Foto: Jiří Ipser
Libanonská dvojčata Tala a Rawan Tafechovy: Jednou Raptor, navždy Raptor
07.02.2020

Libanonská dvojčata Tala a Rawan Tafechovy: Jednou Raptor, navždy Raptor

Sestry z Libanonu žijící v Praze, to je samo o sobě poměrně neobvyklé. A sestry z Libanonu hrající v Praze fotbal? To už se dá považovat za úkaz. TALA (na fotografii vlevo) A RAWAN TAFECHOVY, dvojčata z Bejrútu, to tak ale nevnímají. V Praze bydlí už pět let, takže se tu cítí jako doma a fotbal je pro ně už od dětství vášeň. Vzhledem k jejich původu je poměrně logické, že hájí světle modré barvy Prague Raptors - klubu, kde hrají prim cizinci. A byť je momentálně na trávníku neuvidíte, protože první je zraněná a druhá si od kopání do míče dává pauzu, dál se považují za jeho součást. „Jednou Raptor, navždy Raptor,“ glosují to s úsměvem.

Odkdy žijete v Česku?

Rawan: V roce 2014 jsme se s rodiči přestěhovali do Dánska. O pár měsíců později si náš táta našel práci tady, takže jsme se v roce 2015 přemístili do Prahy. Žijeme tu už skoro pět let.

Vzhledem k vašemu věku předpokládám, že stále studujete.

Tala: Já studuji hudbu. Částečně na škole, částečně samostatně. Snažím se dělat vlastní muziku, tak trochu experimentuji. V budoucnu bych se ráda živila něčím, co souvisí s hudbou, ale i s filmem a produkcí. Hudební klipy, dokumenty, to mě baví.

Jaká muzika vás baví?

T: Nejvíc R&B a rap, ráda ty styly mixuji.

Zpíváte?

T: Moc ne, čas od času. Mám hodně hluboký hlas, což mě trochu limituje. Ale někteří moji kamarádi zpívají, takže většinou hraju na kytaru nebo na bicí a zpívají oni.

Na jaké nástroje ještě hrajete?

R: Na piáno.

T: Ano, trochu i na piáno. A protože hudbu skládám v počítači, mám MIDI kontroler, což je vlastně také takové malé piáno. Ale má mnoho dalších funkcí, můžete na něj nahrát i bicí a další nástroje. Je s tím legrace, protože s ním můžete hrát prakticky cokoliv.

Co klasická hudba?

T: Na škole jsme měli základy, ale není to zrovna moje číslo jedna. I když sem tam si ji poslechnu.

Jména jako Dvořák nebo Smetana vám něco říkají?

T: Vím o nich, ale moc jejich skladeb jsem neslyšela. Ale to můžu napravit. (usmívá se)

Rawan, vy jste na tom se školou jak?

R: Momentálně si dávám pauzu mezi střední a vysokou školou. Střední jsem dokončila loni, se sestrou jsme obě absolvovaly Anglické gymnázium v Praze. Také už se rok věnuji svému projektu, kterým je on-line obchod bio-obaly.com. Prodáváme ekologické alternativy plastových obalů, kelímků, zkrátka nádobí, které nezatěžuje životní prostředí. Rozloží se za pár týdnů, zatímco u normálních plastů to trvá tisíce let.

To je velmi aktuální téma...

R: Vždy jsem chtěla dělat něco, co by pomohlo životnímu prostředí. A vezměte si, že v Evropě se používá jedno procento bioplastů. Jediné procento! Tím se logicky otevírají velké možnosti na trhu. Doufám, že pomohu k tomu, aby se jich používalo víc, aby se zrychlil proces, kterým nahrazují klasické plasty. Kdyby se během několika let podařilo dostat se z toho jednoho procenta třeba na dvacet, bylo by to krásné.

Je to reálné?

R: Pokud zvýšíme objem výroby bioplastů a pomohou i nové zákony, z nichž některé by se měly brzy schválit, tak myslím, že ano.

Už jste tu dlouho, vzpomenete si ještě na své začátky v Praze?

R: Byly náročné. Kulturní šok jsme sice nezažily, protože i když Libanon není tak liberální jako Evropa, pořád je dost liberální. Ale nikoho jsme tu neznaly, byly jsme ve věku, kdy člověk prochází změnami a nemá tolik sebevědomí. Navíc jiný jazyk, seznamování se s novými lidmi…

Co konkrétně vás tu překvapilo?

R: Veřejná doprava. V Libanonu totiž není její systém tak rozvinutý.

T: V začátcích nám hodně pomohlo, že jsme chodily na mezinárodní školu. Tam na tom byli všichni stejně, přicestovali sem odněkud jinud. Navzájem jsme si pomáhali, vznikla pevná přátelství, některá i na celý život.

A pomohlo asi i to, že jste tu měly jedna druhou, že?

R: Rozhodně. Vlastně všechno jsme dělaly spolu, mohly jsme si vyměňovat postřehy, sdílet pocity.

Podle řady cizinců jsou Češi uzavření. Vidíte to podobně?

T: Libanonci jsou velmi otevření, je snadné se s nimi spřátelit. Máte pravdu, že v Evropě je to jinak, lidem chvíli trvá, než vás k sobě pustí. Ale Češi jsou úžasní, mnoho kamarádů jsme si našly i mezi nimi.

R: Pro nás to v tomto ohledu bylo snazší než pro naše rodiče. Pro mladého člověka je přece jen jednodušší najít si v nové zemi kamarády. Obzvláště ve škole, kam chodilo také mnoho Čechů. S tou počáteční nepřístupností souhlasím, ale když si na sebe s novým člověkem zvyknete, začne se otevírat. Ptá se vás, jaké to je ve vaší zemi, a pro nás bylo příjemné reprezentovat tady Libanon.

Co počasí? Ze své vlasti asi nejste zvyklé na zimu.

T: Jestli mi něco z Libanonu chybí, tak právě počasí.

R: Když tam výjimečně napadlo trochu sněhu, školy zůstaly zavřené a studenti dostali den volna. To tady nehrozí. (usmívá se)

Už jste tu dělaly sněhuláka?

R: Pokoušely jsme se, ale moc se nepovedl.

Další věc, na kterou si cizinci v Česku hůř zvykají, je zdejší kuchyně…

T: Jsem pescetariánka, takže z masa jím jen ryby. Tím pádem mám v českých restauracích dost omezené možnosti. Ale mám ráda knedlíky, i když jsou těžké. A chutná mi guláš. Obecně považuji českou kuchyni za dobrou, jen ne pro lidi, kteří nejedí maso.

R: Hodně jsme si tu zvykly na smažený sýr. Ten je ostatně pro vegetariána ve většině restaurací často jedinou možností.

Jaká je vlastně libanonská kuchyně?

T: Skvělá a i pro vegetariány velmi pestrá. Falafel, hummus… Naši rodiče často zvou naše kamarády na jídlo, máme plný stůl libanonského jídla, koukáme na filmy a jíme.

Jak byste svou zemi představily někomu, kdo o ní nic neví?

T: Libanon je skvělá země, na prázdniny ideální. Kulturní, se skvělými a přátelskými lidmi, kteří vás budou brát, jako byste patřili do jejich rodiny.

R: Mnoho z nejstarších měst světa najdete právě v Libanonu. Třeba Byblos je nádherné město, mám pocit, že je dokonce druhé nejstarší na celém světě. A ještě bych vyzdvihla, že v Libanonu žijí muslimové s křesťany bok po boku, v míru a naprosto bez problému. To bylo dobře vidět i během demonstrací, které začaly v říjnu. Mladí, staří, lidé různého vyznání, z různých společenských vrstev, všichni drželi pospolu a šlo jim o stejnou věc.

T: Existují záběry, jak je při jednom z protestů na střeše domu DJ, pouští hudbu a tisíce lidí dole v ulicích tancují. To Libanonce přesně vystihuje. I vážné, nepříjemné situace umějí obrátit v zábavu.

R: Během demonstrací byla k vidění řada vtipných transparentů. Dvě dívky třeba držely ceduli s nápisem: Nejšťastnější deprimovaní lidé, jaké jste kdy poznali.

Soužití muslimů a křesťanů by mohlo být návodem pro celý svět.

R: Přesně tak. My jsme vyrůstaly v kulturně muslimské části Libanonu, ale to neznamená, že se striktně držíme islámu. Do školy jsme chodily s křesťany, slavily jsme s nimi Vánoce a vůbec všechny svátky. Vidím to tak, že mnoho Libanonců jsou muslimové nebo křesťané v kulturním, nikoliv náboženském smyslu.

Co vlastně bylo důvodem demonstrací?

T: Vláda chtěla zdanit řadu věcí, například aplikaci WhatsApp. Potom to celkově přerostlo v protivládní demonstrace, lidem vadí ekonomická situace, platy, práva a řada dalších věcí včetně samotných politiků.

Hodláte se do Libanonu vrátit?

R: Komplikuje to fakt, že oficiálně nejsme libanonskými občankami. Platí u nás totiž zákon, že když vaše matka je Libanonka, ale otec nikoliv, nemůže matka dítěti předat libanonské občanství. A náš táta je Palestinec, takže občanství nemá. To je mimochodem také jeden z předmětů těch demonstrací. Je přece základní lidské právo, aby matka mohla svému dítěti předat své občanství.

T: Přitom já se bezvýhradně považuji za Libanonku.

R: Jsme Libanonky ve všech směrech, jen ne na papíře. Je to trochu zvláštní.

T: Ale abych odpověděla. Pro mě by bylo nejlepší žít část roku tady a část tam. Ideálně žít a pracovat v Praze, natáčet tu filmy a muziku a do Libanonu jezdit na prázdniny. Je to opravdu skvělá země.

R: Pro mě je těžké něco takového plánovat. Zatím se tady chci věnovat projektu bio-obalů a uvidím, co bude dál. Jestli půjdu na vysokou školu tady nebo někde jinde? Nevím. Život podle mě nejde plánovat.

Skoro bych zapomněl, že bychom si měli povídat i o fotbale. Je v Libanonu populární?

R: Velmi. Společně s basketbalem. Když se hrají nějaká lokální derby, občas to bývá dost divočina. (usmívá se)

T: Libanonci hodně sledují mezinárodní fotbal. Když bylo loni mistrovství světa, snad každý dům měl z okna vyvěšenou nějakou vlajku. Jeden anglickou, jiný třeba německou. A lidé chodili společně koukat na zápasy, byla to velká událost.

Věnovaly jste se fotbalu odmala?

T: Vlastně nás k němu dostal náš bratr. Už jako malé holky jsme si s ním kopaly, v domě jsme neustále něco rozbíjely. (směje se) Postupně jsme si fotbal zamilovaly, hrály jsme ho i na škole. Úplně nejlepší bylo přijít ze školy a jít si s kamarády ven zakopat. Tehdy se u nás ale moc dívek fotbalu nevěnovalo, většinou jsem hrála se samými kluky. Ale podařilo se mi dát tam dohromady dívčí mužstvo, sehnaly jsme si i trenéra. A pak jsme se stěhovaly do Evropy.

A tady hrajete divizi za Raptory…

T: První sezona, tedy ta loňská, se nám moc nepovedla. I proto, že hodně holek bylo zraněných. Letos už je to lepší, rády bychom postoupily. Chceme se pořád zlepšovat, máme cíl hrát velké zápasy proti velkým týmům.

R: První sezona byla ovlivněna i tím, že jsme mezinárodní tým. Hodně spoluhráček jezdilo domů za rodinami. Ale jak říkala Tala, letos je tým silnější, hráčky se poznaly, zvykly si na sebe, už spolu něco odehrály.

T: Jsme si všechny opravdu blízké, fungujeme jako velká rodina. I na sociálních sítích se označujeme #raptorsfamily.

Nepředstavuje tolik národností v jednom týmu problém?

T: Je to přesně opačně. To, že jsme všechny odjinud, nás naopak spojuje. Je úplně jedno, odkud jsme, všichni jsme lidé. I díky Raptorům už cizince nevnímám jako cizince, vidím ho v první řadě jako člověka. A je úplně nepodstatné, odkud pochází.

U fotbalistů, tedy alespoň těch českých, je zvykem zajít si po zápase na pivo a tam ho detailně probrat. Mají to dívky stejně?

R: (s úsměvem přikyvuje) Rozhodně ano!

T: Po zápase rovnou do baru. (usmívá se)

R: Jednou se stalo, že jsme nějaký zápas jednoznačně prohrály. Daz, šéf Raptorů, psal na chaty, ať si z toho nic neděláme a nejsme smutné. A my tou dobou už seděly v baru…

T: A odepisovaly mu, že si z toho opravdu nic neděláme. (směje se)

Společné večírky asi také pomáhají navázat pevnější vazby s ostatními lidmi napříč celým klubem, že?

T: Přesně tak. Měli jsme týmovou, tedy spíš klubovou večeři. Kluci i holky u jednoho dlouhého stolu, to bylo moc hezké. To, jak rychle dokázali Daz s manželkou Petrou vytvořit tak velký a úspěšný projekt, jako jsou Raptoři, je podle mě fascinující.

R: Vždyť už jsme byli i v televizi, jeden zápas mužů se vysílal živě.

T: A na Twitteru nás zmínil i AS Řím. Takže o Raptorech už se vlastně ví po celém světě.

V čem je pro vás váš klub nejunikátnější?

T: Není to jen o tom, že dal dohromady lidi různých národností, ale i jiných náboženských vyznání, barev pleti, sexuálních orientací. Každý je vítán, je úplně jedno, odkud je. Navíc podporujeme charity, vystupujeme proti rasismu, Raptoři zkrátka zdaleka nejsou jen o fotbale.

Nevidíte paralelu s Libanonem? Říkaly jste, že tam vedle sebe bez problémů žijí muslimové s křesťany, v Raptorech je to možná v ještě větším měřítku.

T: Ano, i Raptoři můžou světu ukázat, že nezáleží na barvě pleti, víře, orientaci. Všichni můžeme žít pospolu a můžeme se stát kamarády.

R: Přesně tak, žádné předsudky. A my jsme skutečně kamarádi i mimo fotbal. I když není zápas nebo trénink, jdeme třeba do kina, na bowling. Jiná národnost nebo jazyk není žádná překážka.

Talo, vy jste prý momentálně zraněná.

T: Naneštěstí ano, mám problém s kotníkem. Ale věřím, že během jara už budu připravena.

R: Ani já teď nehraju, dala jsem si od fotbalu pauzu. Jak už jsem říkala, plně se teď věnuji on-line obchodu s bio-obaly. Mohla bych chodit hrát jen zápasy, ale to mi nepřijde fér vůči holkám, které se celý týden poctivě připravují. Občas zajdu alespoň fandit. Ale rozhodně nevylučuji, že se časem vrátím i jako hráčka.

Ale za Raptorku se považujete dál, že?

R: Samozřejmě. Jednou Raptor, navždy Raptor!

Tento článek vyšel v listopadovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE