Foto: Pavel Jiřík st.
Legenda v brance Motorletu končí. S fanoušky se ještě rozloučím, dostanou sud piva, říká Foferka

Legenda v brance Motorletu končí. S fanoušky se ještě rozloučím, dostanou sud piva, říká Foferka

Čtrnáct let, to je pořádný kus života. Týden co týden ničil naděje soupeřů, klub z Jinonic mu přirostl k srdci a spoluhráči, to byla jeho fotbalová rodina. A teď je konec. Tomáš Foferka si před pár dny stoupl do branky Motorletu naposledy, odchytal poločas pohárového utkání s Chomutovem a rozloučil se stylově: nulou a vítězstvím. „Snažil jsem se hlavně o to, aby se postoupilo,“ říká dvaačtyřicetiletý gólman.

V létě se po Praze říkalo, že se v této sezoně posunete k rezervnímu týmu jako asistent trenéra. Jak to, že události nabraly jiný směr a vy v klubu jako brankář končíte?
Bylo domluvené, že bych se po sezoně přesunul do béčka. Pak těch názorů, jak by to mělo se mnou být, bylo nakonec nějak víc. A protože se nenašlo optimální řešení, dopadlo to tak, že s chytáním v Motorletu končím a přesouvám se do Psár. V klubu ale budu dál působit jako trenér mládežnických brankářů.

Motorlet skončil na čtvrtém místě a nevědělo se, že dostane šanci jít výš. Kdyby zůstal v divizi, pokračoval byste v Jinonicích?
Sice se mluvilo o tom, že ta šance může přijít. Ale upřímně, myslel jsem si, že se to nestane. Já mám nějaké individuální tréninky s mladými brankáři, tak jsem se chystal jít za trenérem, zda by stačilo, kdybych chodil na dva tréninky v týdnu. Ale to platilo pro divizi. Nakonec se Motorlet třetí ligy dočkal a všechno bylo samozřejmě jinak. Čtyři tréninky v týdnu nedám a ono je třeba, aby na třetí ligu měl brankář na tréninku parťáka.

Šel jste nečekaný posun do třetí ligy slavit, nebo jste si říkal: A je konec...
Myslím, že nebylo co slavit. Tohle byl posun výš v rámci doplnění účastníků soutěže. Nejkrásnější je přece na fotbale to, když si postup vybojujete sám přímo na hřišti. A to platí vždycky, to musí vědět každý, kdo fotbal hraje, nebo ho hrál.

Nakonec jste se ale do branky A-týmu ještě postavil v pohárovém utkání. To už jste možná ani nečekal, že?
Způsobily to okolnosti, které nastaly (brankář Matěj Mihálek se vážně zranil, Marek Vyčichl měl problém s tříslem). Vedení Motorletu pracovalo na příchodu gólmana Karla Hrubeše, ale den před utkáním ještě nebyl hotový. Takže jsem byl samozřejmě připravený pomoci.

Vše dopadlo tak, že jste do utkání šel s kapitánskou páskou, ale nakonec jste v poločase střídal. Proč?
Ve středu dopoledne se povedlo příchod Karla dotáhnout a objevil se nápad, že mu to v poločase prostě symbolicky předám. Moc se mi ten nápad líbil, cítil jsem, že to bude ideální konec. On chodil na spoustu našich zápasů, komunikovali jsme spolu už dřív. Byl to fakt super nápad, že to takhle bylo.

Někdo by byl před utkáním nervozní, jak jste na tom byl vy?
Na zápas jsem se nachystal jako obyčejně, i rozcvička byla v pohodě. Jenže po prvním písknutí to se mnou začalo všechno pracovat. Byl jsem určitě radši, že jsem neměl skoro žádnou práci.

Honilo se vám hlavou celých těch čtrnáct let v brance Motorletu?
Kdybych to měl projít všechno, tak bych musel chytat déle než poločas. (směje se) Vzpomínal jsem i na kluky, které jsem tu poznal. Výborné parťáky, co byli jako moje druhá rodina. Nebudu jmenovat všechny, ale z poslední doby třeba Luboš Kučera, Jan Karbulka, Jirka Machurka nebo Honza Pyšek. Všichni už z klubu odešli přede mnou.

Když sudí odpískal poločas, nemusel jste přemáhat slzy?
Ani ne. Já jsem se snažil soustředit se na hru, aby se postoupilo. Spíš jsem si promítal různé momenty, co se povedly. Třeba jak jsme za trenéra Kopáňka vyhráli na Vltavínu a já chytil dvě penalty. Nebo zápas s Ostrovem, kde jsem chytil penalty všechny. Byla to fakt ohromná porce zápasů a vzpomínek je ještě daleko víc.

Čekal bych, že v bráně vydržíte do poslední minuty a pak vás trenér za potlesku diváků vystřídá. Bude ještě nějaká oficiální rozlučka, jak se dělává, třeba před zápasem?
Mělo by to tak být. Před zápasem s béčkem Slavie. Uvidíme, co to se mnou udělá, až to přijde. Bude to něco jiného. Tady jsem se mohl jít rozchytat. Možná, až tuhle šanci mít nebudu, tak přijdou další emoce. Uvidíme. Každopádně před tím zápasem bych se rád rozloučil s fanoušky.

Určitě vám rádi zatleskají za výkony, co jste v barvách Motorletu odváděl...
A já bych jim na oplátku chtěl za všechno poděkovat. Ve stánku v rohu u světelné tabule budou mít fanoušci ode mě sud piva. Je jedno, komu fandí, ale mohou si dát na mě pivo. Napadlo mě, že to bude skvělý způsob, jak se s fanoušky rozloučit. Na domácí zápasy samozřejmě budu chodit dál, když mi to čas dovolí. Budu klukům dál fandit.

Cítím z vás, že i ve 42 letech vás chytání baví. Vážně se vám pořád chce skákat za balonem a podstupovat souboje s útočníky?
Určitě ano. Chce. Vždyť já nemám ani žádný zdravotní problém. Je pravda, že když má člověk ty individuální tréninky, tak toho mám občas plný kecky. Ale taková tréninková porce by nejspíš dostala i daleko mladší kluky. (směje se)

Takže si kariéru protáhnete v Psárech. Proč zrovna tam?
Trénuji tam mládežnické gólmany. Zkoušeli mě do klubu dostat už dřív a teď přišla ta chvíle, kdy se to zrealizovalo. Trenéra znám dlouho, hrají okresní přebor, vím, že na postu brankáře měli dřív problém, tak jsme se okamžitě domluvili.

A vy jste tu novinku šel oznámit vedení klubu. Přemlouvali vás, ať zůstanete?
Přemlouvali. Asi je to moje rozhodnutí překvapilo. Ono to bylo ve chvíli, kdy byly v klubu problémy se zraněnými brankáři. Takže jsem je chápal. Ale nakonec se vše vyřešilo, je tu Karel Hrubeš a klub mě pustil do Psár. Určitě Motorletu budu fandit dál a doufám, že kluci zase budou držet palce mně.

Jste jednou z ikon klubu z Jinonic, za těch čtrnáct let musíte vědět spoustu důležitých věcí. Dal jste svému nástupci Hrubešovi nějakou radu?
On je natolik zkušený, že rady nepotřebuje. Popřál jsem mu jen hodně štěstí, což je v takové chvíli naprosto normální věc. A když jsme pak spolu mluvili, tak jen o trénincích. Může se stát, že si spolu třeba ještě zatrénujeme.



Fotografie