Foto: Pavel Jiřík st.
Trenéři, povídejte si s rodiči

Trenéři, povídejte si s rodiči

Už dvanáct let se věnuje trénování dětí. Začínal na Hájích, před dvěma lety ale OTMAR LITERA povýšil na Fotbalovou asociaci, kde je jedním z Grassroots trenérů pro Prahu. A tak jeho úkolem je třeba v klubech ukazovat ideální trénink, školit a udělovat koučům licence i navštěvovat základní školy, kde učitele „učí“, jak děti zaujmout při dnes tak nepopulární tělesné výchově. A právě těsně před tím, než zamířil na jednu holešovickou základku, jsme se potkali i k tomuto rozhovoru.

Tělocvikáři popisují, jak čím dál víc dětí nosí omluvenky. Jak je tedy zaujmout, aby je sport ve škole bavil?

Účasti na tělocviku jsou horší ne kvůli dětem, ale kvůli rodičům. Mají strach, obavy, přitom děti jen chtějí přirozený pohyb. Jako jsme ho chtěli my. Dnešní děti se příliš neliší, jen mají jiné možnosti a co jim umožní rodiče. Když se budou přirozeně hýbat a nebudou u toho nějak extrémně hodnocené, bude je to bavit. Ať je to jakýkoliv sport. Na fotbale pak je nejdůležitější dítě „otevřít“, aby činnost-trénink dělalo rádo.

Jak?

Hrajete hry, nehodnotíte. Když dítě soutěží, tak primárně samo se sebou. Protože které děti nebaví tělocvik? Spíše ty méně nadané, protože jsou srovnávané. Na tělocviku slyší: Ty jsi šikovný, Pepíčku, ty jsi to uběhl za pět vteřin. Ale ty, Emo, tobě to trvalo deset. Už ale nezazní, že Ema se třeba za rok zlepšila o vteřinu a za ten pokrok by měla být pochválena. Je nutné je rozvíjet, aby měly děti z pohybu radost. A když je chceme něco naučit, což je samozřejmě podstata tréninku, zkusit to v herním prostředí. Aby o tom vlastně nevěděly. Hrajeme Mrazíka a tomu Mrazíkovi dáme balon. Děti si hrají a zároveň se učí vedení míče.

Jenže od trenérů ze všech úrovní slýcháte, že vymizela klasická pyramida – tedy v tělocviku cvičily všechny děti, měly základ a ty nejtalentovanější pak odcházely do sportovních klubů. A z těch zase ty nejtalentovanější pokračovaly do sportovních center, reprezentací. Dnes ale dětem sportovní základ z tělocviku chybí a musejí ho dostat až ve sportovních oddílech.

Ano, ale proč trenéři nechtějí ten fakt a tu roli přijmout? Přitom dnes se se sportem začíná v pěti, šesti letech, já s fotbalem začínal až v osmi. Takže máme ve fotbale tři roky náskok, abychom děti připravovali po pohybové stránce. Proč bychom to nepřijali, když jsme tam tři trenéři na 20 dětí? Jeden může se sedmi dětmi dělat kotoul, další dva se věnují zbytku a pilují fotbal. Zatímco ve škole je jedna učitelka na 28 dětí a ještě jim při kotrmelcích musí ze zákona dávat dopomoc.

A modlí se, aby se něco nestalo, že?

Ano, a třeba neumí nastavit hodinu tak, aby zaujala všechny. Takže proč bychom my trenéři na sebe neměli vzít tu zodpovědnost místo toho, abychom předčasně specializovali? Pojďme děti naučit kotrmelec i další věci. Ale ještě k hodinám tělesné výchovy. My do nich chodíme a ukazujeme učitelům, jak by to mohlo jít, aby všechny děti byly zapojené a ze 45 minut se klidně i 35 minut hýbaly. Za rok a půl jsme navštívili snad 150 hodin, udělali pro učitele tři semináře, takže to znají. Ale co vnímám, že je jejich hlavní brzda, je bezpečnost. Musejí se držet přísných řádů ministerstva, limituje je strach z jakéhokoliv úrazu, jinak by s dětmi pracovali víc. V tom vidím věc, která by se měla řešit, aby řády víc chránily učitele. Samozřejmě pro učitele i trenéry platí, že se musejí dostat na úroveň dětí, aby byli spontánní, bezprostřední.

Děti musejí trenérovi věřit, že? Nejhorší pro ně je, když je nevyzpytatelný.

Ano, ale ono to platí bez ohledu na věk. Důvěra je základ dobrého vztahu a opakujeme to trenérům na každém školení. Vždyť čím se ztrácí důvěra? Tím, když trenér hráči pořád opakuje, co je špatně, co nemůže, protože pak se dítě víc a víc stahuje. Ono potřebuje cítit, že to s ním trenér myslí dobře. Proto na začátku tolik nevytýkejme chyby, najdeme jich totiž tisíce. Ano, opravujme, ale spíš zkusme pochválit, vypíchnout, co se mu povedlo, a říct, v čem by danou dovednost mohl zlepšit. Ale samozřejmě nejdůležitější je, aby trenér mluvil pravdu.

Na druhou stranu asi každý trenér už poznal, že i šestileté děti umějí pěkně zlobit a někdy k jejich zklidnění je potřeba křik. Že nejde pořád chválit.

Já sám jsem prošel kurzem koučování, které je hodně založené na nehodnocení. A pochvala i kritika jsou způsobem hodnocení. Stačí se na to podívat jinak – které děti potřebují chválit, kritizovat? Chválení vyžadují kluci, kteří doma nejsou tolik chválení od táty a potřebují uznání. Ti, kteří mají zdravou sebedůvěru, nepotřebují tolik chválit, kritizovat, ale vyžadují uvědomění. U dětí ve věku starší přípravky už je dobré, aby si uvědomovaly, co na tréninku dělají a jak jsou v tom úspěšné. A co musejí udělat pro to, aby byly ještě úspěšnější. Že když udělají takovou kličku a ona jim z deseti pokusů devětkrát nevyjde, tak musejí najít s trenérem společně cestu, jak se v ní zlepšit. A věřte, že dítě chce být úspěšné. Samozřejmě trenérům doporučuji spíš chválit než kritizovat, jen pozor, aby si malý svěřenec na chválu nenavykl. Nicméně pozitiva by měla převažovat.

Jak se stavíte k tolik diskutovanému hraní na výsledek?

Trenéři nám často z licencí odcházejí s tím, že jim říkáme, že výsledek není důležitý. Jenže pozor, my ve skutečnosti říkáme něco jiného: Výsledek tady je, dětem ho povíme, ale důležitější je samotný proces. Jak se to dítě posunulo, rozvíjíme u něj dovednost. Aby výsledek nebyl na úkor hraní, že chceme vyhrát „důležitý“ turnaj a my sedmiletému klukovi řekneme, teď raději zakopni míč. A on to nechápe. Proč má něco odkopávat? Nejdůležitější je herní rozvoj, kreativita. Nemůžeme říct dítěti, že je jedno, že se prohrálo, protože když bude vítězným typem, tak tomu ve svém světě nerozumí. On sakra chtěl VYHRÁT! A naopak dítěti, které je na fotbale spíš kvůli radosti, najednou nemůžete vyčítat, jak je možné, že se nevyhrálo. Pro něj je výsledek obrovský stres, chce si totiž primárně ten turnaj užít.

Takže vaše rada?

Důležité je vědět, že dítě do deseti, jedenácti let řeší při turnajích svou hru, až u starší přípravky či mladších žáků přichází zlom. Když se těch mladších ptáte, jaký byl zápas, mluví o sobě – já dal gól, mně nevyhovoval rozhodčí... Je to ovšem logické, protože jde o období „jáství“ a z hlediska vývojové psychologie to tak je. Při hodnocení je tedy dobré, aby se hráč zaměřil na sebe. Třeba na Hájích k tomu někteří trenéři používají barvy, kterými děti vyjadřují svůj pocit. Červená je špatně, oranžová průměr a zelená skvěle. A například říkají: Dneska to byla, trenére, zelenooranžová.

Zlepšuje to komunikaci dospělého s dítětem?

Jde o to naučit děti, aby vyjadřovaly své pocity, jak zápas vnímaly. Úhel hráče, dítěte je obrovsky důležitý. My si myslíme, že zahrál výborně, a on má přitom třeba pocit, že se mu nedařilo. Já to s kluky v přípravce řešil, že jsem se jich zeptal na jejich pocit ze zápasu a až pak jim řekl výsledek. Byli na moment zklamaní, že prohráli, ale za minutu o tom nevěděli a vůbec to neovlivnilo jejich hodnocení, než kdybych jim výsledek řekl jako první.

Malé děti ale často vůbec netuší, jaké skóre je.

Souhlasím, ale když se zeptají, kolik to skončilo, tak proč jim výsledek tajit? Když se vyhraje, tak mají radost, ale stejně pak vyjdou z kabiny a tátovi jako první řeknou: Já jsem dal dva góly. A mně se povedla klička.

Máte pocit, že za ty roky, co se pohybujete v mládežnickém fotbale, se vzdělání trenérů dětí zlepšuje? Že ubylo zastánců „staré školy“, kteří říkali: My to děláme třicet let takhle, tak co nás budete teď učit?

Když jsem ještě trénoval na Hájích, pohyboval jsem se v soutěžích, kde většina klubů zastává filozofii FAČR, takže jsem neviděl fotbalové prostředí jako celek. A sám sebe jsem se ptal, jestli nežiji v bublině. Co ale mám zpětné vazby od lidí, říkají, že se prostředí trenérů zlepšuje. Po roce a půl, co jsem v terénu, s nimi souhlasím a vnímám, že se trenéři otevírají vzdělání. Dřív na semináře k licenci C často přicházeli s tím, že si to u nás dva dny odsedí, ale praktický přínos pro ně velký nebude. Teď se hodněkrát hned hlásí na navazující licence a je znát, že školení pro ně má smysl. Co ale vnímám jako velké téma, jsou rodiče a práce s nimi.

Mají je trenéři brát jako partnery?

Ano, protože kdo by jim měl předávat informace jako první? Trenéři! Jenže jak žijí v tom svém světě, v té své krabici, tak si často říkají, že to rodiče musejí vidět stejně. Ale ono to tak mnohdy není. Musejí jim věci vysvětlovat obšírněji, laicky. Měl jsem teď setkání s rodiči začínajících dětí, mluvil jsem docela dlouho a pak říkám: Máte někdo otázky? Přihlásila se maminka a ptá se: A jaké mají mít boty ven? Musíte jít do základů, vysvětlit, co jsou sálovky, turfy, lisovky a další věci. V momentě, když jim to řeknete, tak na to rodiče buď přistoupí, nebo ne. Když ne, řeknu, že taková je moje cesta a doporučím jim klub, který bude víc vyhovovat jejich filozofii.

Někteří rodiče vnímají tréninky dětí jako „hlídací službu“, děti na začátku přivezou, pak vyzvednou. Jiní jsou aktivní, tréninky sledují. Jak je zaktivovat a zapojit?

Každému klubu nabízíme, že k nim přijedeme a rodiče v rámci přednášky seznámíme se základními principy a filozofií svazu. Všude ve světě to funguje tak, že trénují tatínci a někde i maminky. Ten ženský prvek je zvlášť u malých dětí, kde je potřeba víc citu, fajn. Navíc je to ideálně vyvážené. Na nejnižších licencích ukazujeme trenérům, jak lze rodiče využít v tréninku. I kdyby byl táta pasivní obránce a nahazoval balon. Doporučujeme je do tréninku vtáhnout, ale je to o nastavení komunikace hned zpočátku. To je naprosto zásadní. Ano, všechno jim pište do e-mailů, whatsappů, ale taky si s nimi pět, deset minut týdně popovídejte. Když tam totiž rodič přivede v pěti letech dítě a pak se jen komunikuje přes mobily, tak neví, kdo se o jeho kluka pořádně stará. Přitom stačí každému říct jednu, dvě věty. Že se jejich Pepíček zlepšil, že už nezlobí. Vysvětlit, že jste trénovali kličku, tak ať to zkouší doma. Buduje se tím vztah a pak jsou i rodiče přístupnější pomoci.

Rodiče přitom ani nemusejí studovat licence a mohou projít rychlým e-learningem přes počítač, že?

Přesně tak. Na stránkách fotbal.cz je e-learning, kde získají základní certifikát. Zároveň jsme loni na Pražském fotbalovém svazu pro začínající rodiče udělali tříhodinovou přednášku, kde jsme jim řekli základní principy, o kterých teď spolu mluvíme. Jak pracovat s dětmi, jak efektivně využít čas na tréninku, jak je to s onou hrou na výsledek. A letos na jaře tuto akci chceme zopakovat. Tady je klíčová role klubů, jak tuto přednášku budou prezentovat a kolik rodičů nám „pošlou“.

Asi hodně klíčová otázka v jejich očích bude, jak mají fandit?

My na toto téma máme zaměřený projekt „Neberte nám naši hru“, jehož cílem jsou šťastné děti, pro které je fotbal zdrojem radosti a společných chvil strávených s rodiči (patronem projektu je i reprezentant Tomáš Souček – pozn. red.). Jde o jednorázové turnaje, kde jsme rodičům rozdávali Kodex slušného rodiče, který mohou podepsat na stránkách Pražského fotbalového svazu. Letos ale projekt ještě rozšiřujeme. Byl tu tlak, aby vznikla oficiální soutěž předpřípravek, což jsem nechtěl. Nemyslím si, že pěti či šestileté děti mají hrát týden co týden ligu, takže jsme místo toho v rámci zmíněného projektu udělali turnaj 3 na 3, kde se počítají vstřelené góly. Mimochodem se hrou na vstřelené góly jsme na Hájích přišli před pěti lety a ona se postupně dostala do pražského fotbalu, což mě moc těší. A jeden člen z našeho Grassroots oddělení na turnaj jede a udělá desetiminutovou přestávku, kde se baví s rodiči. Vysvětlujeme jim základní principy, co my jako svaz chceme. Co je vlastně úloha rodiče na zápase, co by měl dělat. Oni mají tendenci při zápase na děti mluvit, radit, a my se snažíme popsat, co je to fandění. Někteří si myslí, že když křičí: Bojuj, vstávej, jenže tak to není. Kluci to tak rozhodně nevnímají. Shodli jsme se, že bohatě stačí: Horní, Dolní do toho! Ale i tato práce představuje posun, protože se snažíme nastavit prostředí tak, aby si toto poučení brali rodiče od předpřípravky do dalších kategorií.

Chybí v pražském regionu děti, které by chtěly hrát fotbal?

Členská základna v Praze neustále roste a Praha je jediný kraj, který má větší počet dětí než dospělých. To je samozřejmě skvělé, ale přináší to i problémy – nejsou trenéři. Loni jsme udělali první menší náborovou akci a sehnali jsme tři trenéry, které jsme následně propojili s kluby v jejich spádové lokalitě. Teď vymýšlíme další projekt, protože kamkoliv přijedu, slyším to samé: Nemáš nějaké trenéry?

Odpověď asi tuším, ale máte na ně peníze?

Výkonnému výboru Pražského fotbalového svazu v čele s Dušanem Svobodou se už před pěti lety podařilo úspěšně u pražského magistrátu zažádat o grant, jehož roční plnění se pohybuje okolo 50 milionů korun. A z toho dvě třetiny jdou na financování trenérů. Svaz dělá maximum a je samozřejmě na magistrátu, jestli dotaci udělí a v jaké výši. Svaz ovšem transparentně ukazuje, kam peníze jdou, a je pouze prostředníkem mezi městem a kluby. Oddíly, které se navíc starají o talentovanější mládež, mohou zažádat o status Sportovního střediska mládeže (SpSM) a dostávají rovněž dotaci ve výši 20 tisíc korun měsíčně. Samozřejmě je ale nutné říct, že financování trenérů by mělo být víc na městských částech, protože v Praze je 70 až 80 oddílů, které pracují s mládeží.

Každý je samozřejmě na jiné úrovni a má jiné cíle. Jak skloubit to, že někteří rodiče nemají výkonnostní ambice a spíš berou fotbal jako sportovní kroužek, aby se jejich dítě hýbalo, zatímco jiní berou fotbal vážněji a vidí v něm smysl?

Moje zkušenost z Hájů je taková, že když výkonnost mezi dětmi není zase tak rozdílná, je dobré, když jsou pohromadě. Když už je velká, je dobré to oddělit. Jenže teď přijde realita – dokážete sehnat trenéra, který povede onen „kroužkový“ fotbal? Pokud ano, rozdělte to. Jsou skutečně rodiče, kteří nechtějí jezdit každý víkend na zápasy, ale chtějí, aby děti měly pohyb. A když kluby mají kapacity, ať řeknou: O.K. Ovšem vím, že je to na licencích časté téma, že kluby kapacity nemají, děti jsou v jednom „balíku“ a trenéři se učí, jak v těchto skupinách pracovat a dělat tréninky. Když jsou rozdíly velké, je to opravdu složité.

Existuje přece jen nějaký recept?

Tréninky individualizovat, aby se oba rozdílní kluci posouvali. Přesto je otázka, proč dítě, které není na takové úrovni, na fotbal chodí. Jestli to není jen přání rodičů, jestli to skutečně chce i to dítě. A jestli ne, tak zda není lepší, aby zkusilo něco jiného. Zrovna nedávno jsem byl v jednom klubu kousek za Prahou, kde jsme toto téma řešili a říkal jsem: Je to jen a jen o vás, o vaší filozofii. Jestli se chcete starat o talentovanější kluky a je to vaše cesta, veřejně to řekněte. A rodiče to pochopí. Jestli chcete mít všechny, je to zase vaše volba, ale musíte přijmout fakt, že tréninky budou těžší.

Mnohdy se ale rodiče rozhodnou pro přestup do většího oddílu s věhlasnějším jménem. Je to dobře?

I toto je téma na delší povídání. Od trenérů z menších oddílů často slýchám stížnosti, že jim větší oddíly berou hráče. Otázkou ale je, jak jsou ty menší kluby nastavené, aby talentovaného hráče samy posouvaly. Jsou trenéři, kteří hlásí: Máme tady kluka, kterému je deset, je šikovný, podívejte se na něj. Takový přístup se mi líbí. Ovšem v odpovědi na to, kdy by měly děti přejít jinam, je nejdůležitější jejich mentální nastavení. Pokud to hráč zvládne hlavou i dovednostmi, ať jde. Ale bohužel jsem už viděl případy, kdy na to děti nebyly připravené, a pak se nám kluk vrátil zpět a bylo znát, že ho to na psychice zasáhlo.

Rada?

Aby to šlo postupně. Začne chodit do velkého klubu jednou týdně, když to zvládá, přidá se i druhý trénink týdně. Děti si zatím zvyknou, jsou odolnější, až se přestup dokoná. Samozřejmě ne aby to trvalo tři roky, ale během půl roku, roku se to dá nastavit. A řekl bych, že i větší kluby jsou tomu otevřené, protože ve finále jde o hráče pro ně. A kdy je ideální věk? Zažil jsem hráče, který v devíti letech byl výkonností obrovsky jinde a přesun se povedl. Já mu nabízel starší ročník, on nechtěl, zvolil si tuto cestu a vyšlo to v pohodě. U někoho je ta doba ve dvanácti, třinácti, ale zopakuji, že první, co bych řešil, je hlava. Znám případy dětí, které odešly do většího klubu, ale necítily se tam vnitřně dobře, takže bylo lepší je stáhnout a zkusit to za rok, za dva.

Takže zase jsme u klíčové role rodičů?

Ano, ale i velké síle klubu. Protože pokud je mezi nimi důvěra, tak na rady oddílu rodič hodně dá. Opravdu jsem zažil kluka, jehož rodiče nám hodně důvěřovali. Ptali se nás, co bychom doporučovali. My jim nastínili nějakou cestu a oni souhlasili, že jim to dává smysl. My nechtěli kluka brzdit, jim to vyhovovalo a dodnes nám děkují.

Rodiče i často řeší, jestli má dítě-fotbalista dělat ještě nějaký další sport. Třeba ve Skandinávii je to běžná praxe a u dětí se tím rozvíjí všestrannost. Co doporučujete vy?

Pokud to děti zvládají, ať dělají víc sportů. Zároveň hned přidáváme a varujeme, aby děti nebyly přeorganizované, aby si uměly hrát samy a měly nějaký čas jen pro sebe. Ať klidně v přípravce jdou dvakrát týdně na fotbal a dvakrát týdně na florbal, proč by ne. A jestli jsou unavené, ať si odfrknou, ať mají třeba tři tréninky týdně. Ta praxe ze severských zemí dává logiku, jiný sport nabízí jiný pohyb, vyvažuje se to a kompenzuje. Do dvanácti let je potřeba dítě naučit co největšímu spektru pohybů, je to tzv. zlatý věk učení motoriky. Takže dokud je to možné, doporučuji dělat dva sporty. Když mu to tedy prospívá a samo to chce. Ať u toho vydrží co nejdéle, do třinácti, klidně i do sedmnácti.


KDO JE OTMAR LITERA

Otmar Litera se narodil v roce 1989, a když skončil střední školu a skončil i s hraním ve starším dorostu, přinesl mu kamarád inzerát, že ve fotbalovém klubu Háje hledají trenéry. Začal u nejmladších dětí a trénování ho pohltilo. Později v oddíle pomáhal i se sportovní činností. V roce 2012 byl jmenován do Komise mládeže Pražského fotbalového svazu (PFS) a o rok později i do celostátní Komise mládeže FAČR. V té je dodnes. Před dvěma lety se stal na FAČR jedním ze čtyř Grassroots trenérů pro Prahu. Zároveň se podílí na licencování mládežnických trenérů a mimo jiné pravidelně přispívá do rubriky „Trénink“ ve Speciálu.

Tento rozhovor vyšel v zimním vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout zde