Koupel ve dvou tisících stupních
Hráčskou, přesněji brankářskou kariéru spojil s dnes již neexistujícím klubem TJ Břevnov (později FC Dragoun Břevnov). „Prožil jsem tam většinu fotbalových let, která byla nádherná. Bývalo to tak, že jsem v sobotu dopoledne odehrál jeden zápas, pak jsme šli na tah a domů jsem se vrátil až v neděli ráno. A odpoledne zase na fotbal,“ usmívá se.
Rád vzpomíná i na angažmá v Aritmě. „Trénoval nás tenkrát Tomáš Kubr, to byla bomba. Potom jsem šel ještě na štaci do Hrusic, protože jsme se s manželkou Renatou odstěhovali poblíž. Bydlíme tam dodnes, máme zemědělskou usedlost, chováme koně. A v Hrusicích, kde byla stejně jako na Břevnově a Aritmě skvělá parta, jsem kariéru definitivně ukončil.“
U fotbalu však chtěl zůstat, a tak se stal rozhodčím. „Někdo na to má žaludek, někdo ne. Řekl jsem si, že to zkusím. A vydržel jsem až do loňska, takže skoro jedenáct let,“ popisuje s tím, že píšťalky se vzdal ze zdravotních důvodů. „Kolena už nesloužila tak jako dřív. A abych odpískal zápas a naběhal při něm jen tři, čtyři kilometry, to nebylo nic pro mě. Vždy jsem zvyklý dělat všechno naplno, a když už to nešlo, nemělo to pro mě smysl,“ přiznává.
Ani potom se ale milovaného sportu nehodlal vzdát. „Volba delegáta byla vlastně automatická. Vybudoval jsem si jako rozhodčí určitou pozici a bylo mi nabídnuto, jestli bych to nechtěl zkusit. Zamlouvalo se mi to, protože v práci s mladými rozhodčími vidím smysl.“
Co vlastně má jako delegát na starosti? „Rozdíl oproti rozhodčím je v tom, že oni jsou tam jen kvůli utkání, kdežto delegát je spíš funkcionář. Přijdu na utkání, popovídám si s místními činovníky a od okamžiku, kdy rozhodčí přijdou na stadion, sleduji jejich práci,“ nastiňuje.
Právě hodnocení sudích je podstatou jeho práce. „Sleduji, co během zápasu na hřišti vyvádí,“ usmívá se. „To jsou tak dvě třetiny práce. Tu zbylou zabere sepsání zprávy o utkání. V té shrnu výkon rozhodčího, eventuálně situace, které se na hřišti odehrály. Vyloučení, penalty a podobně.“
Zatímco hráči i rozhodčí mají omezenou „životnost“, delegáta může člověk směle dělat třeba až do důchodu. „Žádné cíle, jak dlouho bych u toho chtěl vydržet, si nedávám. Všechno závisí na mojí rodině, máme dvě dcery, desetiletou Lucii a sedmiletou Lenku. Obě závodně jezdí na koni a tomu podřizují v podstatě všechno. Jakmile by mi fotbal začal omezovat rodinný život, tak s ním skončím,“ má jasno. „Dál totiž platí, že kdybych něco nemohl dělat naplno, tak to dělat nebudu.“
Hasič, tedy povolání, jemuž se Jiří Kalcovský věnuje už téměř 20 let, patří k vysněným profesím mnoha dětí. U něj to tak ale nebylo. „Jako malý jsem chtěl dělat pilota. Ale bohužel jsem neměl tak dobrý zrak, aby mě vzali. Místo toho jsem vystudoval chemii pro farmaceutickou výrobu, jenomže sedět někde v laboratoři u papírů, to není nic pro mě.“
Proto si našel práci, v níž nemá nouzi o fyzickou aktivitu. „Sport a pohyb jsou pro mě jedny z nejdůležitějších věcí v životě. Odmala jsem se věnoval několika sportům, a to i závodně,“ upozorňuje s tím, na fyzickou přípravu má v práci řádem vyhrazený čas. „Z těch čtyřiadvacetihodinových směn jsou to nějaké dvě hodinky. Máme k dispozici posilovnu, běhací pás. Někdo toho využívá, někdo ne. Já relativně ano,“ hlásí a dodává, že si přidává i sám. „Dvě hodiny jednou za tři dny by mi nestačily.“
Kolem místa, jež je jeho pracovištěm, jste pravděpodobně už mnohokrát projížděli. Je to totiž známá hasičská stanice v Argentinské ulici, stařičká dřevěná budova, u níž se člověk diví, že jsou široké hasičské vozy jejími úzkými vraty vůbec schopny projet. „Postavili ji za Hitlera, v roce 1941. Měla být provizorní, jen na pár let. A nakonec stojí dodnes, skoro 80 roků s minimálními úpravami,“ prozrazuje.
Jenže dlouho stát nebude, momentálně už probíhá její kompletní rekonstrukce a nahradí ji zbrusu nová. „Je nám trošku smutno, že zmizí. Měli jsme ji moc rádi, má své specifické kouzlo. A bez zajímavosti není ani to, že patří mezi tři nejvytíženější v republice. Máme tu skoro dva tisíce zásahů ročně.“
Jak už padlo v úvodu, Jiří Kalcovský nerad slyší, když jsou hasiči vykreslováni jako hrdinové současnosti. „Když slyším toto slovní spojení, úplně se mi ježí chlupy. Opravdu nejsme něco víc. To, s čím přicházíme do kontaktu, je nutné brát jako realitu. Sice tvrdou, syrovou, ale pořád realitu,“ upozorňuje. „K životu přece patří štěstí stejně jako neštěstí. A my se zkrátka setkáváme spíš s tím neštěstím.“
Právě o setkávání se s neštěstím v práci opravdu nouzi nemá. „Bylo pár zásahů, na které člověk vzpomíná, protože byly opravdu tvrdé. Z poslední doby si vybavuji červnový požár v Holešovicích. Pán měl v bytě nějaké výbušniny a ty nám explodovaly před čumákem. Vyvalila se proti nám ohnivá koule, později se spočítalo, že jsme byli necelé dvě vteřiny ve dvou tisících stupních Celsia.“
Záhy však i takto drsný zážitek zlehčuje. „Když se to přes nás přehnalo, tak nám bylo docela teplo,“ směje se. Mimochodem právě smysl pro humor, mnohdy poměrně černý, je hasičům vlastní. „Smích je v naší práci důležitý, děláme si tady srandu vlastně ze všeho. Humorem vyvažujeme to, že naše profese není až tak pozitivní. Stejně tak hasiči nesmějí počítat, kolik lidí se jim podařilo zachránit a kolik ne. To bychom se zbláznili.“
Úsměvné jsou sem tam i některé zákroky. „Jednou v létě nás třeba poslali k ženě, která volala, že je doma zavřená ve skříni. Což jsme moc nechápali. Když jsme dorazili do bytu, vylezlo z toho, že paní uklízela vestavěnou skříň nad dveřmi a smekly se jí štafle. Bála se ty dva metry seskočit. A hlavně, byla úplně nahá,“ chechtá se.
Občas prý vyjíždějí i k obligátním kočkám a jiným zvířatům na stromech. „Třeba k papouškům. Přijedete, podíváte se na něj, zkusíte za ním vylézt a papoušek uletí. A celá hasičská jednotka se vrací na stanici.“
Podobně jako neplánuje, jak dlouho ještě bude dělat delegáta, neřeší ani případný konec u hasičů. „Tahle práce není omezena věkem, limit je čistě fyzický. Dokud to zvládáte, tak to dělat můžete. Samozřejmě že čím je člověk starší, tím je to náročnější. Na druhou stranu má víc zkušeností a dělat hasiče je hlavně právě o zkušenostech.“
Zkušení harcovníci si na sebe zkrátka umějí dát větší pozor než mladí kluci. „Když je to někde opravdu hodně nebezpečné, tak tam samozřejmě stejně jít musíte, ale jste extrémně opatrní,“ tvrdí s tím, že hasičem se nestanete za čtyři, pět let. „Je to proces na deset, patnáct roků. A i tak vás potom něco může zaskočit.“
I díky nasbíraným zkušenostem může uklidňovat manželku i dcery, které se o něj prý občas strachují. „Říkají, že se bojí. Na to jim odpovídám, že není čeho,“ krčí rameny. „Myslím, že jsou i nebezpečnější povolání. U nás riziko samozřejmě existuje, ale zkušenostmi se dá minimalizovat.“