Jiránek: Radotín ze mě udělal fotbalistu, chci mu to vrátit

Co pro vás znamená Radotín?
Vyrůstal jsem tam, odmalička byl na hřišti několik hodin denně. Do patnácti let jsem za Radotín hrál, tam jsem se naučil fotbal. Radotín bude navždy místem, kde jsem začínal. Místem, které si budu pamatovat.

Do Radotína jste se v minulé sezoně vrátil po 25 letech. Jaké jste měl pocity?
Prakticky jsem to tam nepoznal: kde byla škvára, je teď umělka, kde byla druhá škvára, je teď hřiště na softbal. Hlavní hřiště je sice stejné, ale kabiny a zázemí úplně jiné. Celkově je to ale prostředí, které znám. Vedle je škola, za stadionem jezdí vlaky, které dřív nebyly tolik slyšet, protože byly u trati stromy. Když teď jede vlak, tak neslyšíte vlastního slova. I když je tady hodně věcí jinak, pořád se cítím v Radotíně jako doma. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem přijal nabídku - byl to návrat domů. Ve třetí lize bylo cílem postoupit do druhé ligy, což by bylo pro Radotín super a pro mě velká motivace. Skončilo to, jak to skončilo, hrajeme přebor.

Jak jste to prožíval? Místo útoku na druhou ligu přišel propad do páté nejvyšší soutěže.
Doufal jsem, že se útok na druhou ligu povede. Měl jsem pak nabídky od druhé ligy po divizi, ale hlavně z rodinných důvodů jsem se rozhodl zůstat v Radotíně. A taky chci klubu aspoň trochu vrátit, že ze mě udělal fotbalistu, který měl hezkou kariéru v zahraničí.

Vy přímo v Radotíně bydlíte?
Nebydlím, ale mám tady rodinu. Denně jsem u táty, od něj to mám tři minuty na hřiště. Upřímně říkám, že nebýt to Radotín, tak bych po odhlášení třetí ligy na 90 procent skončil. Tím, že je to Radotín, bylo rozhodování jiné.

Mluvil jste o nabídkách z druhé ligy. Znamená tedy vaše hraní v přeboru i definitivní konec profesionální kariéry?
Ano, určitě je konec. Přemýšlel jsem nad tím, tohle je možná moje poslední sezona.

Vy jste vždycky plánoval návrat do Radotína?
Neplánoval. Chtěl jsem hrát na nejvyšší úrovni, co nejdéle to půjde s tím, že pak se uvidí. Shodou okolností to dopadlo tak, že byla v Radotíně třetí liga, byly tady nějaké cíle, takže mi to do sebe zapadalo. Byla to pro mě ideální kombinace. Hrát v dresu Radotína, to pro mě opravdu hodně znamená. Díky tomuhle klubu jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Na můj fotbalový vývoj měl Radotín velký vliv. Vtipné je, že jsou tady ještě dva kluci, se kterými jsem hrával, jinak se to tady kompletně obměnilo, včetně vedení.

Naskočil jste do přeboru. Jaký na vás zatím dělá dojem?
Na rovinu říkám, že jsem čekal, že přebor bude holomajzna, trochu jsem se toho bál. Ale jsem překvapený jeho úrovní a kvalitou. Jsou tady šikovní kluci, člověk si zahraje, v tomhle není problém. Užívám si to.

Říkal jste, že jste se ve třetí lize jako stoper ani nezapotil. Jak to tedy máte v přeboru?
Tady se zapotím ještě méně. (usmívá se) Soutěž je fotbalově dobrá, ale samozřejmě se nehraje v takovém tempu, jsou větší pauzy, prostoje, hra nemá takový spád. Já se snažím i vysouvat do zálohy, pomoct dopředu. Pokud člověk celý život hraje fotbal profesionálně, je zdravý a jde do přeboru, tak ho může hrát úplně v klidu. Samozřejmě to není tak, že si vezmete míč, projdete pět frajerů a dáte gól. Ale zkušenostmi, fotbalovostí si to uhrajete. U mě navíc nikdy nebyl problém fyzička. Minulou sezonu jsme ve třetí lize trénovali každý den, jako bychom hráli ligu, takže mám natrénováno. Teď chodíme trénovat třikrát týdně, v docházce jsem poctivý, s tím problém nemám.

Ani s motivací?
Kdyby mě to nebavilo, tak na fotbal kašlu. Strach z úrovně jsem měl, ale v tomhle směru je to příjemné překvapení. Nemám žádný problém.

Kromě vás v přeboru působí další známá exligová jména: Kalivoda, Kolář, Šultes, Pospíšil, Pešír, David Jarolím… Čím to, že se vás v pražském přeboru sešlo tolik?
S Michalem Pospíšilem jsme se viděli a povídali si. On třeba trénuje mládež a svoje hraní s tím má spojené. Jak už jsme zmínili, kvalita přeboru každým rokem stoupá, je to dobrá soutěž, nemusí se cestovat, i proto si tihle kluci vybírají přebor, kde jsou spokojení.

Vy jste opravdu neuvažoval o tom, že byste Radotín opustil, i když se propadl do přeboru?
Začal jsem v Radotíně před sezonou trénovat, úplně jasno jsem neměl. Jiné varianty existovaly, ale týden před začátkem přeboru jsem se definitivně rozhodl, že zůstanu. Jsem Radotíňák a místní jsou rádi, že jsem jim vyšel vstříc.

Šance udržet trenéra Davida Jarolíma asi nebyla, že?
To těžko. Po konci ve třetí lize se rozpadlo celé mužstvo. Zůstal jsem jen já a záložník Filip Císařovský. O postupu se v Radotíně nemluví, pro Davida by trénování v přeboru nebylo zajímavé.

Prošel jste toho ve fotbale hodně, byl jste v reprezentaci. Sedí vám teď role mentora výrazně mladších spoluhráčů?
Mentor bych mohl být někde v lize, ale tady je situace jiná. Spousta kluků už nemá cíle dostat se do ligy, takže jim toho tolik předat nemůžu. Fotbal dělají hlavně proto, aby se vyhrávalo, aby byla dobrá nálada. A k tomu jim můžu pomoct. Stejně tak se kluci vedle mě víc snaží, v tomhle moje přítomnost asi pomáhá. Už mi to pár lidí z týmu říkalo, že se zvedly tréninky, protože se ostatní chtějí vedle Jiránka ukázat.

Jste jednou z nejvýraznějších tváří přeboru. Předpokládám, že vám ale ta velká pozornost, víceméně na každý váš dotek s míčem, nevadí.
Není to profesionální soutěž, ale snažím se hrát naplno. Jeden hráč navíc nic nezmůže, ať má za sebou jakoukoliv kariéru. Je to týmový sport. A žádný Messi ani Ronaldo v přeboru neběhá. A že se na mě ostatní koukají? To mi nevadí, to není žádný tlak. Tlak byl, když jsem přestupoval za opravdu velké peníze, kdy jsem musel dokazovat, že jsem dobrá investice. Tenkrát na mě koukali desetkrát víc než teď. Když udělám chybu v přeboru, zase tak moc se neděje. Když ji uděláte na nejvyšší úrovni, může to být průšvih.

Cítíte na hřišti od okolí větší respekt?
Asi ano. Někdo mě zfauluje, přijde, omluví se, podá ruku. Pak to udělá někomu jinému a ani se neotočí. Asi tam nějaký druh respektu k mé osobě bude.

Hrajete s nezvyklým číslem 88. Proč?
Odmalička byl mým vzorem hokejista Eric Lindros, který hrál s 88, a tohle je taková pocta pro něj. Já hokej miloval. A když jsem začínal, tak jsme tahle vysoká čísla mít nemohli. V Rusku jsme mohli mít čísla snad jen do třicítky, tak jsem si vzal 88 aspoň v Radotíně, kde byla jak v naší sadě pro třetí ligu, tak ve druhé sadě pro přebor. Vedle mě hraje druhý stoper s číslem 77, takže jsme dobrá dvojka. (směje se)

Co se vám na Lindrosovi líbilo?
Byl to silový hráč, který šel do každého souboje, přitom dával spoustu gólů. Neuvěřitelný lídr. A navíc jsem odmalička fandil Filadelfii, kde hrál. Sešlo se to krásně dohromady.

Máte za sebou velmi úspěšnou kariéru. Pojďme trochu zavzpomínat. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Reggina Calcio?
Když jsem přestupoval do Itálie, byla to podle mě nejlepší liga na světě. Hrál v ní Zidane a další skvělí fotbalisté. Lákala mě Serie A. Průšvih byl, že se hrozně táhl můj přestup, asi měsíc jsem čekal na registraci, takže jsem trénoval s týmem, před zápasy se vždycky čekalo do poslední chvíle, jestli je registrace vyřízená. Místo na hřiště jsem ale zamířil na tribunu. Sezona se nám nepovedla, sestoupilo se, ale mužstvo zůstalo pohromadě a vybojoval se postup zpátky. Při oslavách bylo ve městě asi 150 tisíc fanoušků, velké pódium, bylo to divoké. Na jihu Itálie jsou horké hlavy, to se dobře ví. A doopravdy to tak je. Kolikrát jsme po zápase ani nemohli vyjít ze stadionu, stalo se, že jsme museli na týden odletět z města na soustředění někam k Římu, pak jsme se až vraceli na zápas. Celkově jsem to tam ale měl rád. Na tréninky chodilo pět až sedm tisíc lidí, na zápasy byl pořád narvaný stadion, neskutečný kotel. Fanoušci pořád zpívali, ale bylo to ode zdi ke zdi. Když vyhraješ, jsi pro ně bůh, když prohraješ, máš problém.

Co se dělo po porážkách?
Kluci z týmu měli kolikrát rozmlácená auta.

Říkáte kluci, vy ne?
Já měl štěstí, asi na mě nebyli tolik naštvaní jako na jiné. Oni přesně věděli, čí je které auto, věděli všechno. (směje se) U pár kluků zvonili i doma. Jak se říká, že od Říma dolů je to jiný svět, že už to není Itálie, tak to potvrzuji.

Ale vám Reggina přirostla k srdci, je to tak?
Měl jsem to tam rád, dodnes mi lidé píšou, ať se tam vrátím. Nemůžu říct špatné slovo. I italštinu jsem si udržel, pořád mluvím, všemu rozumím.

Následoval Spartak Moskva, kde jste strávil šest let, byl jste i kapitánem, lídrem týmu.
Nejlepší štace, velkoklub od prvního dne, co jsem tam přišel. Všechno tam bylo na top úrovni, jen jedné věci jsem se nedočkal – nového stadionu. Slibovali ho po celou dobu, co jsem v Moskvě hrál, ale já to nezažil. Teď už nový stadion mají, postavili ho pár let poté, co jsem ve Spartaku skončil.

Psalo se, že jste do Ruska přestupoval za pět milionů liber.
To já ani nevím, to by věděl můj manažer Viktor Kolář. Šlo to kolem mě. Vyšlo nám Euro 2004, měl jsem nějaké nabídky a Spartak byl jednou z nich. Kluci, kteří hráli v Rusku dřív, mě ubezpečili, že se není čeho bát. Spartak měl historii, zázemí, bojoval o tituly. Krásné angažmá.

Měl jste formu, mluvilo se i o zájmu klubů jako Liverpool, Juventus či Bayern Mnichov. Je to pravda?
Nikdy jsem tyhle věci neřešil, opravdu ne. Šlo to úplně mimo mě. Byl jsem ve Spartaku maximálně spokojený, ani jsem nepřemýšlel nad tím, že bych měnil klub. Uvažoval jsem jen nad nabídkou Panathinaikosu Atény. Bylo mi 30 let, tak jsem si říkal, jestli by nebylo hezké zahrát si na konec kariéry v teple za řecký velkoklub. Stejně jsem ale zůstal v Moskvě.

Co roční štace v Birmingham City, s nímž jste vyhrál Ligový pohár? Ve finále jste porazili na legendárním stadionu Wembley Arsenal.
Anglie byla jedním z mých dětských snů. Trénoval jsem naplno, hrál jsem v poháru, kde se postupovalo, ale v lize jsem byl na lavičce. Nevěděl jsem proč, nebyl jsem na to vůbec zvyklý. I kluci v týmu se mě ptali, proč nehraju. Pak se zranil stoper, já naskočil a dařilo se mi. Trenér si mě pak pozval a řekl mi, že se mi omlouvá, že mi měl dát šanci dřív a byla chyba, že mě nechal sedět. Už jsem to říkal asi milionkrát a teď to zopakuji: anglická liga podle mě není to, co se z ní dělá, i když tenkrát byla jiná než dnes. Je tam pět, šest top klubů, ostatní nic moc. My jsme hráli hodně jednoduše – obránce měl balon, dal dlouhý pas a nazdar. Měli jsme v týmu Alexandra Hleba, to byl neskutečný fotbalista, který mi říkal, že já jediný se mu snažím přihrát, ostatní to pořád někam kopou. V tomhle byla pro mě Anglie zklamání.

Ale zážitek z vítězného finále ve Wembley musel být silný, ne?
Ano, to byl neuvěřitelný zážitek, jedna z chvílí, kdy si člověk uvědomí, že kvůli tomu fotbal hraje. Půlka stadionu byla modrá, půlka červená, my jsme vyhráli, nedá se popsat, co se dělo. Neuvěřitelné. Obecně ale pro mě byli fanoušci v Anglii zklamání. Ano, jsou tam narvané stadiony, zatleskají skluzu, tvrdému souboji, ale nejsou tam chorály a fandění po celý zápas, jako to bylo v Itálii nebo v Rusku běžné. Tam je to hukot celý zápas, všichni zpívají. V Anglii je to spíš divadlo, jinde mi fanoušci přijdou živelnější.

Z Anglie jste zamířil do Tereku Groznyj. Neměl jste obavy?
Působil tam brankář ze Spartaku Moskva, který mě ujistil, že z hlediska bezpečnosti je to úplně v pohodě. Hráči žili v lázeňském městečku v Rusku, do Grozného se jelo jen před zápasem na hotel, po zápase zase pryč. Po válce bylo celé město rozbité, šílený pohled. Ale dnes je to tam úplně jiné. V Grozném se hodně investovalo, je to taková zmenšená Dubaj. Co vím, tak fotbalisté už tam dnes běžně žijí, není se čeho bát.

Co autoritářský vůdce Čečenců Ramzan Kadyrov? Potkával jste ho?
Ano, byl první, koho jsem potkal, když jsem přijel na stadion. Řekl mi, ať se posadím, dám si něco k jídlu. Pořád se usmíval, chodil do kabiny, na tréninky. V klubu měl ve všem první a poslední slovo, všechny peníze šly přes něj, on byl šéf. Několikrát přišel během tréninku, postavil si míč a šel kopat penalty. V tu chvíli se trénink zastavil a čekalo se, až si Kadyrov párkrát kopne. Dělali jsme si srandu z brankářů, že jestli mu nějakou penaltu chytí, tak končí. (směje se) Moc mu to nešlo, sem tam kluci v bráně museli udělat nějakou minelu.

V dresu tohoto klubu jste dal i nejslavnější gól vaší kariéry, když jste si zpracoval míč na středovém kruhu, vypálil ze 40 metrů a balon skončil v šibenici.
To se nedá zopakovat. Takový gól padne málokdy, na jakékoliv úrovni. Vzpomínám si na tu situaci dobře. Byl to odražený míč po standardce, zpracoval jsem si ho a říkal si, že dám diagonálu, ať prodloužím útok. Jenže jak jsem měl míč před sebou, něco mi říkalo, ať vystřelím. Vůbec jsem neřešil, kde stojím, vnitřní hlas mě nabádal k tomu, abych střílel. Až pak, když jsem se na gól díval na videu, jsem se lekl, kde jsem stál. (usmívá se)

V Rusku jste hrál ještě za Tomsk.
Rodinný klub na Sibiři, po jihu v Grozném to bylo zase jiné. Strávil jsem tam tři roky, byl jsem hodně spokojený. Výborná parta, atmosféra. Postoupili jsme do ligy.

A vy jste byl kapitánem. Stejně jako už dřív ve Spartaku. Aby byl v ruském klubu kapitánem cizinec, to zase není tak běžné, ne?
To máte pravdu. Já byl v Rusku dlouho, uměl jsem velmi dobře jazyk, měl jsem ruskou přítelkyni, brali mě, že jsem napůl Rusák. Z toho, že si kapitána volili hráči, jsem cítil, že ke mně měli úctu a respekt.

Vy jste v minulosti uvažoval o tom, že byste v Rusku zůstal žít. Celkově jste v rozhovorech na tuhle zemi nedal dopustit. Platí to pořád?
Jasně, na Rusko nedám dopustit. Člověk tam ale musí žít, aby pochopil jejich mentalitu a vůbec všechno, co se v Rusku děje. První půlrok jsem měl obrovský problém, abych si v Moskvě zvykl. Ale zvykl jsem si. Oni jsou obrovští patrioti, to u nás není. V Rusku někteří lidé nemají co jíst, můžou být naštvaní na Putina, jak chtějí, ale stejně by šli do války a umřeli tam za svou zemi. U nás zvolíme prezidenta, za týden ho pomlouváme, že si dal panáka, že by si ho dávat neměl. A přitom každý druhý Čech chlastá. Ono se to těžko popisuje, člověk to musí zažít. Když má Putin novoroční projev, zastaví se život a všichni ho sledují. Jasně, ne všechno tam je ideální, ale to není nikde, že by byli všichni spokojení. Já potkával v Rusku drtivou většinu lidí, kteří říkali, že Putin je jediný člověk, který může jejich zemi někam dostat.

Dá se nějak stručně z vašeho pohledu ještě víc popsat ruská mentalita?
Na jihu jsou to horké hlavy, tam prakticky nemůžete říct nic, protože všechno se hned bere jako urážka, kdy jsou schopní se kvůli slovu rvát. Moskva je evropské velkoměsto, kde je všechen byznys. Celkově je to obrovská země, kde je tolik smíchané krve, že je každý jiný. V Rusku žije spousta národností. Obecně bych ale řekl, že pravý Rusák, to nejsou Rusáci, co žijí v Česku. To jsou často lidé, kteří přijedou z vesnic, jsou to burani a chovají se tady okázale. Pravý Rusák by se choval jinak.

Že byste v Rusku žil, to je pořád aktuální?
Nějak to bylo v plánu, ale když skončil můj dlouholetý vztah s ruskou přítelkyní, tak se to vyřešilo. Uvidíme, co bude za pár let. Každopádně Rusko je můj druhý domov, jezdil jsem tam i na dovolenou. Mám Rusko rád.

Na Euru 2004 jste hrál v zápase, jenž se stal legendárním. Byl jste u obratu proti Nizozemsku z 0:2 na 3:2. Jak na něj vzpomínáte?
Na začátku zápasu, když to bylo 2:0, jsem si říkal: „Ať to hlavně není ostuda.“ Začátek byl z naší strany šílený. Ale když jsme dali na 2:1, vnitřně jsem cítil, že to bude aspoň na remízu. Nedávno to bylo 15 let od toho zápasu a všude se to řešilo. Já do té doby to utkání neviděl. Novináři mi volali, tak jsem si ho pustil a byla to jízda nahoru dolů. Jiný fotbal než dnes, otevřený, nebylo to svázané taktikou.

Do vývoje zápasu zásadně zasáhl trenér Karel Brückner, který vystřídal obránce za ofenzivní hráče.
Pan Brückner, to byl jeden z nejlepších trenérů, pod kterým jsem hrál. Jak dokázal cítit mužstvo, psychologie, standardky, rozbory, taktické věci. Měli jsme takový presink, se kterým si dokázal málokdo poradit. Byl to geniální trenér, který uměl zareagovat na danou situaci, vývoj na hřišti. Nejel podle šablony. Mužstvo za ním šlo.

Vás trenéřina neláká?
Vůbec. Je to jedna z věcí, která mě vůbec neláká. Bavil by mě spíš klubový management, práce agenta, něco takového. Viktor Kolář, který byl mým agentem, se mnou konzultuje některé věci ohledně Ruska, kde mám dobré kontakty, možná by tohle mohl být směr, který by mě zajímal.

Taky jste fotbalovým expertem deníku Sport a webu iSport.cz.
To je věc, která mě baví. Mám na to jen pozitivní ohlasy. Samozřejmě se nemůžu zalíbit všem, ale říkám své názory, jak vidím různé věci.

Berou hráči kritiku?
Člověk by si z ní měl vzít to pozitivní. Já to tak během kariéry dělal. Jestli jsou hráči, kteří neunesou kritiku, pak nemají šanci něčeho dosáhnout.

K vaší kariéře patřilo tetování a divoké účesy, případně vousy. Teď máte klidnější období?
Tetování už bolí. (směje se) Mám svého tatéra v Moskvě, ale teď nic nového neplánuju. Vlasů už není tolik, aby člověk něco vymýšlel, takže ano, teď je to víc v klidu. Já to mám spíš ve vlnách. Někdy mám období, že se půl roku neholím, pak zase každý den. To je podle nálady. Nic plánovaného.

Taky jste se vyučil řezníkem. Zvládl byste ještě něco?
Určitě bych vykostil prase, ale udělat salám a tyhle věci, to už je pryč. Salámy ale miluju. Když jsem se učil, jedl jsem je od rána do večera, zůstalo mi to celou kariéru. Byl jsem na salámy naučený, jedl jsem je prakticky denně. Lovečák, trvanlivé salámy, to je moje. Vynechal jsem v den zápasu, jinak jsem si salámy nedokázal odpustit. Kdybych měl vybrat jeden nejoblíbenější, byl by to asi křemešník, ale jen o kousek. Mám rád opravdu všechny.

KDO JE MARTIN JIRÁNEK

Bývalý obránce fotbalové reprezentace, s níž získal bronz na Euru 2004. Už dřív se stal s reprezentací do 21 let mistrem Evropy. „Velký úspěch, o kterém se dnešní generaci může jen zdát. Měli jsme neskutečnou partu a tohle byl bombastický výsledek. Půlka z nás pak přešla do áčka,“ vzpomíná 40letý Jiránek. S fotbalem začínal v Radotíně, přes Bohemians se dostal do Liberce, pak už následovaly zahraniční štace: Reggina, Spartak Moskva, Birmingham City, Terek Groznyj, Tomsk. Po návratu do Česka hrál za Příbram a Duklu. „Se svou kariérou jsem spokojený. Měl jsem své cíle a sny, kterých jsem dosáhl. Za vším ale byla tvrdá dřina. Já byl šťastný, když ze mě tekl pot,“ povídá Jiránek, který býval přeborníkem Prahy v běhu na tratích od 1500 metrů výš. „Jako mladý jsem po tréninku jezdil 50 kilometrů na kole, běhal schody. Když jsem nic nedělal, byl jsem nesvůj. Veškerá dřina se mi vrátila.“ V minulé sezoně se vrátil do Radotína, který hrál ve třetí lize, zůstal i poté, co se tým přihlásil do Pražská teplárenská přeboru. „Chceme se v soutěži udržet. Minimálně přebor do Radotína patří,“ říká.

Tento článek vyšel v zářijovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE