Práce mi dala lásku, říká Holas z Kunratic
S míčem se seznamoval před domem, kde si kopal s kamarády. Když mu bylo jedenáct let, všiml si ho jistý mládežnický trenér Slavie. „Že prý na mě už nějakou dobu kouká z okna a líbí se mu, jak hraju. Dal mi telefonní číslo a řekl, ať přijdu na trénink žáků. To byl tehdy můj nejšťastnější den v životě,“ prozrazuje. Do Slavie ale nešel, u rodičů měla přednost škola a víkendové pobyty na chatě.
Nakonec si doma fotbal vydupal, ovšem prvním klubem, v němž se zaregistroval, nebyla Slavia, nýbrž Sparta, které odmala fandí. „První trénink jsem absolvoval na hlavním stadionu na Letné, byl tam i Horst Siegl,“ vzpomíná. „A po měsíci mi řekli nashledanou. Přece jen jsem neměl žádné fotbalové základy, ostatní kluci byli oproti mně natrénovaní. Takže jsem šel hrát za Háje.“
Do čtrnácti let znal jen tréninky. „Potom už jsem nemusel s rodiči o víkendech na chatu, protože mě v Praze začala hlídat babička. Takže jsem najednou hrál zápasy a dostal se do základní sestavy,“ popisuje začátky kariéry, které ovšem přibrzdilo zranění. Poprvé se ozval pravý meniskus. Po operaci a zotavení skončil na Hájích a přesunul se do tehdy vzniklého klubu Inferno.
Na toto období vzpomíná rád. „Vyhrávali jsme zápasy i v devíti lidech. Hezky se to sešlo, sedli jsme si, poctivě trénovali,“ sumíruje. Když s Infernem porazili B-tým Kunratic, dostal právě od nich nabídku na přestup. „Přišel za mnou pan trenér Mňuk a nabídl mi, jestli nechci hrát A třídu za ně. A já souhlasil. To mi bylo asi osmnáct.“
Ve Slovanu se rychle zabydlel v A-týmu a po pár letech dosáhl na svůj fotbalový vrchol – postup do přeboru. „Na to nikdy nezapomenu. Na jaře 2011 jsme první zápas ve Střešovicích remizovali 2:2 a pak už jsme do konce sezony všechno vyhráli,“ hlásí. „Z pátého místa po podzimu jsme skočili na první a vyhráli ještě s náskokem. Dokonce jsme se všemi týmy měli lepší vzájemné zápasy. Byla to prostě neuvěřitelná sezona, s trochou nadsázky jsme vedli už při nástupu na hřiště. Když jsme dostali gól, věděli jsme, že tři dáme. Vynikající spoluhráči, šlapalo nám to.“
I přes velký klubový úspěch Slovan opustil a odešel do Tempa. „V Kunraticích se to tehdy rozhádalo, odešlo hodně lidí. Tempo hrálo také přebor, ale hned jsme z něho spadli. Ovšem povedlo se nám vyhrát pražský pohár, otočili jsme zápas proti Vršovicím. Jenže mně v tom utkání někdy v pětatřicáté minutě znovu prasklo koleno…“
Sotva se z náročné operace vylízal, při sálovém fotbale si zranění obnovil. „Doktor mi řekl, že mě během půl roku nemůže operovat znovu, a já od té doby už na žádném zákroku nebyl. Nějakých pět let mě to bolí, ale hrát zvládám, jen si musím koleno pokaždé pořádně zatejpovat,“ přiznává. „A vždy je lepší být ve velké zátěži, protože se koleno obalí svalstvem,“ upozorňuje.
Dnes už zase kope za Slovan, ve kterém ho trénuje bývalý reprezentant Tibor Mičinec. „Mám obrovský respekt k jeho zkušenostem a kvalitám. V přístupu k fotbalu, v profesionalitě, ve všem. Škoda že jsem ho nepotkal jako mladý kluk, protože by mě posunul o míle dopředu. Kdoví, třeba bych to dotáhl dál.“
Pod trenérem Mičincem se na vlastní žádost vrátil na pozici pravého záložníka. „A pěkně jsem si tím naběhl. On totiž vyžaduje, aby hráč na tomto postu jezdil po lajně devadesát minut od vápna k vápnu, a když nemůže, střídá,“ vypráví chlapík, který si až na brankáře vyzkoušel všechny posty a dodnes je tak schopen na nich kdykoliv zaskočit.
I v šestatřiceti je dál v základní sestavě. „Mladí kluci mě z ní pořád ještě nevyšoupli. Až to nastane, půjdu do B-týmu hrát nižší soutěž, protože s fotbalem končit nehodlám. I přítelkyně Lucie mě v tom podporuje, ať prý hraju, dokud můžu chodit,“ usmívá se.
Holas odmaturoval na Střední průmyslové škole dopravní a už po ukončení studií měl jasno v tom, co bude dělat. Tedy spíš nedělat. „Nehodlal jsem sedět v kanceláři, nejsem ten typ. Chtěl jsem dělat prakticky cokoliv, ale hlavně venku,“ podotýká s tím, že osud mu přihrál profesi řidiče. „Rozvážel jsem nejrůznější zboží od zeleniny po noviny, od Slovenska po Německo. A potom jsem nějakou dobu dělal osobního řidiče pro prominentní zahraniční klienty.“
Nyní už téměř čtvrtým rokem pracuje jako kurýr pro zásilkovou službu GLS. „Je to řehole, která se šoféřinou nemá vlastně nic společného. Jezdíte od vchodu ke vchodu, máte na starosti sto adres, denně vyřídíte sto telefonátů,“ nastiňuje. „Je to nejsložitější práce, co jsem kdy dělal. A to jsem jezdil tisíc kilometrů na jeden zátah. Tady najedu sedmdesát, ale trvá to i třináct hodin.“
Spíš než o řízení je jeho džob o organizování. „Vlastně celou dobu jen telefonujete s klienty a domlouváte, kdy kam pojedete. Samozřejmě to není fyzicky jednoduchá práce, protože taháte pytle se psím žrádlem, pneumatiky, těžké balíky,“ přibližuje. „Ale náročné je to v první řadě psychicky. Vyhovět zákazníkovi, trefit se na jeho požadavek a ještě u toho být příjemný.“
Právě úslužnost a ochota provázená úsměvem jsou podle něj v této profesi zásadní. „Opakovaně se mi potvrzuje, že jak se já chovám ke klientům, tak se oni chovají ke mně. Takže i když třeba první setkání bylo z nějakých důvodů nepříjemné, ta další už jsou vlídnější,“ upozorňuje. „Lidé vědí, že přijedu já, já zase vím, za kým jedu. Zvykneme si na sebe. A když si někdo objednává často, tak by byl sám proti sobě, kdyby se obden hádal s řidičem, co mu zásilku doveze.“
I tak občas prý narazí na kverulanta, proto je důležité zůstat nad věcí. „Musíte být v bublině, která nesmí prasknout. Jinak byste se opupínkovali, nechali auto stát uprostřed silnice a jeli domů metrem. Protože někdy je to opravdu tak stresující, že jste na pokraji psychických sil,“ přiznává. „A když už na vás někdo řve, tak to musíte spolknout a jet na další adresu, jako by se nic nestalo. Můžu sice za volantem vzteky řvát, ale k čemu to je, když mě nikdo neslyší?“ směje se.
Náročnou práci je logicky nutné kompenzovat kvalitním odpočinkem. „Přes týden času na odreagování moc nemám, od toho jsou víkendy. S přítelkyní jezdíme vlakem po hradech a zámcích ve středních Čechách, na to se vždycky těším. A další relax je samozřejmě fotbal, na kterém si vyčistím hlavu. Na hřišti, ať už při tréninku nebo při zápase, nechám všechny pracovní stresy a druhý den můžu normálně fungovat.“
Ač je jeho zaměstnání sebevíc těžké, jedno zásadní plus se mu už nikdy neodpáře. Díky němu totiž našel životní lásku. „Lucinku jsem potkal, když jsem jí zavážel balíčky do práce. Dělala ve skladu s čaji, měla tam na starosti i sportovní halu,“ vypráví, jak se dali dohromady. „Nikdy jsem nepoznal někoho tak charakterního, tak uvědomělého, s takovým přístupem k životu. Ona je prostě dokonalý člověk,“ vzkazuje se zasněným úsměvem.
I díky své drahé polovičce vyrazili dál než do středních Čech. Rovnou do Číny! „Byla to vlastně pracovní cesta, přítelkyně tam byla na dvou stážích. Ukazovali jí, jak probíhá celý proces výroby čínského čaje, od růstu až po zpracování,“ povídá.
V Číně strávili čtrnáct dní a pochopitelně měli čas i sami na sebe. „Byla by hloupost být v Číně a nevylézt z hotelu. Takže jakmile jsme měli možnost, chodili jsme na výlety. A protože tam nesmíte řídit, jelikož potřebujete čínský řidičák, vyráželi jsme po vlastní ose,“ vzpomíná. „Šli jsme někam a pak zase zpátky. Když už jsme se cítili trochu otrkaní, jeli jsme i metrem. Odjeli jsme na druhou stranu města, tam chodili po parcích a pak zase jeli zpátky.“
Zatímco svou životní budoucnost vidí pevně spojenou se svou milou, v té pracovní nemá zcela jasno. „Vždycky si dávám za cíl přežít Vánoce. Pokaždé před nimi chci skončit a popravdě ani nevím, proč jsem to ještě neudělal. Na druhou stranu v jiné práci budou zase jiné problémy a já mám tu svou současnou svým způsobem i rád. Dala mi jakési sebepoznání, protože jsem si v ní sáhl na dno, což mě posunulo dál. A hlavně mi dala lásku. Člověka, se kterým chci být do konce života.“