Na kluky jsem přísnější, než byli trenéři na mě, přiznává Fíček
Jste připravený na trénování v divizi?
Myslím, že jsem, ale to ukáže až čas. Na druhou stranu bych řekl, že není důvod mít obavy. Na Meteoru trénuju asi 15 let, prošel jsem všechny kategorie až po dorost, což už se docela blíží mužskému fotbalu. Začal jsem trénovat hodně mladý, tenkrát jsem těžko mohl vzít áčko, když jsem ještě sám hrál. Trénování mě odjakživa lákalo, bavilo a pořád mě baví. Tohle je pro mě logický krok, protože jsem postupoval výš a výš, učil se. U dětí to bylo parádní, cenná zkušenost, ale vrátit k nim bych se už nechtěl. Směřoval jsem k tomu, abych jednou trénoval v dospělém fotbale, což se teď splnilo. Měl jsem nabídku převzít U18, ale po úspěšné baráži s U19, kdy jsme postoupili do extraligy přes favorizované Teplice, jsem se chtěl posunout dál.
Váhal jste, když přišla nabídka vést A-tým?
Chvíli na rozmyšlenou jsem si vzal. Ani ne proto, že bych se bál, ale protože jsem s některými kluky hrál a přemýšlel jsem, jak by to fungovalo. Spíš jsem měl v hlavě, že bych jednou mohl trénovat áčko ve chvíli, až se kádr definitivně obmění, abych neměl na některé hráče tak silné vazby z minulosti, ale pak jsem si říkal, že už nějaký rok nehraju, tým se docela vyměnil a zůstalo jen pár hráčů, kteří mě pamatují, když jsem ještě za Meteor nastupoval v útoku. Nakonec jsem kývnul a neměl jsem zatím sebemenší problém, že trénuju své bývalé spoluhráče. Byla to moje jediná obava, aby kluci, se kterými jsem chodil na pivo, přijali, že je teď budu trénovat. Vzali to výborně. A co se trénování týče, tak to možná bude znít hodně sebevědomě, ale nebojím se.
Jak se to vlastně seběhlo, že vedení oslovilo právě vás?
Abych pravdu řekl, nabídku jsem dostal už dřív, ale to jsem měl rozdělanou práci u U19 a odmítl jsem. Teď jsem si napsal na papír pro a proti a vyšlo mi z toho, že je to krok dopředu, protože se trénování chci do budoucna věnovat. Přišel čas se posunout. Z hlediska klubu to byl asi logický tah, že mě oslovili. Působím tady už roky, klub znám dokonale, jsem na Meteoru správce, chodím sem každý den.
Měl jste i jiné nabídky?
Volal mi i jeden druholigový klub, jestli bych tam nešel dělat asistenta trenéra, ale rychle jsem to zavrhl. Meteor je můj domovský klub, bylo to pro mě poměrně jednoduché rozhodování. Povedu divizní mužstvo a budu ho chtít vést tak, abychom hráli nahoře a předváděli atraktivní fotbal.
Co pro vás bylo na přestupu do dospělého fotbalu v pozici trenéra nejtěžší?
Obával jsem se prvního proslovu před kabinou, to musím přiznat. Ale po první větě to ze mě spadlo a byl to starý Fíček, který mluvil týden co týden před kabinou.
Jako trenér dorostu určitě, ale jako hráč jste na proslovy moc nebyl, ne?
Nejhlučnější v kabině jsem nebyl, že bych vyváděl a řval, to je pravda. Ale vždycky jsem si něco řekl, když bylo potřeba. Taky jsem rád dělal srandu. U dorostenců jsem spíš musel kluky motivovat k výkonům, aby dbali na jídelníček, životosprávu a tyhle věci, protože byli ve věku, kdy se to láme. Od začátku sezony jsem jim tloukl do hlavy, že můžeme postoupit, že na to máme – když budeme makat. A dokázali jsme to.
Co jste řekl hráčům A-týmu?
Že mám výhodu, že je všechny znám. I když jsem s nimi nehrál, tak jsem je sledoval. Domácí zápasy jsem viděl všechny, někdy jsem jezdil i ven, takže hráče mám zmapované. Vím, že jsou dobří fotbalisté, ale musejí to prokázat. A to nepůjde bez tvrdého tréninku. Mám jediný cíl, který neskrývám: chci hrát nahoře, nejlépe divizi vyhrát. Tomu musíme všichni podřídit všechno. Chci, aby se chodilo trénovat čtyřikrát, aby se makalo. V přípravě jsem ze všeho měl výborný pocit, tak věřím, že to dokážeme přenést i do mistráků.
Jak nese kabina vaši náročnost?
Myslím, že jsem typ, který si kabinu dokáže udělat. A věřím, že se mi to povede i teď. Jen už nejsem spoluhráč Fíček, ale trenér Fíček. A přiznávám, že tvrdý trenér. Když něco nebude fungovat, někdo bude blbnout, nemám problém kohokoliv vyhodit. Už jsem v minulosti z mého týmu pár kluků vyhodil. Chci, abychom byli kolektiv, parta, která spolu drží. Bez toho to nejde. Když není parta, ani sebelepší hráči výsledky nepřinesou. Nebo jo, ale jen někdy. A když jde do tuhého, nezaberou za spoluhráče, naopak si vynadají, a to pak nemůže klapat.
Myslíte, že máte trenérské oko?
Nechci se chválit, ale myslím, že mám. Fotbalisty tady máme dobré, s dorostem jsme udělali velký úspěch, věřím, že to bude klapat i áčku Meteoru.
Vy jste si volal i se Zdeňkem Houšteckým, který působí ve Slavii jako asistent trenéra. Dřív jste společně působili v Admiře i v Kolíně. Poradil vám něco?
Známe se dlouho, občas jsme si takhle zavolali i dřív. Ptal jsem se ho, co dělají v přípravě, spíš takové trenérské věci. Oni hodně dbají na fyzičku, což já vidím stejně. Když je někdo naběhaný, má sílu, tak se na hřišti cítí lépe. Neztvrdnou vám nohy při kličce, můžete se vrátit, jste všude o krok dřív. I proto se na začátku přípravy pode mnou opravdu hodně makalo, i v sezoně mám hodně náročné úterní tréninky, takže kluci dostanou zabrat. Ale ještě ke Zdeňkovi: líbí se mi na něm, že umí být hodně přísný, ale zároveň kamarádský. Je to blázen do fotbalu, je mu jedno, jestli před ním stojí kluk z dorostu nebo Stanciu, všem měří stejně. Máme stejný pohled na fotbal. Ale aby to neznělo, že jsem nějaký ras – umím být i hodně kamarádský, rád dělám srandičky, ale má to hranice, které se teď nesmějí překročit. Každopádně nejsem typ trenéra, který by přišel do kabiny pár minut před tréninkem a hned po něm zmizel. To by nešlo, v téhle soutěži vůbec ne. Kluci musejí cítit, že s nimi trenér žije. A to já budu.
Vy jste poznal spoustu trenérů, inspiroval vás některý víc než ti ostatní?
Od všech jsem si něco vzal, ať už v kladném nebo záporném. Různá ponaučení, co se mi líbilo, co se mi nelíbilo, některé tréninky jsem si zapamatoval. Myslím, že výhodu mají trenéři, kteří fotbal na nějaké úrovni hráli. Jasně, jsou výjimky, jako třeba Mourinho, ale obecně je hráčská zkušenost pro trenéra podle mě velmi důležitá.
Budete mít tedy pro hráče větší pochopení?
Určitě ano. Dokážu se vžít do jejich pocitů, když měli v přípravě za sebou dva opravdu velmi náročné dny a třetí den jsme hráli přátelák.
Na hřišti jste působil velmi klidně, jaký typ jste na lavičce?
Docela impulzivní. Neřvu na hráče a rozhodčí, ale spíš se snažím obecně hodně mluvit, vyburcovat mančaft, poradit, mluvit k věci, řídit posuny na hřišti. Řekl bych takový aktivní koučink.
Vy jste vždycky říkával, že dobrý útočník musí dát v každé soutěži aspoň dvacet gólů. A dařilo se vám to plnit. Budete mít stejné požadavky i na vaše svěřence?
Když vidím na tréninku, že jde někdo pětkrát sám na branku a dá jeden gól, tak je to málo. Z pěti nájezdů by měly být aspoň tři góly. Kluci musejí zachovat chladnou hlavu, podívat se, kde stojí gólman, nesmějí být zbrklí. To přijde i s věkem. Buď se člověk kanonýrem narodí, to je pak lehčí, nebo se to dá vypilovat. Já pevně věřím, že v týmu máme jednoho hráče, který může dávat hodně gólů.
Kolik byste dnes z pěti nájezdů proměnil vy?
Kdybych tam doběhl dřív, než by mě dohnali obránci, tak myslím, že pár gólů bych ještě dal. (usmívá se)
A meta 20 gólů?
Pravda, to jsem říkal. Dvacet a výš, to je pro mě kanonýr v jakékoliv soutěži. Když bude hrát útočník dobře, ale dá dva góly za půl roku, tak je to sice hezké, ale já od něj potřebuju góly. Od toho útočníci na hřišti jsou.
Tak to jsou útočníci Meteoru od začátku trochu pod tlakem, ne?
Nechci hrát zanďoura, ale útočně a kombinačně, abychom se dostávali do šancí. Pak je ještě musíme proměňovat, což si ale přeje každý trenér. Uvidíme, jaká bude realita.
Vy jste bývalý vynikající útočník. Kdo se bude starat o obrannou fázi týmu?
Vzal to se mnou Mára Štefan, se kterým jsem dělal žáky, vyhovujeme si, je to bývalý výborný defenzivní záložník, takže defenzivu má zmáklou. Na tréninku přesně víme, co má kdo dělat. Na fotbal máme stejný názor, jsem rád, že je tady. Do toho jsem udělal z Franty Jiříka vedoucího týmu, což je výborný kluk, který umí stmelit partu. Zatím ho nová role baví, doufám, že realizační tým bude klapat a prospěje, že jsme všichni bývalí hráči Meteoru. Z mého pohledu je to správné.
Může trenér Fíček překonat střelce Fíčka?
Za Meteor jsem dal 457 gólů, takže to bude asi docela těžké. (usměje se) Pro mě byl první velký trenérský úspěch, že jsme s devatenáctkou Meteoru prošli do extraligy v baráži přes Teplice, kdy každý čekal, že dostaneme pět gólů. Venku jsme hráli 2:2, doma jsme vyhráli 3:0. To jsem měl opravdu velkou radost. Teď doufám, že přibude druhý trenérský úspěch. (usměje se)
Máte zadané konkrétní cíle?
Vždycky si dávám velké cíle, ve všem chci vyhrát: v tenise, v šipkách, ping pongu, jiné to nebude ani v divizi. Když jsem přišel k dorostu, řekl jsem klukům, že jsem tam, abychom vyhrávali a postoupili. Koukali na mě, jestli jsem se nezbláznil, ale uvěřili mému stylu a společně jsme to zvládli. Po Teplicích si kluci udělali hezký večer, pozval nás k sobě i starosta Prahy 8, že jsme udělali naší městské části dobrou reklamu. No a už si starosta dělal na Facebooku srandu, že za rok znovu… Bylo by to hezké.
Nezvažoval jste nějaký trenérský „mezikrok“ v nižší soutěži?
Nechci, aby to znělo namyšleně, ale nemyslím si, že by to bylo nutné. Divizi jsem dlouho hrál, nějaké trenérské zkušenosti mám, tuhle soutěž dobře znám a pro trenéra v mých letech je čtvrtá nejvyšší soutěž akorát. Další věc je, že v nižších soutěžích obvykle mají problémy s tréninkovou morálkou. A být trenér v klubu, kde by mi na trénink chodilo osm lidí, to by mě asi nebavilo.
Jste ze své první trenérské štace v dospělém fotbale nervózní?
Před začátkem soutěže jsem lehkou nervozitu cítil, ale obecně nervózní nejsem. To vůbec. Jako hráč jsem se vždycky těšil na mistráky, rád jsem hrál o body. Přáteláky mě moc nebavily: dostanete gól, remizujete, prohrajete, nic se neděje. Mistráky pod tlakem, to už je jiný příběh.
Umíte hráčům ještě ukázat něco ze svého střeleckého umění?
Kopnout si chodím už tak maximálně na silvestra. Pořád mi sice někdo volá a lanaří mě, ale mám toho tolik, že už se mi nechce. Fotbal mi nechybí. Když si uvědomím, co všechno musejí kluci v rámci přípravy dělat, tak si říkám: zaplaťpánbůh, že už nehraju. Když jsem vedl dorost, neměli jsme v závěru sezony druhého brankáře, tak jsem šestkrát přichytával jednomu týmu na tréninku a šestkrát jsme vyhráli. Bylo to na menším hřišti, takže když máte brankáře, který umí vyjet, udělat kličku, dát průnikovou přihrávku, je to znát. Je pravda, že nejlepší je ukázat něco v praxi. Když přijde trenér, který vypráví něco o standardkách a pak si postaví balon, tak je rozdíl, jestli do míče neumí kopnout, nebo dvakrát vymete šibenici. Kluci asi obecně vědí, že jsem dřív nějaké góly dával, někteří se na mě prý i chodili dívat. Něco jsem uměl, i díky tomu je pak lehčí si získat respekt. Poslouchají mě, protože vědí, že jim neříkám kraviny.
Byl jste i vyhlášený tím, že jste spolehlivě proměňoval pokutové kopy. Tahle vlastnost vám zůstala?
No… Když jsme kopali penalty v dorostu, tak to bylo ještě dobré. Zavedl jsem, že pokaždé na pátečním tréninku kopeme na konci penalty, a kdo nedá, kupuje do kabiny velkou pizzu za 170 korun. Mezi dorostenci jsem nedal jednu penaltu za půl roku. Teď jsem s áčkem kopal znovu a nedal jsem čtyři penalty v řadě. (rozesměje se) Kluci měli dobrou svačinu. Aspoň byla sranda.
To je zajímavá motivace.
Máme to tak, že když někdo nedá, kope znovu s tím, že za každou neproměněnou penaltu je další pizza navíc. Kupujete tolik pizz, kolik nedáte penalt. Všichni se u toho dobře baví, je to výborný tmel. V pondělí pak objednáme pizzu a po tréninku ji sníme. Ono se to nezdá, ale kluci jsou při penaltách pod tlakem, každá z nich je vyhecovaná. Ostatní něco pokřikují, nikdo nechce platit, aspoň nějak se to blíží tlaku v zápase, než když si jen v pátek po tréninku kopnete penaltu. V dorostu rozhodovaly penalty, v divizi je za ně bod navíc. Pokud vyhrajete čtyři penaltové rozstřely v sezoně, jsou to čtyři body navíc do tabulky. Kluci z dorostu navíc nemají moc peněz, takže 170 korun za pizzu pro ně bylo hodně, ti se sakra snažili. Pak mi říkali, že ve škole od rána přemýšlejí, kam penaltu kopnou. (směje se)
Místní pizzař v Libni z vás musí mít radost.
Kdybych si vzal provizi z každé objednávky, tak by to bylo zajímavé. Už mě tam znají a vědí, že když volá Fíček, tak je dovoz na Meteor. To už ani nemusím říkat.
Většinou v klubech dochází na spory správce hřiště versus trenér. Tohle ve vašem případě odpadá, když jste na Meteoru už roky správcem, že?
(směje se) To je pravda. Jsem přísný správce, už za sebou mám pár konfliktů s trenéry. Teď si to vyřeším sám se sebou. Když řeknu, že se jde na umělou trávu, tak přes to nejede vlak.
Jak stíháte kombinovat roli správce s trénováním A-týmu?
Teď je to trochu horší, protože kromě Libně, kterou mám na starost, pomáhám částečně i v našem areálu na Štěpničné. Naštěstí mám v Libni k sobě jednoho pána, takže na to nejsem sám. Já se starám hlavně o hřiště, abychom ho měli hezké. A myslím, že se to daří. Naše tráva se všem líbí. Lidé z hospody se mi smějí, že hřiště v Libni je moje třetí dítě – pořád ho sekám, kropím, hnojím, lajnuju.
Tím pádem seberete hráčům i výmluvu na to, že jim odskočil míč na nerovnosti.
To se nemůže stát. V Libni ne. (usměje se) Z vlastní zkušenosti vím, že když jde hráč na výborně připravený pažit, tak má jinou chuť do zápasu nebo tréninku, než když má jít na nějaký drňák, kde vám balon místo nahrávky skočí na koleno. Budeme se snažit soupeře přehrávat kombinačně - a k tomu výborné hřiště potřebujete. Naší výhodou je, že máme k dispozici druhý areál, kde trénuje téměř celá mládež, takže libeňské hřiště není tolik vytěžované.
Jak to funguje technicky, když musíte připravit na zápas jak hřiště, tak mužstvo?
Jednou za dva týdny bude hrát dorost v sobotu, takže hřiště připravím v pátek dopoledne. Posekám ho na délku, na šířku, nalajnuju, odpoledne se na hřišti trénuje. V sobotu pak hřiště ještě jednou přejedu sekačkou už bez lajnování, aby bylo připravené na neděli a zápas áčka.
To jste pořád na sekačce, ne?
Sekám pořád: v pondělí, ve středu, v pátek, v sobotu. Furt.
Přemýšlíte při sekání o fotbale?
Za hodinu mám hotovo, ale neřekl bych, že přemýšlím o fotbale. Spíš o tom, co je ještě potřeba udělat. Že bych měl v hlavě jen fotbal, fotbal, fotbal, to ne.
Chápu, fotbalu máte dost. Jak jste se smířil s tím, že zatímco hráč může mít pauzu při zranění, nepřijít na trénink, tak trenér by měl být na všech trénincích a zápasech?
Jako hráč jsem chodil skoro na všechny tréninky, takže mi to nepřijde jako problém. Přiznávám, že jsem všem tréninkům nedal sto procent v nasazení a kvalitě. U mě hrál roli fakt, že jsem od rána pracoval jako správce, pak jsem vedl trénink dětí a jakmile jsem ho skončil, jen jsem přešel a začínal trénink áčka. Častokrát se mi nechtělo, psychická únava je horší než fyzická. Byl to jeden z důvodů, proč jsem skončil s hraním. Ale obecně jsem byl odmala naučený na tréninky chodit. Nedovolil bych si nepřijít, pokud bych neměl opravdu závažný důvod. Mladí hráči mají dnes jiný přístup. Jít do kina místo tréninku? To za mě neexistovalo.
Když přiznáváte, že ne vždy jste dával tréninkům sto procent, přimhouříte oko u svých svěřenců, pokud si všimnete, že někdo zrovna nepracuje naplno?
Zrovna nedávno jsem si říkal, že musím ocenit trenéry, kteří to se mnou měli někdy hodně těžké. Jednou jsem šel místo tréninku jako správce hřiště přidělávat tabulky zákazu kouření na tribunu nebo jsem během tréninku sekal. Tohle kdyby někdo udělal mně, tak ho zabiju. (rozesměje se)
Takže…
Jsem a budu přísný. Chci z nich dostat maximum. Jsem přísnější, než byli trenéři na mě. (usmívá se)
KDO JE JAN FÍČEK
Bývalý vynikající útočník a legendární střelec, který jen v dresu Meteoru nasázel těžko uvěřitelných 457 gólů. Už během své kariéry začal Fíček trénovat mládež, na konci minulé sezony pak jako kouč dovedl Meteor U19 k senzačnímu postupu do extraligy. „První velký úspěch mé trenérské kariéry,“ říká 40letý Fíček, držitel trenérské licence A. „Láká mě udělat si profesionální licenci, ale je to časově extrémně náročné. Dělám na Meteoru správce, trénuju, mám dvě malé děti, je toho dost. Trénování bych se ale chtěl věnovat a bylo by dobré profesionální licenci mít.“ Před touto sezonou kývl na nabídku trénovat divizní A-tým Meteoru. „Mám vysoké cíle, nechci hrát o záchranu,“ vyhlašuje muž, který ještě nedávno s několika svými svěřenci sedával v kabině. „S těmi, se kterými jsem hrál, si samozřejmě tykám. A nevidím v tom problém. Získat si respekt hráčů, to není otázka tykání nebo vykání. Buď to v sobě máte, nebo ne.“