Každý chce vyhrávat, ale musí se to umět ukočírovat, říká nejlepší trenér přípravek a žáků roku 2019. Je z Podolí

Stal jste se nejlepším trenérem v kategorii přípravek a žáků za rok 2019. Překvapilo vás to?
Překvapený jsem byl tím, že to bylo za rok 2019, trochu mě to zaskočilo. Pak jsem si ale řekl, že to asi není jen za ten rok, ale celkově jako ocenění za víceletou práci.

Jde vyjádřit pocit, jaký jste měl?
Potěšilo mě to, určitě, když si někdo všimne vaší práce. Ale bylo to taky hlavně ocenění pro všechny u mě doma. I když já jsem to měl jednoduché v tom, že jsem začínal s trénováním synů. Ti, co byli se mnou, tak vědí, že to byly přes zimu víkendy strávené v halách. U mě byl trochu problém, že já jako hlavní trenér jsem chtěl jezdit všude.

Jak to myslíte?
V hale děti rozdělíte a já chtěl, aby někdo neměl pocit, že dávám někomu přednost. A to jsem ještě ve finále třeba trénoval dva ročníky. Takže to třeba vyšlo, že v sobotu dopoledne se jelo do Milovic, pak jsem si tam dal oběd a mezitím se mi vystřídaly děti a přijel druhý výběr. Takže jsem tam strávil celou sobotu. A v neděli bylo to samé, jen v Benešově.

To není úplně ideální pro rodinný život, že?
Měl jsem to jednodušší v tom, že byly se mnou děti. Moje zlatá manželka nemohla nic říkat, vždyť jsem trávil víkendy se svými dětmi.

Když jste kráčel na pódium, měl jste trému?
Já jsem se smál. Teda nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo být nervozní. Bude mi skoro padesát a na to pódium zrovna často nechodíte. Věděl jsem, že budu odpovídat na jednu otázku, dopředu jsem ji ale nevěděl.

Neříkal jste si, co asi zažívá takový Messi nebo Ronaldo?
Tak pro ně je to rutina. Podruhé už bych si to taky užil jinak. Člověk už by věděl, jak to je. Na Tempu jsem byl dvakrát Trenérem roku a taky se chodilo na pódium, ale tam to bylo jiné v tom, že drtivou většinu těch lidí člověk znal. Tady to bylo jiné.

Co pro vás tohle ocenění znamená?
Beru to jako ocenění dlouholeté práce mé a mých kolegů.

Fotbal si užíváte ze všech možných pozic. Existuje při vašem vytížení víkend, který máte volný?
Nemám zodpovědnost za žádný mládežnický tým trenérsky a u áčka Podolí jsem jako vedoucí. Pak tam jsou ty pražské výběry a povinnosti sekretáře klubu. A samozřejmě jezdím na zápasy s mladým, to mě zajímá. Ale někdy to vyjde, že máme odpoledne volné, kdy zajedeme k babičce. (směje se)

V mládežnických kategoriích se mění strategie, upozaďují se výsledky, nezveřejňují se. Co na to říkáte?
Já vždycky říkám, že je to jen o lidech, jak to vezmou. Je přece přirozené, že každý chce vyhrát. Teď jde jen o to, jak toho dosáhnete. Jestli to jde přes moc, nebo nejde. Trenér musí u těch malých dětí dát ego dolů. Hodnocení zápasů nemůžete odvíjet od výsledku.

Chápu to správně, že berete jako odměnu a správný směr, když se třeba Pepíčkovi něco povede a září mu oči a třeba Tomášek je smutný z toho, že se prohrálo a vidíte, jak moc mu na tom záleží?
To je pro mě nejvíc. Když děti třeba poznají, že prohrály nespravedlivě a ony to poznají, tak jsou naštvané. To je největší škola. Ony třeba čekají, že když prohrají, tak trošku dostanou a vy je třeba pochválíte a řeknete, že měly jenom smůlu. Platí to ale i naopak, že jsme vyhráli a já jim říkal, hele kluci, takhle ne. Je to o osobnosti trenéra, o celém tom realizačním týmu. Nikdy jsem v tom nebyl sám. Nejúspěšnější dobu jsem si užil na Tempu s Honzou Kočím. On začínal s trénováním, klukům všechno předváděl. Fungovalo to skvěle. Honza je nyní už u mládeže ve Slavii.

Je čím dál těžší získávat děti pro fotbal?
Je, je tu konkurence sportů a zábavy kolem. Jsou tu počítače, telefony, tablety. Navíc se mi zdá, že je na děti tlak, aby byly úspěšné. Teď když někomu něco nejde, tak si najde hned něco jiného. Beru, ať si děti vyzkoušejí různé věci a poznají, co jim půjde nejlépe, ale je tam hrozně moc útěků. Chtějí vyhrávat. A tak si sednou k počítači a když tam prohrají, tak si dají lehčí level. A tam vyhrávají. Pocit vítězství mají zaručený. Nemusejí přitom bojovat na hřišti. Navíc vzniká spousta dalších sportů, každý chce v něčem být mistr světa.

Vy jste měl tedy kliku, že se realizujete fotbalově v Podolí a na Tempu, kde se s dětmi pracuje skvěle.
Na Tempo jsem přišel, když se to celé začalo rozjíždět. Znal jsem kluky z vedení Tempa z hanspaulské ligy, bydlel jsem na Libuši. Když jsme chtěli dát kluky na fotbal, to byly tréninky od dvou, od půl třetí, tak jsme šli na Tempo, kam to bylo z domova nejblíže. Chodil jsem se podívat, když to šlo. Sem tam jsem slyšel, kdy už se taky zapojím a jednou tam přišel mladý trenér a já mu začal pomáhat. Pak jsem to i celé vedl, skončilo to tím, že jsem pár let vedl dvě kategorie najednou. A to jsem ještě sám hrál. Teda pak jsem přestal a přesně si pamatuji, jak to bylo.

Co se stalo?
Ráno v půl deváté hrál mladší syn na Čafce, tak jsem ho tam dovezl a odkoučoval to. S písknutím jsem odjížděl a spěchal hrát za béčko Podolí. Na Nuslích jsem dostal pade pokutu, že jsem přišel pozdě. Skončili jsme a já si nedal ani pivo. Spěchal jsem pro druhého syna, protože se od půl druhé hrálo na Admiře. Pak jsem přišel domů a měl toho dost. Řešil jsem, co vynechat. A to je ještě moje žena zlatá, nechala mě, ať na to přijdu sám. Věděl jsem, že musím něco z programu vyndat, tak jsem skončil v béčku jako hráč.

A od té doby jste trenérem. U těch nejmenších mi připadáte šťastný.
Úděl trenéra je to dětem nekazit. Oni chtějí přirozeně hrát a vyhrávat. Musíte je to spíš nenápadně učit, ukázat jim něco, aby se zlepšily, ale hlavně jim to nekazit. U těch kroužků je to tak, že někdo tam jde jako do družiny, někdo to bere jinak a vidíte, že se chce učit. Ti kluci dělají obrovské skoky a vy vidíte, co všechno mají ještě před sebou. Hodně jich je šikovných samo od sebe. Tak ho třeba jen lehce popostrčíte.

A taky vás poslouchají a neodmlouvají. To si musí trenér užívat, že?
Někoho i tady musíte zklidnit po kázeňské stránce. Musíte na každého jinak. Když si ty největší sígry vezmete stranou a tam mu to řeknete, tak ho máte nakonec na své straně, máte ho omotaného kolem prstu.

Mluvil jste o tom, že jste byl u rozjezdu Tempa. Teď už tam ale, stejně jako v Podolí, urazili obrovský kus cesty.
Tempo je výborné. Tam jsem byl jako trenér a sledoval jsem to z té pozice. Věděli, že jsem sekretář, takže jsem jako trenér nikdy neřešil, že musíme hrát tehdy a tehdy. Každý chce hrát v sobotu ráno, nebo v neděli odpoledne. Ale když máte plné hřiště, tak to prostě nejde. Viděl jsem tam postupný růst a teď je to jeden z nejlepších areálů v Praze. Rozjeli to parádně. Postupně jsem to přenášel na Podolí. Řídíme se tím, proč něco vymýšlet, když víme o něčem, co výborně funguje. Je jasné, že s nárůstem počtu hráčů musí jít ruku v ruce i zkvalitnění zázemí. Na Podolí teď máme novou umělku a hned je veseleji. Hráče máme teď srovnané od žáků níže ročníkově.

Někteří vaši svěřenci to dotáhli až do dorostenecké ligy. Jste na to hrdý, pyšný? A jste s těmi hráči v kontaktu?
Jsou v ligových týmech. Pár jich je v mládežnických reprezentacích. Pár má podepsané profesionální smlouvy. Je skvělé, když je potkám, tak přijdou a pozdraví. Probereme, jak se jim daří, a to nejen po fotbalové stránce. Nejeden z hráčů si na mě vzpomněl i v rozhovoru, to mi udělalo radost. Tohle, že se kluci dostanou do ligy, je třešnička. Ještě důležitější pro mě je, že když se zpětně podívám na ty ročníky, co jsme dělali, tak někteří jsou v sestavě mužů Tempa. Oni nepřestali hrát fotbal. To je pro mě nejdůležitější. Drží jako parta, to je paráda. A ročník 2003, ti kluci jsou v Bohemce, Spartě, Slavii. A to není jen tohle – jsou v Ústí nad Labem, v Budějovicích. Kluky pořád sleduji, i když jsou v pražských klubech, a hrají třeba za Háje nebo Dolní Břežany. Hlavní je, že hrají fotbal.

Když jste Trenér roku, zkuste zhodnotit, posouvá se mládežnický fotbal v Česku?
Myslím, že jo. Už je pryč doba, kdy se za všechno chválilo a nehrálo se na výsledky. Byl tu i druhý extrém, kdy všichni řvali a koukali na výsledky. Teď je to podle mě ideální. Všichni víme, že každý chce vyhrávat, to je přirozená vlastnost, ale trenér to musí umět ukočírovat. A to včetně rodičů.

Nakoukl jste i ke kategorii dospělých. Tam jste cítil, že to není ono?
Když jsem hrál, tak jsem byl hrající trenér béčka. U chlapů je to mnohdy složitější než u dětí. Oni přijdou po práci a vy je vlastně tak trochu musíte hladit a být rádi, že přišli.

Často trenéři přecházejí s hráči i do vyšších kategorií, tohle se vám nezamlouvá?
I já jsem chvíli s kluky šel. U malých je důležité, aby byl s nimi trenér delší dobu. Aby si v přípravce nezvykali kluci po dvou letech na někoho jiného. Ale třeba v dorostu už je to naopak lepší, aby poznali něco jiného, měli nový impuls. To se na Tempu nastartovalo krásně, v Podolí se k tomu blížíme. Ono je ale těžké shánět trenéry. Ono je to složité i s jejich odměňováním. Pořád je to spíš o tom, že vám ta odměna spíš jen o něco sníží náklady, které do toho dáte. Samozřejmě, že to ty lidi v první řadě baví. Je fajn, když jim nějakou korunu můžete dát. Když si to sečtete, tak v rámci celého oddílu je to za rok docela slušná částka.

A jak je na tom z hlediska mládežnického fotbalu Praha? Má výhodu, že je tu víc dětí?
Je tady větší konkurence ve všem. Dětí je víc. Ale ony navíc jezdí do školy do Prahy a už tady zůstanou na trénink a domů se vracejí večer. Vezměte si, že na Tempu jsou děti z Jesenice, Kamenice, z Vestce. Takže v něčem je to výhoda, ale je tu hodně klubů a hodně jiných lákadel. Je pravda, že když někdo odchází z Podolí, tak mu nebráníme, ale zeptám se ho, proč chce odejít. Pak třeba odhalíte, že něco nefunguje v týmu. Nebo chce ten kluk jít jen výš a vy mu řeknete, ať jde, že zpátky má dveře vždycky otevřené.

Musí přijít i tradiční otázka na váš účes. V jednom z rozhovorů jsem četl, že jste se ostříhal jen kvůli sázce. Žádnou další jste neprohrál, nebo vás nikdo v tomhle směru nehecuje?
Když někde sedíme, tak nabídky samozřejmě padají, ale já se nedám. Všichni čekají, až přijde šance. (směje se)

Ale fotbalová móda se během let mění, vy vybočujete z řady...
Během těch let je s dlouhými vlasy vlastně člověk pořád extrém. Už od školy za socialismu, to jsem byl pro leckoho kvůli vlasům lump. A teď mám dlouhé vlasy a jsem vlastně taky exot. Takže já jsem pořád exot. (směje se) Jestli mě chce někdo soudit podle vlasů, je to jeho věc. Ale mě ostříhá už asi jenom příroda.