Do hráčů jsem vždycky viděl

Co je potřeba k tomu, aby člověk vyhrál přebor? Vy máte už čtvrtý triumf, to nemůže být náhoda.
(dlouho přemýšlí) Spousta lidí se mě na to ptá, ale já vůbec nevím, co odpovědět. Často slyším: „Čím to je, že ty kam vlezeš, tam hraješ nahoře?“ Asi to bude v nějaké mé vlastnosti…

A tou je? Náročnost?
Kdo mě nezná a přijde do kabiny, kde mě poslouchá, tak vyleze a řekne si, že jsem blázen. Až po nějaké době, kdy mě kluci poznají, pochopí, jak to myslím, proč to říkám, vznikne nějaký vztah. Jsem člověk, který rýpe do každého a do všeho. Někdo dává hráčům pokuty, ale tohle jsem nikdy nedělal. Snažím se s hráči mluvit. A teď přichází to, co úplně neumím popsat… Ale ať jsem vlezl, kam jsem vlezl, stala se z toho vždycky dobrá parta. Jasně, když se vyhrává, je dobrá parta víceméně všude, ale vy se musíte dostat k tomu, abyste vyhrávali, až pak se udělá parta. A ještě před tím musí něco vzniknout. To asi umím.

Prostě si dokážete hráče získat na svou stranu a oni za vámi jdou?
Myslím, že ve většině případů poznám, jestli přitlačit, pochválit, nechat všechno tak, jak je. V tomhle vidím svou přednost, že v dané chvíli správně vyhodnotím, jak na mužstvo působit. Když tým o poločase prohrává a je nějaký průběh zápasu, na lavičce musím přemýšlet, co budu v kabině dělat, co budu říkat, co se bude dít. Když bude trenér nesmyslně řvát celý zápas a pak i v kabině, tak je to stejné, jako když křičíte na děti, a ty už vás ani neposlouchají, protože je to pořád dokola. Jenže když jednou za půl roku uděláte „bordel“, tak je to jiné. Pak zbystří. Kabina funguje podobně. Kdybych kopal při každém zápase do židlí, tak to nikdo nebude brát vážně. Jenže když to udělám jednou za půl roku, tak budou všichni koukat. A já to umím, ač se na to možná nezdám.

Počítám, že v Újezdě jste do židlí v této sezoně kopat nemusel, ne?
Letos ne. Ani s Vyšehradem B, který u nás vyhrál a my přišli o dlouhou neporazitelnost. Měli jsme po pohárovém zápase, přijel nabitý soupeř, naši kluci už šlapali vodu. I kdybych řval, tak by to stejně nešlo, to jsem cítil. Něco jiného to bylo proti Tempu. Prvních patnáct minut to bylo něco strašného, našim hráčům se nechtělo, už měli hlavy na oslavách, protože jsme po zápase přebírali pohár pro vítěze přeboru. O poločase jsme prohrávali 2:1. Ale nekřičel jsem, vzal jsem to přes psychiku. Sedl jsem si mezi ně a říkám: „Pánové, takže vy si říkáte parta. A teď mi řekněte, co jste to tam předvedli? Dneska tady dostanete pohár, jsou tady lidi, máte tady rodiny, děti, je tady DJ, moderátor, a vy se tady budete takhle ploužit? Je tohle to, co chcete?“ Ani jsem nemusel řvát. Je ale fakt, že už jsem se taky zklidnil. Když si vzpomenu, co jsem předváděl v Admiře… Tam jsem na jednoho hráče řval, ať jde domů. Ten se ještě po zápase klepal. Pak za mnou přišel a ptal se, jestli jsem to myslel vážně. Ale pak jsem mu byl na svatbě, on mi nikdy nezapomene napsat k svátku, je jako moje dítě.

Zdá se mi, že z vás mají hráči velký respekt.
Přirozený respekt tam asi je.

V klubech, kde působíte, se taky neřeší tréninková docházka tak jako jinde. Jak to děláte?
Když u nás chtějí hráči působit, zavážou se k tomu, že budou trénovat. Je to jejich povinnost směrem k nám. Musí to nějak fungovat. A přebor není soutěž, kterou by někdo mohl hrát bez tréninku.

Pokud byste se měl jako trenér charakterizovat jedním slovem, jaké byste vybral?
Náročný. Řekl bych až posedlý. Porážku ve finále poháru s Přední Kopaninou jsem kousal tři dny. Když někdo něco odflákne, dokážu být hodně nepříjemný. Umím to dát sežrat, řečmi, narážkami. To umím.

Jaké typy hráčů u vás nemají šanci?
Je to stejné jako v práci: lidi, kteří chtějí peníze, které si nezaslouží, ale pořád jen natahují ruku. Pokud přijde nový hráč, na něčem se domluvíme, musí to fungovat. Pokud ne, má se mnou problém.

Asi i proto si s sebou vodíte vyzkoušené hráče, jako je stoper Daňhel nebo záložník Běhounek, že?
Jasně. S Gazzou (Daňhel – pozn. aut.) jsme toho zažili hodně. Měl jsem ho v Meteoru, Louňovicích, znovu v Meteoru a teď tady v Újezdu. Když to rychle spočítám, je to společných deset až dvanáct let. Kuba Běhounek je se mnou taky dlouho, ten prošel Louňovice, Meteor a teď Újezd od začátku. Dnes by všichni chtěli levného fotbalistu, který bude výborný hráč i člověk, ale to je jedna ryba v moři. Takoví se těžko hledají. Pokud některé kluky znám, jako tyhle dva, nebo mám dobré reference, sáhnu po nich.

Přijde mi, že máte oproti jiným trenérům opravdu velký přehled o dění v nižších soutěžích, k tomu hodně kontaktů a pracujete s předstihem. Už před koncem soutěže máte skoro jasno o kádru na příští sezonu.
To je asi pravda. Chci pět lidí, se čtyřmi už jsme byli domluvení dvě kola před koncem přeboru. Musíme trochu omladit, protože máme v týmu několik starších kluků. Dva z nich, Papež a Hanzlík, končí. Tedy ne že by končili úplně, ale mají své povinnosti a důvody, takže jsem jim řekl, ať si přijdou zatrénovat a uvidíme, jaká bude situace. Je hezké, že nechtějí měnit klub, chtějí zůstat v Újezdě, hrát třeba za béčko, ale chtějí zůstat.

Mají u vás obecně starší hráči jinou pozici?
I když jsem trénoval třetí ligu, fungovalo to tak, že jsem se určitých lidí ptal na názor. Když byli tři a shodli se, tak jsem k tomu přihlédl. A to se týká i hráčů. S nimi taky mluvím, zajímají mě jejich názory. Když někdo delší dobu nehraje a vím, že hrát bude, jdu za ním s předstihem a proberu to s ním, aby se připravil. Tohle jsem dělal vždycky. Myslím, že do hráčů jsem vždycky viděl a dodnes vidím. Mám je přečtené. Oni zase vědí, na čem jsou. A funguje to.

Jak moc tolerujete srandu na tréninku?
Tréninky máme společně s béčkem, díky tomu máme pořád 16-17 lidí. A co se samotného průběhu tréninku týče, tak se vždycky domluvím s asistentem Pavlem Třešňákem, který tréninky vede, já sedím a dívám se, jen občas do toho zasáhnu. Dá se říct, že jsem takový polomanažer, věcí okolo je moc.

Takhle jste to ale neměl vždycky, ne?
Ne, to až teď. Mě to baví. Sám bych to ale dělat nemohl, v Újezdu se stará o celý klub komplexně Jirka Jindra (sportovní ředitel – pozn. aut.). Výhoda Jirky je, že je ve fotbale strašně dlouho, prošel si všemi soutěžemi od ligy, je to člověk, který fotbalu opravdu hodně rozumí. Máme rozdělené, kdo se o co stará, a funguje nám to.

Spolu jste působili už v Horních Měcholupech. Teď jste se potkali znovu. Jak jste se vlastně do Újezdu Praha 4 dostal?
Jako hráč jsem v Újezdu strávil po Vršovicích nejdelší dobu. Ve Vršovicích jsem hrál od 10 do 27 let, od těch 27 do 34 let jsem pak působil právě v Újezdu Praha 4. Trénoval nás Václav Mašek, legenda Sparty a nejlepší trenér, jakého jsem kdy poznal. Neskutečně čistý člověk. Jeho bratranec je Jarda Mašek, náš vedoucí, což je taky taková čistá duše mančaftu, kterého kluci mají hodně rádi. Zařizuje jim doktory a tyhle věci. Právě on společně se šéfem klubu Zdeňkem Kramperou mě sem dostali. Bavili jsme se o tom asi čtyři roky, ale první nabídka přišla v době, kdy jsem trénoval Louňovice ve třetí lize. V tu chvíli to pro mě nebylo téma. Pak jsem šel do Meteoru, kde jsem skončil v pondělí a v úterý už jsem vedl Újezd na tréninku. Pamatuju si, že se hned o víkendu hrálo s Podolím, jehož trenér Pepa Jarolím přijel na Újezd a říká: „Vy hrajete v neděli? Ne? A kdy? Teď? Jak je to možné?“ (usmívá se) Až před zápasem zjistil, že jsem v Újezdě, byla to blesková akce. Újezd měl tehdy devět bodů a byl na sestup. Podolí jsme porazili a začala naše práce od píky. Zachránili jsme I. A třídu, další rok jsme právě s Podolím postoupili do přeboru no a letos jsme soutěž vyhráli.

Postup do divize jste neakceptovali. Jaký je teď plán? Zařadit se s Újezdem mezi stabilní, tradiční přeborové kluby?
Ano, právě tohle je cíl klubu, i proto jsme nepostupovali. Pořád si myslím, že Újezd patří do přeboru. Dělá se tady nové hřiště s umělým povrchem, který by měl být výrazně lepší než povrch na staré umělce. Újezd patří k mým srdcovým klubům. Jak už jsem zmiňoval, po Vršovicích jsem v něm strávil nejdelší dobu, zažil jsem tady super kolektiv, dokonce jsme až do téhle doby byli braní jako nejzlatější éra klubu. Bojovali jsme tenkrát o přebor, ale nepovedlo se nám to. Teď prezident říkal, že současná éra tu předešlou předčila. Jsem rád, že jsem u toho jako trenér a udělali jsme přeborový titul. Lidi jako Jarda Mašek a Zdeněk Krampera si přebor ze srdce přáli, s tím mě angažovali. Naplňuje mě, že jsem právě těmhle lidem mohl udělat radost.

A co vy? Máte vůbec radost? Navenek na vás není vidět. Tváříte se pořád stejně.
Jo, čumím jako idiot, to mi říkají všichni. (směje se) Asi působím jako namistrovaný pitomec, ale je to jen nějaká image, zástěra. Já radost navenek neumím moc projevovat. Prožívám to, ale spíš když jsem sám nebo jen s realizačním týmem. Před mančaftem a na veřejnosti mi to moc nejde.

Taky už jste přebor vyhrál počtvrté. Mění se nějak vaše pocity v čase?
To určitě. Když jsem poprvé vyhrál přebor v Horních Měcholupech, bylo to úplně jiné. V týmu byla řada individualit, Béda (Petr) Vrabec, Boris Kočí, Robert Neumann. To byli hráči, kteří kopali ligu, ke kterým jsem vzhlížel. A k nim jsem přišel já, trenér z dorostu, který je měl vést. Nebylo to jednoduché. Ale došlo mi, že v první řadě musím vycházet právě s těmito kluky a oni mi pak pomůžou. A přesně to se stalo. Béda Vrabec mi hodně pomohl v kabině. Vlastně mi dělal takového asistenta, dneska sám trénuje v profesionálním fotbale. Docela kuriózní je, že jsem nikdy nepracoval jako asistent.

A je to výhoda nebo nevýhoda?
Všude jsem byl hlavní trenér, neměl jsem se pořádně od koho učit. Na všechno jsem si přicházel sám. A už se mi i povedlo „odchovat“ dalšího Jeřábka. Franta Peřina byl u mě osm let jako asistent. Teď se vyšvihl a postupuje s Admirou do třetí ligy. Jsme kamarádi, často si voláme, každý týden se scházíme, radíme se, přijel se podívat i na předání poháru pro vítěze přeboru. Sám tvrdí, že má spoustu věcí ode mě, což mě těší. Co mi vadí, je to, že se říká, že Jeřábek hraje defenzivní fotbal, na který se nedá koukat. Po Přední Kopanině jsme nastříleli nejvíc gólů v přeboru. To je defenzivní fotbal?

Vaše týmy se prezentují velmi poctivým, jednoduchým a přímočarým fotbalem s tím, že v maximální možné míře sázíte na standardní situace.
Někdo může říct, že je to staromódní fotbal, ale ať na něj taky někdo najde recept. Netajím se tím, že pro mě je prvořadý gólman a obrana. Brankář je skála, k němu pak dál skládáte mozaiku. Vadí mi, když slyším, že jsme nakoupili třetiligové hráče a pak s nimi vyhráli přebor. My žádné velké nákupy nedělali. Malčánek a Podvín už nehráli, ty jsme přemluvili, aby zase začali, Valeš rok nehrál a stal se z něj jeden z nejlepších krajních obránců přeboru, o Gazzovi s Běhym už byla řeč, brankář Bojčuk neměl angažmá, v Meteoru mu řekli, že ho nepotřebují, my jsme se to dozvěděli, tak jsme ho udělali. Byla to náhoda. Můj syn, to bylo jednoduché, Zdenda Hanzlík působil několik let v Rakousku, zase jsme se přes naše kontakty dozvěděli, že chce někde hrát, mladého Bédu Vrabce jsme udělali přes starého Bédu, útočník Doležel přišel s Jirkou Jindrou z Horních Měcholup. Nejsou to hráči za velké peníze.

Pojďme ještě k tomu hernímu stylu, který se v Praze často skloňuje.
Tenhle styl fotbalu se hraje v divizi, je to divizní fotbal. Kdo hraje v divizi útočně, málokdy je nahoře, protože každá chyba je potrestaná. Neříkám, že jsme byli tak dobří, abychom hráli divizi, ale stylově jsme prostě hráli divizní fotbal, protože je účelný. To je asi to správné pojmenování.

Jak už bylo zmíněno, vyhrál jste čtyřikrát přebor. Zavzpomínejte na každý triumf zvlášť. První z roku 2005, Horní Měcholupy.
Horní Měcholupy, to byl super postup do divize, krásný zápas na Dukle, kterou jsme v rozhodujícím zápase porazili 1:0. Z naší strany úžasný výkon, na Julisce bylo 1500 diváků. Bohužel jsme pak na divizi špatně posílili, až příliš jsme spoléhali na duo Kočí – Vrabec, kteří ale kvůli svým trenérským angažmá neměli tolik času, a přišel pád.

Další triumf byl Meteor, 2008.
Jednoznačné vítězství, dostali jsme 13 gólů za celou sezonu! Daňhel – Krejčík, to byla nejlepší stoperská dvojice, co jsem zažil. No a na hrotu Fíček, to byl mančaft jako zvon, který měl divizní parametry.

Vršovice, 2013.
Můj syn mi říkal, že vyhrát přebor s Vršovicemi, to byl největší majstrštyk. Hráli jsme to bez koruny, nováček soutěže. Když jsem přišel na první trénink, myslel jsem si, že to bude na sestup. Dobře se doplnil tým, přišli Vořechovský, Sailer, brankář Michal, Uhlíř, k tomu Honza Šimr. Mladí kluci se chytli, udělala se zase dobrá parta. Hráli jsme účelný fotbal, ono na terénu, který ve Vršovicích byl a je, se nějaký zázračný fotbal ani hrát nedá. Tohle nikdo nečekal. Když se ohlédnu zpátky, tak to byl zázrak. Tohle už se nebude opakovat.

Tak trochu jste to zopakoval letos s Újezdem. Minimálně fakt, že byl v přeboru také nováčkem, byl s Vršovicemi společný.
Tady to bylo trochu něco jiného. Do Vršovic jsem přišel až po postupu do přeboru. Tady to je delší práce, která trvá už dva a půl roku. Z posledního místa v I. A třídě jsme se odrazili až sem. To je taky super, obrovský úspěch. Ve Vršovicích to ale bylo určitě největší překvapení. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že s Vršovicemi vyhraju přebor, poslal bych ho rovnou do Bohnic. Rozdíl byl v tom, že v Újezdu jsme si s mančaftem museli vykopat postup. A já postup z I. A třídy, ač se to nezdá, považuju za hodně náročný a těžký. Pracovali jsme tady delší dobu, měli jsme i nějaké finance na doplnění kádru. To ve Vršovicích peníze nebyly vůbec, přišli hráči za nula. O financích nebyla vůbec řeč. Něco společného ale oba týmy měly.

A to?
Ani tady v Újezdě, ani ve Vršovicích jsem neměl pocit nějakého nováčkovství. Systém byl daný i s ohledem na to, jací byli k dispozici hráči, styl vyšel i z toho, abych ze sebe zase nedělal nějakého Brücknera.

Zdá se mi, že už jste na lavičce méně emotivní, než jste býval ve Vršovicích. Je to tak?
To souvisí s tím, jak chcete působit na mužstvo. Někteří hráči prostě potřebují být pod tlakem, musíte na ně křičet, jinak něco podcení, odfláknou. Ve Vršovicích nebyla vyjma pár hráčů taková fotbalová kvalita, tak jsem někdy musel zvýšit hlas, být pořád na špičkách a koučovat. Tady už máme zaběhlý systém, jsou tu zkušenější hráči, není třeba tolik mluvit.

Máte nějakou památku na každý z vašich triumfů v přeboru?
Z každé vítězné sezony mám zarámovaný plakát týmu a přes to pověšenou medaili. Manželka mi to dovolila vyvěsit ve druhém patře baráku.

A zbývá tam ještě místo?
Ještě dva nebo tři kousky se tam vejdou. (úsměv)

Nechyběl vám letos trochu adrenalin? Už po podzimu bylo jasné, že můžete sezonu jen pokazit, směřovali jste k titulu.
Dokud to nebylo jasné, pořád to pro mě bylo emotivní, byl to adrenalin. Držím všechno v sobě, nedávám ven nic znát. I proto nejsem před zápasy družný. Pro mě je před výkopem protivník v uvozovkách nepřítel, udělám z nich nechutné frajery, kteří nám chtějí ublížit. (směje se) Zápas prožívám s hráči, když odfláknu přípravu, koučink, nebudu to prožívat, vždycky to dopadne špatně. Kdo trénuje, pochopí, že trenér bývá po zápase unavený víc než hráči.

Taky jste pořád musel udržovat koncentraci hráčů, aby nepodlehli dojmu, že už je hotovo, i když jste měli pořád slušný náskok. Jak těžké to bylo?
Hodně těžké. Na to je ale jen jeden recept: mluvit, mluvit, mluvit. Nedat najevo, že o nic nejde. Nesnáším, když někdo něco odflákne, pak to dám hráčům sežrat, není to nic příjemného. Takže radši nic neflákají.

Nevadí vám být pořád v roli psa?
Já umím být i hodně přátelský, ale to až potom. Myslím, že se můžu a umím bavit na normální úrovni s každým z kluků v kabině.

Při všech těch přeborových triumfech trochu neprávem zapadá divizní titul s Louňovicemi a postup do třetí ligy.
Třetí liga byla moje nejvyšší štace, měl jsem tam nejlepší mužstvo, co jsem kdy trénoval.

Proč jste to jako trenér nedotáhl ještě výš? Našlápnuto jste měl poměrně slušně. A stejně jako Jindřich Trpišovský jste šel výš z Horních Měcholup…
Tyhle debaty jsme vedli. Jeden můj dobrý kamarád, který se ve fotbale pohybuje, mi nadává, že jsem to měl zkusit. Možná převládla lenost se učit a dál vzdělávat v kombinaci s tím, že mám práci, která mě živí. A jsem realista. Trenéřina je nevděčná – mohl jsem to někde zkusit, ale kde je psáno, že vás za tři měsíce nevyhodí? Pak netrénujete, nemáte práci, nic. Neměl jsem navíc žádné konkrétní nabídky, jen nějaké náznaky. A další důležitá věc je, že mám jen trenérské béčko. To mi vždycky stačilo. Trénuju už 25 let, tyhle úvahy jsou za mnou, už po ničem neprahnu. Tady jsem spokojený.

V mužstvu máte svého syna, který hrál i druhou ligu. Proč se nedostal ještě výš?
Má 56 druholigových startů, ale taky sedm operací kolen. Když se mu začalo dařit, vždycky přišlo zranění, to ho brzdilo. Dnes už to vnímá jinak, má rodinu, jiné priority, zdravotně už nemá na vyšší úroveň. V tomhle měl smůlu.

Aspoň jste si spolu mohli užít první společný triumf.
Bavili jsme se o tom, že je to náš první společný titul. V Louňovicích zasáhl až do třetí ligy. Teď jsme spolu zase, ale nijak extra si to neužívám. Spíš trnu hrůzou, co se mu zase stane… Není pro mě lehké trénovat svého kluka. Po tom všem, co si zdravotně prožil, když ho někdo nakopne a leží na zemi. To jsou těžké chvíle. Jsem sice trenér, ale taky táta.

Přední Kopanině se podařilo přeborový titul obhájit. Je to i váš cíl?
Jsem trenér, který nemá jiné cíle než vyhrávat. Příští sezona pro nás bude horší, nikdo už nás nepodcení, všichni budou mít Újezd načtený. Budou nás brát jinak, než když jsme postoupili. Tahle sezona byla výjimečná, asi nejde zopakovat, ale co nám zbývá: zkusíme to. (usmívá se)

KDO JE KAREL JEŘÁBEK
Známý pražský trenér, který už čtyřikrát vyhrál pražský přebor. Po Horních Měcholupech, Meteoru a Vršovicích triumfoval s Újezdem Praha 4. Tahle sbírka z něj dělá na pražské úrovni trenérskou legendu. „Legenda je nějaký starý pán, což už skoro jsem, ale jako legenda se necítím, trénování mě omlazuje, jsem pořád v dění, ať už jde o hudbu, filmy. Člověk se snaží s mladými držet krok, ač to jde rok od roku hůř. Léta běží, vážení,“ usmívá se 57letý Jeřábek, který to jako trenér nejvýš dotáhl do třetí ligy, kam postoupil s Louňovicemi. V minulé sezoně útočil s Újezdem Praha 4 na double, ale ve finále Teskahor poháru jeho tým nestačil na Přední Kopaninu. „Kousal jsem to tři dny, ale i tak to byla skvělá sezona,“ říká muž, který sám hrál za Vršovice, Újezd Praha 4, Chocerady, Horní Měcholupy, Struhařov, Jevany, Ondřejov a Mukařov. Jako trenér vedl Horní Měcholupy, Meteor, Admiru, Vršovice, Louňovice a teď už dva a půl roku působí v Újezdu Praha 4. Dlouhodobě pracuje jako vedoucí pobočky pojišťovny Generali v Horních Měcholupech.

Tento článek vyšel v letním vydání časopisu Pražský fotbalový speciál, který si můžete stáhnout ZDE