Královický brankář Jeřábek končí s fotbalem: Už jsem sebou nechtěl mlátit na umělce, tělo řeklo dost

Kdy jste se definitivně rozhodl?
Byla to souhra více věcí. Před zápasem s Újezdem nad Lesy jsem třeba čtyři dny hlídal děti, pak jsem z brány koukal v 60. minutě na hodiny, kdy už bude konec. V minulém roce jsem začal mít zdravotní problémy se zády, nemohl jsem se připravit tak, jak bych chtěl. Vlastně jsem šel do každého zápasu tak nějak zraněný: žebra, rameno, často jsem chytal pod prášky. Z toho všeho, co říkám, plyne, že moje výkonnost už taky nebyla taková, jakou bych si představoval. Chtěl jsem skončit podzimním zápasem na Přední Kopanině, kde jsem působil. Takový byl plán.

Ten ale úplně nevyšel…
Nastoupil jsem jako kapitán Královic a v rozlučkovém zápase dostal krásnou trojku. (ironicky) Naštěstí jsem se pak dostal do branky ještě na zápas s Hostivaří, který jsme vyhráli 8:0, takže to byla pěkná tečka s nulou. Lepší než končit na Kopanině s porážkou 0:3. Bral jsem to, že by rozlučka právě tam mohla být symbolická, protože jsem na Kopanině chytal a byly to krásné roky. Bohužel tenhle zápas celému týmu nevyšel.

Působil jste na Hájích, ve Vyšehradě, v Sibřině, v Uhříněvsi, na Kopanině, v Jesenici a Královicích. Co vás napadne, když se za roky v bráně ohlédnete?
Poznal jsem spoustu skvělých kluků, trenérů, mám obrovské množství zážitků a přátel, kteří mi doufám zůstanou po celý život. Bude mi chybět kabina, společná radost z vítězství. V Královicích jsem křičel vítězný pokřik, tak budou kluci muset najít nějakého nástupce. (usměje se)

Jak těžké to pro vás bylo rozhodování?
Lehké to nebylo, ale už jsem se na tuhle variantu připravoval. K časovým a zdravotním důvodům musím ještě připočíst to, že si neumím představit mlátit teď sebou tři měsíce během zimy na umělé trávě. To je věc, která mi opravdu nebude chybět. Kluci v Královicích by byli rádi, kdybych pokračoval, ale já už se nemůžu věnovat fotbalu na sto procent, nestíhal jsem tréninky a na hřišti to bylo vidět. Už to prostě nejde dál. Tělo řeklo dost. Fotbal jsem hrál 30 let, nikdy jsem nebyl vážněji zraněný, už jsem byl hodně opotřebovaný. Těší mě, že můj nástupce Tomáš Hubínek chytá velmi dobře. Královice v něm mají dobrého brankáře na další roky.

Vy jste byl známý tím, že jste byl celý zápas emotivní, hodně slyšet. V Praze jste se stal známým i díky tomu, protože vás prostě nešlo přeslechnout. Vnímal jste to podobně?
Je pravda, že spoluhráče jsem hodně dirigoval. Chápu, že u fanoušků soupeře jsem moc oblíbený nebyl, ale byl to můj styl, který ke mně patřil. Teď už můžu lidi uklidnit, že v bráně Královic nikdo tolik křičet nebude. (usměje se)

Chytal jste dlouho v dobrých klubech, ale přeborový titul vám unikl. Jak moc vás to štve?
To k tomu patří. Přebor jsem nevyhrál ani s Královicemi, ani s Kopaninou. Tam jsem šel tenkrát do divize a hráli jsme o záchranu. Já se vlastně celou kariéru zachraňoval. Nejdřív to byla Uhříněves v přeboru, pak divize na Kopanině, kde jsme hráli tři roky o udržení, na Vyšehradě to byl střed divize. V Královicích se v posledních letech hraje nahoře, což pro mě byla změna. V minulé sezoně jsme skončili druzí, což docením možná až později, protože v přeboru jsem velmi kvalitní hráči a jeho úroveň jde rok od roku nahoru. Nejsem sice příznivec toho, aby sestupovaly čtyři týmy, ale zase musím uznat, že i díky tomu má každý zápas velký náboj, hraje se na sto procent, každý bod se počítá.

Který z úspěchů řadíte ve své kariéře nejvýš?
Měl jsem více delších angažmá, při kterých jsem se svým týmům snažil co nejvíc pomoct. Takže největší úspěch nedokážu úplně definovat, spíš bych řekl, že mojí největší předností byla stabilita, že jsem dlouhodobě chytal a byl jsem v těch klubech snad i oblíbený. Kde jsem hrál, tam se pořád rád vracím a doufám, že jsem svoji stopu zanechal. Za úspěch ani nepovažuji nějaké umístění v tabulce, ale spíš tu spoustu lidí, které jsem díky fotbalu poznal. Třeba Přední Kopanina mi hodně přirostla k srdci, tam je opravdu rodinné prostředí, slogan klubu „Víc než fotbal“ sedí. Ve Vyšehradu jsem dostal šanci naskočit do divize, Jesenice mi pomohla se nastartovat po konci na Kopanině a samozřejmě nemůžu zapomenout na Královice, kde jsem byl posledních 3,5 roku a nedám na ně dopustit. V klubu jsou skvělí hráči, lidé, parta.

Ale dost soupeřů Královice zrovna nemusí, tušíte proč?
Královice jsou specifický klub, to můžu potvrdit. Možná jsme byli neoblíbení, ale já na místní partu opravdu nedám dopustit. Ta neoblíbenost asi souvisí s nějakými disciplinárními výstřelky, což se ale za poslední dobu podle mě dost zlepšilo. Podařily se příchody několika mladých a hlavně charakterových hráčů. Především je to však zásluha starších hráčů jako Míša Krejča nebo David Kalivoda. Zapomenout nemůžu ani na Martina Hyského, který mi jako trenér hodně dal a měl jsem ho rád.

S Michalem Krejčou jste velcí kamarádi, že? Spolu jste hráli už v Uhříněvsi.
Ano, s Míšou se z nás díky fotbalu stali celoživotní přátelé, stejně tak to mám s Tomášem Bláhou, s kterým jsem byl na Kopanině. Já jsem hodně kamarádský, problémy jsem neměl nikde, ale tyhle dva kluky musím vypíchnout.

Vybavíte si jeden zápas, který vám zůstal z nějakého důvodu v hlavě?
Nejostřejší zápas byl s Kopaninou v Děčíně. Bylo to ke konci divize, ten zápas byl neskutečně tendenčně řízený proti nám, hrálo se o udržení, a my vyhráli gólem chvíli před koncem - navzdory všem vlivům. Dodnes si pamatuji, že jsem ještě půl hodiny po konci seděl v šatně a klepal se, jaké to tam tenkrát byly emoce. Taky se mi vybaví moje chyby nohama, to bylo taky na Kopanině. Hráli jsme s Teplicemi B, přihrávka domů mi přeskočila nohu, takže jsme dostali gól. Další týden se hrálo derby na Admiře, Pavel Mareš mi v 7. vteřině poslal malou domů a my hned prohrávali… Na tohle zapomenout nemůžu.

A zápasy, v nichž jste přispěl k výhrám?
Vážil jsem si každého zápasu, kdy jsem předvedl nějaké zákroky a my třeba otočili výsledek, nebo jsem dal týmu šanci vyhrát tím, že jsem díky dobrým zákrokům nepustil gól. Takových zápasů snad bylo víc. (usměje se)

Proti jakým útočníkům jste chytal vyloženě nerad?
Díky tomu, že jsem v přeboru působil opravdu dlouho, se s většinou starších kluků známe. Hodně nepříjemný útočník je Kotlík z Dukly, ten mi pár gólů dal, nejhůř se mi chytalo proti vysokým hráčům jako Jůzek, Bičanik, velkým strašákem byl samozřejmě Strnadel z Kopaniny ještě v době, kdy jsme hráli proti sobě. Moje výhoda byla, že jsem to vždycky dokázal zlehčit nějakým vtípkem. Dokázal jsem se soustředit na výkon, ale tohle jsem bral jako takové zpestření. Dobře se znám třeba i s Jirkou Janouškem z Podolí. Pokaždé, když jsme proti sobě hráli, jsme během zápasů prohodili pár slov a hecovali se.

Nikdy jste nedal gól, třeba z penalty. Ten vám nechybí?
Soupeři jsem gól nedal, ale možná jsem si balon někdy hodil do vlastní sítě. (směje se) Někdy jsem musel kopat v penaltovém rozstřelu v poháru, ale gól přes celé hřiště, jako se to povedlo mému předchůdci na Kopanině Petrovi Pavelkovi, to jsem teda nedal. Měl jsem jiné silné stránky než exkluzivní hru nohama…
'
Končíte s fotbalem úplně, nebo s ním nějakou formou zůstanete v kontaktu?
Nižší soutěže chytat nechci. Když vyjde čas, půjdu si s kamarády zahrát Hanspaulku, mám laso z první ligy. Taky plánuji, že za bývalými spoluhráči přijdu občas posedět. Comeback do brány už neplánuji, leda by se stalo, že mi nechají v Královicích registračku, zraní se jim tři brankáři a zavolají, jestli bych nepřišel zaskočit. Ale myslím, že tohle se nestane. Končím. A zároveň obdivuji starší kluky, kteří mají rodiny, náročné zaměstnání a pořád hrají. Není jednoduché to skloubit a udržet se na téhle úrovni. Všem držím palce.