I v dálce číhá gólové nebezpečí
Pokud vám tyhle fotbalové skvosty unikly, tak pro připomenutí:
- Martin Brož z Podolí získal míč na polovině hřiště a ihned pohotově přímo z půlící čáry přehodil gólmana domácího Radotína, který byl daleko z branky.
- Dominik Vašut ze Zličína si v nastaveném čase zápasu v Kolovratech nechal na kruhu jednou skočit balon, pak do něj práskl tak náramně, že zapadl přímo pod břevno. Trefit výhru 2:1 v poslední minutě tímhle stylem, to je sen snad každého fotbalisty.
- Ondřej Kotlík z Dukly JM mohl na Podolí rozjet brejk tří proti dvěma, ale z prostoru od střídaček napálil balon tak úžasně, že vysokým obloukem zapadl do branky domácích.
- Vojtěch Šafránek z Uhelných skladů udělal proti Kolovratům na polovině hřiště rychlou zasekávačku, ale místo očekávané přihrávky do strany nečekanou střelou překonal brankáře.
Všechny tyhle trefy měly společné atributy: kromě vysoké míry atraktivity pro diváky v sobě nesly také nezpochybnitelný fotbalový kumšt, parádní kopací techniku a nadstandardní herní přehled zmíněných fotbalistů.
„Míč skákal u lajny a popravdě řečeno, nechtělo se mi běžet dál. Všiml jsem si, že brankář stál za penaltou, tak jsem do míče flákl nártem. A vzalo to dobrou faleš,“ vzpomíná na svou náramnou trefu Kotlík, kapitán Dukly JM. „Byl to hodně těžký kop z velké dálky, ale měl jsem výhodu, že mi míč pěkně skočil. Když balon letěl, byl jsem plný očekávání, jestli rozvlní síť. I když to byl gól na 4:0, měl jsem velkou radost. Podobné góly jsou speciální. I oslavy jsou jiné, než když se prosadíte z nějaké klasické situace. Já si jen stoupl, zvedl ruce a kluci na mě napadali.“
Tenhle potupný moment musel z pozice hráče týmu, který inkasoval, vstřebat i záložník Jiří Janoušek, který nastupuje právě za Podolí a přímo ze hřiště sledoval Kotlíkovu parádu. „Klobouk dolů před Ondrou. Těžký kop, krásný a hlavně chytrý gól,“ chválí Janoušek, který je považovaný za specialistu na podobné momenty. Díky svému velkému přehledu na hřišti už se v přeboru v minulosti gólově z velké vzdálenosti prosadil čtyřikrát.
„Moje normální střela je nula, takže to musím zkoušet takhle,“ usmívá se Janoušek. „Bývalý trenér na Hájích pan Slabý se mě ptal, jestli to mám připravené dopředu nebo ne. Nikdy jsem to připravené neměl, prostě jsem to zkusil, když se mi zdálo, že je k tomu vhodná příležitost. Když jsem viděl, že je brankář venku a seplo mi to, zkusil jsem ho přehodit. Stalo se mi ale, že na mě celá lavička křičela, že je brankář daleko od branky, ať to zkusím, ale jakmile mi to nenaskočilo intuitivně, nezkoušel jsem to.“
Co všechno se musí sejít, aby dal hráč gól z poloviny hřiště? Určitě je třeba vysoký herní přehled, zkušenosti, chytrost, odvaha, kopací technika, ale i dobrý balon. Jedna věc je však podle Janouška zcela klíčová. „Nejdůležitější ze všeho je moment překvapení,“ myslí si. „Já to nejradši zkoušel, když jsem měl vedle sebe hráče a byl jsem pod tlakem. V takové chvíli brankář nečeká, že budete střílet. A už vůbec ne od půlky hřiště.“
Podobným gólům velmi napomáhá vývoj fotbalu, kdy se na všech úrovních po brankářích chce, aby zastávali roli jakéhosi stopera, který sbírá míče za obranou. „Trenéři po gólmanech obecně chtějí, aby tímhle stylem pomáhali obraně. Chytří hráči, co mají něco odkopáno a kterých je v přeboru plno, což se ukázalo i na tom, kdo tyhle góly dal, vnímají, kde gólmani stojí. Když je daleko od branky, proč to nezkusit? Je to gól zadarmo,“ vypráví Kotlík.
S tímhle tvrzením souhlasí i Janoušek. „Brankáři hrají opravdu výš. Je možné, že se to po sérii gólů z půlky trochu změní, protože i když mají hrát brankáři výš, vždycky je podobný gól braný jako jejich chyba, jde za nimi.“
Gólmani jsou tak v těžké pozici. Na jednu stranu chtějí plnit pokyny a pomoct svému týmu, ovšem jak podzim v přeboru ukázal, i ve velké dálce číhá gólové nebezpečí, čemuž pomáhají také čím dál kvalitnější míče, s nimiž se hraje. „Balony tomu určitě přejí. Pepi Bican by s koženým míčem podobný gól dával asi těžko,“ směje se Janoušek a Kotlík doplňuje: „Kdyby se hrálo s tangem, což je nejtěžší míč, s kterým jsme trénovali, tak by to asi bylo složité. Spíš bych takový gól nedal.“
Střely z poloviny hřiště mají zvláštní magii. V každém fotbalovém týmu, bez ohledu na to, v jaké hraje soutěži, uvidíte na tréninku „klasiku“, tedy pokusy z poloviny hřiště, kdy chtějí hráči trefit břevno. „Na tréninku to zkouším pořád. Je to vlastně součást rozcvičky,“ usmívá se Kotlík. „Konečně jsem to převedl taky do zápasu. Pro tyhle chvíle to člověk trénuje.“
Pokud se někomu povede trefit z padesáti metrů břevno, je to velmi ceněný fotbalový kousek, ač se často pálí na opuštěnou branku a z klidu. Když pak fotbalista zamíří o kousek níž a takto se gólově prosadí v mistrovském zápase, je to výkon hodný obdivu. V utkání je vše rychlejší, k tomu musíte obelstít brankáře a riskujete, že v případě neúspěchu schytáte hněv spoluhráčů.
„Kdybych byl ve stejné situaci, my prohrávali a mně podobný pokus nevyšel, asi bych dostal seřváka, že jsem zazdil nadějný brejk. Ale vedli jsme 3:0, byli jsme na koni, věřili jsme si, takže i kdybych netrefil, nikdo by to neřešil,“ povídá Kotlík.
„U mě jsou kluci zvyklí, že to občas zkusím, a nikdo mi nic nevyčítá. Když jsem hrál proti Královicím, za které chytal můj kamarád Petr Jeřábek, zkoušel jsem to, i když stál na čáře, prostě pořád. Jemu jsem takový gól nikdy nedal, i když jednou jsem tomu byl docela blízko. Ale Jeřáb byl na mě připravený,“ vzpomíná Janoušek.
Připravený na něj však nebyl před lety jeho vlastní brankář Martin Tlustý. Janoušek totiž zná i pocit, jaké to je, když se trefí z poloviny hřiště do vlastní sítě. To takhle chtěl jednou v souboji odkopnout míč, ale napálil ho tak razantně a nešťastně, že skončil v brance Hájů. I to se stane… Ostatně, vlastní gól z poloviny hřiště byl k vidění i v nejvyšší české soutěži: v roce 2008 překonal svého brankáře na Žižkově teplický Pavel Verbíř. „I on se trefil levačkou, stejně jako já,“ všiml si Janoušek. „Kluci to poslali do televize do rubriky Borec na konec. Já tomu říkám blbec na konec. Všichni se smáli, já taky. Nic jiného mi nezbývalo.“
Góly z poloviny hřiště – a za ni – ovšem samozřejmě nejsou pouze přeborovou specialitou, ale padají na všech úrovních. Svého času se dostal na stránky sportovních deníků bývalý brankář Petr Pavelka z Přední Kopaniny, který dal za pomoci silného větru gól přímo z výkopu.
V lize se takhle trefili například Pavel Horváth, Rudolf Otepka, Jan Štohanzl či Marek Matějovský. Asi nejznámější českou trefou tohoto druhu je gól obránce Jaroslava Kamenického z roku 1993, kdy se na polovině hřiště ukopl a balon zaplachtil do liberecké sítě. Tahle rána pak získala ocenění „Gól desetiletí“.
Ani ve světě není výjimkou, že čas od času diváci oslavují podobný kousek. Xabi Alonso dal za Liverpool gól ze 60 metrů, Wayne Rooney stál ještě o pět metrů dál, když v zámořské MLS v dresu Washingtonu potupil brankáře Orlanda. Podobně se prosadil už dvakrát v anglické Premier League.
Brilantní kopací techniku svého času prokázal také legendární David Beckham, který se v MLS za Los Angeles trefil dokonce ze 70 metrů – a vůbec nevadilo, že to bylo do prázdné branky. Norský záložník Jone Samuelsen za Odd Grenland dal gól z 57 metrů dokonce hlavou! Extrémně kuriózní moment se odehrál ve druhé japonské lize, kde brankář Masahiro Okamoto z klubu Ehime inkasoval dva góly ze zhruba 60 metrů v rozmezí 90 vteřin!
„Podobné pokusy z půlky, to je trend, kterému všechno nahrává. Myslím, že to budou zkoušet i další hráči. A čím víc to budou zkoušet, tím častěji takové góly uvidíme,“ myslí si Janoušek. „Netvrdím, že se o to budu pokoušet každý zápas, ale určitě to zase někdy zkusím,“ slibuje Kotlík.
Těšte se!