Pískat může jenom blázen
Oba jste hráli fotbal, až přišel den, kdy jste si řekli: Budu sudí. Proč?
Miloš: Hrajete a pořád si o sudích říkáte: Ten tomu dneska dal. Bylo mi 24 let, když mě začal lákat k pískání spoluhráč z Vinoře, ale já začal až ve třiceti a o šest let později jsem pískal ČFL. Dnes vím, že jsem měl do toho jít v těch 24, protože bych to možná dotáhl výš.
Petr: Mě k fotbalu přivedl táta. Hrál jsem ho 13 let, až jsem se rozhodl, že ho zkusím i z jiné strany. A nebudu lhát – pískání jsem bral i jako dobrou brigádu. Dělám to hlavně pro radost, ale kačka navíc je plus.
Neodradilo vás, když jste jezdil s tátou po zápasech a slyšel nadávky?
M: Počkat – mně nenadávali. (úsměv) Já mu už v patnácti říkal, ať začne, aby měl náskok, a on mi odpověděl: Nechci, aby na mě křičeli. Na zápasy se mnou chodil odmalička, jednou jsem ho měl na přeboru v kočárku. Manželka mi ho strčila. Já byl na Meteoru na čáře, takže mi ho při zápase hlídal delegát.
P: Nadávky jsem nevnímal. Většinou jsem si hrál s gumou od umělky nebo jsem šel vedle na hřiště.
Jako fotbalista nemusíte mít největší talent, ale leccos se dá dohnat tréninkem. Jak je to u sudích?
M: Rozhodčí musí mít v sobě přirozenost, to je dar od boha. Nicméně znám sudí, kteří když byli v přeboru, tak bych do nich nikdy neřekl, že se vyšvihnou, ale svou pílí to dotáhli na špičky v lize. Důležité je, jakého máte učitele. Já měl Ivana Grégra (bývalý mezinárodní sudí), což je takový můj druhý táta. Dal mi hodně rad. Třeba že když se hráči chovají jako dobytek, nesmí je šetřit.
Co táta radí vám?
P: Hlavně se z hráčů nepo... Nenechat si do toho kecat. Já jsem ten, kdo rozhoduje, ne oni. A dává mi tipy na známé „firmy“, většinou jsou to kapitáni nebo stopeři – to bývají blázni.
M: To je dnes největší bolest mladých kluků. Já byl na začátku taky měkký, ale dnes někam přijdu a řeknou: Je tady Hruška, buďte při zápase zticha. Někdy mě nemají rádi, protože nesnáším nesportovní chování. Mohou hrát tvrdě, ale sprosťárny nestrpím. Místo aby se starali o svoji hru, starají se o rozhodčího. Začíná to od trenérů. Když mančaft usměrní, je zápas v pohodě. Ale když jsou na lavičce trenéři, kteří křičí, hráče vyprovokují. A pak to je šichta.
Zažili jste zápas, po kterém jste si řekl: Končím.
P: Můj první zápas v I. A třídě Kyje – Ďáblice. Naštval mě, i když abych si řekl, že už nebudu pískat, to se nestalo.
M: Od první minuty mu dávali kapky. Viděli mladého, neznámého, tak to na něj zkusili. Dovedl to do zdárného konce, ale já říkal delegátovi: Ten skončí. Přišel do auta, sedl si a říkal: Konečně jsem z toho venku, bylo to hrozné. Jak byl nezkušený, tak se v tom plácal. Já bych jim vypálil karty a nazdar. Po jedné správně písknuté penaltě po něm vystartoval hráč a Péťa sedmkrát sáhl do kapsy, že vyndá kartu. A nevyndal. Chtěl jsem hráče seřvat, ale ze své pozice – k tomu jsem seděl vedle delegáta – jsem se musel krotit.
Sám jste končit nechtěl?
M: Někdy si to říkám, ale pak si odpovím, že si to nenechám otrávit. Pískám pro zdraví, pohyb je důležitý. Dělám kuchaře, bříško mám. Když jsem pískal nahoře, před fyzickými testy jsem vždycky zhubl 25 kilo, ale za dva měsíce byly zpátky. Nicméně s pohybem na hřišti jsem problém neměl. Chci na place nechat všechno, aby nikdo nic nemohl říct.
Pokřikují na sudí i u mládeže?
P: Ještě jsem na to nenarazil.
M: To proto, že pískáš jen dva a půl roku. Za posledních pět let se to výrazně změnilo a stojí za tím osvěta svazu i práce oddílů, že si dnes vybírají trenéry na úrovni. Dřív se chovali jako blázni, hnali děti za výsledky a někteří rozhodčí odmítali na ligy žáků chodit, protože to byly větší nervy než v chlapech. Byl i problém s rodiči, kteří na nás fakt sprostě řvali. Ale oddíly jim řekly, že škodí hlavně dětem, a zlepšilo se to.
Syn sní o lize. Věříte mu?
M: Lajnu má od boha, od začátku ji dělá výborně a i kolegové říkají, že se na ní chová jak starý mazák. Na píšťale se musí vypracovat, získat cit, ale nikdo z nás hned nebyl Collina. Radím mu, ať si každý zápas přehraje a zamyslí se, co mohl udělat jinak. Já to dělám dodnes.
Říkám si, jak to máte doma s víkendovými výlety?
M: Od 22. listopadu do 1. ledna jezdíme na chalupu či hory, pak už začínají zimní turnaje. A od 8. března do 15. června má manželka zase smůlu. Dřív jsme pískali třeba jen v neděli, takže se dalo v pátek odjet. Teď je s rozhodčími krize, takže jsme na hřišti celý víkend.
Máte doma zákaz bavit se o fotbale?
P: Mamka je sportovní nadšenec, fotbal miluje a v Lize mistrů se vyzná víc než táta.
M: Protože já se o vrcholový fotbal moc nezajímám. To je jen divadlo. Mě baví ten amatérský, kde tomu lidi dají srdce i čas.
Říkáte, že je nedostatek sudích. Petře, proč vaše vrstevníky neláká pískání?
P: Je to pro ně zabitý víkend, protože jdete z fotbalu na fotbal. A oni jsou přes týden ve škole, takže o víkendu si chtějí užít.
M: Pískání vás musí chytit, musíte ho mít rád. Říkám, že to může dělat jenom blázen. Když jsem ve třiceti začínal, ani v nejmenším by mě nenapadlo, že ještě v 63 letech budu běhat po hřišti. Chci pískat, dokud mi to zdraví dovolí. Kouknu se na Ivana Grégra, mého „tátu“, a on vám v 78 letech udělá v I. B třídě lajnu jak mladí kluci. To bych taky chtěl dokázat.
Povoláním jste kuchař. Co je větší stres – restaurace v čase oběda, nebo vyblázněné fotbalové klání?
M: Pro mě je fotbal relax. Kuchaře dělám 47 let, z toho 40 let šéfuji. Vedl jsem velké kolektivy o padesáti, devadesáti lidech, a to byly nervy. Fotbal je odreagování. Jasně, jsou vyhrocené zápasy, ale já vždy říkám: Když budou hráči zlobit, dostanou za uši.
Poznají sudí brzy, jaký to bude zápas?
M: Jasně, prvních deset minut rozhoduje. Na poradách si opakujeme, že když budou chtít hrát, tak je necháme. A když ne, tak jim to rozkouskujeme, protože by se jinak pokopali. Vytahovat hned karty není nic dobrého, to by člověk nedohrál. Před 20 lety jsme soutěžili, kdo odřídí víc minut bez karty. Taky jsme měli soutěž, kdo odřídí víc minut bez písknutí. A jeden kolega v ČFL nefoukl do píšťalky do 40. minuty. My mu schválně mávali ofsajd a on: Hrajte. Mám pocit, že dřív se tím fotbalem hráči víc bavili. Posledních deset let mi ale lidi přišli takoví zlí a odráželo se to i na fotbale.