Táta a syn Kučerové. Věrni Lysolajím
Pavle, jestli dobře počítám, stal jste se tátou v devatenácti. Kdyby se Lukáš narodil až teď, dělal byste v jeho výchově něco jinak, když jste starší a zkušenější?
Pavel: Myslím, že bych nic neměnil. Upřímně, Lukáše vychovávala spíš jeho máma. Jsme rozvedení a u mě byl vždy jen jednou za čtrnáct dní na víkend.
Dnes je běžné mít děti spíše později. Jaký je ideální věk na to stát se rodičem?
P: Podle mě kolem pětadvaceti, třiceti let.
Lukáš: Vidím to stejně. Ale já potomka zatím určitě neplánuji.
Až ho jednou třeba mít budete, je něco, čím byste se při jeho výchově inspiroval v tom, jak vás vychovával táta?
L: Také bych ho odmala vedl ke sportu, hlavně k fotbalu. Ale nejen k němu, protože není dobré věnovat se jen jednomu sportu. Hrát jen fotbal, odnesou to kolena. Je dobré k němu dělat ještě nějaký kompenzační sport, který tolik neničí klouby. Plavání, cyklistika… I když musím přiznat, že já žádný nedělám.
P: V létě alespoň hodně jezdíme na kole.
V kolika letech jste dal syna na fotbal?
P: Už v jeho pěti jsme ho přihlásili na Bohemku. A když jsem se pak rozvedl, on se s mámou odstěhoval do Kačice u Kladna a hrál tam.
L: Bohemku už si moc nepamatuji, byl jsem hodně malý, ale v Kačici jsme hráli s kamarády, to bylo fajn. Pak se ale tým rozpadl, část byli žáci, část dorostenci a nedali jsme to věkově dohromady. Přestoupil jsem tedy do vedlejší vesnice. A hned, jak jsem se dostal do věku, kdy jsem mohl hrát za chlapy, a zároveň se kvůli škole přestěhoval zpátky do Prahy, jsem šel hrát do Lysolají.
Tehdy jste si poprvé zahráli spolu?
P: Ono ani nebylo zbytí, protože jsme se v té době horko těžko scházeli v jedenácti. Takže už když Lukášovi bylo nějakých šestnáct, začal hrát za nás.
Jaké to bylo najednou nastupovat proti i o dvacet let starším hráčům?
L: Byl to hodně velký skok. Na vesnici jsem působil jen ve starších žácích, jeden zápas jsem odehrál za mladší dorost a v Lysolajích jsem najednou skočil mezi chlapy. Ale za ty roky už se to zlepšilo, přece jen tam hraju už dlouho.
Jak na hřišti funguje spolupráce táty se synem?
P: My většinou hrajeme každý na jiné straně, takže se na hřišti tolik nepotkáváme. Ale musím přiznat, že jsem trošku nervák a vždy mě naštve, když vidím, že Lukáš na hřišti něco vypustil. V tu chvíli nechodím okolo horké kaše a hned mu to vytknu.
L: Je pravda, že když občas hrajeme za sebou, dostanu kolikrát pořádný kartáč. (usmívají se)
A syn si dovolí tátu zkritizovat?
P: Ne. Tedy zatím ne. (směje se)
Suploval jste někdy synovi trenéra?
P: Snad jen když byl hodně malý a jen tak jsme si kopali. Ale že bych fušoval do trenéřiny, to ne. Moc mě to k ní netáhne.
L: Mě naopak baví, mám licenci a asi čtyři roky, než jsem přestal stíhat kvůli škole a práci, jsem trénoval mládež na Suchdole. Takže až se v Lysolajích opět založí mládež, což by mělo být snad příští rok, rád s trénováním pomůžu.
Jak byste navzájem popsali své fotbalové přednosti i nedostatky?
L: Táta si to na beku odehraje suprově, je důrazný, dokáže zúročit zkušenosti. Jen se mu s věkem trochu snižuje rychlost.
Přitom působí poměrně atletickým dojmem.
P: Teď to celkem jde, už tři roky si držím devadesát kilo. Ale míval jsem i přes sto, k tomu problémy s achilovkami, kvůli kterým jsem tři roky nehrál. Vrátit se po takové době bylo poměrně těžké, ale po pár zápasech se mi to podařilo. Ale udržet tempo s mladými je rok od roku těžší.
Jak dlouho ještě chcete hrát?
P: Před pár lety, když ještě vůbec nebylo jisté, že budeme mít nové hřiště, jsem si říkal, že počkám, až vznikne, odehraju na něm jednu sezonu a pak toho nechám. Ale věřím, že třetí třídu, ve které působíme, pořád ještě zvládám. Vždyť ji relativně v pohodě dával i Pavel Beneš, který za nás hrával v sedmapadesáti letech. Takže snad vydržím ještě dlouho.
Neláká vás postup do vyšší soutěže?
P: My už druhou třídu hrávali. Jenže tam byly tak tři mančafty na naší úrovni a zbytek byl odskočený úplně jinde. Dostávali jsme takové dardy, že spoustu lidí, kteří s námi tehdy hráli, to otrávilo a radši odešli.
L: Ale vydrželi jsme tam dvě sezony, než jsme zase spadli.
P: Postup možná jako motivaci beru, přece jen teď máme jiný, mladší tým. Zároveň i fotbalovější, dřív jsme to tlačili silou, teď už náš projev vypadá myslím celkem dobře. Věřím, že ve 2. třídě už bychom teď hráli důstojnější roli.
V kabině se o postupu nebavíte?
P: Spíš jen z legrace, vždyť je před námi prakticky ještě celá sezona. Necháváme tomu volný průběh, zatím nemá cenu si dávat velké cíle. Uvidíme třeba po podzimu, jak na tom budeme.
Vraťme se k té herní charakteristice. Jaký je Lukáš fotbalista?
P: Hodně technický hráč, umí to s balonem. Ale trochu mu chybí rychlost a vytrvalost, myslím, že by se měl víc věnovat atletickému tréninku, v běhu vidím rezervy.
L: Vnímám to podobně. Vím, že jsem spíš techničtější a kondičku a rychlost bych měl zlepšit.
Vy před sebou máte ještě dlouhou hráčskou budoucnost, neláká vás třeba přestup jinam?
L: Absolutně ne, v Lysolajích jsem naprosto spokojený a chci tam zůstat. Obzvláště teď, když se staví nový stadion, na kterém bych si moc rád zahrál.
Sokol Lysolaje zřejmě musí mít nějaké kouzlo, když mu tolik lidí zůstává věrných, přestože už od roku 1994 nemá vlastní hřiště.
L: Za mě je to o vynikající partě, nejlepší, jakou jsem kdy ve fotbale zažil.
P: Přesně tak, je to o lidech. Jádro týmu je hodně dlouho pohromadě, nikdy nenastaly extrémní odchody, že by najednou zmizela třeba půlka týmu.
L: Jsou to lidé okolo předsedy Radka Schierreicha, kteří tam působí už od mládeže.
P: K nim se postupně nabalovali další a mnozí tam skutečně hrají už přes dvacet let. Zkrátka rodinné prostředí.
A to doslova, vždyť kromě vás v klubu působí právě i klan Schierreichových, tedy Radek, jeho bratr Marek a Radkovi synové Šimon a Matouš…
P: Ještě tam máme dva Kletečky, kteří jsou navíc příbuzní se Schierreichovými. (usmívá se) A aby se to nepletlo, v týmu je ještě jeden Kučera, Michal. Ale jde jen o shodu jmen, není to náš příbuzný. I když v Lysolajích bydlí a v klubu je také už hodně dlouho.
L: Skoro bychom z příbuzných byli schopni poskládat celou jedenáctku. (usmívá se)
Vědí vaši soupeři, že jste v tomto ohledu specifičtí?
P: Určitě to vědí na Suchdole, to je náš soused a největší rival.
L: A věděli to v Advokátu, když jsme proti nim ještě nastupovali, s těmi jsme se také znali.
P: Ostatní týmy to asi nevědí. Ale je vtipné sledovat před zápasem rozhodčího, jak kouká na soupisku a všude vidí Schierreich. A ještě to většinou ani neumí správně napsat. (směje se)
Zmínili jste Suchdol. Bývají derby s ním vyhrocené?
P: Drží se to v nějakých mantinelech, nedějí se žádné zákeřné zákroky. Spíš je to takové kamarádské popichování, protože naprostá většina hráčů se zná, mnozí spolu chodili do školy.
A jak je možné, že vám, Lukáši, v Lysolajích prošlo, že jste působil právě na Suchdole?
L: Já tam nehrál, jen jsem trénoval mládež. A rozhodně bych tam nepřestoupil. Jednou mi dokonce nabízeli, abych k nim šel, ale odmítl jsem.
Takže přesuny po ose Lysolaje – Suchdol jsou zapovězeny?
P: Pamatuji, že u nás hrálo pár kluků, kteří přišli ze Suchdola, protože tam vypadli ze sestavy. Ale bylo to opravdu jen pár případů, maximálně tak pět.
Ještě k oné věrnosti Sokolu. Opravdu jste nikdy neuvažovali, že byste odešli do klubu, který má vlastní domov, a místo toho jste dál „kočovali“?
P: Hřišť, na kterých jsme hráli domácí zápasy, bylo opravdu dost. Na Suchdole ještě na škváře, ve Střešovicích také na škváře, potom na Císařské louce a na ČZU, což je nejblíž, protože jejich hřiště leží katastrálně v Lysolajích. To víte, že člověk občas přemýšlel, jestli se mu ještě chce dál to absolvovat. Ale k fotbalu, a hlavně k Lysolajím, mám takový vztah, že bych neměnil.
Nový klubový areál se začal budovat před rokem. Sledujete, jak roste?
L: Chodíme se koukat před každým domácím zápasem.
P: Vždy uděláme pár fotek a dáme je na týmový Instagram.
L: Na něm je pěkně vidět, jak se rozrůstá. Hřiště už je vlastně hotové, stejně jako oplocení.
P: I hrubá stavba nové budovy s kabinami a zázemím.
L: Příští rok na jaře bychom tam měli hrát. A nemůžeme se dočkat.
P: Lysolaje, a tím nemyslím jen klub, ale celou čtvrť, si takový areál zaslouží. Obzvláště v poslední době pod vedením starosty Petra Hlubučka vzkvétají, je tam bohatší sportovní i kulturní život, byl založen nový petangový klub, vznikla nová obecní vinice. Lysolaje, byť jsou součástí Prahy, považuji za takovou malebnou vesnici. A fotbalové hřiště jim bude slušet.
Vy jste si stihl zahrát i na původním hřišti?
P: Ano, tehdy jsem věkově spadal ještě do žáků, ale ti se zrušili, takže jsem na starém hřišti odehrál jednu sezonu za dorost.
V Lysolajích žijete odmala?
P: Bydlel jsem tam do šestnácti, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Stodůlek. Pak jsme se vrátili s mojí rodinou, ale znovu jsme se odstěhovali. Teď tedy bydlím jinde, ale v Lysolajích žije můj bratr i sestra, takže jsem tam často a považuji se za místního.
Zmínil jste, že si nový areál zaslouží celá obec. Cítíte tedy i podporu od místních?
P: Nemůžu za ně mluvit, ale cítím, že ano. Spousta lidí chodí koukat na naše domácí zápasy na ČZU a věřím, že až budeme skutečně doma, bude jich chodit ještě víc. Negativní reakce na to, že se pro nás staví nový areál, jsem nezaznamenal. Dlouho jsem byl v Lysolajích členem dobrovolných hasičů, a i když mezi nimi a fotbalisty panuje lehká řevnivost, ani od nich jsem neslyšel, že by nám hřiště nepřáli.
Lukáši, vy jste mluvil o škole. Kde jste studoval?
L: Mám za sebou střední dopravní průmyslovku, teď jsem na stejné škole, jen na vyšší odborné. A studuji dopravní logistiku a obchod.
P: Lukáš nejenže se potatil ve fotbale, ale i v práci. Profesně se totiž také věnuji logistice, dělám v dopravní firmě.
Co konkrétně?
P: Je to hodně široký zápřah. Jsme mezinárodní firma, která vlastní 30 kamionů, máme pobočky v Česku, na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku. Já konkrétně vedu českou pobočku, takže mám pod sebou řidiče, dispečery, účetní a společně s kolegy tu firmu nějakým způsobem směřujeme tak, aby byli majitelé spokojení.
L: Já jsem si na škole vybral leteckou dopravu, která mě, stejně jako kamionová, velmi baví. Podle mě je to rostoucí obor, který má budoucnost.
Podědil Lukáš kromě profesního oboru a fotbalu i fandovství?
P: Stoprocentně, oba jsme Bohemáci. Proto jsem ho také tehdy odvedl právě do Ďolíčku. Bohemce vlastně fandíme celá rodina, tedy i můj brácha a jeden jeho syn…
L: Jen u toho druhého to bohužel nějak uletělo a fandí Spartě. (směje se)
Chodíte společně i na stadion?
P: Chodili jsme poměrně často, ale poslední dobou je to složitější. Hráváme domácí zápasy v neděli odpoledne a Bohemka je mívá v podobnou dobu, takže už se tam tak často nedostaneme. Naposledy jsem byl na jaře.
Věnujete se společně kromě fotbalu a vyjížděk na kole ještě nějakému sportu?
P: Začali jsme zase hrát futsal. Já ho hrál od patnácti do nějakých šestatřiceti, dokonce jsme byli v pražském přeboru. Pak se to rozpustilo, ale od loňska hrajeme znovu.
L: Přivedl jsem nějaké kamarády ze školy a doplnilo se to o hráče z původního týmu.
Jak se jmenujete?
P: Ajax Praha. Jméno vymyslel můj brácha, Ajax byl tehdy velmi úspěšný, vyhrál i Ligu mistrů a jemu se líbil a fandil mu.
L: Ve futsale jsou to každopádně zábavné zápasy, padá hodně gólů. Není výjimka, že jich dáme šest. Ale třeba deset dostaneme.
Pavle, neláká vás vydržet hrát tak dlouho, abyste si v Lysolajích zahrál i s vnukem?
P: To mi zdravotní problémy určitě nedovolí, pořád mě bolí kolena a achilovky. Takže s vnukem to asi nedopadne. Obzvlášť když, jak říkal Lukáš, zatím není žádný v plánu. (usmívá se)