Velká pardubická je fičák
Dal byste z hlavy dohromady spíš posledních deset vítězů fotbalové Ligy mistrů nebo Velké pardubické?
Ligu mistrů určitě ne. (usmívá se) To spíš vítěze Velké pardubické, ale ani u nich nevím, jestli bych je dal dohromady. Na tohle je expert spíš dcera, ta by vám tady vítěze Velké pardubické vysmahla hned, já bych musel bojovat. Přece jen mám z dostihů vycvičenou spíš krátkodobou paměť, když se v krátkém čase musím naučit startovní listiny každého dostihu, mezi nimiž jsou jen krátké pauzy.
Když byste dal dohromady spíš vítěze Velké pardubické, znamená to, že máte k dostihům blíž než k fotbalu?
Spíš se jim věnuji delší dobu. Fotbal jsem samozřejmě sledoval od dětství, kdy jsem chodil s tátou na Bohemku, ale aktivně jsem fotbal nikdy nehrál. Já tedy nejezdil ani na koni, takže fakt, že se pohybuji ve fotbalovém prostředí a na dostizích, je jen náhoda. Sekretáře na Točné jsem začal dělat ve chvíli, kdy tam začala hrát moje dcera a mě oslovili, jestli bych se nechtěl stát funkcionářem. Znáte to: vesnický fotbal, protože Točná je vesnice v Praze, všechno si děláte sami, lidí je málo, a tak mě přesvědčili.
Pokud by proti sobě šly v televizi dostihy a fotbal, jaký sport byste zvolil?
Samozřejmě by záleželo na tom, co by to bylo za zápas, ale nedávno se mi to stalo, když hrála Bohemka a do toho šly dostihy z Mostu. Díval jsem se na fotbal. (usměje se) Na dostihy se v televizi dívám jen výjimečně. Fotbal je pro mě obecně větší odpočinek, na něm nemusím pracovat. Zato dostihy, to je pro mě něco jako druhá práce. Jenže fotbal, to je pivo, klobása, opravdu odpočinek.
Zmínil jste, že máte vyvinutější spíš krátkodobou paměť. Jak velký časový prostor vlastně máte na to, abyste se před jednotlivými dostihy naučil startovní listiny?
Mezi dostihy bývá maximálně 40 minut, ale z tohoto času musíte odečíst něco na předání cen, oficiální hlášení od dostihové komise a rozhovory s vítězi. V podstatě mám deset minut na to, abych se naučil vše potřebné pro další dostih. Během odpoledne se většinou koná osm až devět dostihů.
To je docela fofr.
Musíte vytěsnit, co se stalo před chvílí, a soustředit se jen na to, co vás čeká za pár minut.
Co přesně se učíte?
Jména koní a dresy jezdců, jména samotných jezdců tolik ne, ale někteří mi utkví v hlavě, protože už je znám. Velký rozdíl je taky v tom, jestli komentuji rovinové nebo překážkové dostihy. Roviny jsou na kratší vzdálenost, velmi rychlé dostihy, při kterých je hodně nahuštěné pole a jsou časté změny ve vedení. Pak je orientace složitější, není moc času dívat se do poznámek nebo programu. To překážky jsou pomalejší, tam se můžu mrknout. Pak jsou ještě klusáci, ti jsou ještě pomalejší, na ty ale nemám moc čas. Chodím na ně tak dvakrát, třikrát do roka. Když se o tom bavíme, tak jsem si uvědomil, že příští rok to bude moje třicátá sezona s komentováním dostihů. Právě u klusáků jsem začínal.
Přijde mi, že žokejové mají obecně hodně divoké dresy. Často se liší jen v detailech, někdo má fialový dres s trojúhelníky, jiný zase se čtverci. Jak se v tom orientujete?
Možná se to nezdá, ale je u nás velké množství dostihových stájí a každá musí mít svůj dres. Barev je málo, pak to musíte rozlišit právě těmi znaky jako čtverečky, trojúhelníky. Každá stáj má dresy zaregistrované v podstatě na doživotí, protože design dresu i s barvami je součást registrace. Jsou dané nějaké šablony, a pokud dres není identický s jinou stájí, zaregistruje se. A když majitel nemá nějaký zásadní důvod pro změnu dresu, nechá si ho po celou dobu působnosti stáje. Máte pravdu, že orientace je někdy náročnější, protože jezdci jsou shrbení, barvy jsou podobné, nakonec vidíte třeba jen růžovou kouli a nemáte šanci od sebe dva jezdce rozeznat, pokud třeba nemají jinou čepici. Když jsou stejné i čepice, tak už je to opravdu problém. (směje se)
Platí vaše slova o desetiminutovém intervalu na naučení se startovní listiny i pro Velkou pardubickou?
U Velké pardubické je výhoda, že před startem je větší přestávka, zhruba hodina. Na druhou stranu - před tímhle dostihem je zase o dost větší frmol než jindy. Dostáváte různé informace do vysílačky, celkově je to náročnější ve všech směrech, ale výhoda je, že většinu startujících vídáte během roku v kvalifikacích, protože Velkou neběhají koně, pro které by to byl první dostih. Jsou to koně, které člověk zažil třeba jako čtyřleté, a v době, kdy startují na Velké pardubické, je jim sedm, osm nebo devět let. Spíš se stane chybička, když kůň třeba změní majitele, protože je máte zafixované někde jinde. A pak je to těžší s cizinci, které neznáte.
Jezdce poznáváte podle dresů. Poznal byste i koně, pokud by byl bez žokeje?
To moc ne. Kolikrát jsou koně tak zpocení, že nevíte, jestli jsou hnědí nebo černí. Hlavní poznávací znamení jsou pro mě dresy jezdců. Koně bych nepoznal ani v klidu, ač mám za sebou třicet sezon u koní a 25 odkomentovaných Velkých pardubických, pořád jsem amatér, který má civilní zaměstnání a startovní listiny vidí až v den závodu. Do stájí nechodím, takže poznat koně, pokud není něčím typický, je pro mě docela problém. Asi bych poznal Sixteen, která byla s postupem času čím dál tím víc bělejší, Železník byl ryzák, ale pokud byste postavili vedle sebe tři ryzáky, poznal bych ho těžko. Trenéři a lidé ze stáje své koně poznají, ale já si pletu i koně ve stájích v Cholupicích, kde má svého koníka i dcera, která ho dostala k devátým narozeninám. Když jsou tam dva podobní, váhám, který je který. Nejsem stoprocentní. (směje se)
Změnilo se za těch 25 let komentování Velké pardubické?
To by asi museli posoudit jiní, ale kdybych si poslechl můj první a poslední komentář, tak by tam rozdíl byl určitě. Za tu dobu člověk získá určitou rutinu. Na začátku jsem víc hledal slova, teď už mám všechno víc zautomatizované. Velká pardubická taky hrozně zrychlila, už se nejezdí tak takticky, jako tomu bylo dřív, když startovali staří mazáci a panu Váňovi bylo o třicet let méně. Někteří žokejové byli poměrně vysocí, měli dlouhé třmeny a jezdilo se pomalu. Dnes už mají třmeny nakrátko a jezdí Velkou skoro jako nějaký kilometrový rovinový dostih. Je to opravdu fičák.
O to těžší je vaše práce.
Když je rychlejší dostih, je náročnější ho i komentovat. Na druhou stranu, jak už jsem zmínil, dost koní znám a jejich jména mám zafixovaná. Příprava už je pro mě snadnější, než když jsem začínal. To jsem si vypisoval jednotlivé překážky, teď už dám kurz Velké pardubické z hlavy. V tomhle směru se projevuje moje zkušenost.
Udělal jste někdy při komentování velkou chybu, na kterou si pamatujete?
Už nevím, kdy to bylo, ale stalo se mi, že jsem komentoval dva koně z jedné stáje celý dostih obráceně. Pak jsem se omluvil. Myslím ale, že to většina diváků dokáže pochopit.
Do jaké míry jsou diváci závislí na dostihovém komentátorovi?
Jsou diváci, kteří chodí pravidelně, sázkaři si zase hlídají svoje koně, pro tyhle lidi není komentář až tak zásadní. Zajímavé to může být pro lidi, kteří na dostihy nechodí pravidelně. Díky komentáři se mohou snáze zorientovat, tady je úloha hlasatele poměrně důležitá. Pokud jde o orientaci na Velké pardubické, je tam pro diváky jedna velkoplošná obrazovka, ale myslím, že pro většinu z nich je relativně daleko. Pokud jsou koně na dohled, komentuji, co vidím za pomoci dalekohledu. Pokud je startovní pole za lesíkem, tak nemám úplně šanci říct přesné pořadí celého pole, ale mohu si pomoci pohledem na monitor a divákům dění za lesíkem přiblížit.
Jaká je obvyklá kadence slov komentátora při takto slavném dostihu?
Běží se necelých deset minut, což je docela dlouhá doba. I když Velká zrychlila, tak oproti rovinovým dostihům na tisíc metrů, což je opravdu hukot, protože časy vítězů jsou pod minutu, je to vlastně pro komentátora pohoda a není potřeba mluvit nějak výrazně rychleji.
Gradujete komentář před Taxisem a cílem?
Snažím se. Taxis všichni očekávají, je to čtvrtá překážka v kurzu, kdy mají koně ještě dostatek sil, kolem dvaceti koní najíždí na Taxis, diváci začnou tleskat, atmosféra vybízí k tomu, aby i komentátor tuhle chvíli svými slovy trochu vygradoval. Moje bývalá kolegyně v jednom rozhovoru říkala, že do komentáře by neměly patřit emoce, s čímž ale úplně nesouhlasím. Když se hlasatel intonací a zrychlením komentáře snaží vyburcovat diváky, aby začali fandit a dostih nabral atmosféru, která by měla vygradovat úplným závěrem, přijde mi to v pořádku. Z komentáře by nemělo vyzařovat, že máte vsazeno nebo že jeden ze žokejů je váš kamarád, kterému fandíte.
Taxis je legendární překážka Velké pardubické. Které další jsou podle vás nejtěžší?
Velmi zrádná je Irská lavice, která následuje hned po Taxisu, kdy jsou koně rozhození a mají před sebou relativně těžkou překážku. Ke konci je Velký anglický skok, který bývá hodně náročný, protože je to asi 25. překážka, koně mají kromě předešlých čtyřiadvaceti překážek i šest kilometrů v nohách, síly ubývají jim i žokejům. Hodně těžké bývaly i vodní příkopy, ale po úpravách už to není tak hrozné.
Jak složité je komentovat ve chvíli, kdy koně překonají Taxis, kde je obvykle poměrně velká mela?
Tam je trochu problém, protože od doby, co na závodišti postavili novou tribunu, sedím nízko. Dřív jsem měl z pátého patra Taxis jako na dlani. Teď vidím volného koně, tak se rychle snažím zjistit, který jezdec chybí, pomůžu si třeba i televizním záběrem, ale to už jsou koně na Irské lavici, takže není moc času.
Býváte před Velkou pardubickou nervózní?
Už moc ne. Ale pravda je, že při Velké pardubické cítíte atmosféru, příjemné mrazení, což je ale něco jiného. Když se ohlédnu a vzpomenu si na svoje začátky, tak to byly velké nervy.
Sázíte?
Z pozice funkce, jako třeba rozhodčí, to zakázané nemám. Zároveň ale nemám moc času a navíc platí, že lidé z dostihové prostředí obecně nemají moc dobré tipy. Výjimečně si s dcerou vsadíme na Velkou pardubickou, protože na dostihy jezdí se mnou, ale třeba letos jsme nesázeli.
Na začátku jste zmínil, že jste nikdy nejezdil na koních a že jste se k nim dostal vlastně náhodou. Jak tedy?
Já se dostal původně k dostihům přes ně ke koním. A k dostihům díky Markovi Svačinovi, což je sportovní redaktor České televize. Jsme spolužáci z gymnázia. Chodil jsem na brigádu u pečovatelské služby, kde byl řidič, nějaký pan Nádeníček, který pořád říkal: „Přijď na dostihy, je to zábava.“ Když se pak Marek s jedním spolužákem chystali na dostihy, přidal jsem se k nim, jak jsem byl nahlodaný. Společně jsme začali chodit každý víkend do Chuchle, v sobotu na klusáky, v neděli na roviny. Jelikož Marek chtěl být od střední školy sportovním redaktorem, přihlásil se, když byl v Chuchli nábor na komentátora. Časem k němu chtěli ještě někoho dalšího, tak se mě zeptal, jestli to nechci zkusit. Já ty ambice neměl, byl jsem spíš introvertní typ, ale pak jsem si řekl, že než chodit každý víkend do Chuchle a utrácet za sázky na koně, tak bude lepší tam chodit a přivydělat si u studií. A z téhle brigády se stal můj celoživotní přivýdělek. (směje se)
Nikdy jste toho nechtěl nechat?
Já bych toho i nechal, ale oni mě nenechají. (směje se) Taky bych se rád na Velkou pardubickou podíval v klidu u televize, zvlášť když je sychravo a člověk stojí na závodišti od osmi hodin ráno. Dnes už vím, jak se obléknout, ale dřív jsem to protrpěl. Rád bych se s někým střídal, ale moc nás není.
Kolik je dostihových komentátorů v Česku?
Dva a půl na celou zemi. Já, ke mně se přidal Jirka Zlámaný, což je tak trochu můj „učeň“, který komentuje hlavně rovinové dostihy včetně těch jedničkových a nejprestižnějších. Na menších závodištích nám občas pomáhá ještě Martin Cáp. To je ta půlka. Zbytek dělám já.
Kolik dostihů ročně stihnete?
V dostihové sezoně je to kolem pětadvaceti dostihových dnů. Víkendy mám plné dostihů.
Hlasatel musí být na každém závodišti?
V dostihovém řádu je funkce hlasatele, jehož musí pořadatel zajistit. Jelikož nás opravdu moc není, tak se mě pořadatelé zvykli zvát. A já jsem ten, který těžko říká ne. Když se mi narodila dcera, tak jsem v Chuchli přestal komentovat jedničkové rovinové dostihy, ale zase začaly Slušovice, Brno a další. Bylo toho dost. A je toho pořád dost.
Prý jste pro komentování dostihů nadchl i vaši 16letou dceru. Je to pravda?
Pro komentování i pro koně. Už jako malinká jezdila se mnou, má vlastního koníka, hodně se jí dostihy zalíbily, takže koketuje s tím, že by komentování převzala po mně. Když začnu s tím, že bych chtěl skončit, říká mi, že musím vydržet, aby mě vystřídala. Prý jí mám podržet místo. (usmívá se) Už si zkusila komentovat poníky, zatím má takový holčičí hlas, ale myslím, že by už brzo mohla přijít její chvíle.
Co musí mít dobrý dostihový komentátor?
Hlavně se nesmí bát, musí mít odvahu mluvit na veřejnosti, slušnou slovní zásobu a schopnost improvizovat, protože častokrát někdo spadne, vybočí z kurzu, takže je potřeba na to pohotově reagovat.
Troufl byste si i na komentování fotbalu?
Nechci úplně shazovat fotbalové komentátory, protože si jich poměrně vážím, hlavně těch z České televize, kteří si zaslouží poklonu, u jiných televizí už bych tak pochvalný nebyl, ale řekl bych, že spíš bych já odkomentoval fotbal než oni dostihy. Zažil jsem Petra Vichnara, který umí špičkově komentovat krasobruslení i hokej, v němž dlouho neměl konkurenci, ale když komentoval dostihy, bylo prostě vidět, že to není jeho obor.
Vás nikdy nelákalo pracovat v televizi tak jako vašeho spolužáka Marka Svačinu?
Nebyl to můj cíl, přesto jsem si vyzkoušel práci v rozhlasu i televizi. Když jsem v 90. letech studoval, pracoval jsem externě pro Český rozhlas Regina, dělal jsem výsledky z dostihů a pozvánky na dostihy. Občas jsem i vysílal živě z Chuchle. Když pak byla v Lysé nad Labem výstava Kůň, dělal jsem hodinové vstupy, živé rozhovory, to mě bavilo.
A ta televizní štace?
Svého času vysílali dostihy i na Nově a Primě. Neměli nikoho, kdo by jim dostihy komentoval, tak oslovili mě. Určitě jsem nedosahoval kvalit Marka Svačiny, ale nemyslím si, že by to byl průšvih. Je něco jiného komentovat dostih pro diváky na závodišti a u televizních obrazovek, kde to musíte trochu přizpůsobit. Taky to chce pečlivější přípravu a já nejsem profík, který by si tři dny hledal informace. Bylo a je mi bližší komentování přímo na dostizích.
Když vás tak poslouchám, kde berete čas na fotbal?
Snažím se svůj čas dělit mezi oba sporty, když to jen trochu jde, pokouším se navštívit zápas dcery, která hraje fotbal za DFK Bohemians 1905. Manželka musí mít svatozář, protože jsem o víkendech buď na dostizích, nebo na fotbale.
Nejsou to úplně dva jiné, odlišné světy a sociální skupiny?
To si právě nemyslím. Dostihy mají z filmů a záběrů hlavně z Anglie punc, že je to zábava jen pro honoraci, smetánku, ale tak to není. Třeba právě v Anglii je na dostizích spousta lidí, kteří mají vizáž bezdomovců, ale vsadí si a dívají se na koně. V dostizích se navíc netočí takové peníze jako ve fotbale, takže se k nim smetánka zase tolik nehlásí. Na dostihy chodí obyčejní lidé, na dívání je to sport pro každého, kdo chce strávit příjemné odpoledne s rodinou. Řekl bych, že je to kultivovanější prostředí než fotbal, navíc je tady spojení s přírodou.
Jak jste se dostal k dostihům a koním, to už jsme probrali. Jak jste se dostal k fotbalu na Točné?
Vyrůstal jsem v Braníku a na Točné jsme měli, a stále máme, chatu. Dobře si pamatuju, jak mi máma vyprávěla, že písek na stavbu měli přivézt 21. srpna 1968. Na Točnou jsme jezdili hodně, trávil jsem tam víkendy, prázdniny, vlastně jsem tam vyrůstal, později jsme s rodinou koupili na Točné pozemek a začali jsme tam žít a já chodil na fotbal a do hospody. Místní se divili, že znám dost lidí z Točné, dost z historie, znali moji babičku, takže tohle všechno mi pomohlo, že jsem zapadl. Když pak dcera začala hrát za místní tým, byl jsem oslovený, jestli bych nechtěl pomoc jako funkcionář. Bylo to i trochu vynucené.
Proč?
Máme trochu komplikované nájemní vztahy: hřiště není na pozemku TJ Točná ani městské části. Majoritní vlastník byl nakloněný fotbalu, ale po jeho smrti to jeho manželka, sestra a dcery vidí trochu jinak, což jim nikdo nezazlívá, protože mají právo si se svým majetkem dělat, co uznají za vhodné. Nicméně nedošlo k dohodě, takže jsme na dva roky museli na Točné přerušit činnost, muži úplně přestali, děti jsme dávali na hostování. Teď už se městská část domluvila s majitelkami na formě pronájmu, takže hřiště zase můžeme využívat, ale zatím se nám nepodařilo dát pořádně dohromady mládež. Tři kluci, kteří začínali s dcerou, už jsou v chlapech a hodně pomohli k postupu ze III. třídy. Byli oživením.
Takže fotbalisté přerušili činnost, ale výbor zůstal?
Ano, zůstali jsme a fungovali jsme dál, chtěli jsme fotbal na Točné udržet. Doufali jsme, že se situace vyřeší, což se díky městské části podařilo. Máme A-tým ve II. třídě, prckové už začínají trénovat, ale věkový rozptyl je pořád velký: od čtyř do deseti let, takže to není na to, abychom dali dohromady přípravku. Aspoň že děti začínají, máme vizi, že bychom dali rádi přípravku dohromady. Z toho, co vám teď říkám, je asi jasné, že funkce sekretáře na Točné není nic extra náročného.
Jaké další vize máte s fotbalem na Točné?
Po návratu do II. třídy, což je myslím historické maximum Točné minimálně v posledních dvaceti až třiceti letech, nehrajeme v téhle soutěži druhé housle, takže v této oblasti je spokojenost. Celkově II. třída odpovídá tomu, na co máme hráčsky, i co se týče zázemí. Bohužel je tady ten zmiňovaný majetkový problém, kvůli kterému si nesáhneme na granty, na které bychom si jinak sáhnout mohli a díky tomu bychom mohli vylepšovat zázemí.
KDO JE PETR MĚSTKA
Pokud jste někdy byli v posledních 30 letech na dostizích v Česku, je dost pravděpodobné, že jste jeho hlas slyšeli na závodišti z amplionu – Městka dělá dostihového komentátora. Ovšem pozor, není to jeho hlavní zaměstnání, spíš celoživotní brigáda, jak sám říká. Sedmačtyřicetiletý Městka pracuje pro farmaceutickou firmu v Brně. Za dostihy ale jezdí po celé republice. Letos v říjnu komentoval po 25. Velkou pardubickou, nejslavnější dostih v zemi. K tomu dělá sekretáře fotbalového klubu TJ Točná, kde začínala s fotbalem jeho dcera, která momentálně působí v dívčím týmu Bohemians 1905. „Dostihy jsou od dubna do listopadu, takže se kryjí s fotbalovou sezonou. Když mám domluvené dostihy, slíbím komentování, musím dát přednost dostihům,“ říká Městka.