Foto: Pavel Jiřík st.
Historik Jenšík vypráví: Kdy (nejen) fotbal plakal

Historik Jenšík vypráví: Kdy (nejen) fotbal plakal

Sportovní historik Miloslav Jenšík poutavě vypráví o událostech, které – podobně jako pandemie koronaviru – zastavily pražské fotbalové soutěže

Něco obdobného zažil zatím fotbal jen jako přímý následek tragických historických událostí, kterými byly světové války, vpád okupačních vojsk či zničující povodně v roce 2002. Jak se ale dozvíte z následujících stran poutavého vyprávění, tak si sport povětšinou vybral pouze několikatýdenní „přestávku“ a nakonec své vítěze a poražené i v těchto sezonách měl. Fotbalové století společně proletíme s MILOSLAVEM JENŠÍKEM, uznávaným sportovním historikem a dlouholetým spolupracovníkem Pražského fotbalového speciálu.

Napadá mě, že jako první se musela na fotbalových soutěžích podepsat světová válka v letech 1914 až 1918, že?

To souhlasí. Přitom - i když na bojištích umírali lidé po tisících a kraje, kterými prošla fronta, byly vystaveny nevýslovné zkáze - českého území se válka přímo nedotkla. Jenže českého fotbalu se dotkla velmi. Na rozdíl od druhé světové války, kdy byli muži z českých zemí ušetřeni masové účasti v bojích, v první světové válce bylo od prvních chvil onoho léta 1914 povoláváno do zbraně obrovské množství mužů, samozřejmě včetně pražských fotbalistů. Postupně narukovali i všichni rezervisté, dnes bychom řekli záložáci. Pokud někteří zatím zůstali u záložních praporů v Praze, většinou se jim tolerovalo, když si odskočili z kasáren zahrát zápas.

Takže brzy neměl kdo hrát?

Ano, postupně se posouvali mimo Prahu. Sice tu ještě tu a tam byly zoufalé pokusy odehrát řádné soutěže, ale stále více hráčů i příznivců na to nemělo ani pomyšlení. A zcela regulérně to ani moc nešlo. Kluby třeba ještě ve čtvrtek či v pátek napevno počítaly s některými hráči, kteří však v neděli, kdy se hrál zápas, mašírovali s pochodovým praporem bůhvíkam. A tak se stále častěji hrála jen přátelská utkání. Nastupovali v nich také mnozí „černoši“, a to i za nejslavnější mužstva, jakými už tehdy byla obě pražská „S“, tedy Sparta a Slavia.

Myslíte hráče bez registrací?

Byly dva druhy oněch „černochů“. Jedni byli řádně registrovaní, takže mohli hrát pod svým jménem. Ani nemohli jinak, protože fanoušci je dobře znali. Problém byl v tom, že měli třeba toho dne být někde jinde než v Praze. Nebo nesměli opustit kasárna. Ovšem jak známo, na vojně se z kasáren utíkalo odjakživa. Ti druzí zase hráli pod jmény jiných hráčů, protože sami byli z jiných klubů. Jsou z té doby zachovány úsměvné fotky, na kterých někdo z jedenáctky schovává tvář za hlavou spoluhráče. Ovšem hráčů bylo čím dál méně, některé kluby z toho byly až na rozpadnutí. Dokonce i ve Spartě se jednu chvíli vážně přemýšlelo, jestli alespoň prozatím neukončit činnost. A to nemluvím o tom, že ve válce padlo či bylo vážně zraněno velké množství fotbalistů. Byly mezi nimi i známé hvězdy.

Které?

Už na samotném začátku války byl v září 1914 na frontě v Haliči těžce, téměř smrtelně zraněn Václav Pilát, centrforvard Sparty. On a slávista Jan Košek byli největšími fotbalovými ikonami v předválečném období. Pilátovi v bitvě u Komarova v podstatě zachránil život fotbal.

Jak to?

Ležel tam tváří k zemi, celý v krvi, se strašnou ranou v zádech. Když se na něj podívali sběrači raněných, prohlásili ho za mrtvého a šli dál. Jenže právě v té chvíli kolem procházela hlídka, které velel desátník Štěpánovský, což byl jeden z tehdejších nejznámějších rozhodčích. Ten Piláta samozřejmě poznal. Hlídce nařídil, aby ho odnesli na polní ošetřovnu. A tam mu lékaři zachránili život.

Takže z toho byl šťastný konec.

Spíše zatím jen začátek šťastného konce. Přitom o něm vyšel dojemný nekrolog v Národních listech. Stalo se to tak, že ho z fronty dovezli do pražské divizní nemocnice v Karlíně, kde podstoupil sedm těžkých operací. Nejdříve v nich stále ještě bojoval o přežití, pak o to, jestli vůbec bude někdy chodit. Po jedné z nich ho přesunuli do pooperačního pokoje a na jeho původní lůžko položili vojáka, který umíral. Jenže zůstala tam cedulka se jménem Václav Pilát, a tak když onen voják zemřel, bleskem se po Praze rozšířila zpráva, že zemřel fotbalista Pilát. Vyšel nekrolog, ovšem ještě toho dne se všechno vyjasnilo. Doktor Kukola, který ho několikrát operoval, pak Pilátovi říkal: „Václavíčku, vy budete dlouho žít.“ Přece se říká: koho lidé předčasně pohřbí, ten pak bude ještě dlouho živ.

Což byla pravda, protože po tom všem se dožil 82 let.

Vykřesal se z toho zázračně. Už v roce 1919 hrál za Československo na Pershingově olympiádě, což byly hry vítězných dohodových států. Náš tým tehdy fotbalový turnaj vyhrál. Oficiálně na něm hrály vojenské týmy. Třeba ten americký opravdu tvořili vojáci expedičního sboru US Army, kteří předtím bojovali na francouzské frontě. Naproti tomu třeba Francie, Belgie nebo i Československo vyslaly reprezentační mužstva. Sestava našich „vojáků“ byla navíc pro zasvěcené zábavná tím, že v ní byli tři věhlasní borci, kteří vojáky nově vzniklé republiky nebyli a ani se jimi nemohli stát. Sparťané Václav Pilát a Josef Sedláček a slávista Jan Vaník byli za války vážně zraněni jako příslušníci rakousko-uherské armády a po vyléčení byli „superarbitrováni“, jak se praví ve Švejkovi. Čili jako váleční invalidé byli trvale osvobozeni od vojenské služby. Ale to se tehdy tak nebralo. Hlavně že už se zase mohlo naplno žít a sportovat. Pilát pak roku 1920 oblékl i dres státní reprezentace na olympiádě v Antverpách.

I tam se udály zajímavé věci, že?

Ano. Československo sice suverénně postoupilo do finále, ale to nebylo dohráno. Tým ve 38. minutě utkání s Belgií za stavu 0:2 opustil hřiště, protože nesouhlasil s kontroverzními výroky anglického sudího Johna Lewise. Následně byl diskvalifikován a domů se vrátil bez medaile.

Takže během první světové války český – což tehdy znamenalo především právě pražský – fotbal trpěl tím, že měl většinu hráčů na bojištích?

Nejen tím, byly ještě další potíže. Také území budoucího Československa trpělo rok od roku větším hladem a bídou. A například z kůže se stal přísně obhospodařovaný vojenský materiál, neboť vojáci potřebovali spoustu řemení, stejně třeba vojenské potahy. Takže nastaly velké problémy, když si chtěl klub pořídit nový míč nebo třeba jen pár či dva kopaček. Ale i po válce fotbal trpěl, protože celou Evropou proletěla vražedná epidemie španělské chřipky, jejíž účinky násobila podvýživa. Spousta hráčů se jen pomalu vracela ze zajateckých táborů, poslední legie z Ruska dorazily až v roce 1920. Třeba týmu AFK Vršovice (od roku 1928 Bohemians) přijeli dva výborní předváleční hráči až jedním z posledních transportů. Navíc řada hráčů po nucené dlouhé odmlce nebo následkem různých zranění fotbalu nechala. Přesto se už roku 1919 začaly naplno hrát řádné soutěže.

Pak se asi náš fotbal ocitl v problémech v letech nacistické okupace a druhé světové války.

Ano, respektive už o rok dřív, když byla na podzim roku 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace na obranu republiky. Fotbalisté rozehráli podzimní část mistrovských soutěží, onoho roku se měla rovněž rozjet také celostátní pohárová soutěž, která však nakonec byla o dva roky odložena. Liga byla mobilizací přerušena po třech kolech, ale třeba Slavia neměla odehraný ani zápas, neboť ve dvou ligových termínech hrála - a slavně vyhrála - finále Středoevropského poháru s maďarským Ferencvárosem. A zbývající mač nedohrála.

Nedohrála? A proč?

To bylo v Náchodě. Utkání bylo předčasně ukončeno pro náhlou tmu, což bylo v srpnu a v časech, které neznaly umělé osvětlení, opravdu absurdní. Vlastně to byl úžasný fór! Stáhla se mračna, lilo jako z konve, ale pořád se pokračovalo. Ale pak mraky podivně klesly až k zemi a nebylo vidět na krok.

Kdy se soutěže znovu rozjely?

Po šesti týdnech, jenže to už se hrálo v okleštěné republice bez hitlerovci zabraného pohraničí. Pro Prahu a celostátní ligu ten fakt sportovně neznamenal nic. Ale v divizi, což tehdy byla druhá nejvyšší soutěž, se v západní skupině českého venkova hned pět z 12 celků ocitlo v mnichovským diktátem odtrženém území. A podzimní poločas ligy 1938-39 se pak dohrával až dlouho do zimy.

Za samotné války plynul fotbalový život jak?

Drasticky ho ovlivnila dvě stanná práva. To první přišlo 28. září 1941, den po příchodu Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora do Prahy. Svou misi začal tím, že začal jak na běžícím pásu podepisovat rozsudky smrti. Stanné právo ale kromě mnoha jiných omezení znamenalo také zákaz všech kulturních i sportovních podniků. V době, kdy byly den co den vražděny nebo odvlékány do koncentračních táborů stovky českých lidí, byl ovšem zákaz sportovních utkání tím nejmenším. Znovu se začalo hrát až v listopadu, některé zápasy se tak konaly ještě 15. prosince, jenže v těch dnech bylo místy i mínus 15 stupňů. Dvě kola se proto raději přesunula až na jaro.

Jaká panovala fotbalová atmosféra?

Nesmírně stísněná, plná beznaděje. Ale když to znovu bylo možné, hrálo se už kvůli lidem, aby se v těch krutých časech alespoň trochu rozptýlili. Tehdy se rovněž poprvé řešilo, jestli ligu dohrávat či ne? Byly i návrhy, jestli ji úplně neskrečovat a začít znovu až napřesrok.

I když se pokračovalo, tak ligu ve stejném ročníku zastavilo další stanné právo.

To bylo vyhlášené 27. května 1942, hned den atentátu na Heydricha, který později svému zranění podlehl. Nové stanné právo zasáhlo poslední ligové kolo. Jasným sestupujícím byl Polaban Nymburk, ale v propadlišti měl skončit ještě jeden z pěti dalších klubů dvanáctičlenné soutěže. Mezi ohrožené patřila rovněž Sparta, která už rok předtím hrála o záchranu. Tehdy prodělávala vleklou krizi, což bylo v té éře neobvyklé, protože jinak se Slavií tvořila dvojici spoluvládců českého fotbalu. Poslední kolo bylo nakonec odloženo o sedm týdnů. Sparta vyhrála ve Zlíně a tím se zachránila.

Znovu je tu třeba zdůraznit, že v krvavých týdnech, kdy nacisté rozjeli odvetu za Heydricha a vyvraždili a vypálili Lidice a Ležáky, byl fotbal zcela druhořadý.

Přesně tak. Chtěl bych se tu jen letmo zmínit o lidických fotbalistech, kteří byli velkými fanoušky Sparty. Pokud sami nehráli, chodívali pěšky na její zápasy. Když to vyšlo najevo, Sparta jim za symbolickou částku odprodala starší kolekci dresů a Lidičtí tak v době bezprostředně před tragédií své obce hrávali v rudé sparťanské barvě.

Když se člověk podívá do přehledu vítězů fotbalové ligy, tak vidí, že v roce 1945 žádný mistr vyhlášen nebyl. Proč?

V létě roku 1944 se už zřetelně z obou stran blížily fronty, konec nacistické říše byl neodvratný. Když okupanti vydali zákaz cestovat ke sportovním utkáním na vzdálenost větší než 30 kilometrů, s ohledem na stále častější nebezpečí náletů a na rostoucí dopravní obtíže, tehdejší Český footballový svaz (ČFS) zrušil všechny mistrovské soutěže ročníku 1944-45. Zajímavé je, že na Slovensku, které bylo mnohem blíž východní frontě, se rozehrála i liga, ale když na konci srpna vypuklo Slovenské národní povstání, byla pochopitelně zastavena. U nás se hypoteticky mohly hrát nižší soutěže na úrovni okresů, ale ČFS moudře rozhodl zrušit celou soutěžní pyramidu. Samotní fotbalisté to rozhodnutí přijímali podobně jako dnes, v době koronavirové: sice teď nemůžeme hrát, ale ono je to dobře, abychom teď nekopali. Prostě to musíme nějaký čas vydržet a bude zase lépe. Napřesrok určitě obnovíme své soutěže už ve svobodné zemi.

Jenže ono se na rozdíl ode dneška přece jen kopalo, že?

To ano, samozřejmě jen se soupeři do povolené vzdálenosti. Na venkově s tím byla spousta potíží, nicméně Praha i tak fotbalově žila, protože si vyhlásila městskou soutěž, která si plně vystačila a svým způsobem byla zajímavým zpestřením navyklého soutěžního schématu. Tady připomenu, že v okupačních letech chodily na veškerý sport obrovské návštěvy. Sport nabízel v těžké době tolik potřebný relax, v plných hledištích si bylo možné vcelku bezpečně „pustit hubu na špacír“, a tak diváci pilně chodili a pokladníci si to pochvalovali.

Které mančafty soutěž hrály?

Byla dobrovolná a zúčastnilo se jí celkem 28 klubů. Vrchol tvořila „ersatz-liga“, jak Pražané s protektorátním humorem s využitím v té době velice často užívaného výrazu pro náhražky všeho druhu nazývali turnaj špičkových klubů. Samozřejmě to byly tradiční ligové týmy: Sparta, Slavia, Bohemians a Viktoria Žižkov. Ale s nimi také Čechie Karlín, SK Nusle, Libeň, tedy celky, které ligu ještě nedávno předtím nebo brzy nato hrávaly. A tato sedma byla doplněna dalšími předními divizními mužstvy, přičemž je nutné říct, že právě středočeská divize s převahou pražských týmů mívala mimořádnou kvalitu. Soutěž hrál i Slavoj Praha VIII (ten se v 50. letech, v tehdejší záplavě zmatených reorganizací, stal v ČKD béčkem Bohemians). Byly tu i ABC Braník a SKEP. Živě si vybavuji, jak jsem o ní na podzim 1944 jako žák třetí třídy hltal zprávy v novinách.

Osvobození se blížilo. Jak to bylo s fotbalem v květnových dnech?

Na jaře posledního roku okupace a války se rozehrál podobný turnaj, ale už s menším počtem účastníků. To už došlo i k náletům na Prahu. Na místech, kde se koncentrovaly desetitisíce lidí, mohly po vyhlášení leteckého poplachu nastat katastrofické situace, i kdyby k samotnému bombardování nedošlo. Přesto se kopalo dokonce po pádu Berlína, třeba v pátek 4. května 1945 vyhrála rezerva Bohemky nad Železničáři Vršovice 7:2. Ale v sobotu se už před polednem začalo střílet, rozhořelo se Pražské povstání a další zápasy byly zrušeny.

Zmínil jste SKEP. Co to bylo za klub, protože si ho sám neumím nikam zařadit?

To byl nesmírně populární sportovní klub Elektrických podniků, proto zkratka SKEP. Mužstvu se říkalo „tramvajáci“, hráči sice byli zaměstnanci EP, ale na tramvajích nejezdili. Hřiště měli u Žlutých lázní a také na ně chodila spousta lidí. Především je ale zajímavý osud klubu po roce 1948.

Co se tehdy stalo?

Elektrické podniky zaměstnávaly spoustu fotbalistů, ale řada z nich samozřejmě hrála jinde, třeba v Čechii Karlín. Jenže po únoru 1948 přišla politická garnitura nového režimu s požadavkem, že liga má být doplněna třemi odborářskými týmy. To ve fotbalovém hnutí způsobilo velkou hrůzu, co se bude dít, protože žádné odborářské kluby do té doby neexistovaly. Ano, mezi soutěžními nedělemi se v týdnu hrávaly různé firemní turnaje, ale ty týmy samozřejmě nebyly na takové úrovni, aby mohly poskočit do nejvyšší soutěže.

A Elektrické podniky ucítily šanci?

Je to tak. Hned zjara 1948 se SKEP po sovětském vzoru přejmenoval na Dynamo, vedení si začalo stahovat nejlepší hráče-zaměstnance a najednou měli pohromadě mužstvo na ligu. Dokonce uspořádali tiskovou konferenci, kde oznámili velkolepé plány na stavbu stadionu v Edenu.

Dynamo? Dynamo Slavia? Eden?

Ano, uvažujete správně. Na prahu roku 1949 se Slavia povinně zapojila do EP, a tím pádem se sloučila s Dynamem. Proto se nejprve musela přejmenovat na Dynamo Slavia a roku 1953 po nové reorganizaci všeho sportu už jen na Dynamo a také proto má od onoho roku dodnes stadion v Edenu. Ten její původní na Letné byl hned den po posledním utkání v roce 1950 zbourán, aby uvolnil místo Stalinovu pomníku. Přitom byl po zničení během Pražského povstání od základů znovu vybudovaný. Ke svému původnímu názvu se Slavia směla vrátit až v roce 1964.

Vraťme se k nuceným přestávkám. Co se událo po komunistickém puči v roce 1948?

I fotbal zasáhly poúnorové poměry. Soutěže se sice ještě rozehrály v obvyklém gardu podzim – jaro, jenže po sehrání 12. kola, předposledního podzimního, se sešel tehdejší ústřední orgán československé tělovýchovy a sportu a najednou uprostřed týdne šokoval rozhodnutím, že všechny soutěže podzimem končí. Že nebude vyhlášený žádný vítěz, nebude ani žádný sestupující, stejně tak z nižších soutěží nikdo nepostoupí.

Co ho k tomu vedlo?

Potentáti rozhodli, že se na jaře začne zase od nuly systémem jaro-podzim, což bylo opět podle vzoru Sovětského svazu. Podobně se v té době hrálo kvůli dlouhým a tuhým zimám také ve Skandinávii, ale u nás přechod na nový model neměl žádnou klimatickou logiku, šlo jen o pouhé podlézání Sovětskému svazu. Ale skrýval se za tím i velký podraz. Poúnoroví funkcionáři toho využili k rozmetání původní struktury soutěží. Rozbili dosavadní župy, které neodpovídaly územní správní struktuře; fotbal si je vytvořil sám, podle počtu klubů v tom kterém regionu a s ohledem na dopravní podmínky. Jenže když na počátku roku 1949 prošla země správní reformou a byly zavedeny nové kraje, musel je okopírovat i sport. Ale to nejzásadnější na první pohled vidět nebylo.

Co máte na mysli?

Zprvu komunisté soustředili sport pod Sokol, využívali schopností a zkušeností jeho funkcionářů. Vždyť třeba i Sparta se od roku 1949 jmenovala Sokol Bratrství Sparta. Bratrství byla síť soukromníkům ukradených prodejen potravin, později se z toho stal Pramen, ovšem Sparta z toho spojení neměla nic. Později to vyřešila přechodem do tehdejšího ČKD Sokolovo, kde mohli být sportovci zaměstnáni. Důležité je ale připomenout, že tím, že se rozpustily všechny župy, také v klubech a v rámci nových krajů nezůstal kámen na kameni. Místo zkušených organizátorů se prosadil nový typ „politicky spolehlivých“ funkcionářů. Soutěže se sice hrály, navenek se jako by nic nedělo, ale ve skutečnosti se za kulisami děly hrozné věci, které fotbal výrazně ovlivnily. V novinách už samozřejmě vládla přísná cenzura, takže o zvláštních změnách nebylo možné vést ani sebemenší diskusi.

Pro přehlednost připojme, že k tradičnímu systému podzim-jaro se fotbalové soutěže vrátily až v období 1957-58. Posuňme se ale do roku 1968, kdy se 21. srpna Československo probudilo a v ulicích byla okupační vojska Varšavské smlouvy, která zemi přišla „na pomoc“, aby potlačila zdejší reformní proces.

Liga samozřejmě tou dobou už byla rozehrána. Soutěže musely být po 21. srpnu zastaveny, znovu se fotbal začal hrát 14. září. Okupanti obsadili i spoustu hřišť, hlavně na těch venkovských měli jejich vojáci zaparkovaná auta i tanky. K zápasům se ani nedalo cestovat. Ovšem třeba 4. září se v Edenu odehrálo tréninkové utkání mezi Slavií a Bohemians. Muselo to být bez diváků, v okolí stadionu i na jednom z tréninkových hřišť stály tanky, ale šlo o jeden ze způsobů, jak alespoň zprávou lidem zvedat hlavy. Společnost však znovu byla těžce ochromená, zmrzačená a beznaděje přibývalo. I když se fotbal začal hrát, lidi byli myšlenkami jinde, spousta z nich brzy měla po masivních vyhazovech z práce vážné existenční starosti. Takže rovněž návštěvy na fotbale byly rázem menší.

Jen pro zajímavost: mistrovský titul v té smutné sezoně obhájil slovenský Spartak Trnava, který prožíval výjimečné období. Během šesti let získal pět titulů, jednou skončil druhý. Pak roky pražské fotbalové soutěže běžely bez výraznějších zásahů, než přišly ničivé povodně v roce 2002. Mnozí z nás je dobře pamatujeme.

Pro úplnost uvedu, že Moravu zasáhly povodně obřích rozměrů už o pět let dříve. V tom roce 2002 byla řada pražských hřišť pod vodou. Nejdříve se začaly zvedat jihočeské řeky a 13. srpna byl v Praze vyhlášený stav nouze. Vůbec první postižené pražské hřiště bylo to Čechoslovanu Chuchle, které leží na úrovni dostihového závodiště. Pod vodou ale byla brzy další hřiště, třeba Radotína, Radlic, Čechie Karlín, Troje. Stačí si vzpomenout, jak moc byly zatopené Maniny, Karlín, Holešovice. Kluby měly strašlivé škody na hřištích, šatnách, vybavení. Českomoravský fotbalový svaz (ČMFS) tehdy uvedl, že povodně v celé republice zasáhly 150 klubů a způsobily škody 200 milionů korun. Celkem povodeň ve společnosti napáchala škody za více než 70 miliard korun. V Praze to výrazně ovlivnilo i návštěvnost na fotbalových stadionech, zvlášť v lize, protože nefungovalo metro a bylo složité se dostat přes řeku na Letnou či na Strahov, kde v té době našla náhradní domov Slavia.

Jak dlouho se vlastně v Praze nehrálo?

Samotný Pražský přebor se tehdy rozběhl jen o týden později. Mělo se začínat 17. a 18. srpna předehrávkou 15. kola, ale nakonec bylo první úvodní kolo o týden později. Jen béčko pražské Dukly své utkání odložilo, protože vojáci pomáhali odstraňovat následky velké vody. Ale podobné obtíže byly ve všech českých krajích. Moravské soutěže se onoho roku hrály bez přerušení, odkládalo se pouze na Znojemsku, kde rovněž byly povodně. Ale i tehdejší obrovské trable pražský fotbal zdárně překonal. A jsem přesvědčen, že se rychle a rázně vyrovná také s problémy, které mu natropil koronavirus.

KDO JE MILOSLAV JENŠÍK

Narodil se 6. července 1936 v Praze. Vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, později absolvoval postgraduální kurz Fakulty žurnalistiky UK. Více než tři desetiletí působil jako časopisecký redaktor, poslední čtvrtstoletí se věnuje vlastní tvorbě, povětšinou historicky zaměřené. Je respektovaným sportovním historikem s téměř encyklopedickými znalostmi. Roky spolupracoval s fotbalovo-hokejovým týdeníkem Gól, napsal i řadu sportovně-historických knih, například První mistři světa – pravdivá zpráva o zlaté partě ze Štvanice (1997), Kronika českého fotbalu, Kronika českého hokeje (obě publikace získaly výroční ceny nakladatelství Olympia). Za Zlatou knihu ledního hokeje obdržel Cenu Egona Erwina Kische, kterou uděluje Klub autorů literatury faktu. Z fotbalové literatury je ještě autorem knihy Bohemka je a bude a Zelenobílé století. Podrobně se věnuje i tématu II. světové války. Je letitým spolupracovníkem Pražského fotbalového speciálu.

TENTO ROZHOVOR VYŠEL V DUBNOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU PRAŽSKÝ FOTBALOVÝ SPECIÁL, KTERÝ SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE