velvar, k tomu jsem měl brankářské tréninky s Vaškem Winterem. S Velvary jsem postoupil do třetí ligy, ale pak jsem měl velký problém s úponem, čekala mě několikaměsíční pauza a v tu chvíli se to celé zlomilo. Myslel jsem na to, že když už fotbal, tak že bych si zahrál rád v poli a začal jsem cestovat po klubech. Byla tam Praga, Třeboradice, Vršovice a Miškovice.

Ale v rudém dresu hrajete také...
To bylo někdy po odchodu z Třeboradic. Tam jsme měli tři tréninky a zápas. Já bydlel v centru a velký fotbal mi zabíral hodně času a já se rozhodl to změnit. Na Spartě byl náborový turnaj a dopadlo to tak, že za Spartu teď hraju. Když je offline turnaj, tak v rudém dresu hraju. Doma jsou to spíš trika a mikiny. K tomu mě moji fandové přesvědčili, abych šel hrát za Miškovice. Že bude jeden nebo dva tréninky a zápas. Když nestihnu trénink, nic se neděje. A že budu hrát v poli.

Jak moc vás naplňuje hraní esport, je to práce snů?
Jsem naprosto spokojený. Jediná nevýhoda tam je, že když chci vysílat, tak je to jako s těmi nejlepšími filmy. Ty jsou v programu v prime time, takže i já musím vysílat večer, což je samozřejmě nepříjemnost, když jsem s přítelkyní, která je přes den v práci.

Zkuste těm, co vás neznají, popsat, jak vypadá takový obyčejný den?
Co se týče víkendu, tak časově je to možná stejně náročné, jako když člověk hraje profesionálně fotbal. Když je třeba FIFA víkendová liga, tak na to padne jeden celý den. Běžný den je u mě posilovna, trénink, škola. Hraní přijde ke slovu až večer, přes den si užívám reálný život.

Čekal jste, že vás jednou esport bude živit?
To tedy nečekal. Možná, že by to tak ani nedopadlo, nebýt zranění, kterých jsem měl dost z velkého fotbalu. Nemohl jsem hrát a měl čas na esporty. Takže se dá říct, že všechno špatné bylo pro něco dobré. Teď mě esport živí, tedy společně s videotvorbou, správou sociálních sítí. Není to jen o hraní, je tam i hodně věcí navíc.

Začínal jste na pozici brankáře, teď ale hrajete v poli a trenér říká, že se vám do branky nechce, proč?
Nejde o to, že bych chytat nechtěl, ale už mě to tam tak nenaplňuje a chci si užít fotbalu v poli. Pravdou taky je, že jsem býval zraněný hlavně po standardkách. Teď mě sice někdo může sestřelit, ale já si to v poli opravdu užívám. Do branky jsem šel vlastně jen proti Čakovicím, to je pro Miškovice derby a jsem moc rád, že jsme vyhráli.

Naopak v jednom ze zápasů, kde jste hrál v poli, jste dostali osmnáct branek...
To ale nebylo brankářem. My jsme měli normálně gólmana, ale na ten zápas se to prostě nesešlo. Sestava byla poslepovaná, nastoupili kluci, co kvůli zranění hrát neměli, nebo byli po zranění a hrát ještě neměli. Já musel hrát pravého obránce, další útočník na stoperu. Proti nám nastoupil fyzicky namakaný soupeř, no a po třetím, pátém gólu se to rozsypalo. Ten zápas byl předurčený k tomu, že dostaneme hodně gólů. Tušil to i náš trenér. Že bych šel do branky třeba po pátém inkasovaném gólu, to mě ani nenapadlo. Za ten příděl určitě nemohl brankář.

Až mě napadlo, že když máte zraněný sval na noze, tak to přetrpíte, ale vás živí ruce. Co vy na to?
Je pravda, že pár vykloubených malíčků už jsem měl. Stejně tak hodně trpí šlachy. Na FIFA potřebujete jen tři prsty, takže se to člověk může přeučit. Ale je pravda, že zranění na noze je v případě esportů přijatelnější.

Využijete něco z hráčských zkušeností i pak ve světě esportu?
Samozřejmě je fajn, když máte fotbalové myšlení. Můžou být třeba vyrovnaní hráči a pak nějaká myšlenka může pomoci. Ohledně FIFA, každý rok vychází nová edice hry a vy musíte hlavně poznat, co zrovna tenhle rok funguje a z čeho padají góly. To je asi nejdůležitější. Ještě k těm zkušenostem z velkého fotbalu: vím, že jedním z nejlepších hráčů ve FIFA je kluk, co fotbal nikdy nehrál, takže to není podmínkou úspěchu.

Jaké to je, když hrajete za Miškovice a pak najednou máte šanci hrát s Messim či Ronaldem?
Messi má ale taky někdy problém zpracovat balon a v poli musí máknout. (směje se) Vím, že to někomu přijde divné, když proti sobě nastupují stejní hráči v obou týmech. I já to tak mám, že když hrajeme s kamarádem, tak třeba hraje Chelsea proti Chelsea. Samozřejmě by bylo fajn mít v sestavě pořád třeba Hložana (Hložka – hráče Sparty), jenže vy, pokud chcete vyhrát, tam prostě musíte mít ty největší hvězdy. Messi, Ronaldo, Mbappé nebo Neymar, to je prostě povinnost. Bez nich to nejde.

Když hrajete za Spartu, berete si někoho z Letenských aspoň na lavičku?
Určitě jo. Právě Hložana, nebo Láďu Krejčího mladšího, to jsou kluci, s kterými jsem i v kontaktu v reálném světě. A když je třeba zápas rozhodnutý, tak kluky do zápasu i pošlu a někdy dají i gól. Pak je třeba označím a oni to i vidí, že si u mě zahráli.

Fotbal se hrát momentálně nedá, vy si ho užíváte u monitoru. Cítíte, že máte výhodu?
Výhoda je v tom, že když chci vysílat, tak můžu klidně i přes den. Dá se v pohodě streamovat a lidé vás sledují. Ale jinak samozřejmě trpíme taky. Parádní jsou offline turnaje, kdy máte třeba turnaj na Letné, nebo v kině a lidi vám přijdou fandit. Dáte gól a slyšíte tu radost, to je skvělé. Teď jsou turnaje hlavně online, bez fanoušků, takže je to i pro nás jiné.

Vyzval vás některý ze spoluhráčů z Miškovic?
Jak už jsem říkal, do klubu jsem se dostal i díky tomu, že za něj hrají dva tři moji fanoušci, teď už jsou to samozřejmě kamarádi. Takže si spolu zahrajeme, dostávají dardy, ale o tohle v klubu jako jsou Miškovice nejde. Já si užívám tu skvělou partu tam. Zahrajeme si, posedíme, pokecáme a všechno je to absolutně v pohodě.

V souvislosti s esporty se často mluví i o spojení s olympiádou. Je třeba tohle váš sen?
Na tohle se ptá skoro každý. Já si myslím, že esporty olympiádu úplně nepotřebují. Když tam esporty ale budou, určitě nebudu nějaký odpůrce, ale nejsem ani ten, kdo to nějak prosazuje. Esporty se o sebe nemusí bát, ohromně rostou. A co se týče nějakého snu, momentálně bych bral, kdyby se mi povedlo dostat se třeba na mistrovství světa. To by byla paráda.