Mistr světa ve střižbě aneb kámen za 50 tisíc korun

Leckdo vůbec netuší, že se takový šampionát ve střižbě organizuje, a dokonce v Praze. Jak se k tomu člověk dostane?
My jsme taky se spoluhráči ani pořádně nevěděli, že se nějaká taková akce koná. Začali jsme to registrovat až minulý rok, kdy nás na to upozornil Honza Ondrůšek. Nabádal nás, ať si jdeme zastřihat. Říkal jsem si, co je to za blbost – soutěž v kámen, nůžky, papír. On nám ale poslal odkaz, ať se podíváme. A nakonec jsme do toho šli.

Takže jste zkoušel štěstí už před rokem?
Přesně tak, šli jsme s kamarády a byla to sranda. Všichni jsme okamžitě vypadli ve skupinách, pak jsme si dali pivko, zafandili jsme nějakému chlapíkovi, kterého jsme tam potkali, a letos jsme si řekli, že to zkusíme znovu. A šlo to nějak lépe. Všichni jsme postoupili ze skupiny a byla skvělá nálada. Vlastně Polda (ďáblický fotbalista Michal Poláček) se dál nedostal, to bylo z toho dne nejsmutnější. Ale jinak to šlo. Byly asi tři stovky účastníků a skupiny po pěti lidech. Musíte vyhrát svoji skupinu, pak porazit vítěze vedlejší skupiny, dál už se jde do play-off, kde se pokračuje vyřazovacím způsobem. Chodí se na pódium, tam je stolek, rozhodčí. Je to hlavně sranda a zábava.

Jak probíhá zápas?
Jede na tři vítězné pokusy. Ve skupinové fázi jsem měl hned čtyři zápasy. Šlo to docela rychle. Lidi jsou nastoupení u stolečku, každá skupina má svoje stanoviště. Kdo má v zápase jako první tři vítězství, tak jde na dalšího. Prohází se to. Pak střiháte proti vítězi vedlejší skupiny a tak dál.

Jak se člověk cítí, když prohrává. Jsou to nervy?
Já jsem jeden zápas ve skupině dokonce prohrál. A chvíli to vypadalo, že ani nepostoupím. Ale pak se mi povedlo porazit slečnu, která měla do té doby všechny výhry. A kvůli tomu mě čekala zlatá střižba o postup ze skupiny, něco jako zlatý gól. A to jsem zvládl. Nebýt toho, mohl být brzy konec a já šel na pivko a fandit klukům. To by taky nebylo špatné, ale nakonec to dopadlo úplně jinak.

Říkal jste, že ze skupiny postoupila většina vašich kamarádů. Stíhal jste fandit?
Byla to rychlost, vyškrábali jsme se ze skupiny, pak ale kluci začali vypadávat. Já byl nadšený, že jsem se dostal do vyřazovacího pavouka. To už má větší atmosféru. Vzpomínek bude moc. Musím říct, že kdyby tam nešli kluci, tak bych si to tak neužil. Parta to vyhecuje. Neumím si představit, že bych tam byl sám, nikdo by nefandil. Ani já bych neměl komu fandit a jít pak na panáka.

Kdopak ze známých tváří se na mistrovství světa ukázal?
Loni třeba vodní slalomáři Vávra Hradilek, Jirka Prskavec, snowboardistka Eva Samková, takže tam byla olympijská konkurence. Letos do toho šel třeba Richard Genzer, ale ten vypadl s nějakou devítiletou holkou. Celkově to byl perfektní zážitek. Když pominu, že se mi to povedlo vyhrát, tak jsme se skvěle bavili, hodně jsme se nachechtali.

A nějakého spoluhráče z fotbalu jste ve skupině dostal?
Z Ďáblic jsem nikoho nepotkal. Ani s těmi olympioniky se mi nezadařilo se potkat. Pavouk play-off byl příznivý, byli jsme tam z Ďáblic čtyři a nikdo jsme na sebe nenarazili. Aspoň nemám rozporuplné pocity, že jsem vyřadil spoluhráče z týmu.

Tyhle hry vás bavily už odmalička?
Kámen, nůžky, papír – to si vyzkouší snad každý. Nikdy mě ale nenapadlo, jak daleko se v tom dostanu. (směje se) To je neuvěřitelné, protože já jsem byl na tohle vždycky strašný smolař. Nikdy jsem pořádně nevyhrál. Jen fakt výjimečně. Vždyť my si střiháme i po tréninku a nejde mi to.

Co to obnáší, když prohrajete střižbu na tréninku?
Hrajeme na dvě a tým, co prohraje, tak si pak střihá a poslední peče. Takže přinese na další zápas nějakou buchtu. A já jsem měl loni sérii, že jsem pekl asi třikrát za sebou. Vždycky jsem měl smůlu, ale zdá se, že se mi to teď vrátilo. A ve velkém.

To jste třeba jen ladil formu na šampionát, ne?
Asi to tak jde říct. (směje se) S kluky z týmu jsme věděli asi měsíc dopředu, že na ten turnaj půjdeme. Nahlásili jsme to v klubu. Měli jsme týden před turnajem i zápisné, takže jsme střihali asi tři hodiny v kuse, potrénovali jsme docela slušně.

Když se chce někdo na turnaj přihlásit, musíte se tedy někde registrovat, nebo má šanci i člověk, co jde třeba před začátkem okolo a chce si prostě střihnout?
Platilo se sto padesát korun, to nebylo nic velkého. Když to někoho zaujme až přímo na místě, tak ho startovné stojí tři stovky. Dostanete číslo, poukaz na pivo a na Red Bull a jdete na věc. Je to taková společenská akce pro kamarády. Dáte si pivko s nějakou zábavou.

A co fandové? Prolínají se mezi hráči, nebo mají nějakou tribunu?
Byl to jen klasický prostor mezi zdí a řekou. Bylo to u Kayakbeach baru. Lidé tam poletovali a popíjeli. Buď mohli být na lodi, nebo na břehu. Když už lidé vypadnou ze skupin, tak se pak pozornost koncentruje na to jedno místo, kde je pódium. Bylo vysoké jako kuchyňský stůl, člověk byl vidět. Konec byl hodně zajímavý, už se setmělo. Atmosféra byla neskutečná.

Dá se to vůbec nějak trénovat, hraje roli taktika?
Můžu říct, že jestli nějaká existuje, tak o ní nevím. (směje se) Bylo to spíš čistě o náhodě.

Slyšel jsem, že ženy rády dávají kámen...
Je to možné. Je pravda, že po nějaké době, po nějakém pivu, člověku v hlavě běhají ty vzorečky, jak asi přemýšlí ten druhý. Já jsem se snažil přemýšlet, ale myslím, že to nemělo žádný vliv. Jasně že člověk nedává pořád za sebou kámen, to by dělal málokdo.

No tak ve fotbale jsou hráči, co také kopou penaltu pořád do stejného místa, a brankář si řekne: teď už ji tam určitě nekopne. Nebo ano?
Ta pravděpodobnost je pořád stejná. Byla to mentální bitva, bylo to otevřené. Ani nevím, jestli tady kluci v Ďáblicích mají nějaký postup, který dávají. Navíc tam stál proti mně chlapík, kterého jsem viděl poprvé v životě. Jestli něco takového existuje, tak já o tom nevím, a měl jsem možná ještě větší štěstí, než jsem si myslel. Jsme s klukama soutěživí, člověk tam nejde s tím, že vyletí ve skupině. Ale každý s tím tak trochu počítá. Je pravda, že když jsme tam šli, tak jsme si říkali, že jeden člověk bude mít to štěstí od začátku až do konce a že se prostřihá k titulu. Nikdo si ale dopředu nemohl myslet, že tam jde s tím, že vyhraje.

Teď jste mistr světa. Co vám to přineslo?
Dostal jsem taky pohár, docela velký. Mám s ním pár hezkých fotek, samozřejmě i s kluky, což je super. Ale rovnou jsem ho tam nechal, je putovní.

Mohl jste ho na den dovézt na zápas do Ďáblic, jako vozí hokejisté třeba Stanley Cup.
Dostal bych ho i na delší dobu, ale říkal jsem si, že noc asi nebude zrovna krátká, a já bych ho nerad nechal v taxíku. Doma by se mi pak na to akorát tak prášilo. Byl jsem ujištěný, že tam budu mít na příští ročník vyryté jméno.

To je skoro jistota, že půjdete obhajovat, ne?
Obhajovat je možná silné slovo, ale můžu slíbit, že se tam za rok zase objevím.

Byla nějaká odměna pro šampiona?
Druhý v pořadí dostal kámen. Třetí dostal nůžky a papír. Já jsem dostal ten pohár a navrch padesát tisíc korun. Nechal jsem tam hned sedm a půl tisíce jako daň, to mi ale fakt nevadilo. Okamžitě jsem to zaplatil, strčil peníze do kapsy a šlo se s kluky na panáka.

To asi nezůstalo u jednoho...
Nějaká kola proběhla. A hned se střihalo dál. Každému, komu jsem řekl, že jsem ten turnaj vyhrál, tak si chtěl střihat. Od té doby skoro nedělám nic jiného. Ale stejně je to super, fakt jsem nevěřil, jak to může být i pro ostatní lidi zajímavé.

Víte, z kolika zemí tam byli zástupci?
To jsem nesledoval. Kluk, se kterým jsem byl ve finále, byl podle jména Rus, ale je dost pravděpodobné, že tady žije. Nic moc jsme si neřekli.

Jak vlastně probíhalo finále?
Podali jsme si ruce. Před každou střižbou byl pracovní pozdrav „Střižbě zdar“. Tím začínal každý souboj. A pak už je to tak, že se lidi pošťuchují pohledem, snaží se soupeře rozhodit. Je tam nějaká mimika, ale není to o nějakých diskusích.

Vedl jste ve finále nebo prohrával?
Bylo to napínavé. Vedl jsem 1:0 a pak i 2:1. Za stavu 2:2 byla asi třikrát remíza, kdy jsme dali stejný symbol. Kluci byli nalepení u pódia. Klepaly se mi ruce, málem jsem ulil start. Bylo by přísné, kdyby to neklaplo a já prohrál po něčem podobném. Po vítězném střihu kluci skákali na pódium, na to budu vzpomínat. Euforie byla obrovská, kvůli ní člověk fotbal i tohle dělá. Útočník dá krásný gól, rozhodnete v poslední minutě, jsem rád, že tam bylo kolektivní štěstí. Všichni řvali, prostě nádhera.

Honilo se vám hlavou před nebo během finále, co máte dát za symbol?
Musím říct, že v pavouku si to člověk moc nepřipouštěl. Byl jsem nadšený, že už takhle budu mít co vyprávět, že jsem byl na pódiu a užil si takovouhle srandu. Pak to šlo všechno strašně rychle. Po semifinále jsem sešel dolů a vlastně jsem se hned vracel. Ani jsem nestihl přemýšlet. Jen jsem se snažil vyhýbat začátkům s kamenem. To bylo jediné, co jsme si s kluky řekli. Nakonec to někdy možná zafungovalo. Kdybychom dostali nějaký prostor rozebrat si to s elektronickou tužkou, tak jsme se možná připravili i líp. (směje se) Tohle bylo spontánní.

Poker je známý tím, že soupeři čtou z mimiky a gest soupeřů. Platí něco podobného při střižbě nebo je to moc rychlé?
Tady je to fofr. Člověk něco šmikne a hned se jde na další kolečko. Tady se jede ve stylu takzvané mazácké střižby. To není to dětské raz, dva, tři. Tady se udělá jeden mach, řekne se „Á hop!“ a člověk prostě dá kámen, nůžky nebo papír. Má to šetřit předloktí soutěžících ve vyřazovací části, aby je nebraly křeče.

Jako gólman máte jistě šikovné ruce. Je to nějakým způsobem při střižbě výhoda?
Je to možné, to je pravda.

Na druhou stranu, nebojíte se o prsty v soubojích?
To tedy, to bych musel jít levačkou, což si neumím představit. To bych musel zkusit, nikdy jsem to nezkusil, že bych někoho vystřihl levačkou.

Kolikrát týdně střiháte?
Od té doby jsem si střihal každý týden minimálně desetkrát nebo víckrát. Před tím ale skoro vůbec. Když neprohrajeme na tréninku, tak je střižba třeba jednou za měsíc. Nepřeháním to, nerad bych přepálil přípravu. Ani s přítelkyní jsme nestřihali třeba o domácí práce. Ty máme rozhozené, tam je to transparentní.

O titul jste bojoval v ďáblickém dresu nebo jen tak v civilu?
Nejradši bych v ďáblickém a slávistickém. To druhé by se asi nehodilo, člověk nikdy neví, na koho narazí. Ale v tom ďáblickém, to je dobrý nápad na příští rok. To se nechám inspirovat. Nás tam bylo asi deset, takže jak jsem postupoval, tak mi fandil docela kotel. Hulákaly se sborově ďáblické pokřiky. Atmosféra je teda jiná než třeba na šipkách, kde se taky fandí a zpívají chorály. Tohle byl takový neřízený řev. Klasicky se vyvrbí nějaký chorálek, na šipkách je to organizovanější.

Nenavnadil jste spoluhráče natolik, že příště půjde na turnaj celý tým?
Já doufám, že půjdou. Teď se to zpopularizovalo.

Co na to říkalo vaše okolí, že jste soutěžil a vyhrál?
Když to skončilo, tak jsem hned volal přítelkyni. Byla doma, nešla. Říkala, že si to nechá ujít, ať si to užiju s kluky. A pak někdy kolem půlnoci jsem jí volal, že to klaplo. Prý ať nekecám. Tak jí říkám opravdu, podívej se klidně na internet. Pořád ale nevěřila. Za chvíli teda uznala, že takovou srandu bych si asi nedělal. Tak se chvilku smála. A pak se zeptala, čím jsem vyhrál. Bylo to 2:2 a rozhodující střih jsem vyhrál kamenem. A ona na to: Vidíš, já jsem ti to říkala. Takže vlastně částečně přebírá zásluhy.

To si zaslouží nějakou pozornost, ne?
Ona je skromná. Já mám dobrou ženskou. Ráno byla opravdu překvapená. Já jsem přišel domů úplně vyřízený. Dostal jsem tričko, jako že jsem šampion. K tomu jsem dal ty peníze a šel jsem si lehnout. Druhý den jsem si vzal takticky dovolenou. Ne že bych to tušil, že vyhraju, ale říkal jsem si, že s kluky na to pivko asi zajdeme. Ráno mě pak Bára probudila, že jsem to teda asi fakt vyhrál, že v obýváku našla nějakou hromádku. A když jsme u těch peněz, tak před rokem bylo za první místo dokonce sto tisíc. To bylo ještě štědřejší.

Tak to byla přítelkyně. A co rodiče, prarodiče?
Máme takovou rodinnou skupinu na WhatsAppu, takže jsem tam hned poslal vítěznou fotku a nad ránem chodily gratulandy. Nejdřív si museli přečíst, co to vůbec je, já jen říkal, že jdu s kluky na pivo, a ráno jsem jim hlásil, že jsem vyhrál mistrovství světa v kámen, nůžky, papír. Všichni se smáli. Ale pak zjistili, že to fakt byla akce na Náplavce. Navíc organizátoři hned druhý den dali na internet fakt hezké video. Jsou tam i zápasy, jak střihá Richard Genzer. Udělalo mi to radost, bylo to profesionální a člověk si všechno připomněl. Viděl jsem všechno jako celek, jak to vypadalo kolem. Z toho si každý udělá obrázek. Doma jsme si ho pouštěli několikrát. Až jsem byl překvapený, kolik lidí ty historky baví.

A co se stalo, když jste pak přišel do Ďáblic na fotbal?
Ve středu jsme měli hned pohár, to jsme vyhráli nad Újezdem Praha 4, já jsem ale nehrál. Nechali mě vydechnout. Přišel jsem a už to všichni věděli. Měl jsem na nástěnce gratulace.

Nečekal i pokladník?
Ten ještě čeká. (směje se) To přijde určitě velmi brzy. Ale fakt mě moc potěšilo, jak jsou Ďáblice v tomhle kolektiv, ale i to zázemí, to je neuvěřitelné. Já už jsem tady šest let, přesvědčil jsem se o tom hodněkrát. Teď se trochu bojím, co přijde na dokopné.

Nemáte teď v týmu novou přezdívku?
Jak se to vezme. S kluky máme skupinu na Messengeru, kde si píšeme a máme tam každý zábavnou přezdívku. A tímhle zážitkem jsem si vysloužil upgrade na nějaký mistr světa nůžky nebo papír. A vyhrál jsem to na kámen.

Už se vám jako mistrovi světa přihlásil nějaký sponzor?
Ne, ne. Ta akce ale nějaké sponzory má. I ty prizemoney musely od někoho přijít, byl tam i partnerský podnik.

Dělal jste po zisku titulu nějaký rozhovor?
Po zisku titulu to byla sranda s kamarády, udělali jsme rozhovor na kameru s pohárem. To byla interní verze. Odpovídáte s kamarády v zádech po nějakém pivku.

Jste mistr světa ve střižbě, ale počítám, že to u vás stále vyhrává fotbal. Nebo se něco změnilo?
Fotbal je pořád jednička, baví mě víc, stoprocentně. U fotbalu jsem dvacet let a neumím si to bez něj představit. Začal jsem s ním v sedmi letech v Meteoru, tam jsem byl asi sedm let, pak jsem byl šest let ve střížkovské Bohemce a od té doby jsem v Ďáblicích.

Fotbalově zažíváte takové vlny, kdy pendlujete mezi přeborem a I. A třídou.
To je pravda. Chtěli jsme se dostat do přeboru, což se nakonec povedlo. Byla první sezona, nebyla ani dobrá, ani špatná, jen se to povedlo udržet s vypětím všech sil na konci. Ten další rok jsme už na to úplně nenavázali. Měli jsme solidní začátek a pak to šlo už jen dolů. Odešel trenér Vasil Boev, rozešli jsme se v dobrém, on byl absolutní profík. A od té doby je Jirka Černý, obrovský ďáblický srdcař, a všichni cítíme, že ta I. A třída nám sedí víc. Minimálně v tomhle složení a partě. Možná si ani snad nedovedeme představit, že bychom kopali přebor.

V době, kdy rozhovor děláme, jste na druhém místě, z nějž by se mělo postupovat.
Neříkám, že bychom se nechtěli podívat zpátky do přeboru. Všechno jsme po minulé sezoně zvažovali, tam to vypadalo, že by se mohlo jít i ze třetího místa. Nakonec se ukázalo, že se nešlo ani ze druhého místa ve druhé skupině, takže se to vyřešilo. Část lidí by nahoru šla, dalším klukům by se výš ani moc nechtělo. Nakonec to dopadlo takhle a není to špatné.

Jenže s vámi v sestavě Ďáblice neprohrávají. Pokud si sérii udržíte, možná se budete muset rozhodovat znova. Co vy na to?
Nemyslím si, že by to byl rozhodující faktor, že já jsem v brance. Výsledkově se ale daří. Nestěžuji si. A když to vydrží, budu jen rád. Loni se nám podzim taky povedl, byla tam čistá konta, ale na jaře už to bylo slabší. Výsledkově to tak špatné nebylo, ale dostával jsem víc gólů. Nuly jsou statistická věc pro gólmany, pro každého je to zajímavé. Nejvýš jsem se s fotbalem dostal do druhé ligy, když jsem působil na Střížkově.

Zažil jste slavnou a poměrně divokou éru Bohemians Praha.
Když hrála střížkovská Bohemka první ligu, tak my jsme byli v dorostu. Pro nás to bylo zajímavé, dostávali jsme lístky na první ligu. To bylo prima. Nicméně když jsem přicházel, tak jsem šel ještě do Střížkova, to bylo před tím zlomem, než se to začalo hrotit. Šel jsem z Meteoru, protože jsem chtěl nějakou změnu. A Střížkov se za chvíli začal měnit v Bohemku. Než jsem se prokousal do chlapů, hrál klub druhou ligu a já měl šanci trénovat s áčkem. Trenér Olda Pařízek si mě bral na individuální tréninky, měli jsme s ním speciálky. Byl a je to výborný chlap, moc rád na něj vzpomínám.

Dal vám možnost podívat se do druholigového áčka, že?
On se ptal, jestli by to pro mě bylo zajímavé. Měl jsem zájem, byla to senzační nabídka nakouknout. Chodil jsem na gympl na Českolipskou, takže jsem to neměl daleko, bylo to přes ulici. Problém byl v tom, že chlapi trénovali dopoledne, kdy jsem měl být ve škole, ale povedlo se mi za přispění naší třídní domluvit, že jsem byl třikrát v týdnu schopný na ten trénink zaběhnout. A pak to ve škole dohánět.

Takže to vypadalo, že byste se mohl fotbalem i živit. Myslel jste na to?
Jsem rád, že to nabralo takový směr. Bylo tam i vábení, abych zkusil nějakou fotbalovou dráhu, ale je dobře, že jsem u školy vydržel a všechno dodělal. V jeden okamžik to bylo buď, anebo. Nebylo to tak, že bych na to neměl. Ale cesta do áčka byla pořád trnitá.

Jedna příležitost nastoupit ve druhé lize ale přišla.
Měl jsem jednu šanci. Běžně jsem nechodil na zápasy, bylo to hlavně o trénincích. Tak třikrát jsem šel dělat dvojku. Jednou mě vytáhli na poslední zápas podzimu, kdy se jelo do Karviné. Dvojka byla zraněná, tak jsem jel já. Jednička byl Venca Winter a já vůbec nepočítal, že bych měl hrát. A asi to ani nebylo v plánu. Ale ve 25. minutě přišel takový nešťastný zákrok a Venca dostal červenou kartu. Tehdy jsem zkoprněl. Seděl jsem na střídačce, všichni se na mě otočili, mně bylo čerstvě osmnáct, a oni říkali: Hele, musíš tam jít. A já říkal: To nemůžu. Nebylo na výběr, trenér mi říkal, ať jsem v klidu. Všichni mě poplácali. Říkal jsem si, že je to obrovská šance a budu na to vzpomínat celý život. Tak jsem šel.

Jak to dopadlo?
Šel jsem na penaltu, ani jsem si neškrtl, neměl jsem nárok. Trefil jsem stranu, ale byl jsem bezmocný. Celou dobu jsem byl napumpovaný takovým zvláštním adrenalinem, že jsem strašně rád, že jsem tam šel. Sice jsme prohráli 0:2, ale mně se ten zápas povedl. Už to tak zůstane, že je to můj jediný start na téhle úrovni. Jsem moc rád, že jsem tam nevyvedl nějaký kiks a že jsem něco chytil.

Nadšený jste pořád stejně. Nechtěl jste to vážně zažít víckrát?
Dál jsem s týmem pokračoval. Možná rozhodlo, že to byl poslední zápas podzimu. Po zimní přestávce se doplnily stavy, bylo to pak jiné. Ale stejně to byl obrovský zážitek. Pak mi i pan Kapr zaplatil krásné soustředění v Turecku s Oldou Pařízkem a dalšími asi dvaceti gólmany s jeho školou. To nebylo o Bohemce. Bylo to super, nic jsem nemusel platit, o všechno se postaral pan Kapr. Nestává se často, že by člověk cítil takové sympatie od vedení. Jenže pak jsem se víc začal chystat na maturitu ve škole, trochu to začalo chladnout a skončilo to mým odchodem do Ďáblic. Fotbalové cíle mě pustily, já jsem chtěl udělat i vysokou školu, což se povedlo. Udělal jsem inženýra projektového řízení. Byla to škola života a disciplíny. Jsem rád, že jsem se rozhodl celkově správně. Mám prima práci, živím se tím.

V práci věděli, že jdete na soutěž ve střižbě?
Jeden kolega tam chtěl jít dokonce se mnou. Byl druhý, komu jsem to volal, když jsem vyhrál. A ten mi to tedy vůbec nevěřil. Tak volal sám nějakým dalším lidem, co tam byli, a teprve pak zavolal, že je to neuvěřitelné, že jsem to fakt vyhrál. A hned se zajímal, jestli to chci v práci rozhlásit sám, nebo má udělat nějakou vlnu. Tak jsem mu dal svolení, ať to řekne.

Jaký to mělo dopad?
Když jsem přišel do kanceláře, čekalo mě neuvěřitelné přijetí. Je nás tam devět, všichni jsou výborní, cítím se tam skvěle. Vešel jsem do dveří, oni nachystali fotky, jak tam stojím s pohárem, pustili mi Queen – We Are the Champions, a začali mi gratulovat. Byl to fajn pocit, když vidíte, že vám to upřímně přejí.

Pojďme zpátky k fotbalu. Když jste byl ve střížkovském klubu, řešil jste vnitřně, že jsou dvě Bohemky?
Když hrály v soutěžích proti sobě, tak jsem byl dorostenec. A my jsme hráli nižší soutěže. Nikdy jsem to neřešil. Ale v dorostu na nás někteří rodiče od soupeřů křičeli, že jsme falešná Bohemka. Pro nás bylo fajn, že jsme hráli za klub, co má nějaké jméno. Byla okolo toho docela zamotaná situace a nikdo to během chvíle nedokázal rozseknout. Byl z toho pat.

Po tomhle angažmá jste se dostal do Ďáblic, kde hrajete jen pro radost.
Přesně po tom jsem toužil. Stačilo mi jít někam, kde to je o partě a o radosti. Mám to kousek. Mohl jsem se vrátit na Meteor, na Admiru nebo do Ďáblic. A šel jsem za kamarády do Ďáblic, kde je rodinnější klub. Je mi tady dobře, kdo přijde, je tady rád.

Nekřičí na vás teď fanoušci - chytej, šampione?
Takhle profláknuté to asi nebude. Ale ten první den, to mi přišli všichni pogratulovat. Jsem tu moc spokojený. Určitě se pryč nechystám, a když bych se měl podívat do vyšší soutěže, tak jedině s Ďáblicemi. Tady je to vedené zdravým rozumem, je tu skvělá parta. Člověk je v práci, pak jde na fotbal. Není to o běhání po hřišti, je to o partě, bavíte se jinak, poznáváte čistou radost.

A co největší brankářský zážitek v Ďáblicích?
Tři penalty se mi nikdy chytit nepovedlo, ale hrozně rád vzpomínám na jeden zápas za trenéra Franty Peřiny. Je to výborný chlap, nedám na něj dopustit. To byl zápas s Tempem, které bylo našlapané. A nakonec jsme vyhráli 7:1. To jsem chytil skoro všechno, řada věcí mě i trefila. To byl jeden z nejlepších zápasů, který jsme v Ďáblicích odehráli. Na co jsme sáhli, to tam spadlo. A pak tam je ještě loňský zápas proti Xaverovu, za který hrál náš bývalý trenér Vasil Boev a já jsem mu čapnul penaltu. Bral to sportovně, zasmál se.

Mimochodem, vím o vás, že jste velký slávista. Nedáte si dárek za titul ve střižbě, že byste vyrazil na Ligu mistrů třeba do Barcelony?
Ze Slavie mám radost, trenér Trpišovský je neuvěřitelný. Po těch letech bídy je to zadostiučinění, co si každý slávista musel vyžrat, ty roky neštěstí, kdy to fakt nevypadalo dobře. Takže s kluky pojedeme na Dortmund, bude nás víc. Předseda ďáblického klubu pan Mošnička, který je milionový chlap, přišel s nabídkou, že by nám uměl zařídit autobus, tak to zní super. Byl tak hodný, že nám tu cestu i částečně zaplatil. My s nějakým příspěvkem naplníme ďáblický autobus a pojedeme se podívat na Slavii. Vidět ty tisíce fanoušků, to bude zážitek. Doufám, že nás Slavia zahřeje výkonem. Bude to poslední zápas ve skupině, třeba oslavíme třetí místo ve skupině, to by bylo krásné.

KDO JE TOMÁŠ CHROBOK
V šestadvaceti letech je jedničkou v brance Ďáblic v I. A třídě. Během kariéry si zachytal za Meteor a střížkovké Bohemians. Má jeden start ve druhé lize, zápas v Karviné považuje za největší fotbalový zážitek. Živí se jako projektový inženýr, baví ho všechny sporty. Miluje auta, pracuje ve firmě, která má na starosti financování aut: Škofin a Volkswagen financial services. Jednou dostal šanci zajezdit si ve Ferrari a dodnes lituje, že tenhle zážitek nebyl delší. „Než si to člověk osahá, tak jsem dvakrát dupnul na plyn a byl konec. Měl jsem respekt, že jsem to nevyužil na sto procent. Možná si to někdy zopakuji,“ směje se.

SYSTÉM ŠAMPIONÁTU VE STŘIŽBĚ
Účastníci jsou rozdělení do skupin. Zápas se hraje na tři vítězné. První ve skupině následně narazí na vítěze vedlejší skupiny, dál se pokračuje systémem play-off. Střihá se na jeden mach – rozhodčí řekne: „Á hop!“, závodníci máchnou rukou a ukážou symbol. Takhle to jde až do finále. „Pořád vidím ten poslední souboj. Koukal jsem, že mám fakt kámen a soupeř má nůžky. Bylo to hotové. Teď je jasné, že mě za rok na turnaj zase pozvou. Moderátoři mistry uvádějí. Ale zatím platilo, že vítěz posledního ročníku vypadává okamžitě, tak doufám, že za rok to dopadne jinak,“ usmívá se Chrobok.

Tento článek vyšel v říjnovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE