Devět let, osm titulů. Jsem ostrý i lidský, říká trenér juniorek Sparty Sumec
S fotbalem pochopitelně nezačínal v pozici trenéra, nýbrž jako hráč. Coby mládežník vystřídal Podolí a Aritmu, v níž se dostal až do kategorie mužů. „Pendloval jsem mezi B-týmem a A-týmem, takže jsem si zahrál I. B třídu i přebor,“ shrnuje s tím, že jeho pozice byla na hrotu či na pravé záloze. Při dotazu na herní přednosti zmiňuje střelbu a rychlost. „Nebyl jsem extra technik, ale uměl jsem utéct,“ usmívá se.
Od osmnácti načal trenérskou profesi, jíž se mimochodem věnoval i jeho táta. „Tehdy na Aritmě sestoupily dorostenecké i žákovské týmy, všichni zkušení trenéři odešli a já jsem jako laik začal pomáhat s trénováním mladších přípravek. Postupně jsem si vyzkoušel i vyšší kategorie až do starších žáků a měl jsem celkem výsledky,“ vzpomíná.
Netrvalo dlouho a hráčskou kariéru uzavřel. „Bylo mi dvacet let, dokončoval jsem školu, takže bylo málo času. A k tomu se přidalo zranění kolena. Bylo to jedno s druhým a vše vyústilo v to, že jsem s fotbalem jako hráč skončil.“
Z Aritmy se časem posunul výš, to když dostal nabídku trénovat extraligový dorost Bohemians. „Vytáhl mě tam Richard Havlík, za což jsem mu samozřejmě vděčný. Přece jen to byla po chlapech druhá nejvyšší soutěž, takže už celkem fičák. Byť jsem tam zůstal jen jednu sezonu, vzpomínám na tu dobu rád, byla to velká zkušenost.“
Následně dostal další „laso“, tentokrát ze Střešovic. „Trénoval jsem tam starší žáky, kteří hráli divizi. O dva body nám tehdy utekla záchrana, což mě dodnes mrzí,“ přiznává s tím, že následovalo angažmá u A-týmu mužů v Jesenici, u nichž vydržel dvě sezony. Současně přišla nabídka trénovat juniorky Sparty. U těch je dodnes, tedy už devátou sezonu. A za tu dobu jen v jediném ročníku nevyhrál ligový titul!
Velký úspěch zaznamenal i v červnu 2016. „Tehdy jsem byl vybrán jako hlavní trenér a s kolegou Milanem Dlaskem jsme nominovali hráčky do šestnácti let na turnaj evropských měst Paris European Cup, kde jsme zastupovali Prahu. Dostali jsme se až do finále, které se hrálo pod Eiffelovou věží. S FFC Turbine Potsdam z Německa jsme bohužel prohráli 2:3, ale byl to zážitek a zkušenosti k nezaplacení.“
Laik by si možná pomyslel, že v přístupu k trénování kluků a dívek je velký rozdíl. Jan Sumec to tak nevidí. „Každá kategorie má svá specifika, ale obecně jsem se vždy snažil nedělat mezi nimi rozdíly. A to platí jak pro různě staré děti, tak pro kluky a dívky. Musím ale zmínit jednu věc. Nedovolil bych si říct, že úroveň ženského mládežnického fotbalu klesá, to vůbec. Ale dnešní generace je pohodlnější, nechce dělat něco navíc. A když tato nadstavba chybí, když si sami nechtějí přidat, nejdou si ve volném čase zakopat, tak nám trenérům to přináší mnohem víc práce,“ vysvětluje. „Musíme vše opakovat, drilovat, abychom do nich to, co po nich chceme, dostali.“
Když má zmínit své trenérské vzory, nevytahuje světová jména, nýbrž Petra Dolejšího z Aritmy. „Trénoval jsem pod ním dlouhou dobu a moc rád na něj vzpomínám. Byl to buldok, dával nám za uši, ale myslel to s námi dobře. Nemůžu říct, že bych se v něm viděl, ale asi dělám trenéřinu podobně. Tedy tak trochu formou cukru a biče,“ popisuje. „Kdo mě zná, tak ví, že jsem pracovitý a pro fotbal žiju. Dá se říct, že jsem perfekcionista, ale v některých situacích se stávám spíš realistou. Nastanou zkrátka chvíle, kdy musíte improvizovat a ukázat lidský přístup, pochopení.“
Rovněž zmiňuje faktor fair play, který považuje za podstatný. „Vždy jsem se snažil svým svěřencům i svěřenkyním vštípit, aby začali nejdřív u sebe. Rozhodčí je jen člověk, lidský faktor může selhat, je zbytečné na něj řvát,“ upozorňuje. „V roce 2016 jsme dokonce vyhráli cenu fair play, když jsme schválně zakopli penaltu, která byla nařízena chybně,“ vyzdvihuje.
Stejně dlouho, jako trénuje ve Spartě, se věnuje i profesi školníka. Konkrétně v ZŠ Nebušice. Věcí, které zde má ze své pozice na starosti, je až až. „Technickou vybavenost budovy, tedy opravit to, co je rozbité. Sekání trávy, údržba venkovních prostor, kotelna,“ vypočítává. „Potom revize, kterých je jedenadvacet. Ať už jde o revize hasičských přístrojů, elektřiny, plynu, spotřebičů… Ale vše se snažím dělat pořádně a úplně. Asi to vychází z určité zarputilosti, kterou mám v povaze a která mě provází i ve fotbale.“
Práci, kde musí prokazovat manuální zručnost, která mu prý rozhodně není cizí, si každopádně pochvaluje. „S paní ředitelkou si vycházíme vstříc, díky čemuž můžu časově skloubit školu a fotbal. Ale pochopitelně nemůžu odejít, kdy chci, vždy musím mít odvedenou veškerou práci.“
Momentálně již s manželkou Ájou a jejich malým synkem Jeníčkem žijí v domku, který nedávno dostavěli. Donedávna však bydleli ve školním bytě. „Byl pěkný, ale pro čtyřčlennou rodinu, a my bychom ještě jedno dítě chtěli, už byl malý,“ vysvětluje. „Takže do školy dojíždím. Po tréninku se tam stavím, vše zkontroluji a jedu domů.“
Není výjimkou, že osoba školníka v mnohých dětech vyvolává až strach. „Nemůžu říct, že by se mě bály. Ale respekt a autoritu mám. Není to o tom někoho seřvat, spíš se s nimi domluvit. A když je na mě někdo drzý, dokážu to ve stejném duchu otočit proti němu a on rázem zmlkne. Je to o tom být ostrý, ale zároveň lidský,“ přemítá. „A to vlastně platí nejen ve škole, ale i v trénování.“