František Duba: nechtěl pískat, ale dotáhl to do ligy
Jaký máte nejhezčí zážitek s fotbalem?
Nejsilnější zážitek pro mě byl, že jsem se jako rozhodčí dostal do ligy. Odpískal jsem 51 zápasů jako hlavní, kdybych nebyl dlouho mimo po operaci achilovky, asi by jich bylo ještě víc. Zajímavé je, že jsem prakticky pořád jezdil pískat na Slovensko. Ani nevím proč, prostě mě tam posílali. Asi se mnou byli spokojení. (usmívá se) Košice, Prešov, tam jsem byl často. Oni mi říkali, že jsou radši za Pražáka než za někoho z Bratislavy. Byly udělané dvojice na pískání, které jezdily společně. Já byl nejdřív s rozhodčím Jurzou z Bratislavy, později s Pepíkem Litošem, což byl Pražák, takže to bylo příjemnější cestování. Vždycky to bylo tak, že jeden pískal, druhý šel na lajnu. A další týden se to otočilo. A jeden rozhodčí na lajnu vždycky přijel. S námi byl často jeden kluk z Dunajské Stredy.
Cestování do Košic, Prešova ale celkově asi bylo dost náročné, že?
Pokud jsem mohl, tak jsem radši létal. Já se ve vlaku nevyspal, strašně to drncalo. Letadlo nám normálně propláceli, ale mohlo se létat jen do půlky října. Pak už byly často mlhy a hrozilo, že bychom se nedostali včas na zápas. To se jezdilo vlakem. V pátek jel ve 20.15 rychlík z Prahy do Košic, kam jsem přijel v sobotu ráno v 7.30, když to dobře jelo. Většinou to bylo až kolem desáté. V neděli se hrálo, po zápase jel zpátky rychlík ve 20.15, ráno jsem šel v Praze z nádraží rovnou do práce. (směje se)
Co jste dělal?
Jsem vyučený mechanik počítacích a kancelářských strojů, takže jsem se věnoval tomu, pak jsem přešel i na kontrolní pokladny, které byly v samoobsluhách. Můj otec dělal známkovací stroje, které přejížděly obálky. Tomu jsem se věnoval následně, měl jsem na starosti celé Čechy. Ráno v 6 hodin jsem vyjel za prací, večer jsem se vracel zpátky. Kombinovat to s fotbalem bylo docela náročné.
V čem to mají dnes rozhodčí jiné než za vašich časů?
Poměrně hodně se změnila pravidla. Za nás neexistovala výhoda, pak zapískání a vracení se zpátky. Buď jste pískal faul, nebo jste nechal výhodu a čekalo se, jak to dopadne. Taky mi přijde, že se hráči chovali k rozhodčím korektněji než dnes. A když byly problémy, v každém týmu byl někdo, kdo dokázal ostatní usměrnit. Takový Tonda Ondruš ze Slovanu – když něco bylo, šel jsem za ním a říkal mu: „Toníčku, usměrni si je trošičku.“ A oni ho poslechli. To samé Franta Chovanec ve Spartě a další.
Spartu jste nikdy jako hlavní rozhodčí nepískal. Tušíte proč?
Asi třikrát jsem tam byl na lajně na derby se Slavií, ale jako hlavní nikdy. Nevím. Pískal jsem Slavii, Bohemku, Spartu ne.
Taky jste pískal zápasy, v nichž hrála velká fotbalová jména, například Jarolím, Šilhavý, Kroupa, Lička, Pešice, Panenka, Vízek, Nehoda, zažil jste trenéry Pospíchala, Brücknera či Masopusta. Jací byli?
S nikým jsem neměl problémy. Tonda Panenka byl vynikající, ten se staral jen o fotbal, vůbec nekecal, Láďa Vízek vyhrožoval, že to řekne Kockovi (bývalý předseda oddílu kopané Dukla Praha a náčelník armádního vrcholového sportu Rudolf Kocek). To byly ale jen hecovačky. Pamatuji si ale jednu historku z Bohemky.
Sem s ní...
Na Bohemce hrál Inter a my měli školení, že neexistuje nějaké nastavování času. Uběhne 45 minut a konec. Do poločasu chybělo pár vteřin, koukal jsem na hodinky a v tu chvíli byl Bičovský sám před brankářem. A já odpískal poločas. Lidi řvali, trenér Pospíchal za mnou šel, chtěl mi něco říct, ale jak byl naštvaný, nebyl schopný ze sebe vydat slovo. V kabině mi pak asistent Jurza, který ráčkoval, říká (napodobuje): „Ku.va, Ferko, čo to robíš?“ (směje se) Taky jsem byl na lajně utkání Vítkovic s Ostravou, kdy se šuškalo, že to má skončit nerozhodně. Za stavu 2:1 pro Ostravu vyndaval její brankář míč metr za lajnou, já z lajny ukázal gól, takže to bylo 2:2. Pět minut před koncem Vítkovice daly na 3:2 a vyhrály. Jeden ostravský hráč za mnou přišel do kabiny a říkal mi: „Pane Duba, dnes jste nás připravil o peníze!“ Já na to: „Víte co? Choďte celý měsíc dělat za 1800 korun jako já a nikdo vám je nevezme.“ Tenhle zápas mě stál ligu.
Proč?
V Komisi rozhodčích byl člověk, který dělal vysokého funkcionáře v Ostravě. Řekl, že byl na zápase za tou brankou a gól to nebyl. Až později jsem se dozvěděl, že na tom zápase vůbec nebyl. I to se stane, no…
Pamatujete si svůj ligový debut?
Samozřejmě, v roce 1976, zápas Košice – Ostrava. První zápas je vždycky těžký, bylo to hodně nervózní.
Dlouhé roky se traduje a užívá fotbalové sousloví „prešovský beton“. Opravdu hráči Prešova tak betonovali?
Ano. To byla obrana, která hrála hlavně ofsajd systém. Na lajně jste lítal sem a tam, to bylo strašně náročné na fyzičku. Na půlku a zase zpátky. Hodně bránili, a dobře bránili. Není to mýtus.
Díváte se na fotbal pořád očima rozhodčího?
Jasně, pořád to vidím jako rozhodčí. Vtipné je, že já rozhodčí vůbec být nechtěl. Nezačal jsem pískat dobrovolně, spíš z donucení. Byl jsem brankář a po jednom zápase jsem vylítl na rozhodčího a chtěl ho škrtit. U nás ve Vozovně Strašnice dělal sekretáře pan Kněnický, který přišel a říkal mi: „Když jsi tak chytrej, přihlásím tě a budeš chodit pískat.“ Reagoval jsem na to: „Jako on to odpískám taky!“ A tím to začalo, v mých 26 letech. Pískání mě začalo bavit. Sedm let jsem byl v lize, měl jsem šanci i na mezinárodní listinu, ale už mi bylo 43 let a přednost dostal Pavel Pelíšek, který byl mladší.
Když jste skončil v lize, tak jste ale pískat nepřestal.
Druhá liga tenkrát nebyla, tak jsem pískal ve třetí, pak divizi, v 50 letech jsem přešel na Prahu. K tomu jsem dělal patnáct let v Komisi rozhodčích, obsazovačku, pracoval jsem na svazu v technickém úseku, vedl jsem instruktory, vlastně od konce s pískáním už jenom funkcionařím.
S Újezdem Praha 4 jste spojený už 30 let. To je neskutečná doba. Jak to začalo?
Když tady v roce 1989 trénoval Venca Mašek, legenda Sparty, postoupilo se do I. A třídy a mě přemluvili, jestli bych nešel dělat předsedu. Byl jsem jím až do roku 1996, kdy přišel pan Krampera. Zároveň jsem dělal sekretáře, kterého dělám dodnes. Zažil jsem tady krásných třicet let. Fotbal je můj koníček, bavím se jím. Sám už kopat nemůžu, jen s vnoučaty, ale fotbal mě pořád strašně baví. Byl jsem u něj celý život, pořád k němu mám blízko. Chtěl bych u něj vydržet co nejdéle, pokud mi vydrží zdraví. Mému staršímu bráchovi bude v prosinci 90 let, toho bych se taky rád dožil.
FRANTIŠEK DUBA
Bývalý ligový rozhodčí, který v nejvyšší československé soutěži odřídil jako hlavní rozhodčí 51 zápasů. „Hlavní měl v lize 500 korun, to byly na tu dobu pěkné peníze,“ vzpomíná Duba. Po konci rozhodcovské kariéry působil v různých funkcích na fotbalovém svazu, je neodmyslitelně spojený s klubem Újezd Praha 4, kde působí už 30 let v roli sekretáře. Ještě než začal pískat, byl Duba fotbalovým brankářem: začínal na Vyšehradě, na vojně byl v Rudé Hvězdě Praha, působil také ve Vozovně Strašnice a RH Strašnice, kde končil. Když to bylo možné, odskočil si z branky do pole a chodil hrát pravou spojku. V roce 1996 dostal Cenu Václava Jíry, která se uděluje osobnostem za celoživotní přispění k rozvoji českého fotbalu. V srpnu oslavil 80. narozeniny.
Tento článek vyšel v zářijovém vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE