Gregorova otevřená zpověď: Přestat létat a znovu se naučit rovně chodit
Co bylo s Pavlem Gregorem poslední roky? Naskakoval jste a zase mizel ze scény. Teď to vypadá, že jste zpátky. Cítíte to podobně?
Ano. To období bylo docela dlouhé. Moje putování začalo, když jsem nastoupil do dospělého fotbalu jako trenér. Ve stejnou chvíli jsem se rozváděl, začal jsem bydlet sám a všechno v té době krásně fungovalo. Dostal jsem nabídku trénovat Tempo. Dostavily se i výsledky a všechno vypadalo báječně. I v práci jsem byl velmi spokojený, zpětně ale vím, že už tam začaly moje problémy s alkoholem, rekreační pití pro radost se stalo každodenní rutinou a postupně začal právě alkohol ovlivňovat moji kariéru pracovní, fotbalovou, ale i život. Všechny pády a krátkodobé vzestupy kopírovaly to, jak jsem se s alkoholem trápil. Pokud ale byla otázka na to, jestli jsem zpátky, tak už je to necelých pět let po poslední léčbě v Červeném Dvoře, kdy jsem se skutečně vrátil do normálního života. Ta byla vyvrcholením mojí dlouhodobé snahy zbavit se problémů s pitím.
A přišla i pomyslná dílčí odměna za váš boj, kdy jste s Admirou vyhrál podzimní část přeboru. I když vaše kariéra je plná dobrých výsledků...
Jako hráč si nejvíce vážím toho, že jsem mohl hrát ve druhé federální lize za Brandýs nad Labem, vzpomínám rád i na Kladno. Jako trenér jsem těch pěkných věcí zažil opravdu hodně. Nechtěl bych zapomenout na první sezonu v Tempu, kdy jsme opravdu zazářili a porazili tehdy všechny aspiranty na postup – Kopaninu, Admiru a Meteor. To byla tehdy v Praze senzace. Na jaře jsme pak skončili čtvrtí, což je historicky nejlepší umístění Tempa. To bylo první potvrzení, že bych se mohl trénování věnovat do budoucna. Moc si vážím i sezony ve Vršovicích, kde jsme vyhráli první polovinu soutěže s jedinou remízou a celé to mužstvo, pak už beze mě, vyhrálo I. A třídu bez ztráty kytičky.
Nastartováno bylo i v Královicích, že?
Když se tam zeptáte kohokoliv, řekne vám, že jsem měl vliv na vznik pozdějšího vítěze přeboru. To skvěle dotáhl Martin Hyský. Jako obvykle v té době jsme tým vybudovali a já to pak nebyl schopný dotáhnout do konce. No a asi největším úspěchem bylo vítězství se Střešovicemi proti Třeboradicím na Letné ve finále Teskahor poháru. Lze asi říct, že pokud jsem byl zdravý, výsledky přicházely. Možná i proto mi funkcionáři dávali tolik šancí při mé tehdejší nespolehlivosti a neustálým problémům. Výsledky to přebíjely. Mohu jen moc poděkovat panu Belladovi, Trhlíkovi, Janouškovi a nyní v Admiře panu Přitasilovi za šance. Našli se i další lidé, kteří mi dali šanci, i když věděli, že to s mým životem není v pořádku.
Jako hráč jste to dotáhl do druhé ligy. Myslel jste v tu chvíli i na nejvyšší soutěž?
Stoprocentně. Byla to druhá federální liga, kde byla obrovská konkurence s týmy ze Slovenska. Zaslechl jsem, že se kolem mě ochomýtala v té době Bohemka, ale nebylo to nic vážného. Můžu říct, že mě celou kariéru provázelo štěstí, prakticky jsem nebyl nikdy zraněný.
Příhod a zážitků z druhé ligy musíte mít mraky. Co se vám vybaví?
V Brandýse jsem spíš nakukoval do zápasů, nejlepší fotbal jsem hrál v Kladně. To jsem patřil k lídrům. Byl jsem technický hráč, ale uměl jsem se přizpůsobit tvrdé hře. Při angažmá v Lokomotivě Kladno jsme trénovali na škváře. Já byl zvyklý, že při tréninku se moc nepadá a my jsme hráli nějakou hru. Balon šel do autu, já jsem ho vypustil a vracel se do pozice. Trenér tehdy zakřičel: „Ještě jednou neuděláš skluz, ty zasr… Pražáku, a táhni domů!“ Od té chvíle jsem dělal skluzy a nakonec mě dávali za vzor. V Kladně je bojovnost součástí DNA a já se ji snažím dostat do svých týmů.
Když jste se dostal do druhé ligy, nezatočila se vám trochu hlava?
Určitě. Tehdy tam s námi byl třeba Pavel Karoch, dnešní spolukomentátor fotbalových přenosů. To byla pro mě legenda. Trénovalo se tvrdě, třeba čtyřikrát denně. Mým trenérem byl pan Jelínek, co dělal asistenta trenéru Pospíchalovi. Byl hodný člověk, ale dával nám zabrat. Ve druhé lize jsem neukázal to, na co jsem měl, jelikož jsem měl věčně pocit, že jsem unavený. Po trénincích jsem byl vyřízený. Měl jsem pocity, že jsem fotbal přestal mít rád, a myslel jsem si, že jsem jezdil do továrny. Profi fotbal je hodně tvrdý chlebíček, dřina a pak možná přijde úspěch.
Prý jste už jako hráč byl takový, že jste měl rád partu a po utkání rád poseděl.
V Brandýse to šlo mimo mě. Ale v Kladně už jsem se rád do akcí zapojoval a postupně už jsem byl jeden z těch, co ty akce vymýšleli. Někdy jsem byl společenský až příliš. Moje paní věděla, že když je nějaká akce, tak mě brzy doma nemůže čekat. Já vnímal sport jako kolektivní věc a věděl jsem, že když drží parta pohromadě, tak můžete porazit i lepší hráče. Tyhle věci se budují na hřišti, na soustředěních, ale i na různých večírcích. To už byla třetí liga, v devadesátkách platilo, že čím jste hrál výš, tak se víc slavilo. Nemůžu mimochodem zapomenout ani na Český Brod, kdy jedním ze sponzorů klubu byl i kmotr Mrázek.
Měl jste s ním nějakou osobní zkušenost?
Chodil na zápasy, ale byl spíš nenápadný. Přijel v mercedesu, odjel v mercedesu. Byla taková doba, kdy hráči byli přeplácení, ale zároveň se s nimi jednalo bez skrupulí. Když se šéfům něco nelíbilo, tak vás prostě vyhodili. Když se něco povedlo, tak létaly tisícovky v kabině. Doba byla divoká. I zábava byla obrovská. Tohle prostředí, kdy si člověk přestane vážit peněz, tak se mění žebříček hodnot. Peníze byly v té době pro mě měřítkem kvality. Dobře vím, že lidé by měli být odměňováni na základě dlouhodobé práce a ne díky emočnímu vzedmutí. Jsem rád, že jsem tu dobu zažil, ale byla to hrana profesionalismu.
Pak jste byl v Přední Kopanině. Jak vzpomínáte na tamější éru?
Měli ambice postoupit z přeboru do divize. Nabídka byla rozumná, ale nevěděl jsem, do čeho v Praze fotbalově jdu. I když jsem odchovanec Aritmy, tak jsem produktivní fotbalový život trávil okolo Prahy. Bylo to šťastné období, s mnoha lidmi se stýkám a našel jsem tam nejlepšího kamaráda Petra Fryka. Parta byla jednou ze základních věcí, proč se postoupilo.
I tady určitě přišla nějaká zajímavost...
Mívali jsme soustředění a šéf klubu Tomáš Cigánek hodně dbal i na reprezentaci klubu. Mě napadlo vzít si s sebou legíny po pratchyni, že bych je tam mohl využít. A stalo se, trenér Vesecký vyhlásil trénink na odrazovou sílu. Vzal jsem si tričko a legíny, vypadal jsem jako baleťák. Tomáš Cigánek koukal a prosil mě: To nesmíš. Já jsem odpověděl, že potřebuji mít svaly v teple. Kluci byli rádi, že bude legrace. Cigi to v rámci kolektivu vzal. Každý skok ho asi trýznil a ještě teď si vybavím jeho vyděšený pohled. V Kopanině byl ale každý schopný udělat legraci a vytěžila se z toho kamarádství na celý život. Pak jsem odešel za trenérem Veseckým do Vlašimi. Tam už se naplno rozjížděl i společenský život, tam se slavit umělo.
Myslel jste už v té době na to, že budete trenérem?
Trenérem jsem byl naposledy v devatenácti, kdy jsem dělal mládež v Aritmě. Tam jsem měl v mužstvu Davida Kozohorského, dalšího ze sporťáků v České televizi. A protože jsem trénoval i Martina Hyského, tak jsem snad kromě Pavla Čapka vedl televizní sestavu. (směje se) Impulz k trénování přišel, až když jsem skončil ve Vlašimi. Bydlel jsem v Holešovicích. Náhodně jsme se potkali s Radimem Trusinou, se kterým jsem se znal z Kopaniny, a on říkal, že Tempo shání trenéra, tak zda bych to nechtěl zkusit. Tehdy měli hrajícího trenéra Petra Dedka a chtěli mít někoho na lavici, aby to dirigoval. Šel jsem se podívat.
Měl jste hned jasno?
Na lavičce jsem nechtěl být jen jako okrasa, to by mě nebavilo. Nakonec jsem mužstvo převzal se vším všudy. Do týmu jsem přinesl energii, takže Tempo, které někdy hrálo až profesorský fotbal, šlo najednou do zápasu jako hladový buldok. A přišly první výsledky a já si říkal, že mě to baví. Dokonce víc než samotná fotbalová kariéra.
Vážně byla radost větší?
Když s týmem pracujete a něco se povede, je radost větší než na trávníku. Ale zároveň jsou daleko tvrdší prohry. Hráč třeba druhý den už nic neví, ale jako trenér jsem byl úplně vyřízený. Cítil jsem, že jako trenér mám ještě větší předpoklady než jako hráč. Jen jsem to ještě neuměl všechno pořádně uchopit a tahal to v té době především přes emoce. Každý zápas jsem udělal atmosféru, že šli hráči na plac jako omámení. To není dlouhodobě možné. Dokázal jsem asi něco podobného, samozřejmě v úplně jiném měřítku, jako v lize František Straka. Ten umí zblbnout hráče. Těžil jsem z toho, co fungovalo na mě. Až se musím smát, co mi tehdy stačilo.
Řekl jste, že v pozici trenéra jste cítil vyšší ambice, než jste měl jako hráč. Jak vysoko tedy míříte?
Jsem realista, nemám profesionální licenci a je mi 48 let. Když se budu držet své filozofie – mít obrovské sny, reálné cíle a jít postupnými kroky, tak obrovské sny jsou o tom, že bych se rád trénováním uživil. Reálný cíl je, že bych si rád divizi nebo třetí ligu zatrénoval, a věřím, že bych obstál. Od každého trenéra, se kterým jsem přišel do styku, jsem si vybral nějaké cvičení. Pracoval jsem pod trenérem Koubkem, který hodně kopíroval tréninky Zdeňka Zemana z Lazia Řím. Trenér Vesecký byl schopný vybudovat skvělou atmosféru. Nechci zapomenout ani na trenéra Nose. Naučil Kopaninu zónové bránění od pana Hřebíka. U trenéra Peřiny jsem se naučil daleko víc připravovat na konkrétní nebezpečí ze strany soupeře. Potvrdil jsem si, že poctivost a dřina je základ k tomu, aby vynikly nějaké vaše trenérské schopnosti. Jdete svojí cestou, ale necháte se inspirovat.
Opravdu jsou tohle všechny týmy z nižších soutěží schopné vstřebat?
Všechny trendy kulhají, pokud je nepřizpůsobíte složení týmu. I já jsem udělal v minulosti chybu, když jsem chtěl implementovat něco, co frčí ve světě, na svůj tým, aniž bych analyzoval, jaké hráče mám v kádru. Později jsem už poznal, že třeba Královice můžou hrát krásný ofenzivní fotbal. Ale musím jednoho hráče, v tomto případě Michala Krejču, předělat na zodpovědnou práci. Z křídla je defenzivním záložníkem a je to dodnes jejich nejzodpovědnější hráč. Ve Střešovicích nebylo tolik tvůrčích hráčů, ale kluci byli schopní dřít, čtyřikrát týdně trénovat, tak jsme hráli britský styl. V Admiře, jak udeřila zima a šlo se na malé umělky, tak se člověk musel vrátit k tomu, co se hrálo ve Střešovicích, přitom na velkých hřištích jsme hrávali fotbal s rychlým přechodem do útoku, technický a myslím i pohledný.
Na soupeře se pečlivě připravujete. V podzimním šlágru s Újezdem Praha 4 bylo také slyšet, že byla Admira B skvěle připravena po taktické stránce.
Zkusili jsme vsadit na to, že přehrajeme Újezd v jeho nejsilnějších zbraních, tedy v agresivitě a standardních situacích. Věděl jsem, že ve zbytku budeme minimálně vyrovnaní. A povedlo se. Ale k výhře 4:0 musí všechno zaklapnout a mít i štěstí. Já jsem týmu říkal, pojďme ten zápas udělat takový, abychom na něj vzpomínali i za dvacet let. Byl jsem na tým hrdý. Vím ale, že nestačí říct hráčům, že budeme hrát rychlý jednoduchý přechod do útoku. Řídím se tím, co vyprávěl trenér Karel Brückner. Ten tvrdil: Neříkejte hráčům, co mají dělat, ale vysvětlete jim to. To je obrovský rozdíl.
Jak by se hráč Pavel Gregor uplatnil v týmu Pavla Gregora?
Záleželo by na fázi kariéry. V devatenácti bych měl trenéra Gregora moc rád. V pětadvaceti už by se mi nechtělo tolik trénovat. A když by mi bylo třicet a domluvili bychom se na tom, že mám určitou roli v týmu, tak bych asi byl schopný i ty tréninky přežít. Trenér Gregor by měl největší problémy s hráčem Gregorem mezi jeho 25. a 27. rokem. To jsem si nenechal nic říct a choval jsem se jako primadona.
Kde je podle vás kouzlo, že vedete po podzimu přebor?
Na rozdíl od jara měla Admira B svůj kádr. Mohli jsme vystavět jeho kostru a vše se doplňovalo hráči áčka. Ale nebylo jich tolik jako na jaře. Tam jich chodilo hodně a v nadsázce to trochu vypadalo jako reprezentační sraz, neměl jsem na výkonnost extrémní vliv. Kdyby nebylo tehdy jízdy s dorostem, tak by mě to ani nebavilo. Teď na podzim už to bylo ono.
Je znát symbióza s trenérem áčka Admiry Peřinou?
Je to poctivý a náročný trenér. Máme sice na nějaké věci jiný pohled, což je normální a osvěžující, ale v tom zásadním se shodneme. Třeba v pohledu na hráče a jejich přínos pro tým. Myslím, že se oba snažíme o to, aby naše týmy hrály náročným stylem, a oba se opíráme o vynikající připravenost hráčů.
Pohltil vás zase fotbal?
Už po návratu z léčebny. Na konci pobytu jsem se bavil s doktorem Dejmkem, který mi zachránil život, zda není pro mě riziko návrat do fotbalového prostředí spjatého s alkoholem. Střízlivý život byl a je pro mě zásadní. Ještě důležitější ale byla spokojenost. Až v Červeném Dvoře jsem pochopil, jak je důležitá spokojenost. Abstinence je dobrý sluha, ale musíte mít život, který vás baví. Já jsem věděl, že mi něco do spokojeného života chybí. A byl to fotbal. Přitom jsem se hodně bál, abych se nevrátil tam, kam už se vracet nechci. Tak jsme zkusili návrat na tři týdny. Začal jsem trénovat a cítil jsem, že je to návrat velké lásky. Fotbalový život nabízí šanci dávat si krátkodobé i dlouhodobé cíle, což jsem si v léčebně stanovil. Všechno do sebe zapadlo. Jsem vážně moc rád, že jsem se vrátil. Ale bál jsem se moc.
Pomalu se dostáváme k tématu alkohol. Ten vám nadělal spoustu problémů a ničil život. V takové chvíli člověka napadne, jak jste triumf v podzimní části přeboru s týmem oslavil?
Slavím tak, že mám obrovskou vnitřní radost. V kabině jsem klukům poděkoval. Řekl jsem jim, ať si ten povedený poločas pěkně oslaví. A nedělají ostudu sobě ani mně. A šel jsem domů a koukal jsem se na fotbal. Když je člověk otevřený, tak lidé vědí, čím jsem si prošel. Kluci mě mají rádi takového, jaký jsem. I rok po návratu z léčebny, když jsme vyhráli na té Letné, tak to byla velká sláva. Sestra se mě ptala, co budu dělat, a já jí řekl, že nic. Že si dám medaili do kapsy, sednu do tramvaje a pojedu domů. Dřív mě každá výhra či porážka vykolejila. Teď mám obrovskou radost, ale držím se v určitých mantinelech. Věřím, že ani na lavičce moje chování nepřekračuje normy. Po návratu z léčení jsem dvakrát ustřelil s trenérem Vankem a trenérem Vašutem. Když jsem vychladl, tak jsem zvedl telefon a oběma jsem se omluvil, cítil jsem se trapně. To jsem se za sebe styděl. Oba to vzali v dobrém.
Berou vás evidentně i hráči, dokážete si je získat. Prý platilo, že se s nimi bavíte v přeboru třeba o Manchesteru United.
Mám svoji metodu. Před zápasem mám dvě tři příhody z mého života nebo co mě zaujme, třeba právě v Manchesteru United. Nebo řeknu vtip a udělám atmosféru. Pak dělám taktiku a standardní situace, to se mi osvědčilo. Když budete pořád říkat, že musíte hrát bojovně, tak vás nebudou poslouchat. Tady si kluci si zvykli, že uslyší historku a vezmou si nějakou filozofii vztaženou k tomu zápasu.
Jak to bylo třeba před šlágrem s Újezdem Praha 4?
Tam jsem říkal, jaký je rozdíl mezi sexem a hrou na umělé trávě. Kabina nevěděla. Já říkal, že je to stejné, že rozhoduje každý centimetr. Hrálo se na malé umělce a platí, že velké hřiště odpouští a malé ne. Druhá věc, co tým slyšel, byla, jak jsem byl se synem na večeři a bavili jsme se o tom, jak jednu jeho učitelku z gymnázia docela nemilosrdně vyhodili, protože měla Alzheimera. Ptal jsem se, proč je to pro rodinu těžké, když mají někoho, kdo takhle začne zapomínat. Klukům jsem řekl, že proto, že se ztrácejí společné zážitky. Zmizí to, co prožili s maminkou, a pak není na co navazovat. A řekl jsem jim, že pokud to proti Újezdu zvládneme, budeme mít celý život na co vzpomínat. Kluci to vzali a hned po zápase na mě volali: Trenére, na tohle fakt budeme vzpomínat.
Co kdybyste přišel na to, že máte v týmu hráče s podobnými problémy s alkoholem, jako jste měl vy?
Já do léčebny jezdím stále, vidím, jak je alkohol velký problém. Ale to jsou i drogy a fotbalové prostředí je velmi náchylné k sázení. Když se mi něco nezdá, můžu to říct. Pomoci ale můžete jen člověku, který si svůj problém uvědomí a řekne si o pomoc. S čistým svědomím můžu říct, že jeden můj svěřenec si řekl o pomoc, pomohl jsem mu do léčebny a on to zvládl. Dodneška nehraje, je to skvělý člověk, stará se o rodinu. Měl jsem z toho radost. Samozřejmě je to závislost, a jak říká doktor Dejmek, vyléčený jste definitivně, když se zaklapne víko rakve. Když se rozhodnete pro léčbu, je to první pozitivní krok po řadě těch špatných. Je ale důležité ho udělat.
Byl alkohol nejtěžším soupeřem, jakého jste v životě porazil?
Říkám teď o sobě, že jsem úspěšně abstinující alkoholik. Vědí to všude. Ale taky každý ví, že první pokusy nebyly úspěšné. Bez těch nevydařených bych to nezvládl. Setkání s doktorem Dejmkem a jeho týmem v Červeném Dvoře mi změnilo život. Jeho cílem není jen abstinence, ale spokojený život. A to nejdůležitější je zaměřit se na svůj charakter. Doktor měl pověst, že je přísný, tvrdý a lidé se ho báli. Já jsem za ním přišel s tím, že jsem minulé léčby prošel poctivě a nevedlo to k ničemu. A on mi v závěru povídání řekl, že jsem nezodpovědný hajzl z Prahy. Odpověděl jsem mu, že je hulvát. Vypadalo to, že se rozejdeme. Myslel jsem si, že se po mně začne vozit. Ale on nezačal. Nakonec mi začal pomáhat.
Čím jste ho přesvědčil?
Věděl jsem, že čím víc budu aktivní, tím mi dá víc. Poznal jsem, že je to správný člověk. Já mu řekl, že pro spravedlivého trenéra jsem na hřišti udělal všechno, a on na to řekl, že není problém. Takže jsem na sto procent splnil léčbu. Když jsem vycházel ven, tak jsem sportovní terminologií věděl, že mám natrénováno, ale strašně jsem se bál. Věděl jsem, že už víc nemůžu udělat. Ale šlo to dobře. Po měsíci jsem získal práci v DHL Express a mám ji doteď. Začal jsem na nejnižší pozici, budoval jsem si život. Srovnal jsem věci v rodině a taky nezanedbával doléčování. A odměna byla, když jsme pak vyhráli na Spartě a na tribuně slzel táta se ségrou a smál se syn, tak na to jsem byl pyšnej. Jde to lépe a lépe. Nemám chutě, ale obezřetnost je třeba nadosmrti.
Určitě jste o všem dlouho přemýšlel. Našel jste moment, kdy jste se do těch problémů dostal?
Zvláštní je to v tom, že já jiné problémy neměl a nemám. Jsem nekuřák. Nikdy jsem nehrál, nesázím. Já měl problém, že jsem cítil, že mi v životě něco chybí. Zásadní je fakt, že vy pak třeba kvůli té závislosti začnete zanedbávat život. Koníčky jdou pryč. Vím, že když půjdu do kterékoliv restaurace, tak tam najdu lidi, kteří pijí daleko víc, než jsem pil já. Ale ráno vstanou a jdou do práce. To já už jsem neměl, vypadával jsem z denního rytmu. Zlomilo se to, když jsem přestal zvládat pití. Neplnil jsem sportovní i pracovní povinnosti. Nezastavilo mě nic.
Ani třeba vidina úspěchu?
Ne. Vždyť my jsme třeba s Vršovicemi suverénně vedli po podzimu, nikdo nepochyboval o postupu, ale já jsem zvolil cestu alkoholu a nebyl jsem schopný se vrátit. Úplně vás to změní. Proto se mi v léčebně ulevilo. Kdyby měl někdo soudit podle toho, jak se dařilo mým týmům, tak by asi nikdo neřekl, jaké problémy můžu mít. Moc si vážím toho, že předseda střešovického klubu mi umožnil odejít do léčebny a počkal na mě. Můj problém byl, že jsem bojoval s alkoholem, ale chyběla mi vnitřní spokojenost. Nakonec jsem ale dospěl a našel ji. Zdá se to pozdě, asi ve 44 letech, ale pořád lepší než nikdy.
Cítil jste nějaký zlom, pomyslné dno?
Dno tomu vždy předchází a je hlubší a hlubší. Zdravotně jsem byl vyřízený. Člověk se zaměřoval pak už jen na svoji drogu. Jak sehnat alkohol, peníze, nic jiného vás nezajímá. Naštěstí už pátým rokem jsem zpátky v normálním životě. Pral jsem se s tím problémem deset let. I tehdy jsem chtěl moc přestat s pitím, ale nevěděl jsem, jak na to. Trápil jsem se. Potřeboval jsem to poslední ťuknutí, poznat ty správné lidi. Určitě to nebylo zbytečných deset let. Nejhorší na tom ale je, že závislý nejste vy, ale závislá je celá rodina, a já jsem rodinu málem zničil. To štěstí je, že rodiče, syn, všichni blízcí, co nade mnou nezlomili hůl, mě teď mají takového, jaký jsem, to je největší odměna.
A tak jde říct, že střešovický Mourinho, jak se vám také říkalo, je definitivně zpátky. Kde se ta přezdívka vzala?
Určitě jsem ji nevymyslel já. (směje se) Přišel jsem do Střešovic, které byly na dně. Já jsem z nich za rok udělal mužstvo, které šlapalo. V tu chvíli asi zářil nejvíc trenér Mourinho, takže byl tehdy každý mladý trenér srovnávaný s ním.
Byl pro vás v něčem inspirací?
Stoprocentně. Je to můj oblíbený trenér i teď. Má styl, vždycky poznáte, že je to jeho mužstvo. Umí vystupovat, přes všechny projevy, třeba někdy i arogantní, tak mužstva ho zbožňovala. Hráči šli za ním.
Stejně jako jdou za vámi.
Snad hráči, které jsem trénoval, vzpomínají na tu dobu dobře. Tedy až na ty excesy. Kdykoliv přijdu do nového mužstva, tak říkám, jestli chcete vědět, jaký jsem, zeptejte se hráčů, třeba i těch, které jsem vyhodil.
The Special One také s některými hvězdami nenašel společnou řeč...
Je to tak. Je fakt, že vždycky dám hráči hodně šancí, než se rozejdeme. Nic lepšího než cukr a bič nikdo nevymyslel. Žádné mužstvo pro vás neudělá víc, než když se ztotožní s vaší filozofií. Všechna moje mužstva velmi tvrdě pracují. My musíme trénovat nejtvrději. Hráči musejí být nejvíce zaangažovaní. Pokud se dostaví výsledky, tak hráči vědí, že pro to něco udělali. Pravidla jsou nastavená stejně pro všechny. Měkkost a nedůslednost není to, co by lidi posouvalo. Při tvrdosti se nesmí vytratit laskavost a individuální přístup. Tvrdost sama o sobě nemá smysl.
Vypadá to, že při boji s alkoholem jste hodně změnil pohled na svět. I proto jste se rozhodl o všem otevřeně mluvit?
Je dobré vědět, že i když má někdo takový problém, není to konec světa. Všechno se dá vyřešit. Je zvláštní třeba, kolik lidí potkám v normálním životě, nic se jim neděje, a přitom jsou pesimističtí. A žijí život, který já bych žít nechtěl. A pak třeba potkávám lidi v léčebně, kteří mají milionové dluhy, nemají kam jít, všichni nad nimi zlomili hůl. Ale našli v sobě energii a začali se krůček po krůčku vracet do života. A snaží se vystavět nový život. To jsou strašně inspirující příběhy.
Řada lidí má možná z pobytu v léčebně podvědomý strach. Váš příběh ale pro ně může být inspirací.
O životě v léčebně můžu vyprávět dvěma způsoby. První je ten, že je to něco jako internační tábor, ale druhý je zase takový, že je to zábavné soustředění přátel. A oba pohledy budou vlastně správné. Před 10 lety byly léčebny neskutečně přísné, ale bylo tam i kamarádství. Nejtvrdší ze všeho je, že tam se skutečně běží o život. Není to legrace, není to hra. Všichni tam mají za sebou nějaký tvrdý boj a všichni mají strach, jaké to bude venku. Ale většina z nich se snaží z toho všeho dostat. Nejzdařilejší věc, která tady vznikla a všechno to charakterizuje, je film Ikarův pád. Tam závislost paralyzuje celou rodinu. A já ten film nejsem schopný dokoukat celý. Chybí mi v něm totiž moment, kdy sice přestanete létat, ale znovu se naučíte rovně chodit.
PAVEL GREGOR
Věk: 48 let
Hráčská kariéra: Aritma, Český Brod, Brandýs nad Labem, Lokomotiva Kladno, SK Kladno, Přední Kopanina, Vlašim
Trenérská kariéra: Tempo, Střešovice, Královice, Vršovice, Střešovice, Admira B
Největší úspěch: vítězství v Teskahor Cupu s týmem Střešovic
Zajímavost: O svých problémech s alkoholem napsal knihu, zatím ji ale nenabídl žádnému vydavatelství. S alkoholem se pral deset let, ničil jeho pracovní, soukromý i fotbalový život. Opakovaně se snažil léčit a poslední pokus před necelými pěti lety byl úspěšný. Rozhovor na téma závislosti na alkoholu poskytl hlavně jako inspiraci pro lidi, kteří mají podobný problém s tím, aby viděli, že je řešitelný.