Když je tryskáč jako auto. Branický záložník Šalanda vypráví o práci leteckého dispečera
Ve školních letech koketoval s mnoha sporty. „Zkoušel jsem od všeho trochu. Bavil mě třeba basketbal, ale moc jsem nevyrostl, takže tudy cesta nevedla,“ vypráví s tím, že k fotbalu se dostal později a vlastně náhodou. „Na táboře mi dělal vedoucího trenér z Braníku a nabídl mi, jestli to u nich nechci zkusit. No a jsem tam od té doby dodnes.“
Z klubu, jemuž zasvětil kariéru, si odskočil jen dvakrát. Poprvé v osmnácti letech, když ho lanařili z Meteoru. „Ale moc mě to tam neoslovilo. Trénovali každý den, což pro mě bylo časově dost složité, navíc jejich A-tým hrál stejnou soutěž jako chlapi Braníku,“ popisuje.
Napodruhé už z rodného oddílu přece jen odešel. Do Brna, kde studoval vysokou školu, konkrétně Vysoké učení technické. Hrál za tým s poměrně úsměvným názvem FC Komín, z něhož pak sloučením se Žabovřesky vznikla FC Svratka Brno. A vzhledem ke svému pražskému původu byl v kabině zpočátku trochu za exota. „Přece jen je neobvyklé, aby šel Pražák do Brna, většinou chodí Moraváci do Prahy. Takže jsem si vyslechl spoustu vtípků a narážek.“
Jinak si ovšem „exotické“ angažmá užil. „Byly to skvělé roky. Jak po životní stránce, tak po té fotbalové. Když hrajete krajskou soutěž v Praze, jste logicky zvyklý jezdit jen po Praze. Kdežto tam se cestuje po celém Jihomoravském kraji, který je obrovský. Takže jsme jeli na zápas klubovým autobusem po okreskách třeba hodinu a půl. A když se pak vyhrálo, vybrakovali jsme nějaký místní sklípek a slavilo se.“
Přidává i jeden zajímavý postřeh. „Lidé na Moravě fotbalem daleko víc žijí. Jsou tam hezčí, opečovávané stadionky a na zápasy chodí třeba čtyři sta lidí. Nic jiného se tam nekoná, tak jdou všichni na fotbal. A pak hned do hospody, která je vedle stadionu.“
Minulou sezonu, jejíž valnou část kvůli zranění vynechal, sestoupil Braník po čtyřech letech z přeboru. Teď ho tedy čeká I. A třída. „Na jednu stranu mi asi bude chybět vyrovnanost týmů, v přeboru si nikdo nemůže být ničím jistý, prakticky každý je schopen porazit každého. Ale zároveň pro nás bude možná motivující, že nás čekají zápasy s jinými týmy, přece jen jsme čtyři roky jezdili pořád na ta samá hřiště a člověk už byl mnohdy naštvaný předem. Víte, že tam a tam je špatné hřiště, že obránce je magor a podobně,“ směje se. „Teď to bude takové osvěžení.“
Když má popsat své fotbalové přednosti, používá výrazy pracovitost a houževnatost. „Neuhýbám ze soubojů, snažím se všechno uběhat, jsem otravný, nepříjemný hráč. Nehraju moc na krásu, rozhodně nejsem nějaký extra technik, soupeře můj styl spíš bolí,“ hlásí. „Zároveň si nemyslím, že bych byl zákeřný. Chodím do všeho naplno, ale vždy, když do protihráče vletím plnou silou, o mně předem ví. Záludnosti jsou mi cizí.“
Houževnatost, výdrž a odolnost musí projevovat i v práci. Je totiž leteckým dispečerem. Pozor, neplést s řídícím letového provozu. „To jsou lidé, kteří sedí na věži, komunikují s letadly, navádějí je,“ objasňuje. Jaká je tedy konkrétně jeho pozice? „Vezmu to zeširoka. Jsme menší letecká firma, která vlastní jedenáct tryskáčů ve VIP konfiguraci. Komfort, luxus pro lidi, kteří jsou v pomyslném finančním žebříčku úplně nahoře.“
V praxi se tedy firma, jejímž je členem, o tryskáče boháčů kompletně stará. „Takový člověk si koupí letadlo a my mu ho v uvozovkách zaparkujeme, máme techniky, kteří se mu o něj starají, máme piloty a máme také dispečery. Ti mu spočítají a naplánují trasu, tedy kudy, jak a za kolik poletí. A to dělám já,“ prozrazuje.
Jinými slovy: „Klient, ať už je to majitel letadla, nebo člověk, který si ho pronajme, luskne prsty, že teď hned chce letět třeba na Seychely. A já jako dispečer musím zajistit vše, co je potřeba k tomu, aby se tam to letadlo dostalo,“ líčí.
„To znamená spočítat, jak dlouho bude let trvat, kolik se spotřebuje paliva, kolik to palivo bude stát, kde ho koupit. Zároveň plánuji, kudy se poletí. Ve vzduchu to nefunguje jako na silnici, každý si nemůže létat, kudy chce. Existuje mapa letových tratí v různých výškách odvislých od vybavení letadla.“
V potaz musí brát i specifika vzdušných prostorů mnoha různých států. „S každým je třeba vykomunikovat, jestli nás do svého vzdušného prostoru pustí, což třeba v Evropě, kde je volný pohyb, není problém. Ale třeba na Seychely se přelétá přes Egypt nebo Súdán, kde už musíte počítat i s politickou situací, v tomto případě s občanskou válkou,“ vysvětluje. „Takže se zkoumá, v jakých oblastech se konflikty odehrávají, abychom neletěli nad nimi, protože pak už to nepokryje pojišťovna.“
Kdyby nebylo vše naplánované do detailu, mohlo by v krajním případě dojít k tragédii typu sestřelení civilního boeingu nad Ukrajinou proruskými separatisty v roce 2014. „Omezení letového provozu nad Ukrajinou trvá dodnes. A Rusové neakceptují žádné letadlo, které míří z Ukrajiny do jejich vzdušného prostoru. V takovém případě by startovaly jejich vojenské stíhačky a letadlo odklonily.“
Mimochodem firma, v níž pracuje, se jmenuje ABS Jets. „A fotbal hraju za ABC Braník, což je celkem úsměvné.“
Naplánovat a vyladit, obvykle během dvou pracovních dnů, ale často i za pouhých pár hodin, podobný let, vyžaduje zdatnost v komunikaci. Mimo jiné právě i s řídícími letového provozu. „Musíme se vlastně nacpat mezi pravidelné linky, které mají jasně dané letové řády. Nějaká společnost létá například z Prahy do Londýna ráno v sedm. Ale náš klient nám zadá, že chce letět také v sedm. Takže musíme zajistit, abychom se ostatním nepletli.“
Vyzdvihuje i pestrost, kterou mu jeho povolání nabízí. „Když jdu ráno do práce, tak vlastně nikdy nevím, co se bude dít. Jednou je to let do Číny, jindy do Jižní Ameriky, pak třeba na ty Seychely,“ upozorňuje.
„Je třeba si uvědomit, že naši klienti používají tryskáč jako normální lidé auto. A to jak pro pracovní, tak i volnočasové aktivity. Když to přeženu, tak vy třeba jedete nakoupit do Globusu, ale na poslední chvíli si vzpomenete, že mají akci v Albertu, tak jedete tam. A u našich klientů je to stejné, jen v úplně jiném měřítku. Globus je v tomto případě Londýn a Albert New York,” usmívá se. „Velký rozdíl je ale v tom, že zatímco vaše rozhodnutí na poslední chvíli ovlivní jen vás a třeba vaši rodinu, v našem případě ovlivní práci třiceti lidí v Česku a dvaceti v Americe.”
Roli hrají i další aspekty, např. časové posuny či kulturní zvyklosti. „Třeba Arabové nepracují v pátek, ale v sobotu už ano. Jenže v sobotu se zase nepracuje v Evropě. Takže když nám let vede přes křesťanské i muslimské země, je to složitější. Musíte zkrátka uvažovat v globálních souvislostech.“
Jak už padlo v úvodu, v leteckém prostředí příliš závodně hrajících fotbalistů nenajdete. „Lidem v letectví buď stačí koníček právě v podobě letadel, nebo je to dané časovými podmínkami. Mají nepravidelný režim, často dělají na směny, takže fotbal prostě nestíhají.“
Výjimkou je však nejen on, ale i jeho mladší bratr Vojtěch. „Pracuje na letišti v pozemním odbavení letadel, slangově se tomu říká rampák. A společný máme i fotbal, začínali jsme v Braníku, on dnes chytá za Stodůlky.“
V 35 letech je Michal Šalanda ve věku, kdy už se člověku pomalu vkrádají do hlavy myšlenky na konec fotbalové kariéry. „Ale nedávám si před sebe nějakou konkrétní dobu, jak dlouho ještě budu hrát. Na jednu stranu jsem člověk, který rád dělá věci pořádně, a proto mě vnitřně užírá, že fotbalu nemůžu dát sto procent. Kvůli náročné práci i rozrůstající se rodině, mám tříletou dcerku Pavlínku a nedávno narozenou Jasmínku, zkrátka už nejsem schopen jít třikrát týdně na trénink a o víkendu na zápas,“ konstatuje. „Ale na druhou stranu si říkám, že dokud na mladé, kterých k nám před každou sezonou přijde z dorostu třeba pět, pořád mám, a já věřím že ano, tak jim to ještě chci ukázat.“